Bíločerný pocit viny 2. část

Apartment - Pressures

V koutě skladu stála ta poslední krabice. Shino ji propaloval pohledem. Schválně si ji nechal na konec. Zvedl ji, nebyla tak těžká, jak očekával.
Jedna jeho malá část by se ráda podívala dovnitř, ale ta silnější to s konečnou platností zamítla. Vydal se ven ze skladu. Loktem otevřel dveře a zvenku na něj dýchl horký suchý vánek. Byl v něm prach z ulic a všechna ta špína tohohle města.
Pokrčil nos a trochu komicky se zašklebil. Vyšel ven.
Tyhle pitomé mise nesnášel. Nebylo těžké najít dům, do kterého měl krabici doručit, ale byla to prostě nuda.
Možná právě proto si nechal tuhle krabici nakonec, aby se měl na co těšit.
Přehodil si ji na jednu ruku a zazvonil. Dlouho se nic neozývalo.
Zazvonil znovu. A zase čekal.
To není doma?
Pak uslyšel pomalé kroky. Ale nebyli jen pomalé, jakoby... jakoby se ten člověk ještě opíral o stěnu.
Ticho, nebo alespoň zdánlivé ticho, přerušila hlasitá rána. Někdo z druhé strany spadnul na dveře.
A pak se otevřely.
Pustil krabici právě včas.
S bolestí vytřeštěnýma očima se na něj dívala. Potom se na něj zřítila.
Ruce, rudé od krve, nechaly na bílé stěně otisky, když se o ni opírala.
Obličej zkřivený bolestí se uvolnil.
Musela to být úleva, padnout do bezvědomí.
„Řekni, kdo ti to udělal?“
Řekni a já ho zabiju.

V hlubokém bezvědomí lidé nemají sny.
Neslyší, nevidí, nemyslí, necítí.
Nežijí.
Jen se noří dál do tmy, a nebo postupují zpět ke světlu. Na okamžik jakoby se té záře mohla dotknout.
„Neji!“ Výkřik protnul ticho v pokoji jako jediný bod světla nekonečnou tmu.
Cizí dlaň vklouzla do její a ona ji křečovitě stiskla.
„Jsem tady,“ ozvalo se šeptem. Teplo cizí ruky jí připomnělo pocit bezpečí, který kdysi cítila. Všechno bylo najednou jednoduší, a tak si dovolila zase sklouznout dál do tmy, i když tentokrát byla ta tma úplně jiná.
„Promiň, já nechtěla…“ uniklo jí ještě ze rtů.
„Co? Co jsi nechtě…“
Už by mu stejně nedokázala odpovědět, takže nevadilo, že neslyšela otázku celou. Usnula. Usnula spánkem spravedlivých. Vrátila se ke snům, krásným i nešťastným.
O bílých a černých očích.

Světlušky poletovaly po pokoji, aby narušily noční stíny. Do okna se s nadšením sobě vlastním vrhaly první paprsky slunce. Narůžovělé červánky pyšně shlížely na vesnici, jakoby to snad bylo jejich dílo.
Její ruka se té Shinovy křečovitě držela a její rty, rudé rty, šeptaly jméno někoho jiného.
Pomalu, namáhavě otevřela oči. Světlo ji pálilo do dlouho zavřených očí.
Shino stihnul ucuknout rukou dřív, než si jejich doteku stačila všimnout.
„Dobrý ráno,“ prohodil s trochu křečovitým úsměvem.
„Eh,“ zamumlala a trochu se zavrtěla, „S-Shino?“
„Hmm?“ zamručel. Věděl, na co se ho zeptá.
„Kde... kde je Neji-san?“ v jejích očích byla křivda. S jeho slovy ji nahradila vina; „Není tu.“
Otevřela pusu, rty se od sebe oddálily. Chtěla něco říct, ale jen vydechla.
„Dojdu pro něj,“ zvedl se ze židle.
„Ne!“ Její strachem rozšířené oči mluvily za ni. Znovu si sednul.
„Proč?“ zeptal se nakonec.
„Nepřišel by.“
„Proč?“ opakoval a připadal si jako malé dítě. Pokrčila rameny a smutně se usmála. K velkým hnědým očím putovaly slzy. Dokázala jim ale zabránit v tom, aby přetekly.
„Proč?“ znovu, „Řekni mi to.“ Bylo to jako kouzlo. Zlá a hloupá věta. Vzlykala. Pláč bez slz. Všechno ji bolelo.
„Já jsem... já jsem ho po-porazila.“
Překvapeně se nadechl. Nikdo ho nedokázal porazit, jen Naruto a tam to byla více méně shoda okolností. Teď už by to nedokázal.
Ani já... ani já nejsem tak silný jako Neji, pomyslel si trpce.
„Ale to je dobře, ne?“ nechápal.
„On... já... on řekl...“ nedokázala to říct, nemohla. Jen brečela...
Slzy, které padaly na zem, slzy, které mu měly ukázat cestu, slzy, které už neměly jaké hříchy a jaké ctnosti odnést, ty stejné slzy, které zůstaly hluboko uvnitř, tam, kam je zatlačila. Už nepřijdou. Nemohou. Bály se. Její slzy dostaly strach, protože svět se zdál plný hříchů. Plný viny.
Její vlastní viny.
Jeho ruka znovu stiskla tu její. A hloupá slova, která šeptal svým hlubokým hlasem, ji uklidňovala.
„Děkuju,“ promluvila tiše skoro bezhlasně. Odezíral ze rtů, jak pomalu ale pečlivě vytvářela jednotlivá písmena. Snad mu věřila.
„Někdy... Někdy bysme mohli někam zajít. Na oběd? Po tréninku.“
Už podléhala únavě, která vždycky po silných emocích přichází, protože je jejich nedílnou součástí. Klidná osvobozující únava.
„Ráda,“ řekla... než zavřela oči. Tiše kývnul.
Nevadilo, že ho neviděla. Kývnul spíš sobě.

Ve vzduchu kolem stromů nebylo slyšet nic. Prostě nic. Tiše našlapoval na zem, tak typickou pro tenhle les. Popadané listy a jejich zelená pomíjivá záře.
Bylo dusno a vítr jakoby včera večer zemřel. Snad mu někdo udělal pomník a vypravil ho na cestu do dalšího života. Třeba bude ještě něčím větším. Třeba se na obloze zrodí nové slunce. Za co by se měl stát sluncem? Za svoje ctnosti, přece. A nebo se z něj stane jen můra, noční motýl, který je unášen větrem. Za co by se měl stát můrou? Za svoje hříchy, přece.
Na větvi seděla vrána. A propalovala ho černýma očima. Ten pohled jí oplatil.
Už mu zbývalo jen pár kroků.
Dostával strach, ale nebyl zbabělec.
Na světě je tolik cest a každá z nich mu připadala kratší než ta, kterou ušel dnes. K tomuhle místu. A přesto nebyla dost dlouhá. Slyšel, jak hází zbraně na terč. Slyšel i jeho, jak se ve víru chakry otáčí kolem své osy. Dnes spolu nebojovali. Na to byla ta vzpomínka až příliš čerstvá. To bylo dobře.
Vešel na mýtinu. Najednou ho nechránil stín stromů.
Tenten se na něj neupřímně usmála a zamávala mu.
Prozradily to její velké hnědé oči, které říkaly všem, jak se cítí. Snad to Shino dokáže změnit. Snad.
Nezbylo než doufat.
Neji mu s vražedným pohledem kývnul, otočil se na Tenten a jedovatě prohlásil: „Tak ty už jdeš? No, když myslíš, že teď už trénovat nepotřebuješ.“
Teď... po tom, co jsi mě porazila.
Zatvářila se polekaně. A provinile.
„Já myslel, že teď by spíš moc trénovat neměla.“
Teď... po tom, co byla v nemocnici.
Byla tam kvůli Nejimu! Připomněl sobě i jemu hořce.
„Půjdeme?“ zeptal se Shino. Tenten vzdorovitě našpulila rty a vystrčila bradu.
„Půjdeme,“ souhlasila.
Možná až moc horlivě se k němu rozběhla, „Kam půjdem?“
„Uvidíš.“
Šli spolu bok po boku zpět do stínů lesa. Cítil, jak jeho vzdalující se záda probodává nenávistným pohledem pár bílých očí.
O pár vteřin později slyšel, jak někdo celou svou silou praštil do kmene stromu.
Ne, není to můj problém, usmál se na Tenten.

„... a pak mu Gai-sansei řekl, že síla mládí zvítězí, jako vždycky. No, a ehmm, dokážeš si to představit, oba se rozbuleli jak želvy,“ rozesmála se, smála se pořád. V pozadí se ozývaly cizí rozhovory a lehké cinkání větrné zvonkohry. Šťouchla hůlkou do nudlí a zarputile je pozorovala.
„Taky nechápeš, jak toho Naruto může vždycky tolik sníst?“
„Ty už máš dneska taky třetí porci,“ ušklíbnul se Shino.
Chtěla…
„No jistě!“ vypískla, „Taky jsem tu byla i na oběd!“
Chtěla…
„To si čirou náhodou vzpomínám.“
Chtěla…
„Byla jsem tu totiž čirou náhodou s tebou,“ zapitvořila se a nacpala si velké sousto nudlí do pusy. Zasmál se. Jeho smích byl zvláštní. Chraplavě jemný. Žvýkala a trochu připitoměle se na něj dívala. Brýle se mu svezly po nose dolů a ona ne zlomek sekundy zahlédla jeho oči.
Chtěla… chtěla se do nich dívat pořád. Nebo si to alespoň myslela.
Natáhla se po brýlích, ale uhnul hlavou a pokrčil rameny. Nebyla v tom hrozba.
Spíš… jakoby ji prosil.
„Já…“ zaváhala. Tázavě povytáhl obočí, „chtěla jsem se zeptat.“
„Hmm?“ pobaveně zamručel.
„Proč jsi pro mě přišel?“
„Hmm?“
„Na tom... plese? Nevim, jak bych tomu měla říkat.“ Zkoumavě ji pozoroval. Prstem si posunul nosník brýlí o něco výš. Tenten si povzdychla.
„Kiba si chtěl udělat z Nejiho srandu. A schytal jsem to já.“
Schytal?
„Aha,“ věčný úsměv se z její tváře ztratil.
„Ale jsem rád, že to Kiba vymyslel. Hodně rád.“
A pak se úsměv vrátil. Sáhla mu na kapuci a zase mu ji stáhla z hlavy, jako už to dneska udělala několikrát. Za brýlemi se třpytilo pobavení. A pak ještě něco. Něco jiného. Nevěděla, a tak to nechala být.
„Dáte si ještě něco?“ zeptala se milá servírka za barem.
„Ne, zaplatíme,“ odpověděl Shino a vytáhnul peněženku. Tenten se ani nesnažila ho přesvědčit, že ona se o sebe dokáže postarat sama a že rozhodně nepotřebuje, aby za ni platil.
Zkusila to jednou. A usoudila, že to nestojí za to.
Zaplatil. Chytla ho za ruku a vytáhla ho ven ze stánku. Nedíval se na ni zmateně. On nikdy nebyl zmatený.
Nemohl si to dovolit.
Postavila se proti němu a v očích bylo jasně čitelné, co že to vlastně chce.
Věděl to, oba to věděli.
A tak ji políbil.
Cítila teplo jeho rtů. Cítila teplo jeho těla. Jeho ruce obtočené kolem boků. Jak se horkost jeho kůže probojovávalo přes látku až k ní. Tiskla se k němu, jakoby ji nic jiného na světě už nezbývalo.
A zbývalo?
Ne, nezbývalo.
Rozpačitými prsty mu z obličeje stáhla brýle. A podívala se do černo černé tmy v jeho očích.
Nemohla... nechtěla nic jiného na světě než být tady. Celou svou myslí se k němu upnula.
Tentokrát ho políbila ona. V prstech pravé ruky křečovitě svírala tmavé brýle.
Líbala ho jakoby jí nic jiného nezbývalo.
A zbývalo?
Ne, nezbývalo.
Znovu zalapala po dechu. A jen si užívala pohled do jeho očí.
Jiskřičky v nich. Ty patřily jen jí. A bylo jí jedno, kdo všechno se dívá. Kolik překvapených pohledů je sleduje, když mají cestu kolem.
Jen se ztrácela v té nekonečné černi, jakoby jí nic jiného nezbývalo.
A zbývalo?
Ne, nezbývalo.
Poslední letmí dotek jeho horkých rtů. Vdechla jeho vůni.
Chtěla si ji pamatovat. Napořád.
Asi proto, že voněli podobně…
Usmála se. Ruce z jejího pasu zmizely někam pryč. Natahovaly se po brýlích a než si toho stačila všimnout, měl je zase na očích.
Našpulila rty a zašklebila se. Začal se jí smát.
„Hej! Tohle si vyžehlíš jen zmrzlinou!“
A o pár minut později držela v ruce kornou s oříškovou zmrzlinou. Šly k říčce.
Přesně tam, kde se potkali před pár týdny v dešti. Držela Shina za ruku a kousala se do trochu opuchlého spodního rtu. Nemohla si na ten pocit zvyknout.
A pak si ho všimla.
Zmrzlina spadla na zem.
Zastavila se.
Šel proti nim a... sledoval ji, jakoby jí chtěl něco říct.
Ach Neji...
Stiskla Shinovi ruku. Zastavila ho a tiše prosila o podporu. O naději. O cokoli. Jakoby jí nic jiného nezbývalo.
A zbývalo?
Ne, nezbývalo.
Ale ano. Zbývalo. Věděla to celou tu dobu. Ale nechtěla to vědět.
Opatrně jeho ruku tedy pustila. Plaše se na Nejiho usmála. Nevěděla, netušila, co může čekat.
Když on se poslední dobou choval divně.
Došel k nim.
Kývnul na Shina, ten mu chladně odpověděl, „Dlouho jsme se neviděli.“
Neji si ho změřil pohledem a trochu se ušklíbnul.
„Můžeš na chvíli, Tenten,“ podíval se na ni. Prosebně? Nechtělo se jí tomu věřit.
„Promiň,“ kývla na Shina.
Začínali ji ti dva štvát. Hlavně Neji. Copak nechápe, že má... že má... rande?
Odešla s ním za roh ulice. Shino je neviděl, ani neslyšel. Ale když bude ona chtít, tak ji slyšet bude.
„No?“ zeptala se. Naoko netrpělivě.
Bílé oči...
Podívala se do nich, možná – možná to byla chyba.
„Ty s ním chodíš?“ vyhrkl. Snad to nedokázal zastavit. Snad se o to pokoušel.
„No... vlastně,“ zaváhala, „Vlastně ti to může být jedno. Nebo ti jde o to, aby mě to neovlivňovalo na misích?“ Tvářila se naštvaně. Pohrdala jím.
Asi nedokázal pochopit, jak by se mohlo něco takového stát jemu.
Pohrdala...
„Ne.“
Byl naštvaný, tak mluvil a nepřemýšlel, znala tenhle jeho stav.
Ale další slova si promyslel.
„Proč? Proč on? Já myslel, že...“ nebo možná ne.
„Tak ty jsi myslel?“ byla krutá, „A kdy? Kdy sis to myslel?“
„Tenten... já...“
„Neji,“ přeruší ho a je jí jedno, jak moc ublížené ty bílé oči jsou, „Kdyby si pro mě Shino nepřišel, řekl bys něco? Ne! Neřekl. Já nemám čas na tebe pořád čekat. A jestli mi chceš vyčítat, že jsem neměla vyhrát, tak mě nech na pokoji.“ Nemá tu trpělivost, všechno, co chtěla říct, už řekla.
Ale on ne.
„Chci tě.“
„Tak bojuj! Ale já ti Nic. Zadarmo. Dávat. Nebudu. Dala bych – dřív,“ otočí se k němu zády. Nechce ho ranit. Nechce, nechtěla, ale nic jiného jí nezbývalo.
Nebo zbývalo?
Ne, nezbývalo.
Ale ano, zbývalo. Mohla mu něco dát zadarmo.
Mohla mu dát zadarmo všechno. Jako by to udělala dřív.
Ale nedala. A tak se rozešla rázným krokem pryč.