Nejkrásnější vzpomínky nejvíce bolí 11 - S úsměvem na rtech

Měl silný pocit deja vu. Tohle už tu jednou bylo. Věděl, že je to celé špatně, jen nechápal jak to mohl znovu připustit. Byl si jistý, že tentokrát už to vyjde, že tentokrát uspěje. Měl na své straně moment překvapení, který si zajistil tím, že vzal na sebe podobu jeho druhů. Co tedy zkazil, že je zase tam, kde začal? Vyplivl krev z úst a pokusil se postavit. Nepodařilo se. Jeho tělo ho zrazovalo. Kdepak, nebylo to jako tenkrát, dnes to bylo mnohem horší. Jako kdyby to předtím byl jenom trénink a teď se teprve jelo na ostro.
Naruto zíral na svého protivníka, který se škrábal na nohy o několik desítek metrů dál. Také na tom nebyl nejlíp, ztěžka oddechoval a opíral se o strom. Při pohledu na něj si uvědomil, že Shikamaru měl pravdu. Bojovat proti Sharinganu je problematické a začínal věřit tomu, že bez Kakashiho-sensei nemají šanci ho porazit. Ale nemohl dopustit, aby Sasuke vyyhrál. Za žádnou cenu nemůže nechat vesnici napospas této zvrácené duši. Znovu se pokusil postavit, aby mohl dále vzdorovat, ale jeho tělo to odmítlo. Už neměl žádné možnosti, neměl chakru a byl natolik zraněný, že kyuubiho pomoc by asi nepřežil. Přemýšlel, jestli tohle je konec, jestli došel tak daleko jen proto, aby tady zemřel. Jestli bylo jeho osudem zklamat svou vesnici.
„Já se nikdy nevzdám!“ Zakřičel spíše pro sebe, aby si dodal odhodlání.
„Vzdej to, usuratonkachi. Přiznej si konečně, že jsi pako a ne Hokage. Přiznej už, že jsi k ničemu,“ dostalo se mu odpovědi.
„Já jsem Hokage! A ty jsi jenom obyčejný nukenin. Ukážu ti, co to znamená být skutečný shinobi. Tady jsi skončil, dattebayo!“
„Pořád jsi otravný, Naruto. Ale v jedné věci máš pravdu. Tohle je konec, ale tvůj!“
V Sasukeho dlani se objevil elektrický náboj a hnal se ke klečícímu muži, jak nejrychleji mu to jeho zranění dovolovala. Už jen pár metrů a konečně dosáhne svého cíle. Nebylo to sice tak snadné, jak si myslel, ale to nevadilo. Jediné, na čem záleželo je, že smrt Hokage přijde v následných vteřinách.
Sasuke se rázem zastavil a vytřeštěnýma očima hleděl na svou hruď, jíž probleskovalo modré světlo. Krev tiše odkapávala do trávy.
„Co? Jak…“ Nechápal.
„Neměl jsi mě tak podceňovat, Sasuke.“
„Ale vy jste mrtvý. Já vás přece zabil!“
„A byl jsem to opravdu já, koho jsi zabil? Nebo jinak, byl jsem pořád v tom těle, když jsi ho zasáhl svým Chidori? Přemýšlej Sasuke, ale přemýšlej rychle, moc času ti už nezbývá.“
„Kabutova technika mrtvé duše… To jste nemohl… Proč…“ Nedořekl, protože začal vykašlávat krev.
„Říkal jsem ti, že i starý pes se může naučit novým kouskům, pokud má motivaci. A má motivace byla přesvědčit tě, že ty jsi poslední vlastník Sharinganu. Chtěl jsem, aby sis myslel, že ti nehrozí nebezpečí, aby jsi polevil na ostražitosti a udělal chybu. Chybu jako byla tahle,“ chtěl odtáhnou svou ruku z níž ještě před chvílí probleskovalo Raikiri. Sasuke ho ale zastavil a přichytil si jeho dlaň tak pevně, až jeho bývalého senseie zarazilo, kde bere tu sílu.
„I vy jste udělal chybu,“ spíše zašeptal a neznatelně pohnul dvěma prsty druhé ruky.
Jeho meč, který ležel za ním, okamžitě zareagoval a jako střela se řítil k nim. Kakashi si toho sice všimnul, ale Sasuke ho držel až příliš pevně. Bylo pozdě uhnout. Ostrá čepel projela jejich těly a dokončila to, co tenkrát začali.
„Říkal jsem vám, že jsem vás zabil,“ pustil jeho ruku a klesl na zem.
Kakashi zíral na mrtvé tělo svého žáka, z něhož trčel jeho vlastní meč a nechtěl uvěřit tomu, že tohle je opravdu konec. Že zabil svého nejnadanějšího studenta. Že zabil chlapce, který mu byl tak podobný. Ostrá bolest v pravém boku ho vrátila zpět do reality. Uvědomoval si závažnost svého zranění, ztrácel spoustu krve, protože meč byl vytažen z rány. Slabostí se mu podlomila kolena a skácel se k zemi.
„Ne, to ne… Tohle ne…“ Mumlal Naruto a zděšeně zíral na místo, kam právě dopadlo tělo.
„Ne!“ Vykřikl a v mžiku byl na nohou. Nedbal svých zranění, nedbal bolesti, nedbal ničeho, jen spěchal za svým senseiem. Za mužem, o němž ještě před chvílí myslel, že už ho nemůže nikdy spatřit. Klekl si vedle něj a chvatně, ale přitom nejjemněji jak dokázal, ho otočil na záda. Ještě dýchal.
„Kakashi-sensei, vydržte, seženu pomoc,“ šeptal k němu a pak vzhlédl, „Zdravotník! Kde je, sakra, zdravotník!“ Křičel.
„Ne, Naruto… To nemá smysl,“ ozvalo se tiše pod ním.
„Ale, sensei…“
„Sasuke věděl kam mířit.“
Naruto zavřel oči a vztek mu zkřivil obličej.
„Naruto… Na…“ Kakashi se rozkašlal a třesoucí se rukou si pomalu sundával masku. Jeho žák na něj jen mlčky zíral.
„Poslouchej mě. To, co ti chci říct, je moc důležité, tak mě alespoň jednou vnímej.“
„-ttebayo,“ špitl jako v transu.
Kakashi se znovu rozkašlal a pramínek krve ztékal z jeho úst.
„Neudělal jsem to pro tebe.“
„Cože?“ Zamrkal a několik slz dopadlo na tvář jeho senseie, kde se smísily s krví.
„Nebylo to pro tebe, bylo to pro vesnici, rozumíš? Nesmíš… Nesmíš se obviňovat z mého rozhodnutí.“
„Vy jste tohle plánoval?“
„Tohle zrovna ne, ale chtě… Chtěl jsem Sasukeho zabít sám, aby… Aby jsi s tím břemenem nemusel žít.“
„Takže to bylo pro mě,“ v jeho obličeji se zračil vztek a žal.
„Ne, byla moje vina, že tenkrát odešel. Neměl… Neměl jsem v něho tolik věřit. Jen jsem nechtěl, aby si… Si napravoval moji chybu.“ Na jeho tváři se objevil další pramínek krve.
„Sensei…“
„Pochopil si to?“ Jeho hlas slábnul.
„Ano…“ Přikývl.
Naruto zíral do prázdných očí svého učitele. Nechtěl uvěřit tomu, že sotva ho získal zpět, znovu se s ním musí loučit. Sedl si do trávy a pozoroval jeho tvář. Najednou se mu vybavilo, jak ještě jako děti toužili zjistit, co má vlastně pod maskou. Tenkrát se Sakurou a Sasukem vymýšleli šílené plány, jen aby viděli, co se pod ní skrývá. A teď už zbyl jen on. On jediný zůstal naživu a on jediný také spatřil pravou tvář Hatake Kakashiho. Ale jediné, co v tuto chvíli dokázal vnímat, bylo, že jeho sensei zemřel s úsměvem na rtech.