Bílý písek 05

KAPITOLA V – KDYŽ BÍLÁ ZČERNÁ

V zasedací místnosti Rady panoval už od rozbřesku čilý rozruch. Starší vesnice netrpělivě očekávali kazekageho příchod. Kde se jenom toulá? Okny sem pronikalo narůžovělé světlo rozbřesku. Jemně zbarvilo donachova těžké závěsy z rudého sametu visící na zdech. Členové Rady s tvářemi zahalenými šály, jak bylo v Suně zvykem, rozčileně šeptali mezi sebou.

„Prý to byl Kabuto. Vždyť ho znáte, ztracený ninja z Konohy, co se přidal k Orochimarovi.“
„Ne, nikdo naštěstí nezemřel. Obešlo se to s lehkými zraněními, jen ta holka má otřes mozku.“
„Nechtěl mluvit s nikým jiným, než s Gaarou. Co mu chtěl?“
„Odstřelil půl budovy! Nikde ani stopa!“

Dveře sálu se otevřely; dovnitř vstoupil Gaara. Kruhy pod očima vypadaly hrozivě, celkově působil ještě vyčerpanějším dojmem než jindy. Shrbený a skleslý se dovlekl ke svému místu u stolu. Do křesla se spíš sesul, než posadil. Rozhlédl se kolem, v očích měl vzdálený až skelný výraz, jako by tu nikoho nepoznával. Panenky měl doširoka roztažené, jak si všiml Baki. Nezdravě pobledlý obličej skryl v dlaních, jako kdyby se chránil před oslepujícím světlem. Jouninovu pátravému pohledu neunikl ani nenápadný tik v mladíkově levé tváři. Měl migrénu, bezpochyby nesnesitelnou a ochromující.
„Jste v pořádku, kazekage-sama?“
„Ano, ano… Nic mi není,“ vydechl ztěžka Gaara. Uplynula asi minuta, než ostře nasál vzduch a ruce nechal volně spočinout na desce stolu. Z ochraptělého hrdla se mu tiše drala ven slova, skoro mu nebylo rozumět.
„Už jsem poslal pátrat po Kabutovi tým ANBU o sedmi členech. Pokud je to vše, co jste chtěli-“
„Tak snadno z toho nevyklouznete, kazekage-sama,“ přerušil ho Myuzaki Taró. „Máte hodně co vysvětlovat.“
„Například…?“
Kami, ať to netrvá dlouho… Prosím.
„Například byste nám mohl objasnit, jak je možné, že čtyři ninjové v čele s kazekagem nedokázali zabránit jedinému muži v odpálení sebe sama a poloviny horního patra?“ zeptal se Akira.
„V té chvíli jsem s ním byl v místnosti jenom já, ostatní zakročit nemohli,“ řekl Gaara. „Odmítl vypovídat za jejich přítomnosti.“
„Vy jste mu vyhověl?“
Další otázky… Dejte mi pokoj. Chci klid.
„Ano. Předpokládal jsem, že ho ANBU prohledali. Stačili ho i podrobit výslechu. Nespolupracoval. Tlačit na něj nemělo smysl. Chtěl mluvit pouze se mnou.“
„Vzkaz?“ povytáhl obočí Yura.
Gaara jim zopakoval Orochimarův návrh. „Odmítl jsem,“ dodal.
„Nemyslím, že to byl správný krok,“ řekl Taró. „Měl jste to zvážit, kazekage-sama.“
„Vím, že jsi byl od začátku proti spojenectví s Konohou, ale tohle zavání ubohostí, Taró-san,“ zamračil se Akira. „Máme snad svou hrdost.“
„Nabídni Orochimarovi prst a sežere ti ruku,“ prohlásil Yura. „Už jsme se poučili.“
„Zato Konoha je vzorem altruismu a rovnocenného spojenectví,“ ušklíbl se Taró, ale dál věc nerozváděl. Ostatní mu za to byli vděční.
„Zpět k tématu. Jak je možné, že jste nezabránil Kabutovi v odstřelu?“ pokračoval Akira. Gaara stěží potlačil výkřik frustrace. Chtěl pryč. Nedokázal mluvit ani poslouchat, aniž by měl pocit, že mu hlava pukne vedví. Samotné myšlení ho mučilo. Ve spáncích se mu svíjeli ohniví hadi. Před očima se mu tmělo.
Nechte mě být, aspoň na chvíli. Žádám snad příliš?
„Nebylo… proč…“ Jazyk se mu lepil na patro. Kávu. Nutně potřeboval kávu.
„Jak to myslíte, Gaara-sama?“
„Neudělal nejmenší podezřelý pohyb. ANBU ho prohledali a pevně svázali. Neměl být schopen jakékoli akce. Exploze přišla nečekaně.“
„Napadá někoho způsob, jak mohl Kabuto provést explozi?“ rozhlédl se Akira mezi přítomnými.
„Možná předtím spolkl časovaný výbušný lístek,“ napadlo Bakiho. „To by vysvětlovalo, proč ho při prohlídce ANBU nenašli.“
„Výbušný lístek nevysvětluje fakt, že se nikde v okolí výbuchu nenašla jediná část Kabutova těla,“ vyvrátil teorii Gaara. „Provedl to jinak. A přežil.“ Ale já nepřežiju, jestli budou pokračovat.
„Orochimarova pravá ruka by se nenechala rozmetat v neúspěšném sebevražedném atentátu,“ souhlasil Akira. „Gaara má pravdu.“
„Jak jsem už říkal,“ zamumlal Gaara, „poslal jsem… pátrací tým ANBU najít Kabuta a přivést ho zpět. Do pěti dnů by měli poslat zprávu.“
„Vím,“ řekl Taró. „Syn se stačil zmínit, než odešli.“
„Pokud je to vše, co jste chtěli vědět, omluvte mě.“

O něco později ležel na posteli ve svém pokoji. Ze všech sil se snažil neusnout, ale šero kolem ho tak lákalo… Někdo se o něj staral. Cítil čísi prsty kladoucí mu na čelo studený obklad. Děkuji. Kapky vody pomalu stekly po rozpáleném čele zanechávajíce za sebou vlhkou stopu. Pomohlo to.
Prsty se vpletly do jeho vlasů. Hladily. Konejšily. Náhle se stáhly pryč, teplo jejich dotyku se vytratilo.
„Odpočiň si,“ šeptla Temari, než se za ní zavřely dveře.
* * *
Už je to pět dní. Někdy mi to připadá jako věčnost, ale pokaždé, když se zastavíme k odpočinku, uvědomím si, jak rychle mi čas ubíhá. Zbývá mi sotva devět dní svobody. Pomyšlení, co mě čeká na konci cesty, mě děsí.
Jsem vyčerpaná.
V noci nedokážu spát. Už dříve se mi zdály sny o Lese Smrti, ale ne tak často. Nyní mi vytane v mysli onen nechutný výjev pokaždé, kdy sotva přimhouřím oči.
Nevydržím ve stanu, musím vylézt ven. Doufám, že jsem přitom nevzbudila Shizuku. Venku mě přivítá mrazivý noční vzduch a překrásné ticho; všichni spí s výjimkou Leeho, který zrovna drží hlídku. Mává na mě. Nedávám najevo, že jsem si jej všimla. Nechci s ním mluvit.
Šla si sednout na skálu opodál. Zády se opřela o studený kámen, ruce nechala volně viset podél těla. Zírala na oblohu, všude nad ní se třpytily tisíce drobných světélek a mezi nimi bledě svítil dorůstající měsíc. Bylo to krásné.

Nevěřím Kankurovi, nevěřím Nejimu. Snaží se mě uklidnit, uchlácholit mě jak malé dítě u doktora, že ta velká jehla jenom maličko štípne, že to nebolí. Jak bych jim mohla věřit? Viděla jsem Nejiho, jak váhá, co přede mnou může říct. Opravdu si myslel, že jsem tak hloupá, že nepoznám, když mlží?
Nedokážu snést ani své přátele. Vrhají po mně soucitné pohledy, pořád se kolem mě točí… Až je mi to nepříjemné. Jednají se mnou jako s panenkou z porcelánu. Kiba. Shino. Sakura. Dokonce i Neji. „Měla bys spát, Hinata-chan. Měla bys jíst, Hinata-chan. Usměj se, Hinata-chan.“
Jak se mám usmívat, já, ze které vlastní příbuzní udělali prodejnou děvku?
„Tak tady jste, Hinata-sama,“ konstatoval zastřený hlas zpoza skály.
„D-děje se něco, Shizuko?“
„Neměla bych se na to ptát já, Hinata-sama?“
Někdy mě děsí, jak jsme si my dvě podobné. Dívat se na ni je jako dívat se do zrcadla a vidět v něm svůj odraz. Otroka s cejchem.
„N-nech mě být, Shizuko. Nemusíš mě pořád kontrolovat.“
„Obávám se, že nesu zodpovědnost za vaše zdraví, Hinata-sama. Pokud budete pokračovat v tom, co děláte, nevydržíte cestu. Zhroutíte se. Už teď vypadáte… mrtvě.“
„Obávám se, že ti do toho nic není, Shizuko,“ odsekla.
Shizuka ji tiše pozorovala několik dlouhých minut, než jí došla trpělivost. Jemné rysy půvabného obličeje jí ztvrdly zlostí.
„Vy spratku,“ sykla, „koho si myslíte, že tím divadlem dojmete?“
„Co prosím?!“
„Slyšela jste dobře, Hinata-sama,“ odsekla Shizuka chladně. „Chováte se jako spratek. Tím, že budete trucovat, nic nevyřešíte. Jenom se předvádíte, jaká jste chudinka. Jestli je to váš způsob jak trestat Hiashiho-sama, dovolte mi říct, že je to od vás velmi ubohé.“
„Nech mě na pokoji.“
„Dokud se nezačnete chovat jako rozumně myslící bytost a ne jako nějaká hysterka, nenechám vás na pokoji.“
Trestat… otce? Jak ji to jen mohlo napadnout? Jemu je to celé úplně jedno… Nezastal se mě. Ani jednou.
„Hysterka? Co ty o mně víš, Shizuko? Pro tebe je to jenom obyčejná mise daleko od domova. Já tam budu muset zůstat po zbytek života. Můj drahý nastávající je psychopat, kterého jsem v životě viděla jenom jednou. Můj klan v čele s otcem nejspíš oslavuje, že se zbavili přítěže. Dědeček div mě nenazve kurvou. A ty mi tvrdíš, že jsem hysterická?“
„V první řadě se uklidněte, Hinata-sama.“
„Já jsem klidná!“ Uvědomila si, že pláče. Slzy jí tekly proudem a nešly zastavit. Chvíli jenom tlumeně vzlykala, než se jí podařilo sebrat se natolik, aby byla schopná souvisle mluvit.
„Nežiju, Shizuko… Vždycky jen skáču, jak oni pískají… Nikdy jsem se nemohla rozhodnout podle sebe… Nikdy! Do všeho zasáhl on… Cokoliv jsem chtěla v životě mít, on mi zničil před očima. Vždycky! A pokaždé se omlouval tím, že to udělal pro dobro klanu a vesnice! Udělal někdy něco pro moje dobro? - Tohle mě škrtí!“ Vztekle strhla z krku šátek se značkou vesnice a zahodila ho pryč. Dopadl někam mezi kameny a trsy suché trávy.
„Ubližujete jenom sama sobě,“ odvětila suše Shizuka. „Tím, že se takhle ničíte, ničemu nepomůžete. Spíš naopak.“
Protože Hinata neodpověděla, Shizuka pokračovala dál.
„Zkuste se na věc podívat z jiného úhlu. Jdeme do Suny, abychom ochránily naši vesnici. Namísto bezvýsledného lkaní nad vlastním osudem byste měla raději přemýšlet jak z dané situace vytěžit co nejvíc.“
„Mluvíš jako Genji.“
„Pouze stojím nohama pevně na zemi. Vy byste měla taky.“
„Tobě se to říká snadno.“
Pár okamžiků na sebe zíraly, než Shizuka ustoupila.
„Nejste jediná, kdo opouští domov… Své přátele… Svou lásku. Jdu spát. Klidně si tu zůstaňte, jestli vás to baví. Dobrou noc.“
Uplynula hodina, než se Hinata vrátila do stanu s hryzavým pocitem viny, že Shizuku hluboce urazila.
* * *
Kazekageho sídlo bylo rozlehlé, opuštěné a zaprášené. Pamatovalo lepší dny, kdy v něm ještě žili lidé. Od smrti jeho předchozího majitele uplynuly tři roky, než se do něj stěhoval nový kazekage. Nyní tu vládl chaos, jak se služebné snažily vrátit sešlý dům do původního stavu. Vše muselo být hotové do příchodu ninjů z Konohy a čas se neúprosně krátil.
Gaara ten dům nenáviděl.
Pojilo se s ním příliš mnoho vzpomínek. Jak sám sedával v koutku pokoje a pokoušel se zabavit. Jak tiše vzlykal do polštářů. Jak v záchvatech vzteku bušil pěstmi do zdí. Jak mezi čtyřmi stěnami šílel osaměním.
Vše špatné se odehrálo v kulisách ponurého, studeného sídla uprostřed Suny.

Zvuky kroků se rozléhaly v nesčetných ozvěnách prázdnými sály. Gaara se bezcílně toulal domem. Vzpomněl si, že tu dřív visely na stěnách svitky s obrazy, otec jich měl slušnou sbírku. Jeden z nich se mu jako malému chlapci vryl do paměti. Dáma půvabná jako motýl, otec tvrdil, že se jedná o portrét jisté slavné geishi. Kam se svitek poděl, netušil. Pomalu sešel dolů po schodech; minul se s nějakými služkami. Šeptaly si a kradmo po něm pošilhávaly oči třeštíce nábožnou hrůzou. Démon je tady!
Jen stěží potlačil příval krvežíznivosti, která se v něm rodila. Shukaku se bouří. Kypěla v něm krev. Jen stěží se ovládl. Namísto toho, aby vyhověl Jednoocasému a rozdrtil je pískem, prošel kolem žen, bez známky, že by si jich byl všiml.
Schody vedly na balkonový ochoz kolem haly. Gaara přejel prsty po kamenném zábradlí. Sahalo mu sotva po boky. V mysli mu vytanul jeden z mála světlých okamžiků z dětství.
Tehdy si proti zábradlí připadal maličký, nebylo mu ani pět roků. Otec tu pořádal hostinu a pozvání přijal i Třetí hokage. Děti nesměly zevlovat s hosty u stolu, poslali je spát. Temari si ale chtěla prohlédnout všechny ty zajímavé ninji v cizokrajných uniformách. Spolu s Kankurem a Gaarou se proplížila až sem k balkonu a skrz sloupky špehovali hosty. Netrvalo dlouho a nachytal je Yashamaru. Vyplísnil jim a poslal je do pokojů.
Když došlo na Yashamarua, v Gaarovi zatrnulo.
Teď se v hale hemžil rej lidí. Nosili sem krabice, sestěhovával se nábytek. Gaara za každou cenu chtěl, aby tu po předchozím kagem nezůstalo nejmenší památky. Podřízení plnili rozkazy bez námitek.
Zamyšlen se vrátil zpět do druhého patra. Znovu ho rozbolela hlava. S povzdechem sáhl do kapsy a vytáhl lahvičku pilulek. Jednu si vzal a rozkousal. Ústa se mu zaplnila odporně hořkou pachutí.
Tady bývaly jejich ložnice. Nejblíže vstupu na terasu měl pokoj otec, dveře ho spojovaly s pracovnou. Na druhé straně byly pokoje Kankura a Temari. Moc věcí tu po nich nezbylo, když se po otcově smrti na bratrovo přání přestěhovali tam, kde žili nyní.
Gaarův pokoj byl pořád zamčený. Zvenčí nebylo pro zatažené závěsy vidět dovnitř. Kolem dveří prošel s nepříjemným mrazením po zádech. Přidal do kroku.
Prošel chodbou mezi jednotlivými ložnicemi. Tady spávalo služebnictvo, tady Yashamaru… Tady býval pokoj pro hosty a o pár metrů dál další.
Dorazil ke konci chodby, bylo tam velké okno ve tvaru kruhu. Někdo už ho stačil vydrhnout. Gaara z něj shlížel dolů na podvečerní Sunu. Pomalu se nořila do tmy. Jedno po druhém se rozsvěcela světla.
„Jé, na co koukáte, Gaara-sensei?“ ozvalo se zvesela. Ohlédl se, aby spatřil zubící se Matsuri. Dívka se pohodlně opírala o koště a netrpělivě poklepávala nohou.
„Přinesli další várku knížek. Kam s nima?“
„Samozřejmě do knihovny.“
„Chachá, tam už se nevejdou,“ oznámila mu se smíchem. „Nestačíme skládat ty vaše bichle na hromady. Ste snad vykrad knihkupectví nebo co? Takový skvadra knih jsem v životě neviděla.“
„Tak je dejte do pracovny,“ řekl. Unaveně si mnul spánky. Matsuri mluvila dost hlasitě.
Znovu se zadíval z okna. Tma se mu zdála o něco hustší.
„Proč vlastně musíme pucovat každej zatracenej flek v baráku, Gaara-sensei? Sem snad jedou na inspekci? Vod toho uklízení mi snad popadaj ruce či co. Mám dojem, že jako uklízečka bych to dotáhla snad i na jounina… No jo, ale to by se nejprv měly rozdávat hodnosti, že?“
Gaara pokrčil rameny.
„Pfff, to je fuk,“ mávla najednou rukou. V té druhé stále svírala koště.
„Je,“ přisvědčil Gaara tiše. Matsuri zpozorněla. Očima visela na jeho prstech pomalu masírujících skráně.
„Bolí vás hlava? Zase? Ste jak ta ženská z vtipu, jak ji budí v noci manžel a-“
„Jsem v pořádku,“ utnul ji.
„Tak to je fajn,“ zubilo se děvče.
Léky začaly působit. Měly mírně otupující účinky. Cítil, jak se mu klíží víčka. Čelem se opřel o studené sklo okenní tabulky. Částečně to pomohlo zahnat ospalost.
Náhle si vzpomněl.
„Přišla zpráva od pátrací skupiny?“ zeptal se. Matsuri sebou překvapeně trhla.
„No… ne,“ přiznala trochu neochotně. „Sme od nich nedostali ani pohlednici, Gaara-sensei.“
Kolik je to dní, co je poslal hledat Kabuta? Uplynul týden. Předvčerejškem měli dát o sobě vědět. Jestli se neozvali ani dnes…
„To bude v cajku, Gaara-sensei. Nejspíš jim akorát chcípnul holub,“ chlácholila ho. Pohled, jaký jí věnoval, ji nenechal na pochybách, co si myslí o úmrtnosti poštovních holubů.
„Nepravděpodobné. Pojď se mnou,“ poručil jí. Vyrazil agresivním tempem ven z domu. Matsuri neváhala; zahodila koště a hnala za ním.
Venku je ovanul studený až mrazivý vítr vyschlý jako troud. Ulice zely prázdnotou. Přešli náměstí a vstoupili do správní budovy. Nikdo tu nebyl. Zamířili do Gaarovy kanceláře v nejvyšším patře. Kage sňal pečeť ochraňující vstup do místnosti a vstoupil. Matsuri vklouzla tiše jako myška za ním. Pak zkontrolovali kancelář, jestli je nikdo nešpehuje.
„Nejste kapku paranoidní, Gaara-sensei?“
„Ne.“
Když bylo opatrnosti učiněno zadost, Gaara se posadil za psací stůl.
„Co jste teda chtěl?“ zeptala se Matsuri.
„Kávu.“
„To ste mě sem tahal akorát na kávovej dýchánek?!“ vyjekla.
„Ne. Teď chci jen kávu. A podej mi složku s ANBU. A mapu.“
Trvalo dlouho, než reptající Matsuri našla v deskami napěchované polici kýženou složku.
„Tady to máte,“ zabručela a práskla šanonem o stůl. Gaara jen pozvedl světlé obočí a složku prolistoval. Matsuri poodstoupila stranou, aby mu nestínila. Chvíli mu nakukovala přes rameno, třebaže ze šifrovaných textů nic nechápala, dokud se Gaara znovu neozval.
„Tu kávu,“ připomněl jí.
„Jasně, jasně… Hned…“ Přiskočila k rohové kuchyňce a pustila se do přípravy. Nikdy se nestačila divit, kolik lžic temně hnědého prachu si Gaara běžně dává do šálku. Zatímco se ohřívala voda, pozorovala Matsuri mladíka u stolu. Gaara se zrovna skláněl nad mapou a cosi psal na papír. Často škrtal, to Matsuri poznala podle krátkých trhnutí zápěstím.
Čím dál ho sledovala, tím napjatější a nervóznější jí připadal.
Povzdechla si. Od té doby, co se stal kazekagem, se změnil. Ani předtím nebyl nijak vřelý ani otevřený, ale teď se stáhl ještě víc do sebe. Matsuri se nemohla zbavit utkvělého pocitu, že se jí ztrácí.
Konvice začala pískat. Voda se vařila.
„Nate,“ podala mu hrnek silně vonícího nápoje. Roztržitě přikývl a vzal si kávu. Usrkl.
„Lepší než minule,“ poznamenal. Matsuri zčervenala.

Uplynulo několik minut, kdy Gaara dál psal na papír. Matsuri ledabyle načmárané značky a plánky nedávaly smysl. Když jí už ticho začalo lézt na nervy, odkašlala si. Gaara zdvihl hlavu.
„Um… Proč jsem tady, Gaara-sensei? Máte pro mě nějakou práci?“
„Ano,“ přikývl a vzal další papír a rychle na něj napsal čtyři jména. Podal ho dívce. „Sežeň tyto osoby a pošli je co nejdřív sem do kanceláře.“ Očima přelétla po jménech na papírku. Mezi nimi bylo i Temari.
„Um… Asi mě pošlete do háje, když se vás zeptám, proč se sem maj tahat, že jo?“
„Tvá intuice mě nikdy nepřestane uvádět v úžas,“ řekl Gaara. V jeho tónu nebyl nejmenší náznak ironie, nehnul ani brvou.
„Huh?“
„Řečeno tvým způsobem:‘Jdi do háje‘,“ povzdechl si Gaara. „Skutečně ti nemůžu nic vysvětlovat.“
„Jo ahá!“ rozzářila se Matsuri. „Ste to moh říct rovnou! Prej intuice… Vy to ještě říkáte s tak funebráckym výrazem, až je z toho člověk úplně perplex!“
Jen uštěpačně stáhl koutky úst.
Tohle jí scházelo. Jeho škleby nahrazující úsměv, jeho podivný smysl pro humor, který nikdy nedovedla dost dobře rozlousknout. Dokonce se jí stýskalo i po trénincích, které z ní div nevytloukly duši. Dřív se jí věnoval.
Co se stal kazekagem, najednou na ni přestal mít čas. Na její legrácky reagoval unaveným: „Řekneš mi to zítra“. Už dva měsíce ho neviděla jinak než uštvaného a nevrlého. Když si z ní teď utahoval, bylo to, jako kdyby se vrátil starý Gaara. Její Gaara.
„Už je to pár neděl, co ste si ze mě dělal srandu,“ mumlala. „Co je z vás kage, jako by vás vyměnili.“
„O čem to mluvíš?“ Matsuri sebou překvapeně trhla; nevěděla, že celou dobu přemýšlela nahlas.
„Huh… nic! Ehm… J-já… To je jedno, jdu sehnat ty lidi… Říkal jste, ať jdou sem?“ vyhrkla a přiskočila ke dveřím.
„Ano. Ale pořád nerozumím, co jsi myslela tím-“ Než stihl dokončit větu, práskla za sebou Matsuri dveřmi. Zamračil se. Jako vždy i teď se divil, kolik si vůči němu dívka dovolí – a co bylo hlavní – co jí vůbec toleruje.
Čekal.
Zůstal tu úplně sám. Ticho kolem něj ho pohlcovalo. Neměl z toho příjemný pocit. Raději se vrátil zpět k práci. Upřel pohled ke svým zápiskům. Přečetl jména členů týmu, vyslaného před týdnem.
Co se tak mohlo stát? Sedm lidí nezmizí jen tak z povrchu zemského. Gaara uvažoval. Možnost, že by jim pošel pták, byla k smíchu. I kdyby se tak stalo, skupina sedmi lidí si mohla dovolit vyčlenit jednoho ninju, aby předal zprávu osobně.
Nebo jsou všichni mrtví. Podle informací z Konohy dokázal Kabuto zničit celou jednotku ANBU a utéct. Jenže tady měli Sunští výhodu znalosti terénu a zásoby a Kabuto se mohl ztratit. Cesta mimo poušť by i při dokonalé navigaci trvala nejméně osm dní. Tak dlouho by nikdo bez vody nepřežil. Jediná oáza široko daleko se nacházela v Suně. Pokud tedy neměl Kabuto nablízku skrýš se zásobami, nemohl zůstat tak dlouho naživu. Na mapě si Gaara vyznačil několik skal a jeskyní v okolí, které mohly posloužit jako skrýše. Samozřejmě, že zásoby mohl Kabuto ukrýt i pod zemí, ale v jednotvárné pouštní krajině s minimem orientačních bodů by je sotva mohl nalézt. Logičtější byla varianta s jeskyní, která mohla v nouzové situaci posloužit i jako útočiště. Gaara nepochyboval, že tam ANBU zamířili nejdřív. Stopy budou vést v každém případě tudy.
Znovu přečetl jména členů týmu.
Myuzaki Hikaru.
Byla tu také další možnost. Matsuri by se mu vysmála, že je paranoidní.

Možná, že se ani nesnažili polapit Kabuta. Možná, že ho dostihli a prostřednictvím něj se přidali k Orochimarovi. Snad patřili ke klice obyvatel, pro které byla aliance s Konohou potupou. Nemohl jim to zazlívat; vždyť kolik rodin ztratilo své blízké během bojů s Listovou, které ukončila až dohoda o spojenectví? Nesměli své rodiny ani pomstít. „Nejhorší ze všeho je, že jim snad za ty sviňárny ještě poděkujeme, Gaara-sensei,“ řekla kdysi Matsuri, která strávila většinu svého života v sirotčinci díky shinobi z Konohy. Takoví lidé v čele s Taróem by uvítali každou příležitost vrátit svým „spojencům“ staré křivdy.
„Vím,“ řekl Taró. „Syn se stačil zmínit, než odešli.“
Hikaru mohl podpořit snahy svého otce. Mohl přesvědčit své druhy, aby ho následovali. Na slova o „cti Suny“ slyšeli všichni z Písečné.
Gaara mohl jenom doufat, aby loajalita ANBU neselhala.
Zítra si s Taróem promluvím, rozhodl se.

Ozvalo se zaklepání.
„Dále.“
Dovnitř vkráčela Temari následovaná dvěma muži; byli to dvojčata. Všichni tři se uklonili. Slova se ujal Yuna.
„Přál jste si, kazekage-sama?“ zachraptěl.
„Nechal jsem si vás přivést jako kapitány ANBU. Máte úkol,“ řekl Gaara. „Předpokládám, že jste obeznámeni s útěkem ztraceného ninji Kabuta minulý týden a že se po něm vydala pátrat jedna skupina.“
Souhlasně přikývli.
„Jelikož dodnes jsme od nich neobdrželi žádné zprávy, objevily se důvody k obavám. Do rána sestavíte vlastní, šestičlenné týmy. Budete hledat stopy po předchozím týmu a současně hlídat okolí. Zaměřte se především na tyto oblasti,“ poklepal hubeným prstem po vyznačených místech na mapě. „Pokud do deseti dnů nic nenajdete, vraťte se. To je vše. Můžete jít. Temari? Ty tu zůstaň.“
Kitaro a Yuna se otočili na podpatcích a tiše odešli. Temari za nimi tiše dovřela dveře. S tázavě pozvednutým obočím se obrátila k bratrovi. „No?“
Pokud je ale Kabuto zabil, tak…
„Chtěl jsem ti jenom říct…“ Cítil, jak se mu zužuje hrdlo směsicí studu a úzkosti. „Dávej na sebe pozor.“
Nejprve zjihla, zněžněla, a pak se rozesmála. „Je fajn vědět, že se o mě bojíš, ale nervuješ se zbytečně. Nemusíš mít o mě strach.“ Přitáhla si židli ke stolu a posadila se naproti bratrovi. Pozorovala ho s vychytralým výrazem; trochu déle, než aby to bylo Gaarovi příjemné. Ošil se.
„Tak povídej. Asi máš důvod se bát, hm? Myslím, že bude lepší, když mi řekneš rovnou, na čem jsme. Spusť.“
Gaara váhal, jestli jí může své závěry prozradit. Nakonec, Temari byla mnohem spolehlivější než Matsuri. Stručně jí vysvětlil své obavy. Sestra si zamyšleně hryzala spodní ret.
„Víš, slyšela jsem – už je to pár dní zpátky – Hikarua komentovat celou tu záležitost s Hyuugy… Říkal něco v tom smyslu, že se Konoha snaží udělat z nás prostřednictvím nějaké kundoichi svoji pobočku a že se hanbou nebude moci hlásit k vlastní vesnici.“
„Kundoichi?“*
„Heh, ty jsi to ještě neslyšel?“ smála se Temari. „Dost to vystihuje, čím by měla ta holka být… Ale ruku na srdce, Hinata sotva vykoktá pozdrav, natož aby nějakým zázrakem ohrozila naši suverenitu. Je taková puťka, až pochybuju, jestli bude vůbec fungovat i jako obyčejný vyslanec. Konoha to s ní moc nevyhrála.“
Odmlčela se. Prohlížela si stůl zavalený nepořádkem. Zaujal ji zpola vypitý hrnek kávy.
„Zdržíš se tu přes noc?“ Přikývl. „Proč vlastně zůstáváš tady? Vždyť je tu zima.“
„V domě se také netopí… A nechci tam být.“
„Kostlivci ve skříni?“
„Nejspíš. Není mi tam dobře. Všechno se… mi vrací, když tam jsem. “
„To přejde, uvidíš. Chce to jenom čas,“ povzbuzovala ho. „Co tu vůbec budeš celou noc dělat? Hlavně to nepřeháněj s prací.“ Mlčky vytáhl ze zásuvky u stolu sešit v tvrdých deskách. „Á, všimla jsem si, že si do něj píšeš. Pomáhá to?“
„Myslím, že ano. Vidím to vše z odstupu a pak je to o něco… snazší přijmout.“
„To jsem ráda,“ usmála se. Pohledem zabloudila k nástěnným hodinám. Najednou se odstrčila od stolu a zprudka vstala. „Už je moc pozdě. Musím se jít připravit. Dobrou noc, Gaaro.“
„Dobrou noc.“
Poté, co odešla i ona, dal se do psaní. Měl toho hodně co napsat.
V kanceláři se svítilo do čtyř ráno.
* * *
„Zvedá se vítr,“ poznamenal Hiashi. „Všiml sis toho také, Neji?“
„Ano, Hiashi-sama,“ přikývl mladík. „Hádám, že do několika hodin nás dostihne.“
„O čem to mluvíte?“ Ať se snažil sebevíc, Kiba nedokázal v dálce rozeznat víc než nažloutlý opar, jaký byl v poušti obvyklý. „Co nás dostihne?“
„Bouře,“ odpověděl Neji.
„Cože? V poušti?“
„Slyšel jsi někdy pojem ‚písečná bouře‘, chlapče?“ ozval se uštěpačně Genji. Všichni tři se obrátili k starému muži na hřbetě muly. Jeho zešedlou tvář pokrytou vráskami poznamenala únava, hluboké rýhy brázdily široké čelo a jen dokreslovaly výraz znechucení a otrávenosti.
Hiashi pevně semkl rty. Nenáviděl pohled na svého otce. Nesnesl dívat se na něj, byli si příliš podobní. Vidět jeho tvář znamenalo vidět sám sebe jako starého, seschlého a nesnesitelného. Chovaly i jeho děti vůči svému otci takovou zášť? Hiashi se ohlédl směrem k dvěma dívkám, které z dálky od sebe jen stěží rozeznal. Hinata. Z její tváře nemohl vyčíst nic, jako kdyby ji vytesali z kamene. Nedávala najevo sebemenší náznak emocí, ale Hiashi tušil, jak vroucí nenávist se skrývá za tou lhostejnou bledou maskou.
Pokračovali dál v cestě. Už se stmívalo, když dorazili ke skalám tvořícím půl kilometru dlouhý pískovcový oblouk. Sakuru překvapila červená barva písku kolem. Shikamaru jí líně vysvětlil, že se zdejší oblast nenazývá Akasuna, Červené Písčiny, pro nic za nic. Mezitím vítr zesílil, jeho kvílení se neslo celou pouští. Bouře se blížila. Hiashi zavelel utábořit se.
Genji a ostatní starší zhltli svůj příděl jídla a ulehli k odpočinku. Zbylí ninjové se dohadovali, kdo bude držet hlídku. První hlídka vyšla na Shizuku a Hinatu. Obě dívky se bez reptání usadily k ohni a ostatní šli spát.
Přiložily trochu uhlí, aby v noci nezmrzly. Shizuka postavila vodu na čaj. Pak jí zalily seschlé lístky v šálcích a tiše upíjely horký nápoj.
Mlčely. Už čtyři dny mlčely, nevyměnily si jediné slovo. Skutečně jsem ji musela naštvat, pomyslela si Hinata.
Dlouze pozorovala svou společnici zpoza přimhouřených víček. Bylo až k nevíře, jak se jí sestřenice z třetího kolene podobala. Oválná tvář klasických rysů, vysoko posazené lícní kosti a plné, jakoby našpulené rty. A oči, průzračně bílé oči, které se dívaly na svět skrz mandlové štěrbiny víček a závoj hustých, černých řas. Hyuuga Shizuka byla krásná.
Její milý musel být skutečně šťastný, že měl ji vedle sebe. Zajímalo by mě…
„Tak se ptejte,“ vyzvala ji Shizuka. Její tichý, temně zbarvený alt zněl Hinatiným uším po čtyřech dnech přezíravého ignorování jako balzám.
„Jak jsi věděla, že se tě chci na něco ptát?“
„Už chvíli na mě upřeně zíráte. Jednoho nemusí obdařit byakuganem, aby to poznal. Tak tedy - na co jste se chtěla zeptat?“
„Vlastně už ani nevím,“ zamumlala Hinata. „Možná… Jak se jmenuje?“ Sotva to řekla, chtěla vzít svá slova zpět. Bylo to tak neurvalé! Určitě se urazí, pomyslela si.
„Jak se jmenuje kdo?“
„Um… T-to je jedno.“
„Nenačínejte téma, pokud nemáte v úmyslu jej dokončit. Koho jste měla na mysli?“
Je napjatá.
„Minule… jsi mluvila o ‚své lásce‘, kterou jsi musela opustit. Jen mě zajímalo-“
„Ko,“ vyhrkla Shizuka. Hinata si vybavila v duchu tvář jednoho z členů vedlejší rodiny. Často mu připadla úloha Hinatina ochránce, když byl Neji na misích. Ko.
Hinata si nemohla nevšimnout, jak dívce změkl pohled, když vyslovila jméno svého milého. Jak se jí v očích mihla jiskra touhy a neklidu. Stesku. Bledé líce jí znachověly, hlas se chvěl. Potřásla hlavou, aby zahnala pryč chvilkovou slabost. Vrátila se stará Shizuka, ledově chladná a klidná jako každá správně vychovaná Hyuuga.
Dlouze hleděla na horizont. Všude kolem vířila mračna rudozlatého písku.
„Zdrží nás nejméně den… Jestli budeme mít štěstí. Slyšela jsem, že písečné bouře někdy trvají celé týdny,“ změnila náhle téma.
„To by bylo příliš,“ přikývla Hnata. „ Moc dlouho se zbylými zásobami vody nevydržíme.“
„Nezbývá nám nic než doufat.“
Znovu zavládlo ticho.
Plynuly minuty. Hinatě se klížila víčka únavou… Stulila se do klubíčka čelem k ohni. Bílý písek v přesýpacích hodinách už všechen skončil v dolní nádobce. Jejich hlídka se nachýlila ke konci. Už neslyšela, jak Shizuka opustila své místo a odběhla vzbudit Kibu a Sakuru, na které přišla řada. Usnula.
Nejprve se jí před očima míhaly záblesky z předchozího dne a mísily se s obrazem tančících plamenů. Postupně se chaotické představy slily v zelený oceán.
Zelený jako něčí oči… Moc písku… Páchne…krví?
Jsem v rozlehlé poušti. Kolem mě jsou pyramidy. Za rohem číhá Neji. Má na sobě uniformu zdravotní sestřičky, moc mu sluší. Nese s sebou obrovskou injekční stříkačku.
„Jenom to maličko štípne,“ usměje se. „Jestli budeš hodná, dostaneš bonbón.“ Chvíli váhám, než se konečně odhodlám natáhnout před sebe ruku. Ostrá jehla se pomalu noří do mé kůže. Pouští se rozlehne výkřik, nejspíš jsem to já. Neji zklamaně vytáhne jehlu.
„Nejsi hodná. Nezasloužíš si bonbón.“
Jeho ruce se křečovitě ohnou, vypadají spíš jako pařáty. Písek kolem začne syčet a vířit. Najednou to není Neji, kdo stojí přede mnou, nýbrž Gaara.
„Jsi jen maso. Nic než jen maso.“
Všechno zaplaví písek. A mnou cosi otřásá. Prudce do mě naráží masy písku a zraňují.
„Hinato…“ volá odkudsi zdálky Kiba…
„Hinato!“
Unaveně rozlepila oči. Krk měla ztuhlý, záda nepříjemně prochladlá. Chtělo se jí ještě spát, ale neodbytné ruce, které jí vzaly za ramena a třásly jí, ji nenechaly znovu usnout.
„Vstávej, Hinato… No tak… Dělej ksakru!“
„Co… Proč…? Už mám po hlídce…“ Pár červených značek na snědé tváři. Znám ho. „…Kibo?“
„Zabili Shizuku.“
* * *
Kde má oči?
V přítmí stanu, který Hinata sdílela s mrtvou, se matně rýsovalo ležící tělo. Tma milosrdně skrývala příšerné zohavení; jen Hyuugové viděli přesně, v jakém stavu se mrtvola nachází. Ležela tam pohozená a zlomená, dětská panenka s ránou v srdci a proříznutým hrdlem. Vlasy rozprostřené jako svatozář, stále byla krásná. Čelo měla jasné a čisté bez poskvrny. Místo očí však zely jen dvě zčernalé díry.
Kde jsou oči? Kde jsou?!
Prsty drobných ruček se navěky křečovitě zaťaly v pěst. Shizuka je mrtvá. Pach krve naplnil ovzduší stanu a dusil všechny přítomné. Shizuka je mrtvá. Kdesi v koutku seděla Sakura a duchem nepřítomná si objímala kolena. Shizuka je mrtvá. Je mrtvá. Je mrtvá!
Nevěřícně se dotkla chvějícími se prsty její porcelánové kůže. Tělo ještě nestačilo úplně vychladnout. Hladila ji po pažích, po čelisti a po lících a vší silou vůle se snažila nedívat se na zuhelnatělé zbytečky očí, ale pokaždé jí pohled sklouzl přímo tam. Hrdlem se jí draly vzlyky, ale nedokázala plakat. Všechno v ní trnulo hrůzou… ale pláč stále nepřicházel.
Zírala na to ohavné zuhelnatělé cosi, jež přitahovalo pozornost jako černé díry. Prokletá pečeť se jí hnusila každým okamžikem víc a víc.
Čísi dlaň se opatrně dotkla jejích zad. Tmavé vlasy spadaly Nejimu do tváře, když se sklonil ke své sestřenici a zašeptal, že bude možná lepší, kdyby s ním šla ven. Poslechla ho.
Venku se oba beze slova posadili na holou zem. Ani jeden nebyl s to promluvit první. Mezi nimi stála jakási přehrada postavená z šoku a hrůzy. Co vlastně vidíš ty, Neji? Děsí tě pomyšlení, že až zemřeš, budeš mít místo očí jen uhlíky? Nebo myslíš na svého otce, jehož mrtvolu jsi nesměl ani na okamžik spatřit? Byl by pohled na něho také tak odporný?
Zmalátněla. Opřela se čelem o Nejiho rameno a snažila se aspoň štkát, aby ze sebe dostala onen hnusný, dusivý pocit, ale snad zapomněla plakat. V krku jí vyschlo a sotva otevřela ústa, aby řekla alespoň něco, oněměla. Mohla by začít křičet a z hrdla by se jí nevydralo nic než ticho.
„Věřila byste, že se teprve teď začínám bát smrti?“ šeptal Neji. „Teprve teď… Předtím jsem jen hloupě plácal, jaké je to strašné mít na sobě ten zatracený cejch, ale nic jsem nevěděl… Její oči, Hinata-sama… Ty oči… Přísahal bych, že jsem cítil na kůži, jak se na mě dívají.“ Odmlčel se, zhluboka se nadechl a pak pokračoval. „V první chvíli mě napadlo, že jste to vy, kdo tam leží…“
Pohled na tvou mrtvolu by mě připravil o rozum, Nii-san. „Ty mi nesmíš umřít, Neji,“ hlesla.
Jen se na ni trpce usmál, v jeho úsměvu se skrývalo cosi ironického.
Možná chtěl něco ještě namítnout, snad něco ve smyslu, že nemusí mít strach, ale přerušil je Hiashi, který v doprovodu ostatních ninjů právě vyšel ze stanu. Vynesli s sebou mrtvolu.
„Už začíná tuhnout,“ poznamenal jeden z nich. „Odneste ji tam na kámen – na ten plochý, ať ji můžu pořádně prohlédnout. Shuiji, ty mi přines lampu, musím na ni přece vidět. A nezapomeň na brašnu s nástroji! Hiashi-sama,“ obrátil se ninja k zachmuřenému muži, „velice si vážím vašeho svolení k provedení pitvy. Vím, jak jste vy Hyuugové na takové věci hákliví.“
„Závisí na tom bezpečí nás všech, Kaoru-san,“ řekl Hiashi. „Hlavně to odbuďte rychle a snažte se o tom před Genjim ráno pomlčet.“
„Jistě,Hiashi-sama,“ přikývl Kaoru a přistoupil k Shizuce, kterou mezitím položili na kámen na způsob panenské oběti. Shuiji už donesl potřebné věci k pitvě. Kaoru se dal zprvu do ohledávání.
„Jak se to vlastně stalo, Neji?“ zeptala se Hinata, zatímco upřeně sledovala proces před sebou.
„Vše, co vím o vraždě, mám od Sakury. Když se vyměnily hlídky, našla vás Sakura spát u ohně. Chvíli vás nechala s Kibou být, než se zvedla, že vám dojde pro deku. Vlezla k vám do stanu, kde přistihla někoho sklánět se nad Shizukou. Ještě prý žila. Vrah se jí zrovna chystal vydloubnout oči. Když tam vtrhla Sakura, lekl se, dorazil Shizuku ranou do srdce a zmizel. Sakura začala ječet a vyburcovala celý tábor. A to nejhorší teprve přijde.“
„Co může být ještě horšího?“
„Sakura přesně popsala oděv, výstroj i značení toho vraha. Byl to ANBU ze Suny.“
Hinatino srdce vynechalo několik úderů.
Suna. Oni nás zradili a my jim znovu sedli na lep.
Suna! Můj cíl a má noční můra. Nakonec jsi mě svou smrtí zachránila před mou, Shizuko. Oni mě zrádcům nedají. A já jsem… ráda, že tomu tak je.
Stojí mi však má svoboda za tvůj život?
„Vidíte, Hiashi-sama? Přeseknutí průdušnice bylo provedeno s úmyslem přímo zabít. Že první rána Shizuku hned nezabila, byl zázrak.“ vysvětloval Kaoru a skalpelem ukazoval na cosi na rozdrásaném hrdle. Jeho hlas se rozléhal v hrobovém tichu jako polnice.
„Nedává to smysl,“ namítl Hiashi. „Suna ví o funkci vedlejší rodinné větve. Pokud chtěli získat byakugan z mrtvoly člena vedlejší rodiny, prokletá pečeť by se aktivovala a zničila by oči, což se také stalo. Ledaže…“ Hiashi zmlkl. Zbledl jako křída „Ledaže by je zaměnil.“
„V první chvíli mě napadlo, že jste to vy, kdo tam leží…“
Měla jsem to být já.
Vždycky jenom já. Hizashi!
Nejsem hodná… A bolí to, Neji. Srdce mám na kusy.
Nejsem nic než jen maso.
Omdlela.
* * *
Bylo dávno ráno, když konečně přišla k sobě. Rozhlédla se kolem. Ležela na jednoduchém polním lůžku, v takovém spala posledních deset dní. Vedle ní ležel kdosi další. Na okamžik si bláhová myslela, že je to Shizuka a že to všechno se jí jen zdálo. Bláhová.
„Neji-niisan?“ Zlehka ho poplácala po tváři. Neji rozespale zamrkal. Pomalu se posadil a protáhl.
„Vy už jste vzhůru?“ podivil se, zatímco ze sebe skopával spací pytel. „Poslední dobou omdléváte mnohem častěji,“ řekl pak zamyšleně.
„Však ty víš proč,“ zamumlala a položila si dlaň na srdce. Neji provinile odvrátil pohled. Nemohla mu to vyčítat, přece tehdy obrátili list.
„Um… Nii-san?“
„Ano, Hinata-sama?“
„P-proč jsi tu se mnou spal?“
„Váš otec přikázal, že se od vás nesmím ani hnout. Pokusili se vás zabít, Hinata-sama, a tentokrát tu není nikdo, s kým by si vás mohli splést. Sama se nikomu tak silnému neubráníte. Shizuka byla zdravá a kde je teď? Budu vaše tělesná stráž do té doby, než se vrátíme do Konohy,“ vysvětlil.
„Konoha…“ opakovala nevěřícně. „Kdy, Neji? Chci domů…“
„Vrátíme se, až pomine bouře. Mezitím tu musíme nějak vyjít se zásobami vody a jídla. Doufejme, že bouře nebude trvat dlouho. Více než polovinu potravin už jsme spotřebovali. O vodě raději ani nemluvím.“
Podobně jsme mluvily spolu my dvě, Shizuko. Tvá poslední slova ke mně byla, že nám nezbývá nic než doufat. Tak tedy – já doufám, ale nevím v co. Já nikdy nevím, Shizuko, a není tu nikdo, kdo by mi to řekl, protože ty jsi mrtvá.
„Ne – já nepláču, Neji… Budu v pořádku, neměj strach.“
* * *
Uplynul den. Venku stále zuřila bouře. Nikdo neopouštěl svůj stan, dokud to nebylo nezbytně nutné. K večeru se vítr trochu ztišil.
„Kdy pohřbíme nebohou Shizuku?“ nadhodil Genji. „Nemůžeme ji tu přeci nechat jen tak ležet.“
A tak vykopali jámu a položili do ní bezduché tělo. Nad otevřeným hrobem skučel vítr. Genji nabral plnou hrst písku a natáhl ji před sebe. Nechal písek volně unikat mezi prsty a ten padal na mrtvou. Ostatní ho napodobili. Shizuku pokryla tenká vrstva červených zrnek.
Pak jámu zakryli. Ještě chvíli stáli u hrobu, aby vzdali úctu zemřelé, ale nemilosrdná bouře je brzy zahnala zpět do stanů.
Hinata už nikdy nemohla vyhnat z hlavy obraz těla pod nánosem písku.
Pořád mám pocit, že pohřbili tu nepravou. Nemůžu se toho dojmu zbavit. Nemůžu!
K ránu následujícího dne mezi mračny písku vysvitla azurová obloha.
* * *
„Myuzaki Hikaru,“ přečetl nahlas Hiashi. Znaky vyryl kovář na jílci dýky pro její podivný zvlněný tvar patrně vyrobené na zakázku. Právě takovou popsala Sakura, že měl s sebou vrah.
Myuzaki. Kde už to příjmení viděl? Vzpomněl si na dopisy ze Suny, některé z nich byly podepsány právě těmito znaky. Suna.
Dýka, kterou držel, vše jen potvrdila.
„Kde jsi to našel?“
„Kousek odtud, když jsme s Leem obcházeli tábor,“ odpověděl Shikamaru. „Hiashi-sama, je to…“
„Je to jisté,“ přikývl Hiashi. „Stali se pro nás znovu nepřáteli.“ Shikamaru zbledl jako stěna. Beze slova se vytratil pryč. Hiashi mohl jen hádat, co do něj tak najednou vjelo. Povzdechl si. Najednou na něj dolehla tíha posledních dní. Dýka v ruce se mu zdála nesnesitelně těžká.
Kam jsme to dospěli?
Hiashi nenacházel uspokojivou odpověď.
Očima těkal po tvářích hledaje svou dceru. Hinata. Zrovna vyšla ven ze stanu doprovázena Nejim. V ten moment připomínala unavenou stařenu. Ještě nikdy ji neviděl tak zničenou. Byla to jeho vina. Měl včas prohlédnout léčku, jak mohl být tak slepý? Historie se opakovala.
Co se stalo, stalo se.
Od chvíle, kdy zabili Shizuku, se nemohl zbavit dojmu, že tu kolem prochází duch. Několikrát za noc se budil vyděšený představou, že se tehdy vrah nezmýlil. Hinata! Znovu se pohledem ujistil, že jeho dítě stále žije. Bylo to iracionální, musel se sám sobě smát, ale cítil se pak klidnější. Přes všechny urážky, kterými ji léta častoval, přes všechny ústrky, pořád měl v živé paměti okamžik, kdy mu položili novorozeně do náruče. Byla tak křehká.
To se stalo poprvé a naposledy, kdy jí dovolil být slabou. Pak na to vystrašené ptáče s drobnými kostmi naložil břímě těžší, než dovedlo nést.
Zničil jsem ji já. A ona to ví, i když mi to nikdy do tváře přímo nevmete.
Zahleděl se do dálek. Všude kolem jen skály a písek. Žádná známka ani po ubohém keři. A on ji tu chtěl nechat, opustit ve vyprahlé pustině, ji, která se jako malá zdobila květinami a lezla po stromech. Uschla by tu.
Cosi černého se zavlnilo v dálce. Všiml si toho zatím jen on. Soustředil se. Přimhouřil oči, kolem vystouply žíly. Napnul zrak.
Uviděl je.
Ta drzá holka…
* * *
Temari zaklapla kompas.
„Blížíme se k Akasuně, pánové,“ prohodila směrem ke svým podřízeným.
Červené písčiny se nacházely asi šedesát kilometrů směrem na jih. Tamní skály byly jedny z těch, které Gaara označil za Kabutova možná útočiště. Protože dosud nenašli žádné stopy a nikde blíž nestála žádná další skála, zamířili přímo tam. Šli celou noc. Vítr jim zprvu bránil v rychlé chůzi, ale postupně začal slábnout. Bouře pomalu ustala. Vyčistila se obloha. Podél horizontu se rýsovala červená linie skal Akasuny ozářených vycházejícím sluncem. Přidali do kroku. Čím blíž se ocitali ke skalnímu oblouku, tím zřetelněji rozeznávali tábor pod ním.
„To budou ti z Konohy, Temari-dono,“ hádal jeden z ANBU a měl pravdu.
Temari se usmála. Představila si, jak se bude tvářit Shikamaru, až ji uvidí. Nejspíš protáhne obličej, prohlásí, že je to celé otravné, ale to mu rozhodně nebude bránit přilepit se mi k patám.
Pak zvážněla. Příliš se jí nechtělo stanout před Hiashim – poznala ho i z dálky – se zprávou, co se přihodilo v její vesnici. Získal by dojem, že Suna situaci nezvládá, a to bylo poslední, po čem Temari toužila. Na druhou stranu, kdyby tehdy Konoha nepodělala, co podělat mohla, Kabuto by už dávno čuchal kytičky zespod, omlouvala se v duchu. Nám něco vyčítat by zavánělo, řekněme, nedostatkem sebekritiky.
Slunce stoupalo po obloze stále výš. Pospíšili si. Seběhli dolů po osvětlené straně duny až k úpatí skal, kde se rozkládal tábor. Aby na sebe upozornili, přiložila Temari dlaně k ústům. „Héj!“ zvolala. Ozvěna se odrážela mezi skalními stěnami a spojila se v podivný „akord“.
Hiashi stál dál na okraji tábora, nevyšel jim vstříc, a jestli někdo jiný chtěl, jediným gestem dotyčného zastavil. Temari připadalo, že Hyuuga vyčkává.
Instinkty větřily nebezpečí.
Nebyl tu žádný rozumný důvod k obavám.
Temari obyčejně důvěřovala spíš rozumu než pochybnému zdání, přesto znejistěla. Váhala. Nakonec si řekla, že bát se by byla hloupost, vždyť se jedná o spojence!
Hiashi se nehnul z místa, ani když stanuli přímo před ním. Tyčil se nad nimi jako kamenná socha, v levé ruce svíral kris**. Bledýma očima zíral na Temari. Z jeho pohledu jí naskakovala husí kůže. Takové oči by měli zakázat!
Kolem je obklopili další ninjové z Konohy. Většinu z nich znala jménem, mezi nimi byl i Shikamaru. Jen Hinata scházela. To nebylo důležité. Spíš ji zaráželo nepřátelské ovzduší. Takhle se vítají spojenci? Co je to za způsoby?!
Odhrnula z tváře černou roušku, jakou ANBU z Písečné nosili, a hluboce se uklonila.
„Jsme tu na pátrací misi,“ vysvětlila chladně, když se napřímila. „Omlouvám se, že vás zdržujeme. Musím vědět, jestli jste tady v okolí nenarazili na nic podezřelého.“
„Řekl bych, že ano,“ procedil Hiashi.
Jeho tón ji… děsil. Skrýval se v něm příslib – čeho vlastně? – Z Hiashiho hlasu čišela nepochopitelná krutost. Způsob, jakým se zavrtával pohledem do Temari, připomínal rozžhavenou čepel nořící se do těla. Co se tu děje?
Zvedl ruku s dýkou, jeho pohyb připadal Temari neuvěřitelně zpomalený, a zvedl ji k očím. „Myuzaki Hikaru,“ přečetl nahlas. „Myslím, že to jméno znáte, Temari.“
Vyplivl její jméno jako tu nejšpinavější urážku.
Jen stěží spolkla oprávněnou zlost. Musela si neustále opakovat, že před ní stojí muž, na jehož vůli závisí spojenecká smlouva. Diplomacie, Temari!
Přikývla.
Zahlédla kanji vyrytá na jílci dýky. Myuzaki Hikaru. Jak se sem dostala jeho dýka?
Zodpovědět si otázku nestačila.
Hyuugova ruka vystřelila vpřed nelidskou rychlostí. Prsty se sotva dotkl solaru. Úder dívkou mrštil o skálu.
Zvuk vlastních lámajících žeber ji téměř ohlušil. Bolest. Útroby se mučivě svíjely v plamenech.
Tupě se svezla k zemi. Prameny krve jí stékaly z nosu a úst.
Nemusíš se o mě bát, Gaaro.
ANBU okamžitě vyrazili do útoku. Stejně tak ninjové z Listové. Byli by se povraždili nebýt Hiashiho.
Popadl dívku za krk a zády ji přirazil ke skále. V jeho rukou visela jako loutka. Nemohla se pod železným stiskem ani nadechnout. S děsivou přesností vnímala chvění čakry plynoucí z Hiashiho dlaně, jak do ní proniká a pomalu ji zbavuje života.
„Odhoďte zbraně!“
Co zbývalo než vzdát se? Temari byla kazekageho sestra, nesměli dopustit její smrt. Mohli jen sledovat, jak se jejich velitelka dáví vlastní krví, a doufat. Ninjové z Listové je obklopili, zbraně vytasené a přiložené ke krkům. Drželi je v šachu.
„Spali jste v mém domě, jedli mé jídlo, chtěli mou dceru a takhle jste se odvděčili,“ zasyčel Hiashi Temari do ucha. Sevření zesílilo.
„Co jste měli v plánu? Mluv!“
„Já… nevím…“
Třásl s ní. Ostrá bolest jí vystřelovala po celém těle. Před očima se jí rozprostřela tma. Ztrácela vědomí. Najednou si připadala strašně lehká. Hiashiho slova k ní doléhala jakoby zdálky. Věděla, že dokolečka opakuje totéž: Já nevím.
Gaaro…
Vražda v noci… Jaká vražda? Hinata…?
Mohl to být Hikaru – kdo je Hikaru?
Další výčitky, další otázky.
Slyší se, jak křičí bolestí, že neví.
Kankuro…
Cizí čakra, jeho čakra, znovu vnikne do jejích žil a leptá ji zevnitř jako žíravina.
„Já nevím! Nevím!“
Náhle – byl to zázrak? – mučení skončilo. Slyšela někoho křičet, ať přestane – kdo přestane? – kdo křičí? Zvuky kolem vířily a mísily se v obludnou kakofonii. Chaos.
Zhroutila se k zemi.
Pomalu se jí vracely smysly. Kolem ní zněl dusot kroků. Někdo k ní přiběhl. Cítila, jak ji zvedají z prachu. Někdo jí omyl obličej a další se ujal jejích ran.
Konečně poznala, kdo křičí.
„Říkala sakra, že neví! Co kdybyste ji nechal to vysvětlit! Vůbec netušila, co se stalo!“
Shikamaru?
Hlasy kolem nabyly na intenzitě.
„Bude v pořádku?“
„Vypadá to děsně… Ale snad to zvládnu.“
„Jsi si jistá, Sakuro?“
„Nech mě se soustředit do háje!“
„Temari-san je mladá! Má plno sil! Zvládne to!“
„Lee? Sklapni.“
Z mlh se vynořila Sakuřina tvář.
„Tohle tvůj táta šeredně přehnal, Hinato! Vyřiď mu to, za mě!“
„Probouzí se.“
„Temari? Slyšíš mě?“
„Jo… k***a…k***a…k***a…“ klela. Zvedal se jí žaludek. Znovu se rozkašlala. Chvíli zvracela krev.„Co se dop***le stalo?!“
„Potom ti to vysvětlím,“ ozval se Shikamaru. „Teď se hlavně dej dohromady. Já se z něj…“
„Kde je Hiashi?“
„Šel pryč, neboj.“
„Jaká vražda - jaká zrada, o čem to sakra mluvil?!“
„Uklidni se!“ okřikla ji Sakura. „Nech mě se soustředit na léčení, mluvit můžete až potom.“
Temari zmlkla. Nechala Sakuru uzdravit zlomeniny a některá další vnitřní zranění. Na samotná poškození, která způsobil juuken, byly ale Sakuřiny dovednosti krátké. Ty léčila Hinata. Položila prsty na poškozené meridiány a lehce tlačila. Rozproudila tak čakru. Bolest mírně polevila.
„Vysvětlí mi někdo konečně, co se tu stalo?“
Zavládlo ticho. První je porušila Sakura.
„Ty skutečně netušíš, proč po vás Hiashi vyjel?“ zeptala se nevěřícně.
„Zamysli se,“ odsekla Temari vztekle. „Kdybych tušila, tak už dávno kápnu bož…“ Zbledla. Prudce se otočila k zemi, musela se vyzvracet. Na zem dopadala už jen zelenavá žluč, přesto se břicho bolestivě stahovalo dál.
„Následky juukenu,“ poznamenal Neji.
„Podívej se tam,“ kývla pak Sakura bradou směrem k čerstvému hrobu. „Pohřbili jsme tam Shizuku. Zavraždil ji Myuzaki Hikaru. Sama jsem to viděla.“
„Asi jsi měla halucinace,“ zamračila se Temari, „protože to absolutně nedává smysl.“
„Dává to dokonalý smysl,“ odsekla Sakura. „Chtěli jste získat kekkei genkai, tak jste sem nalákali pár Hyuugů a pokusili se přitom zavraždit dědičku klanu, ale to jste dost podělali-“
„Mluv vážně!“
„Já mluvím vážně! Viděla jsem jednoho z vašich ANBU, jak se zrovna chystal vydloubnout Shizuce zaživa oči! Myslíš, že bych si něco takového vymýšlela?“ nedala se odbýt Sakura. „Co vám nabídl Orochimaru tentokrát, že jste nás znovu zradili, he?!“
„Co nám nabídl… Orochimaru…?“
Už chápala.
„Kabuto,“ hlesla. „Celé to má na svědomí Kabuto! Když jsme nezrušili alianci my, tak ji zruší sami… Musím okamžitě mluvit s Hiashim!“
Pokusila se vstát, teprve s Shikamarovou pomocí se jí to podařilo. Nejistě vrávorala na roztřesených nohou.
„Suna Konohu nezradila, za to vám ručím vlastním krkem!“ dodala vášnivě. „Jdeme, Shikamaru!“
„Jen doufám, že nelžeš, Temari-san,“ ozvala se tiše Hinata. „Už kvůli sobě bys neměla lhát.“
Můj otec totiž s lháři nemá nejmenší slitování, už nahlas vyslovit nemusela. Temari pochopila.
„Jdeme.“

* * *
Chci vůbec, aby měla pravdu? Ptala se sebe samotné asi tisíckrát. Jestli nás skutečně nezradili… Jestli je to celé Orochimarovo dílo… To jsem opravdu taková zrůda, že jen kvůli sobě, abych se nemusela vdávat za Gaaru, si přeju válku se Sunou? Ne!
Zakázala si na něco takového byť jen pomyslet. Bylo to tak neuvěřitelně sobecké a tudíž špatné, že se i v myšlenkách snažila tomu vyhnout. Přísahala by, že slyší Shizuku, jak se jí tiše v koutku posmívá.
Nejsi hodná.
Nejsi hodná!
Zlá, zlá Hinata!
Schoulila se do klubíčka. Roztřásla se jí ramena. Propukla v pláč. Tichý a zoufalý. Bez slz, ty stále nepřicházely, oči měla suché, přesto dál neslyšně vzlykala.
Byla zcela ponořená do vlastní beznaděje. Styděla se sama před sebou. Nedokázala se smířit s tím, jak strašně špatná je. Pokazila by tak obraz sebe samotné. Toho se v hloubi duše děsila nejvíc. Pravá Hinata, ta zkažená se špatnými myšlenkami, nikdy nesměla vyjít na povrch. Nejsi hodná.
„Hinato?“
U vchodu do stanu stál Neji. Zaraženě hleděl na vzlykající sestřenici. Co se stalo? Vzpamatoval se a přistoupil blíž.
„Proč pláčete, Hinata-sama?“ zeptal se jemně. Klekl si k ní na zem, vzal její ruce do dlaní a palci je pohladil po hřbetech. Na dotyk její ruce mrazily jako led. „Vždyť byste měla být ráda.“
„Já tam nechci,“ vyhrkla.
„Už jste jednou dala své slovo,“ připomněl jí. „Nemůžete ho brát zpět, kdykoliv se vám zlíbí.“
Zarytě mlčela.
„Vracím se od vašeho otce,“ změnil téma. „Byl jsem přitom, když s ním mluvila Temari-san. Mám vám říct, jak to celé bylo?“
Pokynula mu, ať vypráví.
Za vším stál Kabuto, tvrdila Temari. Orochimaru ho poslal, aby roznítil konflikt mezi vesnicemi. Nejprve se o to pokoušel prostřednictvím Gaary, ale marně. Ze Suny musel uprchnout. Nějakým způsobem za sebou zahladil stopy. Po skupině, která se po něm vydala pátrat, se také slehla zem. Mezi nimi byl i Myuzaki Hikaru, jehož dýku našel Shikamaru. Podle všeho je Kabuto nejspíš porazil a pozabíjel, sebral jim zásoby a zamaskoval se jako jeden z nich. V přestrojení za ANBU z Písečné pronikl do tábora a zavraždil Shizuku v domnění, že se jedná o Hinatu. Vše nastražil tak, aby podezření padlo na Sunu.
Stačilo málo a byl by rozpoutal válku.
Hinata ho pozorně vyslechla. Snažila se zaměstnat mozek úvahami, jestli je něco takového vůbec možné. Myšlenkami ale pokaždé sklouzla jinam.
„M-můj otec jí dal zapravdu, že?“
„Příliš se mu to nezdálo, ale starší v čele s Genji-sama ho přesvědčili. Temari-san dokonce na důkaz, že nás Suna nezradila, nabídla sebe a své podřízené jako rukojmí. V okamžik, kdy nás Píseční napadnou, Hiashi-sama je bez milosti zabije.“
„O tom nepochybuji,“ odvětila Hinata.
Vstala ze země. Drobnými kroky přistoupila k vchodu a odhrnula závěs. Nechala tak dovnitř proniknout světlo. Nastavila tvář polednímu slunci. Přimhouřila oči, její výraz jakoby zjemněl, uvolnil se. Nemůžeš nic změnit. No tak se s tím smiř. Smiř se s tím konečně! Chvíli tam postávala, než se otočila zpátky k Nejimu. Už zcela klidným hlasem se zeptala, kdy vyráží.
„Hned, co sklidím stan. Vy si zatím odpočiňte, Hinata-sama."
* * *
Cesta uběhla rychle.
Příliš rychle.
Později si Hinata vybavila jen několik útržků o dnech, které následovaly po zajetí Temari. Zdá se to divné, ale jediné, co si pamatovala zcela jasně, bylo večerní sezení u ohně. Tu scénu mohla popsat s dokonalou přesností, každý detail onoho večera se jí vryl hluboko do paměti.
Nejiho vlasy jsou v ostrém kontrastu s bílou látkou yukaty. Sakura skuhrá, jak jí schází lázně. Lee se směje na celé kolo Kibovým vtipům. Temari spí Shikamarovi na rameni. Zvláštní pohyb jídelních hůlek v otcových rukou, nikdy je nedržel správně. Chuť rýže. Pach kouře a uhlí. Plameny se odráží v Shinových brýlích. Teplo. Ale já už nikdy u ohně neusnu.
Příliš rychle.
Čtyři dny, čtyři noci. Muselo jí přeci zbýt víc vzpomínek na ně, aby je uchovala v paměti jako nejcennější poklad. Přesto tu nebylo nic než zející prázdnota.
Věděla, že jí Kiba s Shinem věnovali každou volnou chvíli. Snažili se ji utěšit, přivést ji na veselejší myšlenky. Věděla, že je tentokrát od sebe neodháněla, že s nimi trávila všechen čas jako kdysi. Připadalo jí však, jako kdyby nic takového neprožila, jen o tom slyšela z vyprávění.
Žádná vzpomínka se nejevila tak skutečnou jako večeře u ohně.
Příliš rychle.
Za soumraku dorazili k branám Suny.
Příliš rychle.
Teprve před šestnácti dny opustili Konohu.
Bylo to tak dávno. Domov.
Skrytá v listí, schovaná v lesích, kde si hrávala. Daleko. Kolem ní se, kam jen oko dohlédlo, rozprostírala pouhá pustina. Všude byl jen písek a kamení.
Já sem nepatřím.
Se skřípotem se dokořán rozevřela vysoká křídla brány. Vítající náruč Suny. Vstoupili do ní. Kousek po kousku se před ní odhaloval její nový „domov“. Okrově zbarvené domy s masivními zdmi. Ulice přeplněné lidmi, kteří se přišli podívat na návštěvu. Postavy zahalené v šedavých látkách, vlající hábity.
V čele zástupu stál on.
Sabaku no Gaara. Písečný vrah. Démon z pouště.
Poznala by ho kdekoliv, třebaže od doby, co ho viděla naposledy, vyrostl a dospěl v muže. Mléčně bledá tvář rámovaná krvavě rudými vlasy, znak lásky na čele.
Gaara.
Tak ses dočkala.
Očima zelenýma jako nefrit pátral mezi ninji z Konohy.
Pohledem spočinul na Hinatě. Semkl rty, svraštil čelo, jako by dívka nesplnila očekávání.
Gaara.
„Vítejte v Suně,“ bylo jediné, co řekl. Žádný proslov, nic. Uklonil se a spolu s jejím otcem a Temari zamířili do správní budovy.
Ostatních se ujalo nějaké statné děvče s hnědou kšticí, Matsuri. Odvedla je ke kazekageho sídlu, kde už na ně čekalo pohoštění a koupel.
Sakura konečně přestala skuhrat.
____________________________________________________________
*Kundoichi - Jestli to někdo z vás nepochopil a nezačal se smát, tak není zcela ztracen! Vždy je tu ochotná Aife, která poradí a vzdělá. Jak jistě všichni víte, kunoichi znamená ženská ninja. Tak. Teď si vezměte jiné, české slovo, jehož první tři písmena jsou shodná s výše uvedeným, čtvrté je d a poslední a, a které byste za přítomnosti dam neměli raději používat (přesto toto pravidlo zpravidla všichni porušujete). Správně jste to pochopili. Sunští jsou pěkní čuňáci.
** Kris – Jedná se právě o onu dýku se zvlněnou čepelí. Hráči Diabla II ji určitě znají. Mám dojem, že tento druh zbraní pochází z Indie, ale můžu se klidně plést. Dá se s ní bodat a o něco hůř sekat. Na řezání není určená na rozdíl třeba od obyčejné evropské dýky, jakou jste všichni viděli. Jestli s ní chcete někomu přetnout krk, musíte s tím vyloženě sekat jako se sekáčkem. Taková rána je pak nezaměnitelná a (především) smrtící. U obyčejného proříznutí můžete poměrně přesně trefit hloubku řezu. U sekání ani náhodou.
Sakra, zase jsem se nějak rozjela.