Bílý písek 04

Kapitola IV - Karty

„Nejmladší zvolený kage v historii. Přiznám se, že mě to poněkud... překvapilo,“ řekl Nobutora Takeda. Oči zakalené věkem a přesto pořád pichlavé a živé se zabodly do Gaarových.
Bylo to jako zírat do očí kobře.
Gaara se jen stěží ovládl. Pohled, jakým ho Nobutora častoval znal příliš dobře. Přezíravost a opovržení – oboje skryté za uhlazenou maskou.
Stáhl koutky úst v uštěpačné, drzé grimase.
„Tak přeci rozhodla rada Suny, daimjó-sama.“
„Ano, ano... Ta vaše slavná Rada,“ povzdechl Nobutora. Zimozřivě se zachvěl. Gestem přivolal k sobě služku, která do té chvíle seděla za zdobeným paravanem, a nakázal jí přinést horké sake. Sotva dívka opustila komnatu, obrátil se Nobutora zpět ke Gaarovi.
„Říkal jste, že potřebujete se mnou cosi probrat. Vyřiďme to tedy hned, dokud nám sake nezamlžilo rozum,“ vyzval mladíka.
„Potřebujeme zvýšit dodávky surovin.“
„Nejspíš... bych je vám zvýšit měl, že?“ odtušil Nobutora a pousmál se.
V Gaarovi to vřelo.
To bys sakra měl.
Sotva odbyl ceremonie a nastoupil do funkce, pustil se Gaara do úkolu titánských rozměrů. Po dva roky, kdy vesnici scházel Kazekage, se navršila hromada dokumentů, které nikdo neprohlížel, a hlášení, která nikdo nečetl. Po důkladném prozkoumání se rýsovala určitá fakta, která v Gaarovi vyvolala podezření, jenž se po výsleších některých podřízených potvrdila.
Po dva roky je Nobutora Takeda ovládal jako loutky s mistrovstvím, o jakém si Kankuro mohl jen nechat zdát. Tahal je za nitě úplatků a výhrůžek.
Nyní, když už držel v rukou takovou moc, jen těžko se s ní loučil... Gaara věděl, že se Nobutora pokusil zasáhnout do výběru kageho. Neúspěšně.
Gaara dobře věděl, že Suna obklopená rozlehlou pouští nebude nikdy zcela samostatná. Rod Takeda měl na ni už od doby jejího založení obrovský vliv - ale dosud se žádný z pánů nevměšoval do jejich záležitostí takovým způsobem jako Nobutora.
„Ano,“ řekl Gaara.
„Hmm... Myslím, že by neměl být problém zařídit, aby víc karavan směřovalo k Suně,“ prohlásil po chvíli Nobutora. „Nebylo by... vhodné nechat vlastní vojenské jednotky o hladu, že?“
Gaara neodpověděl. Tiše pozoroval šlechtice, jak si urovnává lemy zlatem zdobeného kimona.
„E-ehm...“
Svíce svými mihotavými plameny osvětlovaly luxusně zařízenou místnost.
„Nad čím dumáte, Gaara-san?“
V rámu posuvných dveří stála navrátivší se služebná s podnosem v rukou. Vůně horkého sake naplnila komnatu.
„Máte další přání, můj pane?“ zeptala se, když položila podnos mezi muži.
„Ne. Můžeš jít,“ propustil ji Nobutora. Služebná se hluboce uklonila a v tichosti je opustila.
Nobutora se jako hostitel ujal nalévání. Horká tekutina naplnila půvabně malované šálky. Gaara zkusmo upil. Bylo to dobré.
„Nuže,“ řekl šlechtic a pozvedl šálek ke rtům. „Víte, zajímalo by mě, co je pravdy na pověstech, že v zájmu posílení aliance, jste se zasnoubil s dědičkou vlivného klanu v Konoze. Co mi k tomu řeknete?“
„Je to pravda,“ odpověděl Gaara a zamračil se. Jak to může vědět?
„Musím vám tento krok pochválit, Gaara-san. Nemáte nejmenší představu o tom, co mne tehdy stálo vyjednávání s vládcem Ohnivé země. Nebyl nijak nadšený z toho, že jste mu poničili armádu.“
„Děkuji.“
„Mrzí mne však, že jsem se to dozvěděl až mezi posledními.“
„To je jistě... nedorozumění."

* * *
Nazítří ráno, kdy se chystal se svým doprovodem opustit palác feudálního pána, udála se jedna zvláštní věc. Zvláštní alespoň z Gaarova pohledu, protože ten předtím nic podobného nezažil.
Na cestu je přišel vypravit hostitel se svou paní. Služebnictvo zatím přineslo dary pro kazekageho a jeho doprovod. Kousek opodál stály v hloučku dvorní dámy Nobutorovy manželky. Byly to vesměs mladé ženy, nalíčené a vyšňořené v dlouhých, zdobených šatech, s blyštivými cetkami vpletenými do vrkočů složitě upravených vlasů. Jedna z nich věnovala Gaarovi zvláštní pronikavý pohled zpoza dlouhých řas a usmála se.
Mladík zrudl. Pocítil neznámé bodnutí v slabinách. Nebylo to... nepříjemné, spíš naopak.
Ale bylo to matoucí. Roztržitě se rozhlédl kolem. Kráska se zvonivě zasmála a cosi pošeptala své družce.
Co se to s ním děje? Gaara netušil. Raději ten podivný impulz ignoroval a vytáhnul se do sedla koně. Pobídl zvíře a spolu se svým doprovodem se vydali domů.
Po celou dobu, dva dny putování skrz poušť, nemohl vyhnat pryč z mysli obraz dvorní dámy, jak pozvedává koutky červených rtů jen pro něj.

* * *
Hanabi seděla v koutku Hinatina pokoje. Její sestra stála před otevřenou skříní, bledá a shrbená, a vybírala z ní lepší kimona, která následně ukládala do krabic. Na posteli ležel nachystaný cestovní oděv. Dnešek byl poslední den, který trávila v Konoze.
„Chceš pomoct, nee-san?“
„Ne, zvládnu to sama, Hanabi-chan. Jen tu seď,“ zamumlala Hinata a vytáhla ze skříně své staré obřadní kimono. Mělo temně šedou barvu a dlouhé rukávy zdobené stříbrem vyšitými květy magnolie. Na světle šedém obi byly tuží nakresleny znaky Hyuuga.
„Naposledy jsem si ho oblékla, když ses narodila,“ poznamenala.
„Je opravdu krásné,“ vydechla užasle Hanabi.
„Na, vezmi si ho.“
„Ale... ale je přece tvoje...“ vykoktala dívka, když jí Hinata položila šaty na kolena. Špičkami prstů pohladila měkké hedvábí.
„Už není. Dala jsem ti ho na památku.“
„Nechci, abys někam odjížděla,“ zamračila se Hanabi.
„Já taky ne.“
„Tak proč teda jedeš?“
„To bys ještě nepochopila, Hanabi,“ odpověděla a přinutila se usmát. „Vyzkoušej si ho, ano?“
Pomohla sestře obléct si těžké kimono. Hanabi zakňourala, když jí kolem těla pevně ovinula obi; nebyla na ně zvyklá a přišlo jí velmi nepohodlné. Připadalo jí, jako kdyby ji sevřel had škrtič.
„Sluší ti. Opravdu.“
To umlčelo všechny nářky.

Někdo zaklepal na dveře. Nečekal na vyzvání a vstoupil dovnitř. Hiashi.
„Tati! Podívej, co jsem dostala od Hinaty!“ pochlubila se. Hiashi se nechápavě ohlédl po svém mladším dítěti. Pohled mu zjihl, když si uviděl Hanabi předvádějíc se v nových šatech.
„To je od ní hezké. Necháš nás tu o samotě, Hanabi?“ požádal ji. Dítě sice protáhlo obličej, ale klidilo se pryč i se svým dárkem.
Ticho. Bez ustavičně švitořící Hanabi pokoj tak ochladl a ztichl. Hinata ani Hiashi nepromluvili. Chvíli na sebe jenom zírali. Hinata jeho pohled nevydržela a uhnula očima stranou.
Otec cosi neslyšně zamumlal a posadil se na židli u psacího stolu. Nespustil oči z dcery. Poklepával vztyčeným prstem o rty. Obočí lehce svraštil. Přemýšlel.
Před ním tu stála Hinata, jeho nejstarší dítě, se zmatkem a únavou jasně čitelnými ve tváři. Dítě, které jeho spartánským požadavkům nikdy nedokázalo beze zbytku vyhovět a které se tu skutečnost snad tisíckrát snažilo překonat a dosud marně. Dítě, které v okamžiku, kdy konečně nalezlo v sobě rovnováhu a vyhovovalo, muselo odejít pryč. Dítě, které se v pouhých šestnácti vdávalo. Dítě.
Vlastně ji podcenil i tentokrát. Už dávno není malá. Hinata před jeho očima dospěla a on si toho doposud nevšiml. Z ubrečeného usmrkance vyrostla mladá žena.
Tak proč si pořád připadal tak mizerně?
Hiashi si unaveně promnul spánky.
„Dědeček Genji chce s tebou mluvit.“
„S-se mnou?“ vyhrkla Hinata. Nevědomky začala žmoulat lem rukávu své domácí yukaty. Nedivil se jí, že tak znervózněla. Sám si nebyl nikdy jistý, když stál před svým otcem.
Možná mě Hinata nenávidí stejně, jako já nenávidím jeho.
Tu myšlenku vyhnal z hlavy. Byla absurdní. Jako nejstarší a jediný žijící syn měl přeci povinnost své rodiče milovat a ctít. K tomu ho přeci vychovali, aby vzdával svému starému otci úctu, jaká mu náležela. Nesměl zpochybňovat jeho způsob výchovy.
„Ano. Týká se to tvých... instrukcí ohledně Suny,“ přikývl Hiashi. V Hinatině obličeji se mihl stín zklamání. Co čekala? Že se s ní chce dědeček rozloučit?
Pocit, že tu nejsi víc než součástka většího stroje, já dobře znám. A i když jsem se ve tvém věku zapřísáhl, že se nikdy nebudu chovat k vlastním dětem jako on, žalostně jsem zklamal.
„Čeká na nás?“ zeptala se.
„Ano.“
Vždy jsem se tě chtěl zeptat, jestli mnou také tak opovrhuješ... póvle.
Co za rodiče tak nazve své dítě?
Jednou ji tak nazval, když ji srovnával s Hanabi. Věděl, že ho slyšela. A jednou jí tak řekl přímo do očí. V tu chvíli si ani neuvědomil, co udělal.
Póvle...
Nakonec byl stejný jako on.
„Um-otče?“ ozvalo se ode dveří. Hinata už stála na chodbě. Hiashi ji mlčky následoval.

Sešli dolů do přijímací místnosti. V šeru tam seděli dědeček a Neji. Ten právě rozléval čaj do šálků.
„Co vás tak zdrželo?“ zeptal se nelibě dědeček. „Čekáme tu už deset minut.“
„Omlouváme se,“ uklonil se Hiashi a posadil se vedle něj. Na Hinatu zbylo místo vedle Nejiho.
„Nuže,“ začal dědeček, „zítra, až se vydáme na cestu, nebude už čas předestřít ti tvé povinnosti, které budeš muset v Suně plnit. Vzhledem k oné patetické scéně před Tsunade, si nejspíš uvědomuješ, jak je tento svazek důležitý pro naši vesnici. Mýlím se?“
„Ne, nemýlíte.“
„Tak tedy přistoupíme rovnou k věci. I když budeš manželkou kazekageho, pořád se považuj za ninju z Konohy, je ti to jasné? V první řadě tvá loajalita patří nám.“
„Ano.“
„Z tohoto vyvodíme tvůj úkol. Váš sňatek je veden a považován za státnický akt, proto budeš mít mimo jiné i status našeho vyslance. K tomuto účelu dostaneš k ruce jednu z nás.“ Dědeček se odmlčel, aby svlažil hrdlo douškem horkého nápoje. „Jako vyslanec se smíš účastnit většiny zasedání jejich Rady. Využívej tohoto práva.“
Přikývla.
„Zatím se to zdá celkem snadné. Snaž se nepokazit aspoň to, ano?“ ťal dědeček zlomyslně.
„J-já-“ pokusila se ohradit, ale Genji ji ignoroval.
„Nicméně, to byla jen první část,“ pokračoval monotóně. „A jelikož vidím, že nemáš žádné dotazy, budu pokračovat. Neji?“
„Ano, Genji-sama?“
„Z nás všech jsi s Gaarou naposledy pracoval ty. Vidíš v lidech mnohé. Pověz nám, jaká je Gaara osobnost.“
Neji se na chvíli zamyslel, než odpověděl. Snažil se zvolit vhodná slova tak, aby je nezavedl v omyl a zároveň neodradil Hinatu.
„Zamlklý a výbušný. Je to člověk dvou tváří. Navenek působí lhostejně a vyrovnaně, ale z gest čiší jakýsi vnitřní neklid. Trochu neurotický. Nesnáší samotu, pořád musí mít kolem sebe lidi. Jindy se naopak všech straní. Jediní lidé, kteří ho dokáží usměrnit, jsou jeho sourozenci. S ostatními nevychází moc dobře,“ řekl nakonec.
„Hm,“ udělal Genji a bílýma očima se vpil do Hinatiných. „Nakonec to snad nebude tak obtížné.“
„C-co nebude t-tak obtížné, Genji-ojisama?“ Hinatě se dědečkův tón nelíbil.
„Ovládnout kazekageho.“
„J-jak?“ Nedávalo jí to žádný smysl, přesto se Genji jen stěží udržel, aby neobrátil oči vsloup.
„Přemýšlej, hlupačko. Jsi žena, jak asi ovládneš svého manžela? Použij svou ženskost, když už jako bojovník nestojí za nic. Buď mu nablízku. Připoutej si ho k sobě. Sveď ho. Omotej si ho kolem prstu. Lidé Gaarova druhu jsou proti ženám bezbranní. Využij toho.“
„Cože?!“
„To by stačilo, otče,“ ozval se tiše Hiashi. „Hinata už pochopila.“
Genji nebyl k zastavení.
„Pořád si stěžuješ, že se snažíš být užitečná a bez výsledků. Tady máš příležitost se konečně uplatnit!“
„Ale jako prostitutka!“ zvolala Hinata. Tváře jí hořely studem. Neji jí zaťal prsty do zápěstí. Uklidni se.
„Snad není nutné jednat takto,“ podpořil ji. „Upevňujeme přece spojeneckou smlouvu, nesnažíme se je infiltrovat. Vždyť bychom znehodnotili všechny úmluvy, co jsme kdy stvrdili.“
„Suna nás už jednou zradila,“ odsekl zostra dědeček. „A žádný cár papíru nám nezaručí, že se to nezopakuje. Naše bezpečí musíme postavit na jistějších základech.“
„A tím 'jistým základem' má být smluvené manželství? Nepřijde mi.“
„Ničemu nerozumíš, chlapče,“ řekl Genji. „Zopakuji to naposledy. Co neovlivníme skrz Hinatu přímo v Radě, to musíme ovlivnit prostřednictvím kazekageho. Potřebujeme včas informace. V případech potřeby i okamžitou pomoc. To vše nám obstará Hinata. Vysvětlil jsem to už dostatečně jasně?“
Neji se zamračil, ale stáhl se. Genji měl pravdu. Konoha se musela chytat každého stébla, aby přestála. Hinata se bude muset se svým úkolem smířit.
„Zítra, hodinu po rozbřesku se vydáme na cestu. Tsunade k nám přiřadila několik dalších ninjů do doprovodu. Většinou z vašich týmů. To bylo vše, co jsem měl na srdci. Už smíš odejít, Hinato.“
Dívka dál seděla zaraženě na místě.
„Řekl jsem ti, ať odejdeš,“ zopakoval rozzlobeně Genji.
Dívce blýsklo v očích. Pomalu se postavila a beze slova si otočila pás uzlem dopředu. *
A odešla.

* * *
„Páni,“ hvízdll Kankuro, když se zadíval na půlnoční nebe poseté hvězdami. Z měsíce zbýval jen tenounký srpek. Zítra zmizí docela.
Gaara zívl. Byl unavený, každá píď jeho těla řvala bolestí. Před hodinou se vrátili z návštěvy u Takedy. Doteď si nemohl oddychnout, sotva přijeli, nahrnuly se na něj čtyři dny zanedbaných povinností. Z posledních sil se držel vzhůru.
„Jdem si sednout do Hone,“ navrhl Kankuro, když si všiml Gaarova stavu.
Oba bratři se vydali do jediné místní hospody. Posadili se ke stolu v rohu naproti výčepu. Kromě nich se do hospody v tuto pozdní dobu zatoulalo jen pár jouninů. Hlučně se bavili u karet. Jeden z karbaníků, který zrovna vyhrál kolo, dával svou radost hlasitě najevo. Několik ryou** změnilo majitele.
Hostinský postavil před bratry hrnek silně vonící kávy a sake. Kankuro se natáhl po alkoholu a Gaara po kávě. Chvíli mlčky popíjeli.
„Ani ses nepochlubil, jak dopadlo tvoje jednání s Takedou,“ vyzvídal Kankuro.
„Dobře,“ pokrčil rameny Gaara a zkusmo usrkl kávy. Byla dost silná. Přidal do ní cukr. „Přislíbil splnění našich požadavků.“
„Proč to říkáš tak naštvaně?“
„Protože mi vyhrožoval. Naznačil, že pokud mu nebudeme vycházet vstříc, omezí dodávky.“
„To nemyslíš vážně,“ hlesl Kankuro.
„Ano, myslím. Mimoto mi ještě blahopřál k zasnoubení. Připadá mu jako rozumný krok.“
„Jak o něm může vědět? Do včerejška jsme to drželi v tajnosti,“ zarazil se Kankuro.
„Vymluvil se na klevety.“ vysvětlil nevzrušeně Gaara.
„Spíš má tady nějakýho čmuchala,“ zavrčel Kankuro.
„Patrně ano. Už delší dobu.“
„Máš už tušení, o koho se jedná?“
„Ne,“ odpověděl Gaara a znovu upil. „Vyslechl jsem několik lidí. Jediné, co vím jistě, je to, že donašeč sedí v Radě. Pátrám dál.“
„No sakra,“ ulevil si Kankuro. „To je dost zlý.“ Promnul si ztěžklá víčka. „Co jinak?“ změnil najednou téma. „Stavili jste se cestou někde? Slyšel jsem, že tam v Nagoje mají celé čtvrti...ehm... čajoven. S dámskou obsluhou.“
„Nezdržovali jsme se,“ řekl Gaara. Svraštil chybějící obočí a lehce zčervenal. Chtěl něco říct, ale bratr byl rychlejší.
„Teď pěkně kecáš!“ zachechtal se Kankuro. „Vidím na tobě, že's v nějaký 'čajovně' určitě byl! Nestyď se, bratříčku, a svěř se.“
Hlouček karbaníků věnoval pozornost spíše jejich rozhovoru než kartám. Gaarovo podrážděné zavrčení je přimělo vrátit se zpět ke hře.
„Tak co? Mám pravdu?“
„Ne.“
Gaara stručně popsal událost při odjezdu. Jak ho dokázal rozrušit jediný úsměv neznámé ženy z Takedova paláce.
„Až teď?“ podivil se Kankuro.
„Nerozumím,“ řekl Gaara.
„Tobě se ženský začaly líbit až teď? Gaaro, vždyť je ti šestnáct! Nezdá se ti to trošku pozdě?“
„Ztichni. Co má společného můj věk s ženami?“
„Eh-“ zamyslel se Kankuro. Tohle nebylo poprvé, kdy vedl s Gaarou podobný rozhovor. Jeho bratr o některých věcech netušil a nezáleželo na tom, jak samozřejmé se zdály ostatním. V tom směru byl Gaara jako dítě. Kankuro přemýšlel, jak to vysvětlit tak, aby ho nepochopil špatně. „No, je normální, že podobné reakce se...ehm... objevují u chlapců na začátku puberty.“ Zarazil se. „Víš, co je puberta, že jo?“
Gaara obrátil oči v sloup a přikývl. „Pořád jsi mi neodpověděl.“
„Hm... Co ti mám ještě říct? Prostě se ti líbila hezká holka. Já bych asi reagoval stejně.“
„Skutečně?“
„No, já už bych asi tak nejančil, ale výsledek by byl stejný.“
Dveře hospody se otevřely a dovnitř vběhla Matsuri. Tváře měla zrudlé mrazem a vlasy rozcuchané. Pohledem pátrala po hostech. Když zahléhla stůl u rohu, rozeběhla se k němu.
„Gaara-sensei!“ zvolala. Její bývalý mistr vzhlédl od kávy.
„Děje se něco?“ zeptal se otráveně.
„Do vesnice se pokusila vniknout podezřelá osoba. ANBU ho odvlekli do výslechovky. Potřebují vás tam.“
Gaara dopil kávu, dával si načas.
„Víte, kdo to je?“
„Ne, nikdo tu toho muže nezná, ale on říkal něco o tom, že vy ho znát budete.
Gaara se vymrštil na nohy a odkráčel ke dveřím. Ani se neohlédl.
„Zatraceně,“ zamumlal Kankuro. Hodil na stůl menší obnos peněz a pospíšil si za bratrem. Matsuri je dohnala až venku.
Výslechy vždy probíhaly v holé místnosti bez světel s jediným malým oknem. Odtud vedly jen jediné dveře z okovaného, tvrdého dřeva. Dovnitř vešli kazekage s bratrem následovaní Matsuri.
Zadržený klečel na studené podlaze. Drsné provazy se pevně zařezávaly do jeho zápěstí a kotníků. Ruce měl svázané tak, aby nemohl skládat pečetě. Hlídali ho dva ANBU v černých uniformách s vytasenými ninja-to***. Úsečně pozdravili příchozí.
Kankuro pomalu v šeru rozeznával rysy zadrženého. Rozbité brýle s kulatými obroučkami a dlouhé, světlé vlasy svázané v ohonu.
„Co ty tady děláš?!“

Kabuto se na trojici pokřiveně usmál. Z koustku úst mu vytékal tenounký pramínek krve. Nejspíš ho podrobili výslechu před jejich příchodem.
„No ne... To je ale doba, co jsme se neviděli. Tady těm,“ kývl bradou směrem k členům ANBU,“jsem vyprávěl jak jsme se tehdy potkali na chuuninských zkouškách. Docela mi ty časy chybí-“
„Pochybuju, že sis přišel potlachat,“ přerušil jeho žvanění Kankuro. „Na tvoji hlavu je vypsaná slušná odměna. Divím se, že se tu vůbec ukazuješ.“
„Ale já si vážně přišel 'potlachat',“ uchechtl se Kabuto a změnil svoji polohu, nakolik mu provazy dovolovaly. „Jenže ne s tebou. Musím mluvit s kazekagem.“
„Mluv,“ vyzval ho Gaara.
„Nemůžu mluvit před nimi.“
„Jděte,“ přikázal kazekage. ANBU se to nezamlouvalo.
„Ale pane...“ chtěl namítnout jeden z nich.
„JDĚTE!“ zahřměl Gaara. Okamžitě se klidili pryč.
Kabuto vyčkal, až poslední nevítaná osoba opustila místnost, než začal mluvit.
„Můj pán má pro vás nabídku.“
„Co mi tak může nabídnout Orochimaru?“
„Informace. Takové, na kterých závisí život váš i celé této vesnice.“
Zúžil oči.
„Nejsou zadarmo,“ řekl Kabuto. „Přesto za svou cenu stojí.“
Gaara mlčel dál.
„Nevažte se s Konohou a dostanete informace o Akatsuki.“
„A Orochimaru čeká, že mu budu důvěřovat a odřeknu spojenectví s naším nejsilnějším sousedem?“
„Něco v tom smyslu.“
„Jak mám věřit někomu, kdo nás už jednou podrazil?“
Kabuto pokrčil rameny.
„Je to na vás. Vy si odnesete důsledky rozhodnutí. My ne.“
Gaara mlčky zíral na místo kdesi za Kabutovým ramenem. Po chvíli upřel pohled znovu na Kabuta.
Nejsem nevděčný.
„V Suně si s hady nehrajeme,“ zachraptěl.
„Rozumím, kazekage-sama. Lituji, ale sám jste si vybral.“
Poslední, co Gaara uviděl, než celý svět zahltil písek, byl oslňující výbuch.
* * *
Na východě se objevily červánky.
Čas opustit domov.
Hinata naložila na mulu všechna svá zavazadla a zásoby. Kiba jí pomohl utáhnout řemen, který se zasekl. Poděkovala mu. Zakřenil se.
Tsunade naposledy zopakovala instrukce jednomu z představených vsi. Předávala mu do rukou důležité listiny a smlouvy. Scházel jim jen kazekageho podpis.
„Ručíš mi za ně hlavou,“ řekla mu.
„Takový krásný klid,“ libovala si jedna z vesnických starších. ANBU v kočičí masce souhlasně přikývl.
To ráno se nikdo nezasmál. Dokonce i Lee si odpustil své obvyklé povzbuzování a Neji mu byl za to vděčný. Sakura postávala stranou s Shikamaruem a z povzdálí sledovali loučící se rodinu.
„Neodjížděj, nee-san,“ plakala Hanabi. Nebyla k utišení. Pevně objala sestru kolem pasu a nechtěla se pustit.
„Takhle se chová ninja? To se nestydíš?“ peskoval ji Hiashi přísně.
Hinata zřetelně vnímala zachvění v otcově hlase. Vše v ní se sevřelo...
„Neplač, Hanabi,“ konejšila děvčátko Kurenai. „Hinata určitě přijde na návštěvu.“
Čekalo se už jen na dědečka. Genji se objevil během chvíle doprovázený několika členy vedlejší rodiny. Jednu z nich představil jako Shizuku.
Hyuuga Shizuka byla o dva roky starší než Neji, ale vypadala na patnáct. Z dálky si ji lidé často pletli s Hinatou. Obě byly totiž zhruba stejně vysoké a měly po pás dlouhé, černé vlasy a čelenku si vázaly kolem krku. Prokletý cejch si Shizuka zakrývala ofinou. Nosily i podobné oblečení.
„Bude mi ctí sloužit vám, Hinata-sama,“ uklonila se Shizuka a vysvětlila, že má za úkol zůstat v Suně spolu s Hinatou. Genji ji do celé záležitosti už zasvětil.
„Vyrážíme,“ zavelel Hiashi. Hanabi se naposledy přitulila k Hinatě, než ji nechala jít.
Karavana se dala do pohybu.
Hanabi s Kurenai a Tsunade je ještě dlouho vyprovázely pohledy.
Hinata se pořád ohlížela. Konoha se vzdalovala a vzdalovala, než zmizela docela.
Byla jí zima
________________________________________
* Pásy zavázané dopředu nosily jen prostitutky.
** Takové ty děravé penízky na šňůrce, však je znáte.
*** Ninja-to byla zbraň délkou někde mezi wakizashi a katanou se specifickým tvarem čepele. Název napovídá, která sorta lidí je používala.