Bílý písek 06

Kapitola VI - Pod lupou

A/N: Upozorňuji, že tato kapitola obsahuje citronovou šťávu. Kdo není natolik starý, aby mohl číst prasárničky, nechť klikne na tlačítko zpět.

Voda byla příjemně horká. Santalový olej jí dodal omamnou vůni a uvolnil ztuhlé údy. Teplo pronikalo skrz tělo a jakoby člověka rozpouštělo. Sakura se rozkošnicky oddávala lázni. S hlavou zvrácenou se opírala o okraj litinové vany.
„Přesně tohle jsem potřebovala,“ libovala si. „Šestnáct dní bez pořádné koupele, no chápeš to? Připadala jsem si jako čuně. No vážně, Hinato, jako čuně. Tohle je skvělá vůně… Jó, santal. Skvělá. Áh, konečně si můžu prsty pročísnout vlasy a necítím je jako masu špíny. Prostě hnus. Hinata-chan? Proč nic neříkáš?“
Hinata zpola ležela, zpola seděla v horké vodě a apaticky zírala do stropu. Sakuřin monolog pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Hlavou jí bzučely tisíce vlastních starostí. Co teď s ní bude? Pošlou ji pryč? Budou předstírat, že se nic nestalo, že otec Temari nemučil, a pokročí v plánu dál? Sklouzla zády podél stěny bazénu, až jí voda sahala po bradu. Vůně jí pomalu otupovala smysly.

Unavená.

Měla v plánu jít si po koupeli lehnout, usnout jako zabitá a nevědět o sobě několik dlouhých hodin. Potřebovala vypnout a zapomenout na svět kolem. Koupel však pouze přivodila stav podivně vatovité měkkosti. Nedokázala uvažovat jasně. Myšlenky se stíraly jedna v druhou. Sotva udržela oči otevřené. Pevně se chytila okraje vany, aby nesklouzla ještě hlouběji. Bubliny kolem ní praskaly s groteskním „plop!“ a rozprskly se do tisíců kapiček, které nepříjemně pálily v očích.
Zhluboka se nadechla. Zatočila se jí hlava. Víčka jí ztěžkla, zolovněla. Příjemné teplo kolem a Sakuřino neustávající štěbetání ji pomalu ukolébaly ke spánku.
Jak dlouho tam spala, netušila. Zdály se jí zmatené sny, z nichž si později pamatovala jen útržky. Jeden byl obzvlášť divný a ten se jí vryl do paměti – kdosi ji uvěznil v hlemýždí ulitě a ona se z ní nemohla dostat ven, zatímco se postupně a neodvratně měnila v plže.
„Vstávej!“ Kdosi ji zlehka pleskal po tvářích a nedal pokoj. První facka se jí sotva dotkla. Druhá zaštípala. Hinata rozlepila víčka a slepě se rozhlédla kolem.
Byla to Sakura, už suchá a oblečená a vedle ní Matsuri. Hinata neměla nejmenší ponětí, co se děje.
Ležela tam nahá a holá a ony ji viděly. Schoulila se do klubíčka.
„Musíš jít, Hinata-chan,“ řekla Sakura. „Rada tě chce vidět. Pospěš si, prosím. Šaty jsem ti už připravila.“
„J-jistě… Omlouvám se.“
Protože se před nimi nechtěla ukazovat, poslala Hinata obě dívky za dveře, aby se mohla v klidu obléct
Konečně osaměla. Vylezla z vany. Zachvěla se chladem. Stála tam nahá a mokrá ve studené místnosti. Letmo zahlédla svůj odraz v zrcadle. Zrudla a zahanbeně sklopila oči. Přistoupila k truhle postavené ke zdi a vzala z ní osušku. Setřela ze sebe vodu, nesčetné třpytící se kapky na bledé kůži. Vlasy zůstaly mokré, měla jich příliš mnoho a byly příliš dlouhé, než aby je stihla usušit. Nechala je volně spadat po zádech. Oblékla se. Pozorovala se přitom v zrcadle, jak každým pohybem zakrývá víc a víc ze své nahoty. Scházela však tomu dokonalost, stále se tu cosi v ní vybízelo. To cosi nemohla schovat za žádnou látkou, za žádným šatem; to cosi pokaždé našlo svou cestu, jak se vydrat na povrch.
Zamračila se.
Už byla hotová a za dveřmi na ni čekala Matsuri netrpělivě žadonící, aby si pospíšila.
Naposledy se na sebe zamračila do zrcadla, než odešla.
* * *
Jak může být tak mladý, přemýšlel Hiashi a nespouštěl oči z toho kloučka. Vše na něm bylo docela jemné, téměř dívčí. Bezvousá tvář, které se určitě břitva nedotkla. A to se má ženit. Vždyť to bylo docela štěně; Hiashi mu nehádal víc než šestnáct, sedmnáct. Obklopený staršími vesnice vypadal dětsky a jeho mládí se drze vysmívalo starcům kolem. Jak vůbec mohli dopustit, aby jim velel takový kluk?
Ale sotva kazekage promluvil, Hiashi poznal, proč v čele Suny stanul právě on. Bylo až k nevíře, že tomu mladíčkovi stačil jediný studený pohled, aby všichni zmlkli. Jeho odměřená gesta, kamenná tvář, způsob mluvy – to vše činilo z kazekageho cosi vzdáleného a odlidštěného. Ani nemrkl, když se dozvěděl, co Hiashi udělal Temari. Nic, nic se ho nemohlo dotknout. Fakt o mučení přijal chladně, bylo přeci logické, aby Hiashi poté, co se stalo Shizuce, zajal a vyslýchal prvního ninju ze Suny, na kterého narazil. Dávalo to dokonalý smysl. A se stejnou logikou vyvracel Gaara všechna podezření, jaká mohl Hiashi mít a nabídl možné varianty, jak se věci mohly udát.
Shizuku zabil nejspíš Kabuto, kdo jiný měl důvod? Co se týče Myuzakiho Hikarua, nikdo neví, co se stalo. Dýku mohli ukrást a podstrčit. Konoha však budiž ujištěna, že se kazekage osobně zapojí do vyšetřování.
Když se ho pak Hiashi zeptal, čím ho přesvědčí, že ve vraždě prsty Suna nemá, odpověděl Gaara chladně: „Proč bych riskoval alianci kvůli páru očí, které nikdo nebude moci plně využít, když můžu zplodit deset vlastních nositelů byakuganu?“
Zavládlo hrobové ticho. Lidé si mezi sebou vyměňovali kradmé pohledy, zda to kazekage myslel vážně. Gaara ale neřekl nic než holou pravdu. Hyuuga nasupeně zíral na kazekageho, ale na provokaci nereagoval. Alespoň ne přímo.
„Vidím, že jste myšlence aliance našich vesnic zcela oddán, kazekage-sama,“ odvětil suše. Kazekage postřehl výsměch v Hiashiho slovech podle způsobu, jakým mu zacukaly koutky rtů; jako by se chtěl zamračit, ale na poslední chvíli to potlačil.
„Mimochodem,“ ozval se Akira, „zdá se, že se dívky cestou zdržely. Počkáme, kazekage-sama?“
„Ne. Začněte bez nich,“ rozhodl Gaara.
Starší z Konohy vytáhla z pouzdra smlouvu, kterou po ní poslala Tsunade. Psalo se v ní o závazcích, které vyvstanou pro obě vesnice, až kazekage pojme za manželku dědičku klanu Hyuuga. Jmenovala povinnosti všech zúčastněných osob. Scházel jim už jen kazekageho podpis. Protože ne všichni byli obeznámeni s obsahem smlouvy, Gaara nahlas přečetl její body. Starší Suny s nimi povětšinou souhlasili, až na poslední. Podmínka přítomnosti Hinaty na zasedáních Rady se setkala s nesouhlasem.
„Na všechny podmínky lze přistoupit vyjma té poslední,“ řekl kazekage. „Byla by přijatelná pouze v případě, kdyby zasedání Rady Konohy kontroloval náš zástupce, o čemž pochybuji, že by hokage svolila.“
„Máme za to, že naše žádost je zcela adekvátní, když uvážíme, že vám svěřujeme část své krevní linie,“ odsekl Hiashi.
„Ah… Ano, víme, že své potomstvo střežíte, jak jen dovedete, Hiashi-sama,“ vmísil se Akira. „Ale ani to vás neopravňuje zasahovat do chodu naší vesnice. To si, doufám, uvědomujete.“
„Není to zásah do chodu. Hinata nemá žádné pravomoci. My si vymiňujeme pouze, aby byla přítomná na zasedáních, kde by nás mohla zastupovat.“
„Nemůžete popřít, Hiashi-sama, že přítomnost osoby z jiné vesnice naruší průběh schůzí,“ opáčil kazekage.
Hiashi se stáhl. V duchu zvažoval, jak situaci vyřešit. Ohlédl se tázavě po Starší. Ta rozhodně přikývla.
„Jsme ochotní přistoupit na kompromis, kazekage-sama,“ řekl pak.
V tu chvíli kdosi zaklepal na dveře.
„To bude nejspíš ona,“ řekl Akira. „Dále!“
* * *
Otevřely se dveře a v nich stála Hinata. Všech dvacet mužů v sále se po ní ohlédlo. Samozřejmě, její mokré vlasy nezůstaly bez povšimnutí. Kde jinde je ještě mokrá? napadlo nejednoho z přítomných.
Nachová látka se zadrhávala o kůži stále ještě vlhkou z vonné koupele. Vlhká… Kimono výmluvně opisovalo křivky jejího těla a s nemístnou koketností napovídalo, jaké tvary se pokouší skrýt. Dívka působila dokonale naze, přestože ji šaty halily od krku až k patě.
Jestli si byla vědoma pozornosti, jaké se jí dostalo, nedala najevo. Předstoupila před kazekageho. Způsobně se uklonila, hedvábí přitom vábivě zašustělo, a když se narovnala, všimli si někteří, že lem upjatě staženého kimona se pohybem trochu uvolnil a odhalil tak na kratičký okamžik cíp bledého dekoltu. Hinata se nedívala Gaarovi zpříma do očí, zírala upřeně kamsi za jeho rameno, zatímco se tichým hlasem omlouvala za své zpoždění.
„Jistě. Posaďte se,“ pokynul. Hinata usedla na místo jí vyhrazené a naklonila se k otci. Ten jen mávl rukou, že vše vysvětlí potom. Dívka se usmála a přikývla.
„Navrhovali jste kompromis,“ připomněl Gaara. „Máte konkrétní představu?“
„Jsme ochotní se vám přizpůsobit,“ odpověděla Starší.
„Hyuuga Hinata se bude smět zúčastnit hlavních schůzí, které se konají každých čtrnáct dní. Vše, co se bude týkat spolupráce našich vesnic, se dozví včas. Je tohle pro vás přijatelné? “
„Ano.“
* * *
Proč mám pocit, že si se mnou akorát hrají?
Nikdo se mě na nic neptá. Jenom tu sedím a nechávám ostatní, aby se dívali. Od toho tu přece také jsem. Být jako kus masa v krámě a nic víc. Vím, co se jim honí hlavou, když sledují obrysy mého těla rýsující se zpod záhybů kimona. Jejich pohledy se na mě přitom lepí jako smola; zřetelně vnímám, jak pomalu sklouzávají očima dolů po liniích mého krku, ňader, břicha, klína…
Pro ně jsem jen děvka. I slepý by si všiml, jakými pohledy mě častovali, když jsem vcházela dovnitř. Děvka, co má jenom mlčet a přikyvovat a v koutku sypat jed, zatímco se usmívá.
Na kompromisu se dohodli bez jejího přičinění a bez jejího přičinění jí také určili povinnosti.
„Nezapomínej však, drahé dítě,“ dodal Genji, „že tvou hlavní povinností je především plnit manželova přání a být mu poslušnou ženou.“
„Jistěže,“ zamumlala.
Jak bych jenom mohla zapomenout, dědečku Genji, že“ vznešený klan Hyuuga“ není nic než nevěstinec.
Zlostí si hryzala spodní ret. Zuby jej tiskla silně, až to bolelo.
Znovu.
A znovu.
Dusila se vztekem. Měla tisíc chutí popadnout dědečka kolem krku a uškrtit ho, zarýt mu nehty do obličeje. A otci by nejraději udělala to samé, protože mlčel a nutil ji tu být. Ale seděla klidně a uvolněně, znuděně visela očima na soše třetího kazekageho a nedávala na sobě nic znát.
Znovu si skousla ret. Tentokrát příliš. Jako blesk jí projela ostrá bolest. Trhla sebou. Nenápadně se olízla. Špička jazyka se jí zatetelila železitou pachutí vlastní krve. Ukazováčkem setřela zbylé kapky z ranky. Fascinovaně si prohlížela červenou šmouhu na bříšku prstu.
Lidé kolem o čemsi žvanili. No a co? Třeba se jí téma týká, ale Hinatu to už nezajímalo. Proč by také mělo? I kdyby dění věnovala pozornost, co by mohla ovlivnit? Nanejvýš by je proti sobě popudila, že mluví do záležitostí, kterým nemůže rozumět. To poslušná Hyuuga nedělá.
Jsem uvězněná v ulitě a nemůžu se z ní dostat ven.
* * *
Gaara ji už delší dobu pozoroval a čím déle si ji prohlížel, tím víc mu někoho připomínala. Svým způsobem se podobala té ženě z Takedova paláce. Nedovedl ale říct, čím přesně. Možná, jak se pohybovala, jak nakláněla hlavu. Možná jemně tvarovaným profilem. Možná svými malými dlaněmi se zužujícími se prsty, či snad linie její šíje… Pak si uvědomil podivnou horkost v slabinách, chvění, jaké kdysi vyvolal dámin úsměv, nepatrné prohnutí ženských rtů, a pocítil je znovu. Ta náhlá, nepoznaná potřeba narůstala každým pohledem na jeho budoucí manželku.
Zarazil se.
Stalo se poprvé, kdy ji tak v duchu pojmenoval. Vždy předtím ji nazýval jen jako „Hyuugu“. Nebyla reálná. Neměla jméno, její obličej se mu vytratil z paměti, protože pro něj postrádala jakýkoli význam. Existovala jenom jako předmět diskuzí a oplzlých vtipů. Ale teď tu seděla mezi nimi. Z masa a kostí. Ospalá, lascivní a skutečná. Taková byla tedy jeho žena doopravdy.
Jeho žena…
Moje žena.
Slovo moje se mu líbilo. Znamenalo nanejvýš soukromé. Jako kdyby měl něco, co nikdo jiný ne a co mu nikdo nesmí vzít. Že mu něco patří a že to náleží výhradně jemu. A že se toho smí dotýkat jen on. Dotýkat… To slovo vyvolávalo v mysli obrazy divoké jako nikdy dřív. Zmatené. Nejasné. Žádoucí. Až se z nich točila hlava. Palčivé napětí v slabinách zesílilo. Krev proudící v žilách se proměnila v lávu.
Moje.
Odhrnula si mokré vlasy z očí. Látka širokého rukávu hladce sklouzla dolů a odhalilo se holé předloktí. Měla dětsky útlá zápěstí. Skrz bledou kůži prosvítaly modravé žilky.
Díval se však na ni příliš dlouho. Vycítila jeho pohled. Zachmuřila se, zkřivila rty – spodní jí krvácel – a prudkým pohybem si zakryla paži.
Nech mě být!
Láva ztuhla v led.
Bodlo ho v prsou. Gaara si připadal znovu jako malé dítě odvržené a odháněné.
Upnul pozornost zpět k Akirovi.
Svou rozmrzelost pečlivě skryl za lhostejnou maskou. Nechtěl, aby na něm poznali, že nedával pozor.
„…Obřad proběhne podle našeho zvyku za soumraku a povede ho mnich z Jinto ,“ řekl Akira. „Myslím, že to je vše. Máte někdo otázky?“ rozhlédl se kolem. Nikdo se neozval.
„Informoval jste nás dostatečně, Akira-san. Děkuji,“ řekl Hiashi. „Pokud dovolíte, vzdálíme se, kazekage sama.“
„Samozřejmě. Jednání je u konce,“ přikývl.
Zvedli se z křesel a jeden po druhém opustili sál. Hiashi odcházel mezi posledními. Gaara zůstal v zasedací místnosti a sledoval vzdalující se záda svých hostů a rádců. Když ho pohled na ně omrzel, zavřel za nimi.

Osaměl.

Měl divný pocit, jako kdyby na něco důležitého zapomněl, ale ať pátral v paměti sebevíc, nedokázal si vzpomenout.

Znovu ucítil bodavou bolest v hrudi, jako by chtělo jeho nitro puknout.
Něco mu chybělo. Pořád si připadal neúplný. Podivně malý a obklopený nezbořitelnými zdmi. Uvězněný ve vlastním hradě s rozlehlými chodbami, kde se každý krok ozvěnou násobí desetkrát, volal v duchu o pomoc a nedovolal se jí.
Tu představu nedokázal vyhnat z hlavy. Pronásledovala ho dlouhá léta. Kvůli ní nechtěl bydlet v tom obrovském domě. Bez lidí. Bez hlasů. Jeho vězení se utápělo v tichu, kde syčelo jenom Shukaku a on si tam připadal vůči démonovi bezmocný.
Vše se nořilo v tmách. Všude byly stíny, kde se ukrývaly vzpomínky bzučící jako mouchy vpletené do pavučin… Nelze pokračovat, dokud se nevymete poslední kout…
Je pozdě! uvědomil si Gaara.
Ale na co je pozdě? Neuměl to pojmenovat.
Měl by jít něco dělat… Něco užitečného. Vždy předtím to pomohlo zahnat pocit prázdnoty a zbytečnosti. Být k něčemu a mít tak důvod být.
Teprve ve chvíli, kdy bude schopen omluvit svou existenci sám před sebou, dokáže se nadechnout bez pocitu viny. Gaara však nenacházel žádnou omluvu světu, že po něm kráčí. Celý život si připadal jako cosi… nemístného, co se nemělo ani narodit, a toho pocitu se nešlo zbavit.
Vzpomněl si na několik dokumentů, které na něj čekaly v kanceláři. Vždy to pomohlo. Zaměstnat se a nepřemýšlet o sobě.
Procházel ztemnělými chodbami správní budovy a znovu na něj padla jeho věčná únava. Po zádech mu běžel mráz, zatímco míjel prázdné místnosti. Žaludek se mu proměnil v kus kamene a ten pocit brzy zaplavil celé tělo.
Jeho kancelář byla temná a studená. Kruhovým oknem se sem vlévalo moře měsíčního světla – byl úplněk. Rozsvítil. Posadil se za psací stůl a dal se do práce. Pročetl hlášení z misí. Dopisy špionů podrobně popisující každičký detail.
Pomalu před ním vyvstával obraz, ale sotva měl dojem, že vše pochopil, rozplynul se.
Odložil zprávu – šifry se mu nikdy nečetly snadno – a promnul si oči. Jednotlivé znaky mu díky ospalosti splývaly dohromady. Přepracovanost posledních dní si vybírala svou daň. Za necelé tři měsíce si sotva urval chvíli pro sebe. Docházely mu síly.
Zívl. To bylo varovné znamení.
Káva došla, jak zjistil záhy. Vztekle odhodil pikslu do kouta. Noc bude nesnesitelná. Posadil se zpátky ke stolu a nutil se číst, když vtom někdo zaklepal. Gaara udiveně vytáhl světlé obočí; v tak pozdní hodinu nikoho nečekal.
„Dále.“
Kankuro do kanceláře nejprve nakoukl, nevkročil, a rozhlédl se kolem. V koutcích mu zacukalo, když spatřil hromadu razítek a spisů.
„Ts-ts-ts! Zítra se žení a pracuje!“ zvolal pohoršeně. Vešel dovnitř a pohodlně se rozvalil na židli naproti stolu. „Já se těšil, jaká bude rozlučka se svobodou, a ono nic,“ pokračoval. „Porušuješ letitou tradici, kdy se ženich dostaví na svatbu s kocovinou jako trám, pořádnou mezerou v paměti a cizím dámským prádýlkem v kapse.“
„Na oslavy nemám náladu ani čas.“
„Nesmysl!“ prohlásil Kankuro. „Nemůžeš věčně vysedávat u hlášení. Jednou z toho dočista zblbneš. Jde se do hospody!“
„Řekl jsem, že nechci!“ sykl Gaara a Kankuro se okamžitě stáhl. Překvapeně zíral na bratra. „Byla Temari u lékaře?“ zeptal se Gaara o něco mírněji.
„Jo, je v pořádku…“ řekl opatrně Kankuro. „Naštěstí ji ošetřili hned po výslechu, jinak by na tom byla o dost hůř.“
Gaara přikývl. Ulevilo se mu. Podivný, nervy drásající pocit polevil, ale nezmizel docela.
„Nebýt aliance, stáhnu Hyuugu zaživa z kůže,“ utrousil Kankuro. „Nemůžeš s tím hovadem něco udělat?“
„Ne. Není to můj podřízený a je pod diplomatickou ochranou. Protože nikoho nezabil, nemám právo ho trestat. Můžu nanejvýš požadovat odškodné. “
„Sakra.“
Chvíli ho Kankuro sledoval, jak pročítá další hlášení. Pak se zeptal na výsledek dnešního setkání s ninji z Listové. Gaara stručně popsal průběh. „Zítra musím mluvit s jejich Starší,“ dodal. „Potřebujeme víc informací o Zvučné.“
„Bojíš se, co chystá.“
„Nemám tušení, co se děje,“ přiznal. „Jestli plánuje invazi, nebo se nás snaží zdržet, aby se mohl v klidu převtělit. Nebo jestli pracuje na něčem dalším, o čem nemáme ponětí. Musím to zjistit… Něco mi stále uniká…“
Zamyšleně vzhlédl ke stropu a několik dlouhých minut zíral na lampu. Panenky bledozelených očí se zúžily do velikosti špendlíkové hlavičky. Kruhy pod očima se zdály ještě černější než jindy a jeho kůže připomínala pergamen, tak byl bledý. Ještě týden a zhroutí se, pomyslel si Kankuro.
„Jdi si odpočinout,“ řekl.
„Dokud nepřijdu na to, co-“
„Dokud si neodpočineš, nedokážeš se soustředit na fakta a vyřešíš akorát velké h***o, Gaaro. Taky pochybuju, že na těchhle papírech stojí budoucnost. Podíváš se na ně později. Teď si jdi lehnout.“
Gaara namítl, že spát nepotřebuje, ale zívnutí potlačit nestačil.
„Tady to máš,“ řekl Kankuro. „Pokračuj a ohrozíš všechny kolem.“
„Nemusíš mi připomínat, co se stane, když usnu,“ odsekl Gaara, ale poslechl. Začal uklízet stůl. Kankuro se nabídl, že mu pomůže. Gaara odmítl.
„Nevíš, kam co patří.“
Kankuro stočil oči v sloup a zůstal sedět. Gaara mezitím složky a šanony srovnal do úhledných sloupků na policích.
„Už ti někdo někdy řekl, že jsi puntičkář?“
„Matsuri.“
„Opravdu? To by byl od ní první bystrý postřeh,“ ušklíbl se Kankuro. Vyšel na chodbu a počkal, než Gaara zhasne a zabezpečí kancelář. Budovu opustili společně.
Venku je ovanul studený noční vzduch. V noci na poušti vždy mrzne, v zimě obzvlášť. Nad Sunou zářil měsíc v úplňku. Zvedal se ostrý vítr. Hnal se křivolakými uličkami a vířil prach a písek. Na rohu ulice slabě poblikávala lampa. Doléhal sem hluk směrem od Hone; nějací opilci se vraceli domů a přitom si zpívali. Opodál v postraní uličce se hlučně hádali dva lidé. Kdesi zaštěkal pes. O vteřinu později se k němu přidal další.
Suna žila.
Oba bratři se rozloučili a každý se vydal svým směrem.
* * *
Hinata nemohla usnout. Neklidně se převalovala na futonu, obracela se z boku na bok. Potřebovala spát. Zítra má svatbu, musí být svěží a čilá. Především čilá, pomyslela si sarkasticky. Spánek stále nepřicházel.
„Hinato… přestaň…dělat kravál…“ protáhla ospale Sakura. Hinata se šeptem omluvila a co nejtišeji se natáhla na lůžku.
Zírala na strop. Minutu. Dvě… Půl hodiny.
Puknu.
Jak tam ležela na zádech neschopná usnout, pomalu jí v lebce klíčila tupá bolest a drala se ven čelem. Neustále cítila po těle jakési lepkavé chvění. Vnímala je zprvu jako mravenčení, pak nabylo na intenzitě. Podivný pocit se rozšířil po těle a zchvátil je jako horečka. Bylo v něm cosi nervózního až hysterického a zároveň zakázaného. Sídlilo to v jejím klíně a svíjelo se to jako klubko hadů.
Ležela ještě chvíli, než se vzdala. Potřebovala si pročistit hlavu – a to hned. Vstala z futonu, co nejtišeji se oblékla a vytratila se z pokoje ven.
Byla tam tma, jediné okno se nacházelo až na slepém konci chodby. Hinata ve tmě viděla dobře. Zlehka a opatrně našlapujíc, aby nikoho nevzbudila, mířila ke schodišti. Už předtím si všimla odpočívadla na balkonovém ochoze v prvním patře. Očima pátrala v černočerné tmě kazekageho sídla. Jako třpytící se hvězdy viděla dole postavy ANBU skryté ve stínech prostorné haly. Hlídali je. U odpočívadla postával někdo další, kdo se nepokoušel schovávat. Ohlédl se.
„Také nemůžete spát?“ zeptal se Neji.
„Ne.“
„Chápu.“
Posadili se do jednoho křesla; oba se do něj vešli, bylo dost široké. Opřela se mu hlavou o hruď a on ji objal kolem ramen. Nemusela se dožadovat útěchy, ne u něj. Otřela se tváří o látku jeho yukaty. Schoulila se do klubíčka a těsněji se k němu přitiskla. Nebránil jí.
Mlčeli.
Věděla, že je ANBU pozorují. Nějak jí to bylo jedno. Vnímala teplo Nejiho těla, jeho dlaň hladící ji po vlasech a zádech a konejšivý rytmus jeho dechu. Jeho srdce bilo pomalu a klidně. Vydržela by ho poslouchat celou věčnost.
„Už byste měla jít k sobě do pokoje,“ řekl tiše Neji. „Usínáte.“
„Ne… Nechci… Buď tu se mnou.“
Slyšela jeho povzdech a cítila, jak se mu hruď lehce zvedla a klesla.
Pak zaslechla zvuk otevíraných dveří, cvaknutí zámku a blížící se kroky v hale. Kdosi stoupal po schodech. O okamžik později se kroky zastavily.
„Kazekage-sama,“ vydechl Neji. Jen neochotně se Hinata obrátila čelem ke Gaarovi, aby ho spatřila, jak na ně překvapeně zírá.
„Jdu spát,“ zamumlala a vstala z křesla. Uklonila se a odkráčela do pokoje. Přála si, aby to tolik nepřipomínalo zoufalý úprk. Když dorazila do ložnice, vklouzla do postele a trvalo nejméně dvě hodiny, než se zklidnila natolik, aby dokázala usnout.
* * *
Nazítří ji přišly vzbudit nějaké ženy s tím, že snídaně čeká. Než se stačila Hinata obléct, začaly jí odnášet pryč věci. Když se ptala, kam je nesou, odpověděly jí udiveně, že přece do její nové ložnice. Snad si Hinata-sama nemyslí, že bude věčně spát v pokoji pro hosty, řekly. Matsuri, která měla Hinatu a Sakuru ke svému nemalému nadšení na starosti, je pak zavedla do soukromé části domu, kde se už podávalo jídlo. „Potom pro vás zase přijdu,“ řekla, než odešla.
První, čeho si Hinata všimla, byly krásně vyšívané polštáře na sezení poskládané na zemi do kruhu. Tácy s jídlem ležely mezi nimi a přetékaly nejrůznějšími pokrmy. Většina hostů se již sešla. Kazekage spolu se svými sourozenci tu seděli také a tiše spolu diskutovali. Temari si namáčela kousky tmavého chleba v jogurtu a bleskurychle vkládala jednotlivá sousta do úst. Nespouštěla přitom z bratra oči a zaníceně přikyvovala. Neji unaveně naslouchal Leeovu neustávajícímu monologu a pomalu upíjel čaj. Hinata se rozhlédla kolem a pátrala očima po svém týmu, ale Kiba a Shino tu ještě nebyli. Uviděla, jak ji Kankuro gestem pobízí, aby si k nim přisedla. Zaváhala.
„Měla bys jít,“ řekla Sakura. „Třeba ti něco chtějí.“
„Asi máš pravdu,“ povzdechla si Hinata a opatrně se propletla mezi ostatními, než došla k trojici. Ještě jednou se ohlédla po Sakuře – ta se na ni povzbudivě usmála – a pozdravila je. Gaara okamžitě zmlkl.
„Vítej, švagrová,“ křenil se Kankuro a ukázal jí na volné místo vedle sebe. Počkal, než si sedla. „Tak jak se ti líbí Suna? Myslím, že’s tu ještě nikdy nebyla.“
„Moc jsem toho ještě neviděla,“ odpověděla nejistě. Kazekage ji sledoval s podrážděným výrazem a to Hinatě příliš sebedůvěry nedodalo. Zúžilo se jí hrdlo. Cítila se jako pod drobnohledem. Řekla snad něco špatně? Čekali snad jinou odpověď? Sedí vůbec správně? V duchu Hinata panikařila a přála si zmizet.
„My víme, Kankuro, že se nám snažíš dokázat, jak skvěle dovedeš společensky konverzovat,“ protáhla Temari, „ale nemyslíš, že bys ji měl nechat se aspoň najíst?“ Posunula před Hinatu košík s chlebovými plackami a misku s omáčkou. Dívce se při pohledu na jídlo zhoupl žaludek.
„N-ne, d-děkuji… Nemám hlad.“ Ne, že by to nevypadalo lákavě, ale Hinata byla příliš nervózní, než aby dokázala do sebe vpravit cokoliv víc než čaj. Temari nenaléhala. Sama si nabrala štědře.
Zatímco jedla, pokládala Hinatě otázky. Docela nevinné, triviální. Nezasvěcený by považoval jejich rozhovor za normální tlachání dvou dívek, které se příliš neznají a kdy jedna se ostýchá a druhá ne. Kankuro ani Gaara se do jejich hovoru nepřipojili. Hinata věděla, že ji bedlivě pozorují – každé její slovo, gesto, mimiku – a hodnotí. Opět si připadala jako podivný brouk pod lupou. Nelíbilo se jí, do jaké pozice ji vsadili. Vadilo jí, jak Kankuro mlčel a jak se nezřetelně usmíval. Gaarův neměnný výraz ji popouzel o to víc, že nemohla poznat, jak si stojí, jestli zklamala či splnila očekávání.
Napadlo ji, jak by se cítila Shizuka, kdyby tu seděla místo ní. Znejistěla by? Nebo by se utvrdila a odmítla se s nimi dál bavit?
„Hinato!“ ozvalo se. Kiba konečně přišel. Ostatní se po něm překvapeně ohlédli. Hinata využila příležitosti a omluvila se. Sotva však stačila sednout si s ním do rohu (Kiba se jí vyptával, co po ní proboha chtěli, a ona se mu to snažila vysvětlit), objevila se Matsuri. Stála u dveří a netrpělivě poklepávala nohou.
„‘Ste vždycky tak zpomalená, nebo to děláte naschvál?“ vyjela, když se Hinata konečně rozloučila a vyšla za ní na chodbu. Hinata nepovažovala za vhodné odpovídat. Přidala se k ní Sakura.
Matsuri je mlčky odvedla do přípravny. Místnosti vévodilo velké oválné zrcadlo visící nad toaletním stolkem. Bylo tu také hodně Hinatiných věcí, krabice s kimony a pásy obi, šperkovnice. To vše tu leželo rozprostřené na pracovním stole v rohu. Na opačné straně stál starý červený divan. Koberce kdosi odhrnul ke stěně, aby nepřekážely. Pokoj vypadal, jako kdyby si na něj někdo po dlouhé době vzpomněl, prohodila Sakura. Matsuri odpověděla, že tohle bývala kdysi ložnice Temari-dono.
„Mineko tu bude hned.“
V tom vešla dovnitř nějaká mladá žena. Od hlavy až k patě ji halil dlouhý, složitě skládaný šál; takový v Suně nosili všichni. Nesvlékla si ho, jenom odhrnula ze snědé tváře. Podle obličeje jí Hinata nehádala o moc víc než sobě. Pak si všimla, jak se Mineko pod šaty vydouvá břicho. Mineko , když uviděla, jak se Hyuuga tváří, se rozesmála. „Já nejsem tlustá, jenom těhotná!“
Hinata spolkla otázku, která se jí drala na jazyk: Kolik ti proboha je?
Mineko byla už na takové reakce zvyklá, bez okolků přiznala, že sedmnáct. „Doma mám ještě dvouroční holčičku.“ Hinata se zmohla na němé přikývnutí. Sedmnáct… Přinejlepším patnáct, když porodila poprvé. Hinata věděla, že od ní budou očekávat potomky, jinak by se Suně nevyplatilo přistupovat na pro ně nevýhodnou smlouvu, ale nečekala, že by je mohli chtít tak brzo. Naznačovali jí snad něco tím, že sem poslali Mineko? Koho by na jejím místě nenapadlo to samé? Omámeně klesla na divan.
„Co jí je?“ lekla se Mineko.
„Nic. J-jsem v pořádku,“ vydechla Hinata. Zoufale vzhlédla k Sakuře. „Řekni, že se mýlím… Prosím tě, řekni, že se mýlím…“
* * *
Příprava nevěsty podle sunských tradic obvykle trvá dlouhé hodiny. Nevěstu nejprve důkladně prohlédnou, zda nemá žádné tělesné vady či jestli se již nestala ženou někoho jiného. Poté, co se ujistí, že se dívka vdává neporušená, připraví jí lázeň, aby její pleť zvláčněla a zkrásněla. Pak nevěstu na půlhodinu omotají plátnem napuštěným mandlovou esencí. Potom ji zpátky v přípravné místnosti položí na divan a hbité ruce Mineko jí uvolní napjaté tělo masáží.
Později Hinata vzpomínala, jak ponižující to bylo, když jí dovnitř strčila ta stařena ruku, aby pak, když ji prohmatala, oznámila, že je čistá.
Dívala se na Sakuru, zatímco jí Mineko masírovala ztuhlá ramena. Sakura se soucitně usmála. Posadila se na okraj divanu a vzala Hinatu za ruku. Pevně ji stiskla.
Ani jedna nerozuměla zdejším tradicím. Něco v tom smyslu si Sakura povzdechla.
„Vy s tím naděláte,“ utrousila Mineko.
Po masáži následovalo oblékání. Stahovací pásy, ponožky tabi a spodní yukata. Zahanbující nahotu skryly vrstvy hedvábí. Stříbřitě šedé dlouhé spodní roucho. Svrchní kimono bylo temně modré a zdobené bílou a zlatou výšivkou a jeho dlouhé rukávy splývaly dolů. Těžký pás obi jí bránil v dýchání, obtáčel se kolem ní jako modrý a karmínový had škrtič, jehož hlava a ocas klenutě spadaly k zemi.
Pak ji Mineko učesala. Stáhla jí vlasy z obličeje a dala tak vyniknout jeho pravidelnému oválu. Do složitých smyček účesu vetkla zlaté hřebínky, jehlice a květinové ozdoby, které si vybrala Hinata sama. Potom ji nalíčila. Nejprve jí nanesla na tvář a krk bílé líčidlo. Rty jí namalovala dráždivě karmínovou a oči obtáhla červeně a černě.
Když se po tom všem Hinata podívala do zrcadla, zírala na ni prázdnýma očima cizí nazdobená panenka. Nepoznávala se.
„Vypadáš nádherně,“ vydechla Sakura. Sama se stačila převléct do slavnostního. Hinata jí v tu chvíli záviděla veškerou přirozenost, s jakou se mohla pohybovat, tvářit, mluvit. Sakura byla Sakura.
Ale zapadalo slunce a na závist už Hinatě nezbyl čas.
* * *
Hrála flétna. Její zvuk se jímavě rozléhal domem. Volala, aby ji Hinata následovala. Jako krysař a jako krysa. Melodie se zvedala a klesala v složitých finesách a naléhala.
Vykročila. První schod z mnoha, které vedly dolů do haly.
Trylek.
Druhý schod.
Nesla se vzpřímeně a dívala se přímo před sebe. O lidi dole nezavadila pohledem.
Třetí schod.
Tam dole na ni čekají. Mineko jí popsala, jak probíhá svatební obřad. Prý má hlavně mlčet a poslouchat. Hinata mlčela a poslouchala celý život. Nic nového.
Čtvrtý schod.
Samotnému obřadu bude přihlížet jen rodina. Otec, dědeček a Neji. Těžká vůně kadidla visela nad halou. Hinatě se zatočila hlava.
Pátý schod. Šestý. Sedmý. Přestala je počítat v okamžiku, kdy všichni dole zmlkli. Dav lidí – jejich tváře Hinata míjela, aniž by je poznávala – se rozestoupil a utvořil jí širokou cestu k malé kapli na opačném konci haly.
Kráčela pomalu, přesně podle rytmu hudby. A přece se chtěla rozběhnout. Přinutila se zůstat klidná. Soustředila se na bod před sebou, na tečku na mnichově čele.
Blíží se. Okamžik s velkým O. Shizuka se jí z dálky posmívá.
Vstoupila do kaple. Dveře za ní se hlasitě zabouchly. Vše ztichlo. Zastavila se. Stále nespouštěla oči z mnichovy tečky.
Slyšela, jak její otec zatajil dech.
Jsi spokojený?
* * *
Gaarovi připadalo, že Volání, jak se nazývala část obřadu, kdy za hry flétny přicházela nevěsta, nikdy neskončí. Nenápadně se ohlížel, aby zjistil, zda už nedorazila. Zachytil bratrův pobavený škleb. Strnul, jako kdyby ho Kankuro přistihl při něčem zakázaném, a rychle se otočil zpět k mnichovi.
„Jenom klid,“ zašeptal Baki stojící vedle něj.
Hudba ztichla. Přišla. Gaara se znovu ohlédl a se zadostiučiněním zaznamenal, že ji uchystali pro něj, nazdobili a zkrášlili. Tentokrát nebude mít Hyuuga žádné právo ho odhánět. Mnich stvrdí jeho nárok na ni a ona nebude smět ceknout. Jak řekl Hyuuga Genji, její hlavní povinností je plnit jeho přání a být jemu poslušná.
Příkré odmítnutí a odepření se – to stále jitřilo v Gaarovi palčivý pocit opakované porážky. Chtěl, aby ho přijala, a bylo mu lhostejné, že ji vůbec nezná. Musela ho přijmout, protože si ji bral. A protože si ji bral, stávala se jeho. A mít znamenalo pouta.
Její otec k ní přistoupil a vzal ji za ruku. Obrátila se k němu nalíčenou tváří, nehybnou jako maska a nadzvedla bradu. Hiashi uhnul očima, ale nepustil ji. Odvedl ji k výklenku, kde stáli mnich a Gaara, a postavil se za ní.
„Poklekněte,“ vyzval mnich pár a oba klesli na rudě vyšívané polštáře. Mnich zpěvavě odrecitoval modlitby. Poté předříkal svatební sliby a oni je po něm zopakovali.
„Přijímám tě do svého domu a do svého života. Budeš mi kotvou a já ti budu štítem. Budeš mi teplem domova a já tě budu střežit, dokud budu dýchat. Budu pouze tvým.“
„Vstupuji do tvého domu a do tvého života. Budeš mi štítem a já ti budu kotvou. Budeš mi ochráncem a já tě budu následovat, dokud budu dýchat. Budu pouze tvou.“
Slíbila mi to. Slíbila! volal v duchu Gaara. Sklonil se k ní a lehce se dotkl rty jejího čela. Ona ho vzala za ruce – její se trochu třásly – a naznačila polibek na klouby jeho prstů.
Obřad skončil. Byli svoji.
Vstali, nejprve on a pak ona, a opustili kapli následováni svými rodinami. Shromáždění v hale propuklo v jásot. Ze všech stran jim lidé přáli mnoho štěstí. Gaarovi neušlo, že svá přání mířili častěji Hinatě než jemu. Ona na odpověď vždy mírně pokývla hlavou a zlaté třásně zdobící její účes se přitom zachvěly. On neděkoval.
„Tak vám přejem‘ málo starostí a hodně radostí… Nebo jak se to řiká, Gaara-sensei,“ řekla Matsuri.
„Gaara-kun! É… Gaara-sama, jsem za vás oba tak šťastný!“ vyhrkl Rock Lee a potřásl jim oběma rukama.
Následovala hostina. Zatímco ostatní jedli a bavili se, on a ona seděli na poduškách uprostřed místnosti a byly jim přinášeny dary. První k nim přistoupil Kankuro s jedním ze svých kolegů z divadla, oba odění v černých róbách a nalíčení. „Myslím, že ode mě jste stejně nic praktického nečekali,“ řekl Kankuro a věnoval Gaarovi obrazový svitek. Hinatě daroval půvabnou nefritovou soškou. Druhý herec před ně beze slova položil před ně starožitný šamizen a uklonil se a odešel. V průběhu večera darů přibylo. Většinou se jednalo o umělecké předměty či vzácné knihy. Třebaže byli středem pozornosti, jen málokdo k nim přišel promluvit si. Zanechávali je v diskrétním osamění, aby si mohli novomanželé vyměnit pár slov, ale oba mlčeli. Či spíše – mlčela Hinata a Gaara netušil, jak začít rozhovor.
Natáhla se po rudě lakovaném vějíři od svého bratrance a začala se jím ovívat.
* * *
Hostina pokračovala. Hinata pozorovala zpoza vějíře, jak otec rozmlouvá s Bakim a jejich pohledy občas zalétly k ní. Zajímalo ji, zda mluví o ní. Obrátila se ke Gaarovi. Ten seděl vzpřímeně, tichý a klidný. V dlouhých kostnatých prstech držel prázdný kalíšek saké a díval se před sebe, nehybný jako socha. Náhle vstal a připojil se ke dvojici Starších.
Hinata, obklopená stovkou lidí, osaměla.
Cítila se divně. Bylo to nijaké a zároveň zmatené. Na jednu stranu nevnímala žádnou změnu a na druhou ji tížil závazek, jaký slíbila dodržet. V duchu si zopakovala tisíckrát omílanou větu – Nikdy neustoupím ze svého slova – a musela se zasmát její naivitě. To je mé nindo. K smíchu!
V mysli jí vytanul Naruto. Samotnou ji překvapilo, že si na něj dosud nevzpomněla. Ale teď jí připadal tak vzdálený a nereálný, že myšlenka na něj ji nechala docela lhostejnou. Trápit se pro něj už postrádalo smysl.
Myslela spíš na to, co ji čeká. Myslela na tu stařenu se studenými prsty a na Kurenai líbající se s Asumou; na jeho ruce, když vklouzávaly pod okraj jejích svršků, a jak od ní vylekaně uskočil, když je Hinata přistihla. Na levné hostince, kde občas přespávali, na jejich tenké stěny a na zvuky v noci, na jejich rytmus a šepot. Vzpomínala na rozcuchané prostitutky, které míjeli, když procházeli chudinskými čtvrtěmi; na jejich roztřesená kolena a nasládlý zápach, jaký je obklopoval.
Pokusila se představit si sebe s ním v posteli.
Ovívala se dál a dívala se, jak ostatní spolu rozmlouvají a popíjí. Doufala, že k ní přijdou Shino s Kibou, nebo že aspoň Neji pochopí její úsměv a posadí se vedle ní a poskytne jí společnost, ale žádný z nich nepřišel. Shino a Kiba se hádali s Kankurem. Neji stál v rohu místnosti spolu s jejím otcem a Bakim a byl plně ponořený do rozhovoru. Připadala si, jako kdyby pro ně najednou neznamenala nic než vzduch. Zhrzená a uražená se stáhla do sebe.
Nenápadně jako stín se k ní připlížila jedna ze služebných. Vybídla jí, ať ji následuje. Že je po půlnoci a je čas jít se připravit na lože.
Vytratily se tak tiše, že si jejich odchodu všimli až o dlouhou chvíli později.
* * *
Jaké to bude, přemýšlela, zatímco čekala v studené ložnici na kazekageho. Neklidnými prsty si pohrávala s lemem yukaty a občas, aby se ujistila, že se jí to nezdá, zaryla nehty do kůže dekoltu a pokaždé usykla bolestí. Bylo to až zvráceně příjemné, jak jí tělem proběhlo štiplavé mrazení.
Prošla se napříč tmavým pokojem a dívala se z okna ven na noční Sunu. Brzy ji to omrzelo. Zaposlouchala se, jestli nezaslechne blížící se kroky, ale jediné, co slyšela, byla doznívající hudba z oslavy. Otřásla se zimou. Rozhlédla se kolem a hledala, čím by se mohla zahřát. V rohu místnosti stála maličká kamna, ale nebylo čím v nich zatopit. Deku nenašla žádnou a netroufala si přehrabovat se v cizích skříních.
Posadila se na pelest postele. Zvedla ruku ke rtům a opět popouzená nervozitou se začala kousat. Nijak zvlášť silně, pouze dost na to, aby sebou trhla. Částečně to pomohlo zahnat lezavý pocit chladu.
Kroky.
Poznala je, třebaže je předtím slyšela rozléhat se chodbami jen jednou. Polkla. Seskočila z postele a postavila se k oknu. V duchu počítala, kolik kroků mu ještě zbývá, než dorazí ke dveřím a otevře je. Jedna. Dva. Tři. Zastavil se. Slyšela, jak vchází dovnitř. Jeho pohled se jí vrýval do zad.
Mlčel. Stál bez hnutí u dveří. Čekal, až Hinata něco udělá, ale ona se ani nepohnula. Přerušil ticho.
„Svlékni se.“