Yuujou Monogatari 6

V předchozích kapitolách jsme se seznámili s týmem Jirayia. Týmem, ve kterém je nám známá postava Namikaze Minata, dále pak Uchiha Fugaku a Hyuuga Naomi. A náš tým dostal svou úplně první misi – doprovod jistého muže do Země Vodního víru… A „Ať už cesta začíná krokem, nebo skokem, ten první vždycky trvá nejdéle,“ jak řekl Kenshin… ale podívejme se na jejich další kroky

To světlo… to zvláštní světlo… proč je tu ho tolik? A… kde vůbec je on sám?
A ten zvuk… jako…
„Pomoc!“
Ale… není tam sám… Všude tolik lidí… ti lidé…co to volají?
Ale vždyť… on to místo znal… už ho někdy viděl, určitě…je to známé, tak zvláštně známé…
„Néé!“
„Zachraň nás!“
Co… to křičí… co se to děje…
„Kage! Zavolejte ho!“
To… to je přece…
„Hokage-sama!“

To je Konoha!

„Prober se už!“ vykřikla Naomi a obdařila neklidně spícího Minata sprškou vody.
„Konoha… musím tam!“
Vyletěl.
„Kde hoří?“ zeptal se vyděšeně. Tady je něco špatně…
„Nikde,“ odpověděl Fugaku odměřeně.
„Tak co sakra- eh, kolik je hodin?“ zeptal se zmateně, když uviděl vysoko na obloze zářící slunce. Slunce, které svítilo. Svítilo. Zářilo. Jako… Jako…
„Kde to jsem?“ vykřikl. „A… kde jsou ti lidé? Kde je Konoha?!“
Zmateně se po sobě podívali. „Jsi na misi,“odpověděla Naomi vylekaně. „Vzpomínáš si?“
„Na misi? Ale… ale… Musíme do Konohy! Napadli ji!“
„Uklidni se, chlapče,“ poklepal mu na rameno Kenshin. „Všechno je v pořádku, nemám pravdu?“
Přisvědčili. Naomi udiveně, Fugaku jen s otrávenou sebejistotou.
„Asi… asi to byla jen noční můra,“ přiznal i Minato po chvíli ticha. Asi… slovo asi vyjadřuje nejistotu.
Fugaku se ušklíbnul. „Tak když se ta záležitost,“ řekl s posměšným důrazem na poslední slovo, „vyřešila, co kdybychom pokračovali v plnění naší mise?“ nadhodil. Protože jinak vážně nemám šanci, domyslel si.
„Ale to je samozřejmě pravda!“ řekl podivně nadšeně Kenshin. „Tak vyražme!“ rozmáchle ukázal směrem k obzoru.
Minato se znovu rozhlédl. Jediné, co viděl, byla nádherná krajina. Svěží zelená tráva, na kterou jemně dopadaly sluneční paprsky, jako pohlazení… pohlazení naděje. Ušklíbl se. Pohlazení naděje? Co je to za blbost, napadlo ho.
Ale přesně to cítil. Naději, že už není v tom snu, v tom zvláštním, živém snu.
„Určitě jsi v pořádku?“ vyrušil ho hlas.
„Kenshin-san?“ začal váhavě. Pohlazení naděje… nesmysly, nesmysly. Ale může dávat nesmysl smysl? Co když ano? A.. co když ten smysl nebude dávat smysl? „A…. A asi bych měl přestat s kořeněným Ramenem,“ zabručel si pro sebe.
„Stalo se něco?“ naklonil se k němu náhle Kenshin.
Zaváhal. „Zdál se mi sen,“ vyhrkl.
„To je ve spánku obvyklé,“ usmál se muž. Přejel si rukou po rozcuchaných vlasech a zadíval se do slunce. Dnes zářilo obzvlášť jasně…
„Ale ne, takhle to nemyslím! Tedy ano, byl to sen, a spal jsem, jo… ale.. prostě jinak, chápete?“ zadrmolil chlapec. „Bylo to hodně živý. Jako skutečnost. Jako by se to fakticky stalo. Ale přece jsem spal, ne?“ sám sobě už začal připadat jako hlupák. Proč o tom vůbec začínal? Mohl si ušetřit spoustu trapných chvilek.
„Sny občas bývají možná… zvláštní,“ nadhodil muž.
„Hodně zvláštní,“ přikývl ztraceně Minato. Hodně zvláštní a hodně divný, dodal si v duchu.
„Ale nemyslím, že by sis měl dělat kvůli něčemu snad starosti,“ pokračoval Kenshin. „Vždyť sen...to je pozitivní věc, ne?“
„Jak která…“
„Třeba tvůj sen, chceš být Hokage, ne? To je pěkný sen.“
„Ale.. není přece sen jako sen! To-“
„Ticho tam!“ vykřikl náhle Jiraiya s nebezpečným tónem v hlase.
„Něco jste viděl?“ zeptal se tiše s dychtivostí v hlase Fugaku. Konečně nadejde čas na boj?! Zapřemýšlel, jestli se mu povede včas aktivovat Sharingan. Bylo by skvělé, kdyby ho konečně dokázal ovládat.
„Budeme bojovat? Určitě budeme bojovat!“ šlápla mu na nohu Naomi. Stisknul rty a v duchu jí věnoval přezdívku, kterou by si určitě za rámeček nedala.
Odkašlal si.
„Jé, gomene,“ vypískla. „Jiraiya-sensei? Tak co se děje?“
Otráveně se ohlédl. „Nic,“ řekl. „Jen jsem chtěl vědět, jak rychlé máte reakce…“ ušklíbl se a přidal do kroku.
Blbec… prolétlo hlavou třem lidem.
Vypadalo to, že se tým konečně na něčem shodne.

---
Cesty životem obvykle bývají těžké, dlouhé, s mnoha zákoutími, odbočkami, slepými uličkami… tahle cesta ale proběhla klidně. Taky by se dalo říct, že to nebyla cesta životem. Tak třeba… cesta k cestě života? Nebo cesta k – ale vždyť je to vlastně úplně jedno... slova jsou krásná, ale někdy úplně zbytečná.
Trvalo to pár dnů, než skupinka došla až ke hranicím... k hranicím zemi, kam měli namířeno. K Uzu no Kuni.
Malá, ale mocná země… země lidí s vůlí a čistotou vody. Lidí se silou větru. Lidí Vodního víru.

Lidí…
„Mami, kdy se už vrátí táta?“ zamrkalo malé, asi devítileté děvčátko na krásnou, nepříliš vysokou ženu zalévající květiny.
„Brzy, brzy. Kdo si počká-“
„Toho to přestane bavit a nudí se!“ skočila jí dívenka rozpustile do řeči. „No tak. Určitě přece nechceš, abych byla smutná, tak mi to řekneš! Protože já smutná budu!“ vyhrožovala.
„Po kom jen ty jsi,“ povzdechla si její maminka a pocuchala jí její rudé vlasy, sahající až k ramenům. Sama měla podobné, jen mnohem delší.
„Mami!“
„Já opravdu nevím, Kushina-chan,“ zavrtěla hlavou. „Podívej,“ usmála se. Vzala do ruky malý červený kvítek kamélie. „Líbí se ti?“ zeptala se.
„Je hezký,“ přiznala Kushina.
„A víš, co symbolizuje?“
„Symbolizuje?“ zamračilo se dítě.
„Znamená,“ opravila se mladá žena. „Víš to?“
„Ne,“ přiznala se. O květiny se nikdy nijak na rozdíl od své matky nezajímala, pro ni byly důležitější hry s ostatními dětmi, rvačky… prostě malé děvčátko, jak nemá být. „Tak co?“
„ Jednou to poznáš,“ odpověděla jí. „Jednou budeš vědět…“ zamyslela se.
„Mami!“ tyhle odpovědi Kushina nesnášela. Tak když se něco nakousne…
„No tak, no tak, snad by ses nehádala! Povím ti něco jiného,“ řekla spiklenecky. „Vidíš tamten strom?“
„Sakura,“ hádala dívka.
„Ano… a to je… no, víš?“
„Spousta až nechutně růžový barvy?“
„Dobré vychování! Tak na to nezapomínej! Protože-“ zmlkla a otočila se. Vteřinku na to se ozvalo zaklepání.
„Dále!“ zavolala. Kushina se zatvářila otráveně. Ale její výraz se za okamžik měl změnit. Mraky odpluly, vyšlo zářivé slunce.
„Kenshin je zpátky!“