Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //16. část//

16.- Začátek koncem?

Pomalu otevřu oči. Je tu světlo, hodně světla. Nebe? Já a v nebi? Ha! Vtipná i po smrti? Jsem na sebe pyšná.
„Jak je ti?“
Pomalu otočím hlavou. Vedle postele, na které se válím, sedí Naruto a tváří se jako pohřebák.
„Co?“ nechápu a posadím se. Ostrá bolest v zádech a já zase ležím. No jasně! Boj, Sasuke, kunai v zádech… Jsem v nemocnici?
„Asi jsem v luxusní kaši, co?“ zašklebím se.
„Baa-chan říká, že ta záda jsou v pořádku, že ta bolest tě jenom omráčila. Rána není hluboká. Vlastně jsi už zdravá, jen jsi samá modřina,“ řekne a pokusí se povzbudivě usmát. Pokusí.
Posadím se znova, má pravdu, záda mám celý zmožený, ale vydržet se to dá. „Předhodíte mě ANBU…“ je to spíš jen konstanta na ujištění sebe sama.
„Je tu šance…“ Nezní to nadšeně.
„Ale…?“
„Musíš nám pomoct zničit Akatsuki. Baa-chan pořád věří, že se můžeš napravit, že v tobě je něco dobrého.“
„Vydat vám Akatsuki…“
„Pořádně si to rozmysli. Svoboda, nebo ANBU?“ Kakashi. Asi jsem pořád lehce otupělá, nevšimla jsem si, že přišel.
„Čau, Kakashi, to byla výtečná mela, že?“ zašklebím se pro ulehčení atmosféry. Ani se neušklíbne, nebo jsem to přes ten jeho hadr neviděla.
Zle se na mě podívá, něco jako: Stop-srandě-nebo-ji-chytneš-no-Jutsu!
„Nemůžu vám říct, kde se Akatsuki ukrývají…“ povzdechnu si a zapluju pod deku.
„V tom případě…“ Šedovlasý otevře dveře na chodbu.
„Jééé… To ne!“ Prudce vylítnu a posadím se na posteli, nohy spustím dolů.
„Pomůžeš nám?“ Kakashi to nejspíš bere vážně vážně; ani si nečte knihu!
„Oni jsou moje rodina,“ pípnu a sklopím zrak k zemi.
„V tom případě nemáš na vybranou.“ Proč má tak ošklivě lhostejnej hlas?!
Zhluboka se nadechnu a vydechnu a váhavě seskočím z postele. Dlaždičky mě trochu zastudí a na okamžik se přidržím Narutova ramene, protože se mi zamotá hlava. Kodrcavě přejdu ke Kakashimu a při tom se kroutím, abych aspoň trochu rozhýbala bolavá záda. „Vážně mě nechceš pustit?“ Chabej pokus…
„Narumi!“ Naruto se na mě prudce otočí, ale to je všechno. Jenom na mě s otevřenou tlamou civí a snaží se najít slova. Uzumaki a došly mu kecy? Vylučuji tě z naší rodiny!!!
„Promiň, brácho, ale oni jsou víc moje rodina než ty.“ Zatváří se bolestivě. Hodně bolestivě… Narumi! Výtečně, ty bloncko! Sice jdeš na popravu, ale pořád máš sílu házet okolo sebe drsnýma řečičkama. Tohle je ta chvíle, kdy čekám aplaus… „Je mi to líto,“ povzdechnu si a vyjdu na chodbu.
„Kde mám oblečení?“ zeptám se Kakashiho, když jdeme sami dlouhou bílou chodbou.
„U ANBU ho potřebovat nebudeš.“ Asi jsem mu hodně ukradená; nesnaží se mě ani uklidnit.
„Udělají se mnou rychlý proces?“ Kývne. Povzdychnu si. Tak to ta mise dopadla skvěle! Um… Moment… Já a smířená se smrtí? Kruci, nechci umřít! To jsem si vzpomněla docela brzo. Teď už je na hysterický záchvat pozdě… Pitomá! Mohla jsem jim vydat Akatsuki a být v pohodě. Může se špatňák stát kladňákem?
Zarazím se. Je tu ještě jedna věc, ve které bych chtěla mít jasno.
„Je zklamaný.“ Páni, Kakashimu to vážně pálí.
„Nemůžu ho ještě vidět?“
„Od toho boje jsem ho neviděl. Ale dovedu si představit, jak mu je. On ti věřil… Je naštvaný sám na sebe.“
Aspoň, že není sobeckej. „Vážně ho nemůžu ještě vidět? Jenom z dálky? A na chvilinku?“ Myslím, že vím úplně přesně, kde ten emák je. Kakashi se jen odvrátí a jde dál. „Je mi to líto…“
„Teď je pozdě litovat. Pohni!“ Ani se na mě neohlédne. Jaká neopatrnost. Vlastně, když o tom tak přemýšlím… On si jde jen tak v klidu otočený zády k jedné z Akatsuki, která ani nemá pouta? Bláhový!
„Víš…“ začne Kakashi a já na něho pohlédnu. „musím ti říct, že už dlouho víme, co jsi zač.“ He?! „Neji Hyuuga, znáš ho, ne?“ No jasně! To je ta druhá postava, která byla se Sasukem! „svým Byakuganem zjistil, že máš silný oběh chakry a tím usoudil, že jsi ninja. Řekl to Tsunade, ale ta si tě oblíbila, nechtěla tě hned zatknout jen kvůli tomu, že máš silnou chakru. Zklamala jsi ji. Ale byla vážně hodně naštvaná, když se dozvěděla, co jsi udělala. Buď ráda, že jdeš k ANBU, kdyby si to s tebou měla vyřídit Tsunade, trpěla bys hodně dlouho.“ Dořekne a mně se zdá, že se jeho tón hlasu změní ve výsměch. Ha! Tak to díky! Vážně jsi mě teď potěšil, když jsi řekl, že mám být ráda, že jdu za někým tak nepodstatným a chabým jako je ANBU.
Vyjdeme před nemocnici. Je dopoledne, ale už pěkný vedro. Naštěstí ale trochu fouká. Chce se mi brečet, je to jako v nějakým dojáku. Kouknu na šedovlasýho. Čučí někam do háje. Teď nebo nikdy!... Jsem já normální?
Ne.
„Pozdravuj ANBU, dattebayo!“ vykřiknu, vyskočím na střechu nějakého domečku a zapadnu do postranní uličky. Zařadím tu nejvyšší rychlost a metelím pryč.
Zastavím se až u jezírka.
Je tu, věděla jsem to. Sasuke sedí dole na konci mola a zírá do vodní hladiny, která se v jemném větříku ladně vlní. Pokud o mně ví, nedává to najevo. Ráda bych se mu omluvila, ale myslím, že kdybych přišla ještě o několik kroků blíž, neskončilo by to jenom modřinou na zádech…
Vůbec netuším, co bych měla dělat. Ráda bych šla k němu, ale na druhou stranu se bojím. Pozorně se na něho zadívám. Jediné, co o něm napovídá, že není nějaká hodně živě vypadající socha, jsou jeho vlasy, které se nadzvedávají ve větru. Nechám toho. Prostě na něho zapomenu a bude to tak lepší. A jednou, až se mě bude pokoušet zabít jako ninja z Konohy proti jedné z Akatsuki, mě třeba ani nepozná a mě nebude mrzet, až mu můj kunai…! Kso! Na co to myslím? Samozřejmě, že nechci zapomenout! Ale co on? Rozhodně nechci, aby on zapomněl na mě.
Pomalu se došourám k molu, velice potichu a opatrně. Vážně se děsím toho okamžiku, kdy se na mě otočí. Když stojím před prvním dřevěným prknem, zastavím se. Mám odvahu jít dál?
Ne.
Kouknu na něho. Pořád nehnutě sedí a zírá do vody. Sundám si z prstu prstýnek se znakem Zlatého stínu a položím ho na první příčku. Když se zase vzpřímím, jeho havraní oči se do mě zabodnou.
Lehce zalapu po dechu, nečekala jsem, že se na mě podívá. Prostě sedí úplně stejně jako před tím, jen má natočenou hlavu a upírá na mě zamračený pohled. Tváří se absolutně lhostejně, jen jeho oči jiskří arogancí, pohrdavostí a… zklamáním. Chápu ho.
Otočím se k odchodu a skoro doufám, abych se každým okamžikem zřítila k zemi s kunaiem v zádech. Určitě bych se potom cítila lépe. Ale nic se nastane. Já poklidně odejdu a stojí mě velkou námahu, abych se neotočila.
Zapadlými uličkami se proplížím k bráně. Je mi však trochu podezřelé, že je všude klid a mír. Že by se veřejnost ještě nedozvěděla o útěku Akatsuki? Musím se ušklíbnout a v duchu poděkovat tomu knihomolovy. Nakonec rychle prosvištím ven a zmizím v lese. Rychle se rozeběhnu, ale… kam?
Zastavím se.
Kam mám vlastně jít? Do vesnice nemůžu, ANBU by mě zabili. No co ANBU, všichni si tam na mě brousej zuby! A co Akatsuki? Pohlédnu na svou ruku, kde se na prostředníčku rýsuje neopálené kolečko po prstýnku. Za nima taky nemůžu, co bych jim řekla?
Výtečně! Takže teď jsem… NIC! Nikam nepatřím, maximálně tak do nejhlubšího peklíčka, kde na mě čeká pokoj s nápisem PODRAZÁK. Ale tam se mi ještě nechce.
Podívám se na nemocniční košili, kterou mám na sobě.
Napadne mě jediný východisko.
Zašklebím se sama sobě, jsem vážně tragéd. Takže teď jsem bezdomovec. Docela jsem povýšila, ne? „Dattebayo!!!“