Pan chůva 008-Chůva potřebuje chůvu..a to rychle!

„Tak, teď tu začnou nové pořádky,‘‘ řekla paní Haruno a přecházela celou místnost s rukama v bok. Na pohovce teď seděla Nami s radostným výrazem, ovšem já měl na tváři naprosto opačný výraz. Moje tvář teď spíš připomínala barevný míč. Červené, fialové už i nahnědlé monokly teď zdobily moji tvář a to nemluvím o tom vyraženém zubu. Vztekle jsem se postavil a chystal jsem se Sakuřinu mámu vyhodit, ale její ruka mě zatlačila zpět na pohovku.
„Ještě jsem neskončila!‘‘ oznámila mi výhružně, až se mi začaly ježit všechny chlupy. Opravdu se nedala srovnávat z Tsunade, ta byla proti ní neškodná.
„Tak, teď hned vyhodíš všechen alkohol,‘‘ to byla první věc, kterou mi nařídila nová paní MÉHO domu. Snad si nemyslela, že budu dobrovolně vyhazovat dobře schovaný alkohol, který dokonce ani Sakura nedokázala po dlouhém pátrání najít.
„A to myslím naprosto všechen!‘‘ zahrozila mi, až jsem děkoval bohu za to, že to vše odnesl jen jeden zub, ono jich totiž mohlo být klidně víc. Jako osel jsem zakýval hlavou a vydal jsem se do sklepa. Následovala mě, což mě velice znervózňovalo. Došli jsme až k pečlivě uschované ledničce plné saké. S velkým pocitem studu jsem vytahoval jednu láhev za druhou. Paní Haruno mě stále sledovala, jako by snad myslela, že hodlám nějakou tu lahvinku tajně ukrýt. To jsem si však už nedovolil, zuby jsem na zbytek života ještě potřeboval.
„Tak, to je všechno?‘‘ optala se mě, jako by dobře věděla, že opravdu tohle není vše, co tu schovávám.
Pomalu jsem se k ní otočil a zavrtěl jsem hlavou. Při mé odpovědi otevřela údivem ústa.
„Cože, ty tu snad máš zásoby do konce život?!‘‘ podivila se, ovšem já si nedal říct a hned jsem její poznámku opravil.
„Ne, jen do konce zimy,‘‘ zaculil jsme se a hned na to mi od ní přišla další facka.

Po několika málo hodinách jsem seděl znovu na pohovce a se strachem v očích jsem sledoval růžovovlasou ženu. Teď jsme si přál jen jediné - a to rychlý návrat Sakury. Ta jediná mě snad mohla zachránit. Dál jsem to už nevydržel a vydal jsem se do svého pokoje. Sice se mi nechtělo spát, ale měl jsem krapet výčitky svědomí a potřeboval jsem si to v klidu všechno ujasnit.
„Kam jdeš!‘‘ volala na mě, ale já neměl chuť té staré semetrice odpovídat. Ještě jsem za sebou práskl dveřmi, abych svoji nespokojenost dal víc najevo.
Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, zaslechl jsem kroky. Nezajímaly mě její narážky.
„Co to mělo znamenat?‘‘ divila se. Já jsem však mlčel, možná tohle bude nejlepší. Prostě ji ignorovat, však ona si časem sbalí a vypadne.
„Není ti něco?‘‘ najednou změnila hlas, teď zněl trochu starostlivě. Ucítil jsem, jak mi pokládá ruku na čelo.
„Bože, úplně hoříš,‘‘ podivila se a rázem zmizela z mého pokoje. Co bylo dál, si nepamatuji, jelikož mi víčka ztěžkla.

Probudil jsem se do naprosté tmy, chvilku jsem si myslel, že jsem mrtvý. Jakmile jsem se posadil a udeřil se o něco hlavou, moje obavy se rozplynuly. Rozhlédl jsem se po místnosti. Bíle vymalované stěny, v posteli čisté povlečení a k tomu ještě ta nepříjemná vůně dezinfekce. Asi nemocnice.
Postavil jsem se a ušel jsem několik kroků, dokud mě nezastavily hadičky napojené do mé ruky. Vztekle jsem je vytrhl a vydal jsem se ven. Tady nehodlám strávit ani hodinu. U dveří mě ovšem zastavila sestřička a zatlačila mě zpět do pokoje. Posadil jsem se. Neměl jsem v plánu tu setrvávat, z nějakého záhadného důvodu jsem chtěl jím domů za Nami. Opravdu začínám bláznit.
„Nikam, teď musíte odpočívat,‘‘ řekla mi ta sestra a znovu mi do ruky napíchla ty protivné hadičky.
„Ale mě nic není,‘‘ odporoval jsem jí. "Jen jsem měl teplotu, to přece není důvod, abych tu ležel na kapačkách."
„To bych neřekla,‘‘ vyvrátila moje tvrzení s posměchem a zamířila pryč z pokoje. Chtěl jsem nejprve utéct, ovšem svědomí mi nedalo, a tak jsem zůstal.
Přemýšlel jsem nad tím, co jsem udělal. Měl jsem Sakuru poslechnout, místo toho jsem skončil zde. Už dávno jsem věděl, že je to kvůli těm ledvinám. To mi došlo hned, ale stále jsem nechápal, proč jsou doktoři takoví tajnůstkáři. Přetočil jsem se na bok a zadíval jsem se ven z okna. Zanedlouho jsem znovu usnul.

Ráno ke mně přišla milá návštěva, ovšem já jsem spal. Nakonec mě však probudit museli, protože jinak bych spal ještě hodně dlouho.
Když jsem otevřel oči, usmívala se nade mnou milá osůbka. Protřel jsem si oči, jelikož jsem stále viděl rozmazaně.
„Sakuro, co ty tu?‘‘ optal jsem se jí s údivem i s velkou radostí.
„No, já vím, nebylo mi dobře, a tak jsem se raději vrátila, když jsem slyšela co se stalo,‘‘ řekla a při posledních slovech sklopila hlavu. Znovu si kvůli mně musí dělat starosti. Cítil jsem se provinile. Má vlastní rodinu a ještě se k tomu stará o alkoholika.
„Co se vlastně stalo?‘‘ zeptal jsem se jí. Neodpověděla jen přešla k oknu a zadíval se ven. V odraze jsem viděl její zkroušený pohled. Je to moje chyba a právě teď, kdyý potřebuje klid, se do toho vmíchám. Pomalu jsem se postavil a vydal jsem se k ní. Raději pomalu, abych ji nijak nevylekal.
Když jsem se však přiblížil, otočila se a silně mě objala.