Pan chůva 007-Strašidlo ve sklepě...ne to je jen Sasuke

Vrátil jsem se houpavě zpět do pokoje. Nami seděla na posteli, ještě neměla ani rozlepená očka. Posadil jsem se na okraj pelesti a položil jsem ji znovu pod peřinu. Zívla a hned se zavrtala spokojeně do peřinky. Byla tak roztomilá, pohladil jsem ji po jemných blonďatých vláskách. Ona si jen strčila palec do pusy a začala ho spokojeně cumlat.
"No jo a dudlík ti máma nedala, co?" promluvil jsem ho ticha, a pak jsem zmizel ve dveřích, aby mohla klidně spát.
Jakmile zaklaply dveře, zavalil mě neskutečný pocit. Nevím, co to se mnou bylo. Přece se nemůžu tak tulit k té obludě. Škoda, že jsem jí něco neudělal. Ta holka mě ničila, tedy měnila. Pro mě teď bylo saké tabu.
Posadil jsem se do křesla s šálkem čaje. Opakuji s šálkem čaje. Já jsem se snad fakt zbláznil, ale byl tak dobrý. Spokojeně jsem ucucával, dokud mi do pokoje jako obvykle nepřiletěla Nami. Skočila mi do náruče a já jsem se polekal a polil jsem se.
"Ježiš," vyjekl jsem a postavil jsem se, čímž jsem ze sebe shodil i potvůrku.
Tak a od teď si už nikdy nedám čaj. Saké bylo alespoň studené. Můj čaj byl přímo vařící a skončil mi na čistých kalhotách.
"Tak a jdu dolů, ať se ty játra klidně zblázní," usmyslel jsem si a odkráčel jsem do sklepa a zabouchl jsem za sebou.
Co si tam dělá, to mi je jedno hlavně, že budu mít pitíčko. Zamířil jsem do své skryté skříně a vyndal jsem několik plných lahví. Přesně tohle jsem potřeboval. Uklidil jsem se do křesla, které tu už stálo několik let.
"Hm…to si zase dám," básnil jsem a otevřel jsem si jednu z lahví saké. Napil jsem se, po dlouhé době zas ucítil jeho úžasnou chuť. Můj žaludek jásal radostí stejně jako můj rozum, který se mi každých douškem pomalu zatemňoval.
Za malou chvilku jsem už ani nevěděl, čí vlastně jsem, natož že mi nahoře pláče malé dítě. Dokonce jsem si i prozpěvoval nějakou naprosto nesmyslnou písničku.
Po dlouhé době jsem se cítil zas naplněný pocitem neskutečného uspokojení, které mi však připadalo jiné než kdysi. Prostě už to nebylo ono. Odhodil jsem prázdnou lahev a s nesnesitelným smíchem jsem se vydal na zem. Přišla další dávka smíchu, a pak následoval další pokus o předešlou činnost. Tedy po opatření další láhve. To se mi však nepovedlo, protože jako obvykle jsem skončil zase na zemi.
Znovu jsem se začal smát, můj otupělý mozek nedokázal identifikovat okolí, takže jsem si spletl dveře s křeslem. Jak je určitě jasné, křeslo otevřít nejde.

Nami seděla na zemi, oči měla zarudlé od vytrvalého pláče. Něco jí nesedělo, obvykle jakmile spustila, Sakura u ní byla za malou chvilku. Postavila se a vydala se pomalu ke dveřím, za kterými jí ten divný pán zmizel. Jak se blížila, ze zdola se začínaly ozývat velmi divné zvuky. Zalekla se a utíkala se schovat za křeslo.
Tohle ji vyděsilo, schovala obličej do dlaní a začala vzlykat. Tohle byla další věc, kterou podědila po otci. Strach z duchů.
Dalších deset minut seděla za křeslem, dokud ji nevyrušily docela povědomé zvuky. Tohle nepřipomínalo nějakého ducha.
"Hihi..Je mi báječně….Jé, já lítám…muhahah….." přesně tohle teď vycházelo z pokoje za dveřmi. Uklidnilo ji to. Takže žádný bubák, ale Sasuke.

Probudila mě palčivá bolest hlavy a taky něco velmi studeného na mé hlavě. Zamžoural jsem očima. Zas ta kocovina, ale chyběla mi. Posadil jsem a sundal jsem si tu vlhkou a studenou věc z čela.
Obklad? Mnohem víc mě ale překvapilo, že jsem se nacházel ve svém pokoji. Rozhlédnul se jsem pečlivěji, abych mohl najít toho, kdo mi sem pomohl. Těžko by mě sem dostala Nami.
"Hálo, je tu někdo?" zavolal jsem do místnosti. Doufal jsem, že se mi ozve přívětivý hlas Sakury, ale mýlil jsem se.
Do místnosti vešlo něco velice podobného Sakuře, ovšem už to mělo pár vrásek, ale i tak to byla fešanda.
"Tak tohle my vysvětlíš," založila ruce v bok. Vypadala docela strašidelně, no Sakura s větší praxí.
Začal jsem se posouvat dozadu po posteli, až jsem se nakonec jako nějaký zbabělec schoval pod peřinu. Třepal jsem se dál, dokud nepřišla ke mně. Stáhla ze mě peřinu.
Její výraz se nedal z ničím srovnat. Takhle se nedokázala tvářit ani Tsunade. Pomalu jsem ses smířil s tím, že moje zuby si budu leda tak věsit kolem krku.
"Co to mělo znamenat!" křikla na mě a chytila mě za lem košile. Tu chvilku jsem si přál jen jedinou věc, aby to skončilo rychle. Zavřel jsem oči a čekal na ránu.
Netrvalo dlouho a její ruka se střetla s mojí tváří a odrazila se od ní. Pocítil jsem, jak se mi jeden zub trošku vzdálil od místa, kde se už několik let nacházel. Oči jsem ani neotvíral a to ze dvou důvodů. Tak zaprvé ze strachu o svoje nebohé zuby a za druhé kvůli nepříjemné kocovině, která se projevila po její ráně. Dopadl jsem tváři do polštáře a nepřemýšlel jsem o tom, že bych ji snad zvedl.
"Ježiš, není mrtvej?" ozvalo se někde nad mou hlavou. Někdo mě popadl za ramena a přetočil mě na záda. Stále jsem byl jak mrtvý brouk, dokud mě pár jejích facek neprobralo k životu.