Nalezená hime-1.kapitola

Smrt. Tohle slovo známe všichni. Víme však, co nás čeká po ní? Kam se dostaneme a hlavně jak se tam dostaneme? To nikdo neví, i když...
„Sakra, proč je tu taková tma? Že bych si něco bouchnul?“
„Ani na to nemysli,“ ozvalo se výhružně za ním. Do tmy výstražně svítily dvě červené oči.
„Jsi to ty, Itachi?“ zakoktal se mladý umělec a natáhl ruku.
„Dej tu haksnu pryč nebo ti tu pusu z ní vyoperuju!“ zařval kdosi do tmy.
„Já bych si moc nevyskakoval být tebou, Kabuto,“ sykl někdo další.
„Zmlkni, Kakashi, ty si nemáš na co stěžovat, na tebe nikdo nehrabe,“ odpověděl nenávistně Kabuťák.
„Tak dost,“ zahřměl Itachi.
„Mě tady nikdo...“
„Kde vlastně jsme?“ přerušil Kabuta Deidara.
„V Předsálí,“ vrazil Kakashi ruce do kapes a zatvářil se coolově, bohužel to nikdo neviděl.

„V Předsálí? Tím myslíš jako co?“
„Poslední cesta, že?“ zamumlal Itachi a nevšímal si Kabuta, který syčel, že ho nikdo neposlouchá.
„Takže my čekáme...?“ uvažoval Deidara nahlas.
„Přesně, čekáme na soud, kam se vydáme. Buď nás asi pošlou...“
„Já chci do nebíčka!“ zavřískl Kabuto a hned mu někdo natáhl, až mu brýle na nose popojely.
„Neruš,“ houkl blonďáček.
„A to si pro nás přijdou?“ zeptal se zvědavě.
„Já taky nevím všechno, mrtvej jsem poprvý!“ naštval se Itachi.
„Tak to jsme na tom stejně!“ rozzářil se Kabuto jako vánoční stromeček.
„Kabuto,“ začal Deidara nevinně, „na co jsi zemřel?“
„Na ránu do hlavy,“ odpověděl Kabuto nechápavě a kdyby něco viděl, určitě by se divil širokému úsměvu na tváři mladého umělce.
„Tak to to vysvětluje,“ ušklíbl se Deidara. Než někdo stačil něco říct, objevilo se před nimi bílé světlo.
„Andělíček!“ zavýskl Kabuto a hned schytal další ránu.
„Třeba se mu teď rozsvítí,“ broukl kdosi nadějně.

„Takže si myslíte, že tam máme jít?“ ptal se Deidara opatrně.
„Nic jinýho nám nezbývá. Stejně to tam nemůže být horší než tady,“ odpověděl Kakashi klidně a vydal se za světlem. Ostatní ho následovali. Najednou však světlo zmizelo a oni se propadli do tmy...
„Jestli je tohle ráj, tak nechci vědět, jak vypadá peklo,“ zahučel Itachi a začal vyplivavat písek.
„Postavíme si písečný hrad,“ zatleskal Kabuto.
„Tak se mu nerozsvítilo,“ fňukl Deidara sklíčeně a rozhlédl se kolem.
„Myslíte si, že jsme tu správně?“ zeptal se zvědavě a hned mu přišla Kakashiho pádná odpověď.
„Ne, protože tu jsem s tebou!“
„Katsu!“ ozvalo se spokojeně, když to pod Kakashim bouchlo.
„Nechte těch srandiček, musíme zjistit, kde to jsme,“ vypěnil Itachi a všichni se bez protestů zvedli. Jakmile se však zvedli, Kakashi se málem znovu posadil.
„Tsunade-sama,“ vyhrkl rychle a všichni se jako na povel otočili.

Nedaleko nich šla po chodníku Pátá Hokage, v jedné ruce tašku a vesele si vykračovala.
„Blbost,“ zhodnotil to Kabuto, který ji sledoval.
„To je tvoje asi první rozumná věta,“ ušklíbl se Deidara a okamžitě to schytal pískem do oka. Než stačili udělat něco dalšího, skočil po nich Itachi a udusil je pod sebou.
Blondýnka sebou trhla a pohlédla na pískoviště. Před chvilkou se jí zdálo, že viděla nějaký pohyb, ale zřejmě to byl jen větrem odvátý list. Všichni čtyři shinobi málem přestali dýchat a teď hleděli do hnědých očí, které rentgenovaly pískoviště. Dívka však pokrčila rameny a dál pokračovala v cestě až do vedlejšího domku. Skupinka ninjů si oddechla.
„Neviděla nás,“ broukl Deidara a natáhl se.
„Jenže něco viděla, jinak by se neotočila,“ odporoval Kakashi. „Navíc ta podoba...“
„Jo, myslel jsem si, že je to Tsunade, jeden ze sanninů,“ dořekl Kabuto. „Vypadá úplně stejně, tedy kromě toho znamení na čele,“ podotkl.
„Náhoda,“ mávl rukou Deidara a písek ho znovu neminul.
„Nic není jenom náhoda,“ zavrčel Itachi.
„Já ti říkal, abys nesledoval toho Kung fu pandu, už ti z toho hrabe!“ zavřískl Deidara s plným okem písku.
„Nenavážej se do...“
„No tak, jsme přece dospělí, nebudeme se tu hádat,“ snažil se Kakashi zažehnat katastrofu.
„Až uzná, že Kung fu pan...“
„Nikdy, katsu!“ zaznělo bojovně a pískoviště vylétlo do vzduchu.

„Ještě jednou řekneš to slovo a...“
„Stejně nás nikdo nevidí, tak nechápu, proč ti to vadí,“ přerušil Itachiho Deidara.
„Nezdálo by se ti divný, kdyby ses díval na pískoviště a ono najednou bouchlo?“ začal se vytáčet Itachi.
„Ne,“ prohlásil upřímně Deidara.
„Nechte toho, už je tam i ona,“ ukázal Kakashi na „pískoviště,“ spíše co po něm zbylo.
„A něco mi říká, že se jí máme držet,“ řekl Kabuto pevně.
„Vnitřní hlasy znamenají první známky šílenství,“ zamumlal blonďáček. Kabuto se po něm vrhl a pak už jen zaznělo: „Kat...!“
„NĚCO JSEM ŘEKL,“ zařval Itachi a spokojeně se díval na Deidaru, jak se válí v popelnici. „Jdeme za ní!“