Láska, ta pravá, dokonalá (naruhina)

Posadila se na velký kámen vedle malého průzračného jezírka.
„Zas jsem ho dnes viděla, zas mu to tolik slušelo…A ty jeho oči, které jakoby chtěly splynout s oblohou.“
Zvedla oči k nebi.
„Pokaždé když ho jen zahlédnu, ne, stačí mi jen slyšet jeho jméno a srdce mi buší rychle a zároveň pomalu. Projede mnou taková vlna touhy ho vidět, mluvit s ním, políbit ho..“
Zavřela oči a hřbetem ruky si otřela slané kapky z tváří.
„Kdyby si jen všimnul, mě a mé lásky k němu. Kdyby mi jen dal šanci…“Zamrká, vidí jen zamlžený obraz před sebou díky těm slaným potvůrkám, které jí kalí zrak.
„Proč vidí jen Sakuru? Co je na ní tak zvláštního? Je to tím, že je tak suverénní? Tím, že ho pořád odmítá? Říká se přece, že zakázané ovoce chutná nejlépe, co když právě tohle Naruta přitahuje?“Zvedne hlavu, rozhodně se podívá do dáli, sevře ruce v pěst.
„Tohle je má jediná šance, když nevyjde tohle, tak už nic,“ řekne nahlas snad proto, aby ujistila vše kolem sebe, že to myslí vážně. Zapřenýma rukama se odstrčí z kamene a seskočí dolů. Jedna noha za druhou dopadá na tvrdou hlínu, vyšlapanou v trávě, spojující břeh jezera a vždy rušnou a veselou Konohu.
Jistými kroky zabočí do malé uličky, pak do další a další, až se před ní objeví stánek s polévkou a nudlemi.
„Tady by měl být..ale co když je na misi? Ne, určitě tu je…Tak jo, jdu na to, zvládnu to, hlavně klid.“ Udělá krok blíž k Ichiraku.
„Mám to udělat? Sakra, kdybych se aspoň tak neklepala!“
Krok…
(nádech, výdech) „Tak, hezky v klidu…Zas mi buší srdce jak o život, čím ho mám zklidnit?“
Krok…
„Už jsem tak blízko, je tady. Sám. Slušelo mu to ráno a sluší mu to pořád, i zezadu je tak roztomilý…“ Zatne ruce v pěst a udělá poslední tři kroky, které ji dělily od volné židle. Naruto zabrán do své porce si jí ani nevšimne.
„První krok by byl, teď jen neomdlít a nerudnout.“
Posadí se.
„Sakra, sakra…Už se mě všiml, dobře, nesmím projevit zájem..Jen ho pozdravím, to zvládnu!“
„Ahoj Naruto-kun.“
„Ahoj Hinato.“
„Dobrý, neomdlela jsem, ani moc nezrudla.“
„Dáte si něco, slečno?“
„C-co?? Jo aha, to je jen Ayame-san…“
„Hai, dám si jeden ramen prosím.“
„Hned to bude.“
„Hin? Nevíš kde je Kiba? Potřeboval bych s ním mluvit.“
„Co mu mám říct?? Co by řekla Sakura?“
„Nevím kde je, nesvěřuje se mi, co dělá ve volném čase.“
„Eh…aha.“
„Co je s ní? Je nějaká…jiná a navíc ani moc nezrudla a neomdlela.“
„Vydrž, vydrž, nekoukej se mu do očí…ještě že jsem opřená bokem o zeď, jinak bych už asi dávno omdlela….“
„Itadakimasu,“ špitla a pustila se do čerstvě uvařeného ramenu. Naruto si objednal další porci.
„Musím zjistit, co jí je, třeba se něco stalo, vždyť byla vždycky tak milá a …neviditelná? Nu jo, až teď mi donutila si jí pořádně prohlédnout.“
„On na mě zírá! Proč na mě tak zírá! Ani pořádně nemůžu jíst, jak se mi klepou ruce!“
„Do pytle, všimla si, jak si jí prohlížim, to je trapas. Už vím, nenápadně se trochu zakloním a kouknu se směrem za ní, jakože se dívám, jestli někdo nejde. Jo, to určitě vyjde.“
„Konečně, už se na mě nedívá. Hurá, můžu to dojíst. Zdá se mi to, nebo lehce zčervenal?“
„Dobrý, vyšlo to..Jsem dobrej! Už zase jí, můžu pokračovat..“
„Zas si mě prohlíží. Že by můj plán vyšel? Dneska už toho bylo dost, raději už půjdu.“
„Měj se, Naruto-kun!“
„Cože? Ona už jde?“
„Ahoj, Hin.“
„Teď rychle domů, otec už bude nadávat, kde se toulam tak dlouho. Potkám ho zítra? Snad ano…Když si vzpomenu jak zčervenal, takhle jsem ho ještě neviděla, byl tak stokrát roztomilejší než obvykle. Srdce mi bije jak splašený, asi by nejraději vyskočilo a běželo za svým majitelem, za ním.“Vstoupila do domu, nepozorovaně se proplížila ke svému pokoji. Rychle do něj vklouzla a zavřela dveře. Rozpřáhla ruce a padla na postel.
„Mám šanci, není vše ztraceno… Něco na tom bude, „Nikdy se nevzdávat“..au, co to? Vždyť jsem v Ichiraku seděla jen půl hodinky a zas mam bolavý celý zadek. Měli by tam dát nový židle.“
Vstala, rukou si masírovala bolavá místa a šla se vysprchovat.
„To je tak příjemné…“ Jen tak stála pod proudem velmi teplé vody a těšila se na další den. Stála tam asi půl hodiny, stála by tam možná i déle, ale z myšlenek ji vytrhla mladší sestřička bušící na dveře koupelny.
„No jo, vždyť už jdu,“ houkla na ní.
Zastavila tok vody ze sprchové hlavice, zabalila se do županu a vyšourala se z koupelny. Omluvně se podívala na Hanabi a mířila zpět do pokoje. Neměla ani náladu se převlékat, lehla si jen tak v lehkém županu a přikryla se pokrývkou až po bradu. Vyhřáté tělo z horké vody si ještě nepřivyklo na chladnější vzduch v domě, a proto se schoulila do klubíčka a snažila se usnout.
„Co teď asi dělá? Zítra bych se měla nějak lépe obléci, ano, vezmu si to triko, co jsem dostala od Hanabi k narozkam a dolů jsem si mohla vzít delší sukni, ke kolenům. Co si udělám s vlasy?“

„Co tu tak děsně pípá? Se člověk ani v klidu nevyspí..“
Otevře oči, ale hned ji oslepí denní světlo, jednou rukou šáhne po budíku a zaklapne ho.
„Konečně klid, já tak nesnáším to vstávání!“
Zvedne se z postele a přejde k velké šatní skříni, otevře ji a hodí na postel sukni a triko, nad kterými včera uvažovala. Obleče si je a stoupne před zrcadlo.
„Není to moc odvážné? Ale já musím být odvážná. Vezmu si to, vždyť ostatní dívky také nosí sukně a trika. Možná bych se měla zeptat Nejiho, jestli….ne! Sluší mi to, vím to, bílá sukně, světle modré triko, perfektní.“
Vejde do koupelny, vyčistí si zuby a umyje obličej. Podívá se na sebe do zrcadla.
„Teď přichází ta horší fáze, co s vlasy? Rozpuštěné nosím pořád, tak co třeba obyčejný culík? Ten by šel.“
Načeše si všechny vlasy do jedné ruky a sepne je gumičkou.
„Možná bych si měla udělat řasenku, jen trochu..“
Přejede si řasy načerněným kartáčkem a s pohledem vítězky Miss World se usměje do zrcadla.
„Tak jdeme na to.“ Vyběhla z koupelny na chodbu, z chodby do předsíně a hurá ven. I když se hodně styděla, tak se to snažila nedávat najevo, šla sebevědomě a plná odhodlání. Nikdo a nic ji nemohl překazit její plány. Najednou zahlédla zacházet blonďatou hlavu do jednoho z krámků.
„Támhle je, nejspíš si doplňuje zásoby jídla a zbraní. Nějaké peníze s sebou mám, takže si také udělám menší nákup, stejně jsem už potřebovala nové shurikeny.“ Zajde do obchodu. Schválně se ani nepodívá jeho směrem a stoupne si k němu zády. Dělá, že si vybírá mezi dvěma druhy shurikenů a nemůže se rozhodnout.
„Takže deset kunaiů, deset shurikenů, pět kouřových bomb,“ z přemýšlení ho vytrhlo vrzání vstupních dveří „Kdo to…To je Hinata? Páni, ta má postavu… Na co to zas myslím, kde sem to skončil, jo, pět kouřových bomb…“
„Všiml si mě! Ať žije Byakugan, moc šikovná věcička! Zas se na mě tak divně, ale přesto hezky dívá. Srdce už zas blázní, musím odsud pryč, jinak omdlím.“
Bez rozloučení se vyřítila ven, zahnula za nejbližší roh a opřela se o zeď.
„Určitě si říkal, co to mám na sobě, určitě se mu to nelíbí. Věděla jsem to, neměla jsem si to brát!“
„Kam zmizela? Chtěl jsem s ní mluvit… cože? Co to říkám? Dyť to tak není… Jen mam takový pocit, tady, u srdce,“ přiloží si pěst k hrudníku „Pocit, který mi říká, abych byl u ní. Nutkání, které mi našeptává, abych se ji alespoň dotkl a nespustil z ní oči. Co to znamená?“
„Měla bych už jít, převléknu se a vyrazím znovu.“ Opustila stín, chránící jí před zraky ostatních a vydala se zpět do rušné ulice.
„Tady je..“
„On tu ještě je!“
„Ahoj Hinato!“
„Ahoj Naruto.“
„Nu tak, řekni jí něco, než odejde!“
„Dneska ti to moc sluší, teda, sluší ti to pořád, ale dnes nějak víc.“
„Zas se červená, ruku za hlavou a ten jeho úsměv! Počkat, co to teď říkal? Sakra, tak mu to odkývám.“
„Hai“
„Co jí mam říct teď? Rychle, mysli!!“
„Nechtěla bys zajít na oběd?“
„On mě zve na oběd!! Hurá! Jupí! Aleluja! Ale nesmím se nechat tak snadno.“
„Nu, víš, já myslela, že máš rád Sakuru.“
„Sakura? Na ní jsem poslední dobou ani nepomyslel. Miloval jsem ji vůbec? Asi jen na chvíli, byla to láska? Byla, ta dětská, krásná, ale naivní a nedokonalá. Ale ten pocit, který ve mně vře, když jsem poblíž Hinaty. Ta touha jí mít u sebe, ten vztek, který mě přepadne při myšlence, že je s nějakým klukem. Tohle asi bude láska, ta pravá, dokonalá..“
„Měl jsem, tak půjdeme?“
„Hai, Naruto-kun, jdeme.“
„Plán vyšel! Pozornost jsem na sebe upoutala. Od teď už se nebudu přetvařovat, budu to zas já, míň stydlivá a víc sebejistá Hinata, milující toho hyperaktivního blázínka, pro kterého bych udělala cokoli.“