V perfektním světě - 4. část

Ještě než začnete čísti...

Ano, byla HOOOOODNĚ dlouhá prodleva a jsem si zoho vědoma. Nějak jsem se totiž nedokázala dokopat k tomu, abych to napsala. Takže pokud se to odvážíte přečíst, jsou to nefalšované 4 A4. Tak si to "užijte"... xD
P.S. - Už jsem to psala - tento díl je z Minatova pohledu.

Poznámka pouze pro hrdiného kri.tika Talla...

(hrdiný proto, že se to odvažuje číst... ) Je to tak... Protože první dvě kapitoly jsou to nejlepší, co jsem kdy napsala, nemůžeš je srovnávat s tímhle blábolem.
Oni jsou vlastně takový úvod k rozsáhlému romantickému příběhu, který nebude za moc stát. (samochvála smrdí, ale pořád mi ten můj blábol přijde lepší než některé FF, co jsem četla. Přinejmenším dělám čárky a velká písmena... xD)
Já vím, spíš by se hodila Er-forma, ale když jsem už začala Ich-formou... Pokud znáš fantasy Bartimeova Trilogie, tak podobným způsobem by to možná šlo, ale... No, od teďka budu střídat jako vypravěče pouze Kushinu a Minata. Příběh ze dvou pohledů, chápeš?
Tak a teď když jsem se ospravedlnila - Je to blbost, ale jsem na to pyšná.
P.S. - V tomhle dílu jedodatečně vyvětleno, proč šel Minato do toho tábora. Kvůli medičce to nebylo... :)

Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být? Ano. Ve stínech se skrývali dva lidé. Ten první byl menší než ten druhý. Nechovaly se příliš podezřele, na to, že byli v podezřele temném lese.
Ten vyšší se opíral o jeden ze stromů a žužlal v puse kus trávy, ten druhý usilovně pobíhal a neustále se schovával za keři a do trávy.
„ Pořád tě vidím, Obito. Jsi za tím vysokým keřem nalevo, že?“ Zavolal jsem.
„To není fér, sensei.“ Zafňukal malý Uchiha. „Jak to, že mě vždycky najdete, i když nemáte byakugan?"
„ To bude asi tím, že jsi vidět.“ Povzdechl jsem si. Protáhl jsem si ruce, už mě pořádně bolely.
„ Nechceš už toho nechat, Obito? Jsme tu minimálně 3 hodiny a já jsem unavený."
Chvíli mlčel. Pak se opět ozval. „ Ale slíbil jste mi, že se mnou budete trénovat, sensei…" Jeho hlas zněl velmi naléhavě.
„ No to ano, ale už trénujeme, ne, ty trénuješ, už čtyři hodiny a pořád to samé." Odvětil jsem. „ Předtím jste říkal tři hodiny, sensei." Řekl vyčítavě ten černovlasý kluk, kvůli kterému jsem neměl volné odpoledne.
„ To bude asi tím, že se řídím podle slunce." Vymýšlel jsem si rychle.
„ Aha."
Chvíli bylo ticho a já nevěděl, co bych mu měl dál říkat. Obitovi nešlo skoro vůbec nic, ale skrývání, to mu šlo nejhůře, ačkoli to byla jedna ze základních schopností ninji. Pomalu jsem zavřel oči. Ani sluníčko neprostupuje skrz bohatou korunu tohoto stromu. Tak se mi chce spát…
„ Sensei… Sensei… SENSEI!"
Rychle jsem zase otevřel své oči a rozhlédl se.
„ Vidíte mě, sensei?" Ozvalo se odkudsi.
Zaostřil jsem a prohledával zrakem okolí. Každé nepřirozené vlnění trávy, prasklá větvička, ohnuté větve keře…
Překvapeně jsem zamrkal. Nikde jsem ho neviděl.
A ač nerad, přiznal jsem to. „ Fajn, nevidím tě, Obito. Kde jsi? Vylez!"
„ Přece tady!" Zaslechl jsem smích nade mnou. Zvedl jsem hlavu a na větvi seděl malý Uchiha. „Teď už můžeme jít, sensei." Zubil se.
„ Dobře, dobře, půjdeme." Shovívavě jsem se usmál a pomalu zvedl své rozlámané tělo. Konečně domů… I když, stejně… Stejně na mě nikdo doma nečeká.

Cesta nám ubíhala rychle. Obito neustále něco žvatlal a já to pouštěl jedním uchem dovnitř a tím druhým ven. Ach bože… Proč jsem jenom dostal takové žáky. Chvástajícího se, ale nepříliš silného Obita, geniálního, avšak spolupráce neschopného Kakashiho a ještě tu panikařící holku Rin.
Najednou se Obito zastavil.
„ Děje se něco?" Zeptal jsem se.
„ Víte, sensei… Jsem moc rád, že jste se mnou trénoval i ve vašem volném čase, když můžete být doma. Požádal bych třeba tátu nebo bratrance Fugaka, ale oni… Oni…"
Zdálo se mi, že slzí.
„ Promiňte." Zašeptal. „Něco mi vlétlo do oka."
„ Máš přece brýle, Obito." Usmál jsem se. „Nemůže ti tam nic spadnout."
Rychle si otřel oči.
„ Víš, ale obdivuji tvoji chuť trénovat. Většina dětí tvého věku si radši hraje s kamarády." Řekl jsem, abych ho trochu povzbudil.
" Já nemám žádné kamarády." Vydechl.
Tak to jsem to akorát ještě víc zkazil, pomyslel jsem si.
„ No tak, to přece není důvod k pláči. Jsi ještě malý kluk a hodně věcí se ještě může změnit. Já jsem v tvém věku taky neměl kamarády." Ale to proto, že se všichni bály Jirayi-senseie a neodvažovali se ke mně přiblížit… No, to mu říkat nemusím.
„ Vážně, sensei?" Zvedl hlavu.
„ Ano, opravdu." Povzbudivě jsem se usmál.
„ A ještě-…" Můj výchovný proslov přerušil výkřik.
„ Namikaze, je tu někde Namikaze?" Volal kdosi.
„ Tady jsem! Děje se něco?!" Zakřičel jsem v odpověď. Za chvíli se vedle mě objevil jakýsi zpocený ninja. Znal jsem ho pouze od vidění a zaboha jsem si nemohl vybavit jeho jméno…
„ Hokage-sama s vámi chce okamžitě mluvit!" Vyhrkl.
„ Okamžitě?" Zvedl jsem překvapeně jedno obočí.
„ Ano, hned teď." Vydechl rychle onen ninja.
„ Obito, běž domů. Uvidíme se zítra na běžném tréninku. Kdyby něco, dám ti vědět."
„ Jistě, sensei."

A rychle jsem vyrazil do kanceláře Hokage…

Netrvalo to příliš dlouho a dorazil jsem tam. Měl jsem rychlé nohy, sice nevím, jestli odjakživa, ale řekl bych, že za to vděčím výcviku Jirayi-senseie. Útěky ze "špatné" části lázní byli vskutku nezapomenutelné a byli velkou zkušeností pro život.
Před onou velkou budovou byl neobvyklý shon. Před vraty stál velký povoz, nebo spíš kočár, který vypadal značně poničeně. Také jsem si všiml znaku Uzu no kuni, který se skvěl vepředu. Ne, vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit…
Rychle jsem se prodíral chodbou, ve které byl snad ještě větší zmatek než venku. Úředníci zmateně pobíhali a nosily hromady spisů v rukou.
Když jsem se konečně dostal ke dveřím kanceláře, někdo už tam před nimi stál. Zlomyslně mě pozoroval a jako obvykle mi z jeho pohledu přejel mráz po zádech.
„ Podívejme, není to náhodou mladý Namikaze, žák drahého Jirayi?" procedil mezi zuby. Vůbec jsem ho neměl rád, byl příliš chladný a striktní.
„ Dobrý den, Orochimaru-sama…Slyšel jsem, že svou pozornost zase věnujete někomu jinému, nějakému začínajícímu medikovi*…." Odvětil jsem.
„ Nebuď drzý." Zasyčel na mě.
Usmál jsem se pro sebe a zaklepal.
„ Ano, ano, hned, jenom tu něco dořeším." Ozval se hlas Třetího zpoza dveří.
Opět jsem pohlédl na sannina. Otvíral pusu, jako by mi chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel.
„ Chcete mi něco?" Otázal jsem se s nevinným úsměvem.
„ Ne." ošklivě se zasmál. „ Jen jsem uvažoval o tom, že by bylo lepší, aby sis o sobě přestal tolik myslet, Namikaze."
Z posledního slova mi ještě více přejel mráz po zádech. Jako had…Pomyslel jsem si.
„ Pojď dovnitř, Minato. A ty, Orochimaru, jestli jsi tam taky, můžu tě požádat, abys zašel pro Jirayu?" Ozvalo se opět skrz dveře. Sannin se zamračil. Zřejmě mu nebylo příjemné dělat poslíčka. Naštvaně se otočil a odešel. Nevěděl jsem proč, ale naplnilo mě to pocitem vítězství.
Chtěl jsem otevřít, ale dveře se otevřeli sami. Za nimi stál budoucí vůdce klanu Uchiha, Fugaku. Tvářil se dosti zmateně a znepokojeně. Také mi přišlo, že je nepřirozeně rudý v obličeji. Bez jakékoliv arogantní poznámky, která by mu byla podobná, prošel zamračeně kolem mě.
Tohle se mi nelíbilo už vůbec. Nervózně jsem vešel dovnitř.
Třetí seděl jako obvykle ve svém křesle a kouřil fajfku. Také se kabonil. To je dneska nějaký mračící den, nebo co? Nechápal jsem to.
„ Posaď se." Řekl.
Pomalu jsem si sednul do židle naproti němu, která tam obvykle nebyla… Změna?
Otevřel pusu, ale já ho přerušil. " Proč je tu ta židle, Hokage-sama? Nikdy tu nebývá…"
Usmál se na mě. "To aby se ti nepodlomila kolena, Minato."
Tak to už se mi ale vůbec nelíbí…
„ Víš, tohle je velmi důležitá věc. Asi sis všiml kočáru ze Země Vodních vírů, který stál před budovou, že?"
„ No ano, všiml. Ale Uzu no Kuni je s námi přece ve válce**, ne?" Odvětil jsem zmateně.
„ To bylo přinejmenším donedávna. Tato země se rozhodla vzdát a připojit se k Zemi Ohně. Po té poslední zdrcující porážce už asi tušily, že nemají šanci…"
„Ano, to vím. Toho posledního boje jsem se zúčastnil." Nervózně jsem se zavrtěl v židli … Cítil jsem se jak školák před naštvaným ředitelem, který netuší, jaký trest ho čeká.
„ Tak zúčastnil, hm…" Zdálo se mi, že mě ale vůbec neposlouchá.
„ Potíž je vtom," pokračoval "že se s námi spojí pouze pod jednou podmínkou." Dramaticky se odmlčel.
„ A jakou?" Nevydržel jsem to.
Povzdechl si. „ Dcera feudálního pána, v tomto případě vlastně feudální paní, se musí vdát za jednoho schopného ninju z Konohy."
„A proč zrovna ninju?" Nechápal jsem. „ Vždyť nějaký šlechtic ze země Ohně by byl mnohem perspektivnější."
Hokage na mě pohlédl. „ Dvůr sice ovládá politiku v zemi, Minato, ale nezapomeň, že ohnisko bojové síly je Konoha."
„ Ale nějaký obyčejný ninja by přece-…" Namítnul jsem.
„ Ty mě snad vůbec neposloucháš. Ne za obyčejného ninju. Je samozřejmé, že budou chtít někoho, kdo má největší šance stát se Hokagem." Třetí Hokage si odklepal dýmku a opět zabafal.
„ A co to má společného se mnou?" Vyhrknul jsem.
Když na to později vzpomínám, musím vždy obdivovat neskutečnou trpělivost Třetího. Já jsem kladl otázky, na které byli odpovědi úplně jasné, a ještě jsem si dovolil tvářit se překvapeně.
„ Jak se zdá, dnes si vtipnou kaši nesnídal, že? Zkus trochu přemýšlet."
Odpověď mě uhodila do hlavy jako kámen vržený z veliké výšky. „T-ten ninja m-mám být JÁ?!"
„ Bingo." Usmál se Třetí.
„ A-ale vy jste říkal, že je to někdo, k-kdo má šance stát se h-hokagem a-a to já vůbec nejsem… J-já…“ Byl jsem celý zrudlý a roztřesený. Oženit se? Za nějakou ženskou, co jsem v životě neviděl? Dost možná hnusnou jako noc?
„ Podívej se na to z teoretického hlediska, Minato. Ten, kdo má největší šanci stát se Hokagem je jeden z mých žáků, tří sanninů. Tsunade je žena, Jiraya je pro politický sňatek poněkud… nevhodná osoba, pokud si chceme zachovat tvář a Orochimaru… Ten… Tedy… Přece jen, je pro tu dívku příliš starý. A kdo dál má vysoké šance stát se Hokagem? Žáci sanninů. Tsunade nemá žáky, Orochimaru učí pouze mladou Anko a v podstatě jediný mužský žák sanninů jsi ty. V týmu s tebou přece byli dvě dívky. A-…"
„Ahá, už to chápu!"Přerušil jsem Třetího výkřikem. Možná až příliš hlasitým. „ Teoreticky jsem nejlepší adept pro to stát se Hokagem, což tu bábu, tedy, tu feudální paní uspokojí ,ale vy ve skutečnosti za Hokageho zvolíte někoho úplně jiného. Hm… To je vážně chytré, Hokage-sama."
Třetí se zatvářil mírně překvapeně. „ Ano, i takhle to můžeš brát."
„ Takže…" otočil jsem se na něj. „ Asi nemám na vybranou, co?"
„ Obávám se, že ne." Povzdechl si Třetí.
„ No…Když bude opravdu ošklivá, pořád můžu utéct do divočiny." Zakřenil jsem se. Nějak jsem se s tím duševně pomalu smiřoval.
Hokage se zasmál. „ Neboj, podle toho, co jsem viděl, se může řadit mezi nejhezčí dívky v Konoze. Jestli ji chceš vidět ještě předtím, je v nemocnici se svojí matkou. Feudální paní utrpěla velký šok."
„ A co se vlastně stalo?" Zeptal jsem se ještě.
„ Na jejich vůz zaútočily bandity a mladší sestru té dívky, Kushiny, unesli a zabily. Mám dojem, že se jmenovala Yume."
„ To je strašné…" Vydechl jsem.
Třetí pokrčil rameny. „ Takové věci se prostě dějí, Minato."
„ Ale… Ale neměly by! Měli bychom proti tomu bojovat! Aby už nikdo neumíral, ani v Konoze, ani nikde jinde! Měly bychom ochránit lidi z naší vesnice!" Vykřikl jsem.
Třetí mě pozoroval a neměl v tváři žádný výraz, podle kterého bych poznal, co si myslí. Odklepal si popel z dýmky a zadíval se na mě. „ Takový perfektní svět bohužel neexistuje. Už bys měl jít, Minato. Běž se za ní podívat. Ale nedoporučoval bych zmiňovat cokoli ohledně sňatku."
„ A jak jí poznám?"
„ Vysoká rusovláska. Můžeš se samozřejmě také zeptat., že…"
„ Jistě, Hokage-sama. Nashledanou." Řekl jsem a konečně odešel z kanceláře.
„ Ještě za mnou přijď, Minato, budeme to muset probrat… Hm… Detailněji. " Ozvalo se ještě za mnou.

Pomalu, s těžkým srdcem, jsem vyrazil k Nemocnici. Dostat se tam byla opět otázka chvilky a najít správný pokoj také. Ale celou dobu mi to vrtalo hlavou… Ta myšlenka… Ten pocit… Jaké by to asi bylo v perfektním světě? Bez násilí, bez vražd, bez těch pitomých válek, co berou tolik životů…
Před očima se mi vyjevil obraz té dívky, na kterou jsme narazily na poslední válečné misi… A to, jak jsem se vrátil- ne, zbaběle utekl do tábora, abych nemusel vidět ty hrůzy. Jak jsem tam potkal medičku Sayu a zachránil ji. A pak… Ten pohled té dívky, když padala k zemi. Když věděla, že umře. Když viděla, že nemá naději…
A těch nočních můr, ve kterých jsem ten pohled viděl…
Zajímalo by mě, jestli to přežila. Jestli se jí podařilo utéct…
S těmito myšlenkami jsem otevřel dveře. V ten okamžik jsem ještě netušil, jak brzo dostanu odpovědi na své otázky.
V posteli ležela starší žena. Vypadala utrápeně a měla zavřené oči. Nejspíš spala. Vedle ní seděla na židli dívka. Byla hubená a měla nádherné dlouhé rusé vlasy a krásné, i když ušpiněné kimono. Obličej držela v dlaních.
„ Ehm… Promiňte… Já…" Zašeptal jsem.
Dívka zvedla hlavu. Oči měla zarudlé od pláče a…
Nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku.
Její pohled, který byl v jeden okamžik plný beznaděje, se změnil na pohled plný nenávisti. Ten samý pohled, který mě pronásledoval v nočních můrách. Byla to ona…