Densetsu no Kunoichi - 11. Kapitola

KAPITOLA 11 – AYAME VS. KISAME

„Jsem Hoshigaki Kisame,“ představil se s jemnou úklonou hlavy. Vůbec nevypadal na to, že by mě poznal jako Toshi, svou partnerku v Akatsuki. „Jeden ze Sedmi šermířů z Mlžné,“ dodal, když se zdálo, že jen jeho jméno mě nijak neslnilo.
Když jsem ani poté nijak nezareagovala, chvíli si mě měřil. Brzy ale ztratil trpělivost a zeptal se: „Kdo jsi ty?“
On mě doopravdy nepoznal! Asi v těhle špionážních akcích nejsem tak špatná, jak jsem si původně myslela. Ani omylem jsem ale nehodlala hrát jeho malou hru. Je výborný šermíř, ale je o něm známo, že rád ví, proti komu bojuje. Pokud se mi povede alespoň trochu ho znejistit, začne dělat chyby.
„Je zvláštní,“ řekla jsem po chvíli, „že tvá skupina Sedmi šermířů z Mlžné navazuje na tradici mého klanu, a přesto jsi mě nepoznal.“
V očích mu probleskla nejistota a možná i údiv.
„Klan Tsurugi ale už dlouhou dobu nevyvedl žádného shinobi ani žádnou kunoichi. Všichni se zaměřili jen na výrobu mečů,“ namítl.
„Máš naprostou pravdu,“ souhlasila jsem s ním. „Proto jsem se také se svou rodinou před velmi dlouhou dobou rozešla. Je to mrhání vzácným kekkei genkai.“
Kisame pomalu sáhl po Samehadě – svém velmi mocném meči. Já jsem pomalu vydechla, tasila jsem své dvě katany a připravila jsem se k boji.
Vzhledem k tomu, že Kisame pochopil, že jsem z klanu Tsurugi a že asi budu starší a tím pádem i zkušenější, než na první pohled vypadám, zaútočil plnou silou.
Přesně, jak se dalo očekávat, využil toho, že je silnější než já, a zaútočil agresivním silovým způsobem. Úder jeho Samehady by moje katany pravděpodobně i vydržely, ale pro jistotu jsem použila i své vlasy, které jsem chakrou zpevnila natolik, že by je nezničil ani Orochimarův meč Kusanagi.
Co ale Kisameho velice překvapilo, bylo, že z mých vlasů Samehadou nedokázal čerpat mou chakru, i když jsem chakry použila tolik, že mi vlasy lehce fialově zářily.
Když jsem v jeho prvním útoku obstála, začal rukou tvoři pečetě. Podle toho, co jsem o něm věděla a jak bojoval, bylo jasné, že použije vodní útok. Stejně jako Nidaime Hokage mohl používat vodní útoky i tam, kde žádná voda nebyla.
Rychle jsem schovala jednu katanu a preventivně jsem se ochránila svým chakrovým štítem. Mezitím jsem si připravila vhodnou odpověď na jeho útok. A to všechno jsem stihla ještě před tím, než Kisame stihl dokončit potřebné pečetě.
„Suiton! Suishouha no jutsu!“ řekl a zaútočil na mě vodní vlnou. Tohle je originální technika druhého Hokage, kterému s ní pomohla Akira.
Tím pádem ve chvíli, kdy se na mě začala hrnout řeka, už jsem měla pečetě hotové a jen jsem vykřikla: „Katon! Goukakyuu no jutsu!“
Prudce jsem vydechla a během okamžiku se voda pod náporem obrovské ohnivé koule vypařila, takže celý sál ihned vypadal jako parní lázně.
Viděla jsem, jak se ke mně Kisame pomalu a velmi opatrně blíží. Vypadal pouze jako lehký stín ve velmi husté mlze. Ale i přesto jsem ho viděla včas.
Pomalu jsem v sobě nechala růst chakru a stejně tak pomalu jsem prováděla pečetě.
„Fuuton. Reppushou no jutsu,“ zašeptala jsem a nechala jsem větrný vír udělat svou práci. V místnosti se vyjasnilo a já jsem opět jasně viděla, kde přesně Kisame je.
Řítil se na mě velkou rychlostí. Znovu jsem použila svůj chakrový štít, který ho ale úplně nezastavil. Jenom ho hodně zpomalil. To bylo také vše, co jsem potřebovala, abych si připravila obranu. Nastavila jsem katanu tak, aby po ní Samehada jen neškodně sjela. Opravdu jsem ale nepočítala s tím, že udeří takovou silou i poté, co ho můj štít zpomalí. Katana se mi vysmekla, opsala ladný oblouk a dopadla asi pět metrů ode mě.
Díky svému kekkei genkai jsem ale ani tak nepřišla k úhoně. Ruka, která by normálně skončila amputovaná, se jen protáhla a stočila do velmi nepřirozeného úhlu bez toho, aby to nějak bolelo nebo překáželo.
Kisame překvapeně vyvalil oči. Nemusela jsem mít Akiřino kekkei genkai, abych si mohla přečíst, co mi jeho překvapený pohlad říká.
Mageyasui shitai! Ona je opravdu z klanu Tsurugi!
„Chceš vědět, kdo je tvůj protivník,“ usmála jsem se, „a přesto, když ti to řekne, tak mu nevěříš. To je velká chyba. Nic nemáš považovat za nemožné, Hoshigaki Kisame,“ pokárala jsem ho.
Zatímco jsem mluvila, sáhla jsem rychle do jednoho z pouzder, které jsem měla připevněné na pravém stehně a vytáhla jsem jeden kunai. Rychle jsem švihla rukou a zároveň jsem Samehadu, kterou Kisame stále pevně svíral, rychlým šlehem svých vlasů odhodila. Zvládla jsem tak Kisameho oslepit, protože jsem mu kunaiem rozřízla pravé oko a zároveň jsem ho odhodila dobrých deset metrů od sebe.
Dvěma rychlými salty zpět jsem se dostala ke své kataně, kterou jsem ještě v letu zvedla ze země. Skončila jsem v podřepu. Levou rukou jsem svírala katanu a pravou kunai, ze kterého odkapávala Kisameho krev. Klidně jsem pozorovala, jak se sbírá ze země.
Vrátila jsem katanu zpět do pochvy a kunai jsem odhodila. Z jiných dvou pouzder jsem vytáhla dva zbraňové svitky plné kunaí s dráty. Vyskočila jsem a přesně jsem zamířila. Kunaie se rozletěly všemi směry a dostala jsem je tak tam, kde jsem je chtěla mít. Pomalu jsem začala spřádat svou pavučinu.
Kisame na mě mezitím opět zaútočil. Ovšem skutečnost, že na jedno oko neviděl, ho značně oslabila a také zpomalila. Více se rozhlížel a dával si větší pozor. Díky tomu mi na obranu bohatě stačily vlasy.
„Katon! Hibashiri no jutsu!“ vykřikla jsem a poslala jsem na útočícího Kisameho ohnivé tornádo. Můj útok odvrátil jedním ze svých mnoha vodních jutsu a v sále se opět objevila mlha. Mezitím jsem také vyhodila shurikeny, na kterých byly připevněny dráty. Zaháněla jsem Kisameho do kouta a on o tom neměl nejmenší tušení.
Kisame ale neměl ani ponětí o tom, jaká smršť se na něj řítí teď.
„Fuuton! Juuha Shou no jutsu,“ řekla jsem a zaútočila jsem větrným bumerangem, který nejenže opět rozehnal mlhu, ale také Kisameho značně pořezal. V době, kdy se stále ještě bránil větrnému útoku, jsem rozhodila poslední várku kunaí s dráty a dokončila jsem tak svou pavučinu.
„Katon! Zukkou no jutsu!“ nedopřála jsem svému protivníkovi ani chvilku oddechu a vysílala jsem na něj jednu vlnu ohně za druhou. I tak se ale ještě zmohl na poslední vzdor a vyslal proti mně vlnu vody. Ale vzhledem k tomu, ja moc ho moje ohnivé útoky vyčepaly, vlna neměla potřebnou sílu a mě stačilo zvednout se do výše a počkat, než voda ustoupí.
Díky této vlně jsem také dostala příležitost pro další útok. „Katon! Housenka no jutsu!“ řekla jsem a zahnala jsem ho tak do kouta a už neměl nejmenší šanci na únik. Když jsem ho občas skrz oranžové plameny zahlédla, nevypadal, že to ještě dlouho vydrží. Rozhodla jsem se tedy pro závěrečný úder.
„Katon! Ryuuka no jutsu,“ zašeptala jsem a vyslala oheň po drátech, kterými jsem Kisameho postupně celou dobu obkličovala. Zaregistroval je až ve chvíli, kdy okolo něj začaly hořet. Pomocí větrné techniky Fuuton Kamikaze jsem kolem legendárního šermíře rozpoutala peklo.
Dokud plameny ještě stále salály rozeběhla jsem se a tasila katanu. Vyskočila jsem a saltem se přenesla nad Kisameho. Po dopadu jsem Kisameho jediným rychlým švihem katany rozpůlila v pase.

„Uchiha Madara-san,“ řekla jsem, abych k sobě přitáhla pozornost maskovaného člena Akatsuki. Madara si opatrně sundal masku.
„Hiromi-sama,“ pronesl s jemnou úklonou hlavy. Výraz tváře by se dal považovat za úsměv, pokud by jeho oči odrážely nějakou šťastnou emoci. Byl v nich ale jen krutý mocichtivý lesk. Stejný jako když jsme se viděli naposledy. „Velmi rád tě vidím.“
„Potěšení je zcela na tvojí straně,“ ujistila jsem ho chladně.
„Ale no tak,“ zatvářil se lehce zklamaně. „ Už zase ty negativní emoce?“
„Ještě pořád,“ opravila jsem ho. Obcházeli jsme se jako dva lvi. Zlehka našlapoval a stále si hlídal vzdálenost.
„Proč se ke mně nepřidáš?“ zeptal se.
„Mé důvody jsou stále stejné. Je ale zvláštní, žes to za ta léta pořád ještě nepochopil. Byla jsem po tvé domnělé smrti hodně nešťastná,“ přiznala jsem se. V očích mu problesklo překvapení a možná i zvědavost. „Z části proto, že jsem myslela, že za tvou smrt nesu odpovědnost já. Že tě Senjuu Hashirama porazil proto, že jsem tě předtím poranila. A z části proto, že jsem tě chtěla do horoucích pekel poslat sama,“ dovysvětlila jsem ochotně.
„Mrzí mě, že jsi nezměnila názor,“ řekl.
„Nápodobně,“ ujistila jsem ho.
„Opravdu to musí zajít tak daleko?“ zeptal se s předstíranou lítostí. Kdybych nevěděla, co je zač, možná, že bych mu tu lítost i věřila. Takhle jsem mu ale nevěřila ani nos mezi rudýma uchihovskýma očima. „Ty víš, jak nerad bojuji se ženami.“
Ano, to jeho proslulé gentlemanství…
„Ty víš, jak ráda zabíjím parchanty, jako jsi ty,“ usmála jsem se sladce.
Ztěžka si povzdechl.
Pohyboval se velmi pomalu tak, aby mě zmátl. Naneštěstí pro něj ho mám ale dobře přečteného. Vždycky takhle bojoval. Pohyboval se pomalu a rozvážně, pak ale provedl pečetě takovou rychlostí, že člověk ani nepostřehl techniku, jaká se na něj řítí.
Ještě, že já pečetě nepotřebuji, usmála jsem se pro sebe.
Pomalu jsem sbírala chakru a nechávala jsem ji pomalu cirkulovat mým tělem. Připravovala jsem si vhodnou odpověď na velmi pravděpodobnou ohnivou techniku. Jednu z těch, které byly uchihovskou specialitou.
„Katon! Goukakyuu no jutsu!“ řekl Madara a proti mně vyšlehla obrovská ohnivá koule. Musela jsem se rozesmát. Probudila jsem svou chakru a dala jsem sí stejné vlastnosti, jako když jsem se snažila napodobit vodní chakru trojocasého žraločího démona. Chakra mě ochránila tak, že mě Madarův oheň ani nezahřál.
„Nemyslel sis, doufám, že by na mě tohle mohlo fungovat, že ne?“ zeptala jsem se.
„Zkusit jsem to musel,“ pokrčil rameny.
Za chvíli na mě vysílal jednu smršť za druhou. Ve většině případů to byly velmi silné ohnivé útoky. Problém byl v tom, že většinu z nich jsem Madarovi pomáhala upravit já. Stejně jako Ayame pomáhala Hashiramovi Senjuu s útoky založenými na jeho kekkei genkai mokuton. Stejně jako Akira pomáhala Nidaimemu s jeho vodními technikami.
Vybrali jsme oheň, protože nejlépe sedl povaze jeho chakry. Později se z toho stala tradice a Uchihové se zaměřili na ohnivá jutsu.
Nebylo proto těžké bránit se technikám, které jsem tak důvěrně znala.