Densetsu no Kunoichi - 10. Kapitola

KAPITOLA 10 – ÚTOK

Výborně. Pein konečně ukončil celé setkání, které bylo ve výsledku naprosto zbytečné. Byl pouze informován, jak pokročil lov Kyuubi Jinchuuriki. Odpověď byla naprosto jednoduchá. Nijak. Touto odpovědí nebyl nijak nadšen. Popravdě, nikomu z Akatsuki se nechtělo začínat otevřenou válku s Konohou. Ta, i když je značně oslabená, stále zůstává nejsilnější skrytou vesnicí.
I když Pein všechny přesvědčoval, že Amegakure no Sato je schopná poskytnout pro válku zázemí, nikdo se do boje moc nehrnul. U všech v Akatsuki jsou na prvním místě vždy jen a jen jejich zájmy. A ten nejhlavnější zájem je uchránit si vlastní zadek.
Já jsem pomalu a hlavně nenápadně kontrolovala, jesli funguje spojení krátkovlnnou vysílačkou se všemi, kteří venku čekají na moje znamení. Také jsem kontrolovala, jestli mám po ruce všechny svitky se zbraněmi.
Všichni přítomní se vzpamatovávali z úbytku chakry, který byl nezbytný, aby Pein mohl ukočírovat osm ocasatých démonů. Jelikož oficiální setkání už skončilo, všichni členové se sesedli po menších skupinkách a nezávazně konverzovali, což většinou obnášelo rozhovory o ničem, aby se nikdo náhodou neprořekl o vlastních plánech nebo minulosti.
Už už jsem se chystala nenápadně zmizet, abych mohla spustit útok, když se ke mně přiblížil Tobi alias Uchiha Madara.
„Vyčkejte rozkazu. Možná bude nutná lehká improvizace,“ ohlásila jsem do vysílačky šeptem, aby byli ti venku ve střehu.
„Toshi-san,“ oslovil mě. Dal se v tom vycítit úsměv, ale nemohla jsem to říct s jistotou kvůli masce, která mu skrývala celou tvář.
„Tobi-san,“ kývla jsem mu váhavě na pozdrav.
„Možná bych pro tebe měl velmi dobrou nabídku,“ začal mě opatrně testovat. A je to tady, napadlo mě. Čekala jsem to dříve nebo později. Madarova nabídka by mě docela zajímala, ale bohužel přišla docela pozdě.
„Uchiha Madara má pro mě nabídku,“ odpověděla jsem šeptem a velmi pozorně jsem sledovala, jak zareaguje. Přesně, jak jsem čekala. Jediné oko, které neměl skryté, se rozšířilo překvapením. Tak on si opravdu myslel, že bych ho nepoznala? „Uvidíme… ráda si tvou nabídku vyslechnu,“ vybídla jsem ho.
„Výborně, Ayame-sama,“ oslovil mě mým pravým jménem a čekal, jestli mě to, že zná mou pravou identitu, překvapí stejně. Já ale jen uznale kývla. Narozdíl od něj jsem počítala s tím, že by mě mohl poznat, a také jsem tomu přizpůsobila všechny své plány. „Navrhnu tedy místo setkání, kde bychom to mohli v klidu prodiskutovat.“
„Nemohu to místo navrhnout já?“ zeptala jsem se mile. Věděl, že jsem nedůvěřivá. Také byl ale vždycky galantní ke všem ženám, takže jen na souhlas kývl hlavou. Bylo mi ale jasné, že už teď přemýšlí, jakou past bych na něj byla schopná nachystat.
„Tak tedy,“ řekla jsem. „Co třeba teď a tady?“
Se zájmem se na mě podíval. Jak jsem ho znala, určitě tak zvláštně nakrčil nos. Dělával to vždycky, když ho něco překvapilo.
„Musíš mě ale omluvit, Tobi-san,“ hlasitěji, než bylo nutné, jsem zdůraznila oslovení. „Nebudu si moct tvůj návrh vyslechnout osobně. Doufám, že nebude vadit, když to udělá Hiromi-sama,“ dodala jsem tiše.
V tu chvíli jsem opravdu litovala, že nevidím jeho skutečný výraz.
„Jiyuu,“ řekla jsem tiše do vysílačky heslo pro začátek útoku. V tu chvíli nejen, že se mí spojenci začali dobývat dovnitř, ale také začal útok spojených jednotek Konohy a Suny na Amegakure no Sato a Kirigakure no Sato přesně tak, jak ho naplánovali Kakashi, Shikamaru, Tsunade a Sabaku no Gaara.
Nečekala jsem dál na Madarovu reakci a rychle jsem vyběhla ještě dřív, než si mého útěku a zároveň i zvuků útoku všimnou ostatní členové Akatsuki. Vběhla jsem do malé chodby, která ústila v malém sále, za nímž následovala úniková cesta ven. Sál byl přesně tak veliký, abych mohla použít svého draka.
Rychle jsem se kousla do prstu, abych mohla použít svou krev. Nakreslila jsem potřebný znak a rychle jsem provedla předepsané pečetě.
„Kuchiyose Tatsuya no jutsu,“ řekla jsem. Hned se objevil můj fialový drak. Vědoucně se na mě podíval černýma očima.
„Ayame-sama,“ pozdravil mě a šlehl ocasem. „Dlouho jsme se neviděli.“
Na znamení úcty jsem poklekla a sklonila hlavu. Se všemi přivolávanými bytostmi se musí jednat s úctou a nezáleží na tom, kdo jste. Byla to jejich dobrá vůle, díky které nám sami chodí dobrovolně na pomoc.
„Mocný Tatsuyo, potřebuji tvou pomoc,“ řekla jsem se stále skloněnou hlavou.
„To jsem si myslel, když jsi mě přivolala, Ayame-sama,“ řekl. Koho by napadlo, že i bájní draci mají smysl pro sarkasmus?
„Brzy sem přiběhnou lidé oblečení v černém plášti s červenými mraky. Potřebuji, abys je nahnal zpět a potom, aby ses připojil k Ryuuovi a Tatsuovi…“
Rychle jsem vysvětlila, jak má chránit deset ninjů, kteří budou krotit bijuu, zatím co my budeme bojovat. Tatsuya chápavě kýval hlavou.
„Děkuji, Tatsuya-sama,“ odpověděla jsem, když mi přislíbil svou pomoc.
„Ty víš, že mám pro tebe slabost, Ayame-sama,“ řekl Tatsuya a z nozder mu vyšla trocha dýmu. Rychle jsem se otočila a běžela jsem zpátky.
Když jsem doběhla zpět, už byly slyšet zvuky, jak se sem mí spojenci dobývají. Pein spolu s Konan už zde podle očekávání nebyli. A vzhledem k tomu, že jsem je nepotkala po cestě zpátky, potvrdila se i má domněnka, že tyhle jeskyně nemají jen jeden východ. Bohužel pro zbytek členů Akatsuki, všichni ostatní znají jen ten jeden, který jsem jim právě zahradila. Zbytek členů organizace rozpačitě postával a přemýšlel, jestli mají zůstat a bojovat nebo jestli raději utečou. Netušili ale, že tuhle volbu už jsem za ně provedla.
Madara mě provrtával zlým pohledem. Zjevně ale nikomu neřekl, že mám s touto akcí něco společného. Nebo to ani sám nepochopil.
„Vypadá to, že je jich hodně,“ poznamenal Deidara. „Jsme tu zahnaní jak lišky v noře. Přece se tady nenecháme chytit.“ Otočil se a nepokrytě směřoval k tajnému východu.
„Máš pravdu, Deidara-senpai,“ řekl Tobi alias Madara a rychle svého společníka následoval. Stejně tak učinili i všichni ostatní. Jsou čitelní jak otevřená kniha. Na prvním místě je vždy jejich vlastní zadek.
Já jsem se tvářila rozpačitě, ale nakonec jsem se za nimi pomalu vydala. To hlavně proto, abych uklidnila Kisameho, který se po mně zvědavě podíval, když zjistil, že stále ještě stojím ve velkém sále. Hned jsem se ale ukryla za roh. Počkala jsem, až se jejich kroky trohu vzdálí. Sundala jsem si plášť a ledabyle jsem ho hodila na zem.
„Kaerimasu mikake no jutsu,“ řekla jsem tiše. Téměř ihned jsem cítila, jak se mi uvolnily vlasy a jak mi těžce dopadly na záda. Okamžitě je znovu ovládla moje chakra. Hned potom jsem se rozeběhla zpátky, abych pomohla uvolnit cestu.
Hned, jak jsem uvolnila vchod, vpadla dovnitř Akira.
„Proč ti to trvalo tak dlouho, Ayame-sama?“ zasyčela na mě.
„Madara měl vykecávací náladu,“ pokrčila jsem rameny a deseti ninjům jsem rychlými gesty naznačila, ať mě následují.
„Kde jsou?“ ptala se v chůzi Hiromi. Cítila jsem sílu její chakry a vztek, který z ní přímo sálal. Opravdu bych v tuhle chvíli nechtěla být na Madarově místě.
„Momentálně se pokouší utéct, ale čeká tam na ně Tatsuya-sama,“ vysvětlila jsem.
Deseti ninjům jsem rychle ukázala, kde jsou bijuu. Všichni se okamžitě dali do práce.
„Kuchiyose Tatsuo no jutsu,“ pronesla Akira a vzápětí se objevil zlatý drak. Téměř ve stejný okamžik se objevil stříbrný drak Ryuu, kterého přivolala Hiromi. Obě svým summonům rychle vysvětlily, co od nich požadují. Draci jim, stejně jako Tatsuya mně, rychle vyhověli.
Brzy jsme zaslechli rychlé pokyny, které vykřikoval Madara. Všichni vběhli do velkého sálu a jen překvapeně zírali, co se tu za tu dobu stalo. Únikovou cestu už měli zahrazenou, protože ve vchodu do velkého sálu stál Tatsuya a dštil síru.
Nikdo se ani nepokusil zaútočit na deset ninjů, kteří krotili bijuu. Tatsuo a Ryuu, kteří je hlídali, byli pravdu dobrou prevencí před podobnými útoky.
„Uchiha Madara-san,“ pronesla Hiromi ledovým hlasem. Ohlédla jsem se po ní. Nikdy bych nevěřila, že její hnědé oči můžou vypadat jako dva kusy ledu. Zbytek Akatsuki se zatvářil překvapeně. Opravdu nikdo neměl nejmenší tušení, kdo se pod Tobiho maskou skrývá.
Madara si opatrně sundal masku, která odhalila jeho krutý výraz. V tu chvíli jsem nechápala, jak ho Hiromi mohla kdysi milovat.
„Hej… ty, co vypadáš jako kytka!“ upoutala na sebe pozornost Tsunade. Samozřejmě, že věděla, že se dotyčný jmenuje Zetsu, ale ona prostě nikdy neměla přehnaný respekt ke svému soupeři. V tomhle případě jí šlo možná o to, aby Zetsua vyprovokovala. To šlo opravdu velmi snadno, protože na oslovení podobného typu byl velice háklivý. Takže zatímco se Hiromi s Madarou ještě nenávistně měřili, Tsunade a Zetsu už započali boj.
„Ty musíš být Deidara,“ řekla Akira hlubokým hlasem který by se dal v jiné situaci považovat za svádivý. „Já jsem Akira Mai Kayuki,“ představila se a zavlnila se v bocích. V tu chvíli už bylo pro Deidaru pozdě.
Ohlédla jsem se. Jediný, kdo zbýval, byl Kisame, který si mě už nějakou dobu prohlížel.