Nikdy nejsi doopravdy sám 02

Kapitola 2. Já zjistím, kdo jsi!
Byla ještě tma, když černovláska otevřela oči a pohlédla na budík. Byli teprve čtyři ráno, usoudila, že může ještě chvilku spát a překulila se na bok.
Usnout však už nezvládla, vstala asi po půl hodině a začala se sbírat. Byla unavená a nezvyklá vstávat tak brzo, její unavenost ji dodávala línost a tak všechny činnosti byli vykonány pomalu, když konečně pohlédla na hodiny, zděsila se a vyběhla z domu dříve než hodiny odbili šestou.
Sachiko běžela tmou a prodírala se ulicí, v duchu si nadávala, jak mohla hned na poprvé zaspat.
Tohle se nepodařilo snad ani Kakashimu. mihlo se jí hlavou.

Pospíchala k Západní bráně co nejrychleji a skutečně dokázala dorazit jenom deset minut pozdě, už tam, ale stáli dva lidé.
Jeden měl vlasy v barvě brčálově zelené a oči hnědé, seděl pod stromem a tvářil se nedočkavě… Možná až naštvaně.
Druhý byl o dost nižší, byl to blonďák, měl vlasy sepnuté v copku a zelené oči, usmíval se a něco říkal tomu druhému.

Když si všimli nově příchozí narovnali se a prohlédli si jí, vypadali mírně překvapeně a zaraženě zároveň.
„Shigeru… Sachiko-san?“ oslovili jí naráz.
“Ano.“ Přikývla dívka.
“Výborně, my jsme dozorci na zkoušce a budeme hrát Tvé parťáky v týmu.“ Řekl blonďáček.
„Já jsem Riku Kasumi.“ Řekl zelenovlasý.
„Já Masao Kaemon.“ Představil se blonďatý.
“Těší mně, já jsem Sachiko.“ Kývla dívka, „Třetí říkal cosi o misi, co máme dělat?“
„Ty to nevíš?!“ vyjel po ní Riku.
„Uklidněte se, Riku-sempai.“ Snažil se ho uklidnit Masao.
„ Hokage-sama říkal, že informace dostanu od Vás.“ Řekla Sachiko, snažila se znít klidně, ale nešlo jí to.
„Jde o jednoduchou věc, máme zkontrolovat okolí vesnice a zjistit zda je všechno v pořádku.“ Řekl jí Masao, zatímco Riku uraženě mlčel.
„To bude jednoduché.“ Řekla Sachiko.
“Podceňuješ mise…“ odsekl Riku.

Tým 26. vyrazil hlídkovat kolem Konohy, přitom si říkali nejrůznější historky, plány do budoucna a všeobecně si povídali o sobě.
Dokonce i tišší část týmu se přidala do rozhovoru Sachiko a Masao. I když Riku říkal jenom hlavní fakta, všichni rádi, že se to hovoru přidal.

„Jak to vlastně bude probíhat?“ zeptala se náhle s Sachiko.
„Určitě s Tebou půjdeme do první zkoušky a budeme se tvářit jako Týmoví parťáci, možná i do druhé, ale tam Ti budeme pomáhat co nejméně a k třetí se nedostavíme vůbec.“ Řekl jí blonďáček.
„Ale asi jenom první zkoušku, protože by bylo proti pravidlům, aby se zkoušky účastnili Chuunini.“ Dodal Riku.
„Nebude jim ale divné, že jsem sama?“ zeptala se dívka.
“To už je Tvůj problém.“ Pokrčil rameny Masao.
„Tak tedy děkuji za podporu.“ Řekla mírně naštvaně Sachiko.
„Ale no tak.“ Chlácholil ji blonďatý.

Tento tým držel hlídku ještě dobré tři hodiny než se mohli rozejít, všichni se rozloučili a vyrazili vstříc volnu.
Bylo již odpoledne a většina Shinobi bylo na misi, přesto se pár lidí s páskou našlo, ona procházela vesnicí a rozhlížela se po všemožných změnách.
Sachiko neměla co dělat, přesto se jí hlavou vířila hromada otázek na které odpověď neznala, byla zvědavá jaké ty zkoušky budou, ale měla i strach.
Nedokázala si provětrat hlavu, neměla zkrátka co dělat. Nudila se…

„Ale Kakashi-sensei! Takovéhle jednotvárné mise nechci!“ ozval se najednou křik.
Kakashi-sensei? To musí být ten tým, který vede… došlo Sachiko.
“Naruto, zmlkni!“ osopil se na něj jiný hlas… Nejspíše dívka.

Dívka neodolala a vydala se tím směrem, vylezla na strom a rozhlédla se, nikoho neviděla a tak se vydala dál po hlasech.
Netrvalo dlouho a už je viděla. Stál tam Kakashi obklíčený Geniny.
Byla tam dívka s růžovými vlasy a zelenými očima, byla v červených šatech a ve vlasech čelenku se znakem Konohy.
Poté tam byl nejnižší, v podstatě nejpodivnější a nejspíše i nejdrzejší chlapec. Byl celkem malí, blonďatý a modrooký.

Jakmile však sjela pohledem i posledního, lehce se zalekla. Byl to právě ten kluk, který ji včera viděl na střeše. Rychle se schovala za roh a vymýšlela jak se nepozorovaně vytratit.
Sakra! Musím zmizet! mihlo se jí hlavou.
V tuto chvíli, ale nebylo jak, mířili směrem odkud ona odcházela, takže se prostě minout museli.

Černovláska se krčila za stromem a sledovala muže, kterého ji udělili. Musela ho sledovat a získat o něm informace, tak aby si toho nevšiml.
Tento muž byl, ale Shinobi. Musela přistupovat velice pomalu a opatrně aby si ji nevšiml, což ovšem nebylo její hobby.
Rychle se pokusila schovat, ale bylo již pozdě… Všiml si jí.
„Hej!“ řekl a prohlédl si jí.
Ona však jeho taky. Teď jí to došlo, byl to ANBU! Měl šedé vlasy a v ruce držel jakousi knížku… Icha Icha Paradise stálo na obalu.
Takovouhle knížku ona nečetla, netušila co v ní je a momentálně ji to ani nezajímalo.
„Proč mně sleduješ?“ zeptal se muž.
„Já… Vás nesleduji.“ Zavrtěla Sachiko hlavou.
„Skutečně? Zvláštní je, že jsi ode mě neodtrhla zrak a chodila za mnou všude.“ Řekl.
„Kdy jste si toho všiml?“ zamračila se.
„Když jsem vycházel z knihkupectví.“ Pronesl muž.

„Proč nás sleduješ?“ zeptal se náhle blonďáček.
Všimli si mně! došlo Sachiko.
„Já… Vás nesleduji.“ Hlesla.
„Trénuješ?“ ušklíbl se mírně Kakashi.
„Tak nějak.“ Usmála se černovláska, poskytl ji skvělou výmluvu a to sám od sebe.

Sasuke si ji prohlížel, nejspíše mu už došlo, že je to ta dívka se kterou mluvil včera. Ovšem mlčel a nechával si své poznatky pro sebe.
„Tak tohle je ten Tvůj slavný tým?“ zeptala se Sachiko a předstírala, že ani jednoho v životě neviděla.
„Slavný?! Ty jsi o nás slyšela?“ zeptal se modrooký ninja.
„Kakashi-san o Vás pořád básní.“ Zazubila se.
„Vážně?“ vyzvídal dál.
„Ano.“ Potvrdila mu.

„Já jsem Naruto Uzumaki a stanu se Hokage, dattebayo!“ řekl blonďák.
„Haruno Sakura.“ Představila se dívka s růžovými vlasy.
„A Sasuke.“ Kývl hlavou Kakashi k poslednímu.

„Aha. Těší mně, jsem Sachiko… Sachiko Shigeru.“ Usmála se černovláska.
„Hele a ty jsi taky Jounin?“ zeptal se Naruto.
„Ne, já jsem ještě Genin.“ Hlesla.
„Jak to? Kakashi-sensei je přece Jounin a Vy spolu mluvíte jako dávní přátelé.“ Nechápala Sakura.
„Jsme přátelé, ale Kakashi-san a já jsme se poznali, když on byl již ANBU.“ Vysvětlila Sachiko.
„Nechápu. Kakashi-sensei byl ANBU?“ vyzvídal Naruto.
„Jistě a byl moc dobrý.“ Zasmála se černovláska jejich nevědomosti.

„Pohlídáte ji, Kakashi-sempai?“ otázal se Sichini.
„Mám jistou misi.“ Pokusil se ho odbít druhý ANBU.
„Ona překážet nebude.“ Ujistil ho její sensei.
„Dobrá, tedy. Asi nemám na výběr.“ Pokrčil nakonec rameny ANBU.
„Děkuji Vám.“ Lehce se uklonil Sichini a chvíli na to zmizel v obláčku kouře.

„Takže… Jak se jmenuješ?“ zeptal se její dozorce.
„ Sachiko… Shigeru.“ Odpověděla černovláska.
„Takže, Sachiko, pořád si pamatuji na to jak jsi mně sledovala a poté utekla, ale prozatím to nechám být.“ Řekl Kakashi.
„Ale…“ začala.
„Žádné ale!“ přerušil ji.
„Omlouvám se,“ Zašeptala Sachiko, „byl to jenom trénink.“

Všichni si ještě chvíli povídali, když se teprve rozešli. Sachiko zamířila Konohou míříc domů, po nějaké době si všimla, že ji někdo sleduje.
Otočila se a spatřila černovlasého kluka… Sasukeho Uchihu.

„Co chceš?“ zeptala se.
“Odpověď na otázku.“ Odvětil.
“Jakou?“ povytáhla obočí.
„Kdo sakra jsi?!“ zamračil se.
„Sachiko Shigeru.“ Odpověděla snažíc se vyznít klidně.
„Na to jsem se neptal.“ Řekl.
„ Ptal ses kdo jsem, já ti odpověděla!“ odsekla.
„Tam jsem tě viděl s ANBU, teď tvrdíš, že jsi Genín.“ Vysvětlil Sasuke.
Viděl…S ANBU… opakovala v mysli.
„Já… My…“ zasekla se Sachiko.
„Co vy?“ vyjel po ní.
„Jsem Genín, oni jsou mí přátelé.“ Odsekla.

Sachiko se prudce otočila a zamířila původním směrem, neměla v úmyslu se s ním bavit o téhle záležitosti.
„Já zjistím, kdo jsi!“ slyšela ještě, jak říká Uchiha.
„Už jsi to zjistil.“ Odvětila Sachiko.