Nikdy nejsi doopravdy sám 01

1. kapitola Vítej doma, Shigeru!
Dívka s černými vlasy a modrými očima, na zádech katanu, oblečena do ninjovského oblečku v tmavě modré, procházela vesnicí, s vysokým šedovlasým mužem, jedno oko mu překrývala páska Listové, byl to její známí.. Ač hodností byla teprve Genín, stala se celkem dobrou Kunoichi.
Díky doujutsu svého klanu, spíše jenom jejího Kekkei Genkai. Její rodina byla pozabíjena, jí zbila jediná vzpomínka schopnost... Schopnost zabíjet dotykem, již se to ale díky svému sensei naučila ovládat, byla ale mírně pozadu v Genjutsu a Ninjutsu.
„Sachiko, co Tě přivádí zpátky do vesnice?" zeptal se jí muž.
“Ale Kakashi-san, dobře víte, proč jsem odešla a proč se vracím." odvětila neurčitě.
“Pořád se za tím honíš?" zeptal se a mírně se zamračil.
„Bohužel, každý člověk má svůj osud a můj mně vede za pomstou." řekla klidně Sachiko.
„Pomsta není nejlepší cíl..." pronesl.
„Slyšela jsem, že Vám přidělili Tým Genínů." změnila dívka téma.
„To je pravda. Jsou neurčití, nemožní, ale překvapivě nadaní. Sakura je tip na Genjutsu, týmu v boji moc prospěšná není, ale její schopnost rozeznávat Genjutsu, je na prvním místě. Sasuke je menší génius a k tomu Uchiha a Naruto... Je prostě Naruto." zasmál se Kakashi.
"Sasuke Uchiha?!" pohlédla na něj.
„Ano, Sasuke Uchiha.“ Potvrdil ji.
„Chtěla bych vědět jaký je v boji.“ Ušklíbla se.
„Pokud vím, tak máš volno, možná Tě Třetí přidělí k týmům abys jim pomohla.“ Řekl.
„Jo, asi máš pravdu.“ Povzdechla si Sachiko.

Sachiko a Kakashi se rozdělili, dívka procházela vesnicí. Nebylo to tak dávno, co tudy naposled procházela. Naposledy v jedenácti, od té doby už, ale uběhli dva roky a ona se stala Shinobi.
Už dávno není ta malá holčička, ale přála si jí opět být. Zase nebojovat a nebýt dítě, ale nešlo to, stala se kunoichi a teď nemá kudy zpátky.
Sachiko zamířila budově, kde sídlil Třetí Hokage, tížily ji její myšlenky. Přece jenom to byl on, kdo ji pomohl stát se kunoichi, ale teď by ji pomohl zase naopak.
Pomalu došla před důvěrně známé dveře.

Malá černovlasá holčička zaklepala na dveře, byla nervózní, ale byla to jediná cesta. Povzdechla si a po vyzvání otevřela dveře.
„Prosím, dovolte mi stát se Kunoichi!“ vyhrkla dříve než cokoliv kdo mohl říct.
Stál tam také on… Černovlasý se zvířecí maskou, byl to ANBU. Nebála se ho, ale měla takový zvláštní pocit, že se jí směje.
„A proč by ses chtěla stát Kunoichi?“ zeptal se starší.
„Chci pomstít svůj klan!“ odvětila rozhodně.
„Tvůj klan je klan Uchiha?“ zeptal se.
„Ne, klan Uchiha má již jenom jednoho příslušníka a to já nejsem. Já jsem Shigeru… Shigeru Shachiko.“ Řekla dívka.
„Takže Shigeru říkáš?! Klan Shigeru je přece klan…“ začal ANBU, ale Třetí ho umlčel.
„Jsi si jistá, že se chceš stát Kunoichi?“ zeptal se.
„Ano jsem, pane.“ Přikývla napjatě.
„Tak tedy, Sichini-san, máte studentku.“ Slova byla směřována k ANBU.
„Co? Ji?!“ podivil se onen muž.
„Ano.“ Přikývl nevzrušeně Hokage.
Sichini něco naštvaně zamumlal a poté chytil Sachiko za ruku, uklonil se Hokage a i s ní zmizel.

Sachiko zavrtěla hlavou, nechápala proč vzpomíná, ale bylo jí to jedno. Zaklepala. Nic se neozvalo. Zaklepala po druhé… Pořád nic. Po třetí…
„Dále.“ Ozvalo se jenom.
Otevřela dveře, spatřila starého Hokage, lehce se usmála.
„Hokage-sama…“ zašeptala.
„Sachiko… Vítej zpátky.“ Usmál se.
„Děkuji.“ Přikývla a zavřela za sebou dveře.
„Co tě vede zpátky do téhle vesnice?“ zeptal se.
„Nemám kam jít, dokončila jsem co jsem musela a tak se vracím na místo, které mohu nazvat domovem, teda… Pokud jsem zde ještě vítána.“ Hlesla.
„Jsi.“ Přikývl.
„Hokage-sama… Chtěla bych Vás o něco požádat…“ řekla a sklopila pohled.
„Ano?“ pohlédl na ni.
Ne… Nedokáži ho poprosit abych mohla přestat být Kunoichi… Právě jemu… Tomu kdo mi tolik pomohl, nemohu jej po druhé zradit. Už tak jsem opustila vesnici a zanechala je strašlivému osudu Uchiha klanu. Odešla jsem sotva jsem se naučila používat svou Kekkei Genkai a teď… Teď udělám všechno abych Třetímu pomohla!
„Dovolte mi prosím, zúčastnit se Chuuninské zkoušky.“ Řekla nakonec.
„Nemám již pro Tebe tým.“ Zavrtěl hlavou.
Sachiko pohlédla do Země.
„Ale můžeš soutěžit jako jednotlivec… Přidělili by jsme Tě do týmu dozorců, ti se s Tebou objeví v první zkoušce, dál bys postupovala sama.“ Řekl.
„Děkuji, cením si to, pokud je to možné přistoupím.“ Přikývla.
„Dobře tedy, dovolím Ti jít na jednu misi s nimi aby jste se seznámili.“ Řekl.
„Děkuji mockrát, Hokage-sama, o jakou misi se jedná?“
„To Ti vysvětlí oni, setkáte se u Západní brány zítra ráno v šest. Budete tým…“ pohlédl do papírů, „,dvacet-šest.“
„Ano, děkuji Vám, jste moc laskav, Hokage-sama.“ Přikývla.
„Dobře tedy, můžeš jít.“

Černovláska dlouho nečekala a doslova vyběhla z místnosti. Běžela co nejdéle až k oknu, otevřela jej a vyskočila, chvíli skákala po střechách než se zastavila.
V očích se ji zaleskli slzy, tolik práce pro nic za nic.
Ne, já nemohu… Nemohu zůstat být ninja… Nezvládnu to… Teď už ne…
Po tvářích ji stékali slzy, které nezvládla zadržet. Netušila, že ji někdo sleduje, byla na to příliš rozrušená, když ovšem ten někdo přiskočil k ní, tak s sebou trhla, rychle setřela slzy.
„Vypal!“ sykla.
„Nemusím poslouchat někoho jako jsi ty.“ Odsekl. Hlas byl mužský.
„A kdo sakra jsi?“ postavila se Sachiko. Byl to asi stejně starý chlapec. Mohlo mu být dvanáct až třináct více určitě ne. Byl vyšší než ona, měl černé oči a taktéž černé vlasy.
„Na to bych se měl ptát já.“ Řekl.
„Ptala jsem se první…“ prohlásila a probodla jej pohledem.
„Sasuke.“ Řekl své jméno.
„Uchiha Sasuke z Týmu Hatake Kakashi?“ mluvila chladně a klidně.
„Ano.“ Přikývl.
„Já jsem Sachiko…“ řekla.
„A druhé jméno?“
Štval ji, ale přesto ho neměla chuť probodnout. Chtěla být na tomhle místě a tady, zahleděla se do jeho očí.
„Shigeru… Sachiko Shigeru.“ Řekla bez okolků.
„Z týmu?“ povytáhl obočí.
„Z týmu 26.“ Řekla stručně.
„Aha.“
„Mohu už jít?“ zeptala se.
„Nikdo Tě nedrží.“ Pokrčil rameny.

Sachiko oskákala. Sasuke za ní fascinovaně hleděl, nikdy nikoho takového nepotkal, byla… Zvláštní…

„Shigeru!“ křikl za ní známí hlas, trhla s sebou, spatřila tři osoby v pláštích a maskou ANBU.
„Sichini-sensei…“ zašeptala a zastavila.
„Shigeru, kdes byla?“ zeptal se jiný, když dorazili.
„Tsuyoshi-sempai…“ vyslovila další jméno.
„Nic jsi nám neřekla!“ vyslovil třetí.
„Kuro-sempai…“ hlesla.

Černovlasá dívka stála se třemi ANBU, kteří si sejmuli masky. Byli to všichni muži. Jeden byl černovlasý, vlasy sepnuty do copku a oči hnědé jako kmen stromu.
Druhý měl blátově hnědé vlasy, krátké ostříhané na ježka. Jeho oči byli barvy půlnoční oblohy.
Třetí svou masku nesejmul.
„Jsem Tsuyoshi… Tsuyoshi Kurseyou.“ Řekl černovlasý.
„Já jsem Kuro Sensaii.“ Představil se hnědovlasý.
Třetího znala… Byl to její nový sensei… Sichini-sensei…

„Já… Já musela splnit to proč jsem zůstala naživu.“ Hlesla, „Ale spletla jsem se… Byl to jeden velký omyl… Neměla jsem… Odcházet… Omlouvám se.“
„To je v pohodě. Jdeš zpátky do týmu k nám?“ zeptal se Tsuyoshi.
„Ne, stanu se Chuuninem, vy jste nyní ANBU, já pouze Genín.“ Řekla.
„Aha.“ Řekl jenom Sichini.
„Tak my musíme na misi…“ prohlásil Kuro.
„Uvidíme se potom.“ Kývl Sichini a všichni pokračovali ve směru.
„Vítej zpátky, Shigeru.“ Řekl ještě Tsuyoshi a pospíchal za nimi.

Vítej zpátky, Shigeru…Vítej zpátky… zopakovala si ty slova v duchu a s úsměvem se za nimi ohlédla.
Děkuji Vám… Přátelé…