Omyl nebo osud? 2: Neplánovaný přesun kdovíkam...

Taaak... na téhle FF pracuju společně se San Inuzuka, která píše o tom, co se děje v Konoze. Střídáme se po kapitolách... žádný mix nebude!!! Takovej Sanin šílenej nápad a já chudák jsem se jí musela přizpůsobit!!! To ale říká ona, já se přizpůsobuju ráda a jako chudák si nepřipadám, když pomáhám rozvíjet tak super nápad. Mno tak přeju příjemný čtení!!! ;)

Paprsky slunce prozařovaly koruny stromů. V celém lese bylo podezřelé ticho. Nepohnul se ani lísteček. Drobná dívka ztěžka oddychovala, levou paži nataženou před sebe ve svém typickém bojovém postoji. Přimhouřené oči pozorně sledovaly okolí. Pomalu svěsila hlavu, potom ruku... pak se podivně zablýsklo, děvčeti se podlomila kolena a zhroutilo se na zem.

„Eve! Jsi v pořádku? Eve!“
„Naruto-kun...,“ zamrkala.
„No tak, to bude dobrý. Ale že to byla šlupka, co? Podej mi ruku, tak pojď.“
Posadila se a rozhlédla se kolem sebe. Byla v pokoji, který nikdy předtím neviděla. Nechápala, jak se to mohlo stát. Byla jsem přece v lese... já... Otočila hlavu doleva. Venku svítilo slunce, stejné slunce jako v Konoze. Otevřeným oknem dovnitř proudil jemný vánek... ale voněl jinak, tak cize... Konečně se podívala před sebe a polekaně nadskočila.
„Eve? Co je s tebou?“ zeptal se Dan a starostlivě na ni pohlédl. „Hele, já ti říkal, že ta krabice je divná. Najednou to vybouchlo a třísklo to se mnou o zeď. Když jsem se sebral, ležela jsi tu v tomhle,“ zasmál se.
„Ehm...?“
Co je s ní? Možná má otřes mozku. Asi bysme měli jet do nemocnice. Ale co asi tak řeknu doktorům? Našli jsme bednu s divnou pečetí, která vybuchla a abrakadabra, moje kámoška má na sobě hadry z Naruta? Zavřeli by mě do cvokárny... Nás oba.
„Hele, Eve. Nechápu to, ale možná to bude tím, jak jsme si dělali srandu, že vypadáš jako Hinata a...“
„O... odkud znáš moje jméno?“
„Nedělej si ze mě srandu! Nějakým zázrakem ti sice zmodraly vlasy a zfialověly oči, to ale neznamená, že-“
Dívka vyskočila a vrhla se ke dveřím. Cestou však zakopla o plyšovou předložku u postele a upadla, až to zadunělo. Zůstala ležet a zoufale se rozplakala.
Dan se posadil na postel a zmateně ji pozoroval. Je tohle opravdu jeho kamarádka? Co se vlastně stalo? Měli jsme tu krabici na té půdě nechat, nic z toho by se nestalo, pomyslel si a složil hlavu do dlaní.

Nerozumím tomu. Přece jsem nemohl být tak dlouho mimo. Eve by se nestihla převlíknout, ani nevim o tom, že by tu měla nějakej cosplay. Navíc úplně nesnáší, když jí připomínám, jak je Hinatě podobná. To musel udělat ten papírek. Co to tam jen bylo napsaný? Kdyby aspoň neshořel, z popela se toho fakt moc nedovím... Co když je to vážně Hinata? Ne, nebuď paranoidní, to chce klid. Je to úplná blbost... Nemůžeš tu mít holku z kreslenýho seriálu! Asi mi vážně přeskočilo. Třeba se mi to jenom zdá a za chvilku se probudím... Nebo jsem ještě v bezvědomí! Jo, vybuchlo to, já se třísknul do hlavy a... Sakra! Evelyn, co je s tebou? Jsi to ty? Jestli ne, tak kde jsi? … Chceš vědět kde jsem já? Já jsem v háji...

To není možné... Trénovala jsem a... a... najednou jsem tady... Ale možná ne. Třeba jsem jen omdlela z vyčerpání. Všechno je jenom sen... Ale co když... co když mě někdo napadl a tohle je genjutsu? Kai! Kai! No tak! Ne, to není... nemůže to být pravda... Co si počnu? Jsem tu sama. Kdo je ten kluk? Nepřátelský ninja? … Kiba a Shino... byli v lese se mnou... budou mě hledat, určitě... Pokud jsou naživu... Jak se jen dostanu zpátky domů... A jak to vysvětlím otci?! Zase jsem ho zklamala... jsem k ničemu... Co by v téhle chvíli dělal Naruto? Nikdy by se nevzdal! Nesmím to vzdát...

Začínalo se smrákat. Děvče sedělo u zdi vedle dveří a otíralo si slzy. Na posteli proti ní byl chlapec. Ležel na břiše, svraštělé obočí, čelo plné starostlivých vrásek. Usilovně přemýšlel. Nakonec zhluboka vzdychl a promluvil: „Už nebrečíš? To je fajn. Nemáš hlad? Nechceš se něčeho napít?“
Sotva znatelně zavrtěla hlavou.
Já se z ní zcvoknu! „Hele, co kdybys mi řekla, co se ti stalo?“
Otevřela pusu, zkusila promluvit, ale nevyšel z ní ani hlásek. Vypadalo to, že znova nabírá k pláči. Vyskočil a podal jí sklenici vody. Bázlivě se pro ni natáhla, ale už neprotestovala a napila se.
„Jsem... jsem Hinata. A... a vůbec nevím, jak jsem se tu vzala. Kdo... kdo jsi ty?“
„Já se jmenuju Dan. A můžu ti zaručit, že si spolu užijem spoustu srandy...“