Loučení a návraty

„Sakura-chan, Sakura-chan!“
Sakura vzhlédla. Běžel k ní mladý, asi třiadvacetiletý mladý muž s neuvěřitelně tlustým obočím a hustými černými vlasy.
S nadějí vyskočila. Že by po tolika dnech snad právě dnes…..?
Pohlédla na něj. V očích jí zazářila naděje. Možná, že….
„Tak zjistili jste něco o…?“ Zarazila se. Otázku nedopověděla – výraz jeho obličeje byl víc než dostačující odpovědí. Už to bylo pět měsíců, co Naruto odešel. Z vesnice, i od ní….Jak mohla být tak hloupá? Kéž by se dal vrátit čas… jemně si pohladila přečnívající bříško. Jenže to nejde, bohužel.
V myšlenkách se znovu vrátila k těm časům, kdy….

Bylo jim devatenáct.
Celých sedm let od Sasukeho odchodu….nevrátil se zpět, ani když konečně přemohl Itachiho. Ani splnění jeho cíle ho nedokázalo vrátit domů… Už přestala věřit, že by se mohl vrátit. Dávno ho přestala milovat – nebo si to alespoň myslela.
Matka jí říkala, sejde z očí, sejde z mysli. Nikdy tomu nevěřila – na pravou lásku se přece nezapomíná…
Ale jak šel čas, stávalo se čím dál méně často, že v noci nemohla spát, a plakala do polštářů…Ano, nikdy na něj nezapomněla, vždy pro ni znamenal a bude znamenat první platonickou lásku….lásku…. dal se ten vztah vůbec nazvat láskou?
Ne, co je to láska, to poznala až s někým jiným...
Co na něm tehdy vlastně viděla? Byl hezký, a moc. Navíc pocházel z vznešené a důležité rodiny. Byl chytrý a talentovaný a… a byla mu naprosto lhostejná.
Hezký, ale chladný…chytrý, ale přesto nechápavý… talentovaný, ale necitlivý…
Myšlenky na něj brzy překryly nové city. Smutek nad jeho odchodem vyvážila radost z příchodu nových přátel. Gaara, TenTen, Neji, Shikamaru, Hinata, Kiba, Lee, Kakashi-sensei, Temari – a mnoho dalších zaplnili prázdnotu v jejím srdci. Ti všichni tady byli…a zvlášť jeden. Uzumaki Naruto. To on je dokázal rozesmát, když byla smutná…on jí ukázal naději, když ona viděla jen prázdnou, chladnou beznaděj… byl tady, pro ni, VŽDY, a…NAVŽDY.
I přes jejich občasné roztržky (především z její strany XD) byli nejlepší přátelé. Byli tým.
Dřív.

Sakura si setřela slzy. Musí být silná, nejen kvůli sobě, vždyť přece čeká…
Lee se na ní podíval se směsicí soucitu, lítosti a rozpaků. Nevěděl, co říct.
„Eh…Sakura-chan, já….“ Trochu, maličko se pousmála. „Já vím, Lee…já vím.“
No, tak, buď silná, přemlouvala se v duchu. Vždyť… nic se neděje, on se vrátí… snad.
Rozloučila se s Leem a zmizela domů. Tam zabořila tvář zmáčenou slzami do polštářů a ponořila se do říše snů…snů a vzpomínek.

No, říct, že začátek romantického vztahu mezi Narutem a Sakurou bylo kdovíjaké překvapení, by možná ani tak přehnané nebylo, ačkoli…To, že ti dva jsou i přes jejich rozdíly dobrý tým, věděl každý. Takže to, že jejich přátelství po letech přerostlo v něco víc, byl v podstatě jen přirozený vývoj kupředu.
Lidé v Konoze, i Hinata, která posléze začala chodit s Kibou, si brzy zvykli, že kromě facek (některých zlozvyků se holt nezbavíme) teď dává Narutovi i polibky. A i přes Kakashiho počáteční obavy, jaký bude mít jejich vztah dopad na tým, i zde vše fungovalo skvěle.
Nebylo nic, co by je dokázalo odloučit, nebo si to alespoň mysleli...
Ale přece jen něco bylo. Nebo spíš – někdo. Ironie je, že vlastně ve skutečnosti to nebylo tak, jak se zdálo, že šlo vlastně jen o hloupost, pitomou chybu, nedorozumění…ale popořádku.

Bylo jim právě jednadvacet let, když se to stalo. Dvacet jedna, to znamená, že spolu chodili už dva roky.
Dva roky lásky, přátelství, zábavy… ačkoliv klidu si jako shinobi moc neužili, to je pravda…ale byli šťastní. Všichni.
Až přišla TA událost. Něco, co pro Naruta i Sakuru znamenalo změnu. K lepšímu? Nebo snad k horšímu? Mysleli spíš na tu první možnost.
Už delší dobu se objevovaly zvěsti, že ninja jménem Uchiha Sasuke, jeden z nejlepších ninjů, jací se kdy v Listové narodili, se vrací.
Samozřejmě to vyvolalo spoustu otázek…a ani nevěděli, jestli je to skutečně pravda. Nejistota. Jedna z nejhorších věcí na světě. Ale zároveň přinášela i naději. Celých devět let byl pryč…devět let smutku, stesku a i vzteku. Nevrátil se po Itachiho porážce, vykašlal se na ně.
Ale i přesto, zpráva o jeho návratu byla to nejlepší, co Naruto se Sakurou za poslední dobu slyšeli. Pravda, měli pochybnosti…uplynulá léta a staré spory se rozhodně nedají smazat, ale myšlenka na obnovu týmu 7 byla silnější.

Bylo to ráno jako jakékoliv jiné, slunečný, (ne)klidný den v Konoze. Ale přece se mělo stát něco, co ten den rozhodně neobyčejným udělalo, jak pro Naruta, tak i pro Sakuru. A jejich přátele, sedící v Ichiraku Ramen.
Byla to vysoká postava, pomalým, ale rozhodným krokem blížící se k bráně. Na sobě měla široce rozhalenou bílou košili, černé volné kalhoty a kolem pasu cosi, co nejvíce připomínalo fialovou mašli z nesmírně tlustého provazu. Ale i přes jeho zjevný nevkus, co se týče oblékání, byl Uchiha Sasuke opravdu hezký. Jeho tvář, orámována tmavými vlasy, už dávno ztratila svůj dětský, zatvrzelý výraz – teď to byl mladý muž, který naprosto přesně věděl, co chce.
Ale přesto – v jeho očích byl stín nejistoty. Strachu. Z toho, jak ho v jeho…jeho? vesnici přijmou. Jeho přátelé…byli ještě vůbec jeho přáteli?
Nepatrně přidal do kroku. Nezjistí to, dokud nebude na místě.
Konečně stanul před branou Listové, jeho dřívějšímu, a (jak doufal) i budoucímu domovu...

A opravdu se nenechte zmást, je to NaruSaku.
Pokud se vám ten můj....ehm, výtvor líbil, tak napište, a já dodám pokráčko.
dál - https://konoha.cz/?q=node/25194