Sedm Osamělých - Kapitola 4

Cesta Raiua a Tayuyi je zavedla ze Země Blesku do Země Chladu. Cestovali běžnou chůzí, nikam nespěchali, a buď byli zticha, nebo si povídali o ničem. Raiu nechtěl na Tayuyu příliš tlačit nebo tak, a ona zase neměla tolik zájem. Zastavovali se pouze na odpočinek nebo ve městech se ubytovávali k přespání a druhý den opět vyrazili. Během toho se trochu blíže poznali, ale obzvlášť Tayuya zůstávala obezřetná. Pořád Raiuovi nevěřila, alespoň ne tolik, aby mu o sobě řekla něco víc... osobního. Takže se spíš bavili o schopnostech a technikách, svých ale i jejich vesnic. Samozřejmě ani jeden nevyzrazoval tajemství svých vesnic, ale poznávali se alespoň jako bojoví partneři.

Země Chladu jim nenachystala žádná nemilá překvapení. Místní ninjové si jich nevšímali, i když vypadali oba jako bojovníci. Neprocházeli samotnou Skrytou Chladnou Vesnicí, kde by se museli nějakým způsobem identifikovat, takže prošli zemí bez povšimnutí. Následně se dostali do Země Horkých Pramenů, kde byla bezpečnost ještě menší. Zde Raiu Tayuye nabídl, jestli se nechce zastavit v nějakých lázních, to ale ona odmítla. U Orochimara nic takového nepotřebovala a ani v tom neviděla nic tak důležitého. To uznal i Raiu.

Bez své speciální flétny se Tayuya musela zaměřit na další způsob boje, takže jí Raiu obstaral krátký meč tanto a začal ji cvičit techniky kenjutsu z Oblačné. Upravoval její postoj, jeho dotyky ji zaskočovaly, ale tak nějak jí to už nevadilo. Byla velmi učenlivá žačka, i když stále hledala novou flétnu, aby tak mohla plně použít svůj potenciál zvukového genjutsu a mohla ovládat své summony, tři Doki. Potřebovala na to však kovovou flétnu, bohužel nacházela pouze dřevěné.

Když se přiblížili k hranicím Země Rýžových Polí, rostl v Tayuye malý hlásek, který jí říkal: Vrať se k Orochimarovi, zabij Raiua, blížíš se ke svému domovu, Orochimaru ti určitě odpustí. Její pochybnosti rostli a ona nevěděla, jak se zachovat. Orochimaru ji vychoval, vycvičil, dal jí sílu Prokleté pečetě. Bylo to ale kruté, bezcitné a sobecké. Sasuke Uchiha a jeho Sharingan byli pro něho nade vše důležité, ba přímo životně, a ona před svojí „smrtí“ doufala, že se k němu dostane včas, aby mohl převzít jeho tělo a získat jeho sílu. Teď ale poznala, že pro něho byli ona, zbytek Zvučné Čtyřky a Kimimaro zcela postradatelní. Ne že by jí na nich nějak záleželo, ale šlo hlavně o ni. Cítila se jím zrazená, i když předtím věděla, že za Orochimara by byla ochotná i zemřít.

Naproti tomu tady byl Raiu. Pro Tayuyu to byl pořád ninja z nepřátelské vesnice a země, outsider, slaboch trpící nespavostí a blbec zachraňující neznámé kunoichi. Nemohla však popřít jeho schopnosti, vychytralost a sílu. Věděla, že jí neřekl zdaleka všechno o svém ninjutsu. Přesto na ní aspoň trochu udělalo dojem to, co jí řekl, nebo byla toho svědkem a obzvlášť jeho zručnost a hbitost s mečem. Byla si jistá, že by s Kimimarem hravě zvládal udržet krok, a kdyby ten druhý neměl své nezranitelné tělo díky Shikotsumyaku, určitě by mu dokázal uštědřit nejednu těžkou ránu. Pak tu bylo to, že se ji nijak nesnažil ovládat, alespoň ne přímo. Dokázal ji přesvědčit, že vracet se k Orochimarovi nebylo jedinou její možností, i to, aby cestovali společně. Byla to ale ona, kdo rozhodoval, co se bude na cestě dělat, nebo ji alespoň nechal svobodu volby. On něco navrhnul, ona to potvrdila nebo ne, co bylo dost zvláštní. Na jedné straně jednal jako vůdce, přesto však na straně druhé nerozhodoval. To u Tayuyi vzbuzovalo respekt a opovržení zároveň. Navzdory tomu s ním byla stále ochotná cestovat.

Překročení hranic bylo pro ně trochu obtížné, protože jediné místo, kde se dalo projít a nebylo kontrolováno pohraničními hlídkami a strážnicemi, byly močály uprostřed hustého lesa mezi dvěma kopci, způsobené velkým množstvím jezer, do kterých odtékala voda z rýžových polí. V močálech měla žít velká, jedovaná a zabijácká zvířata, ale Tayuya ujišťovala Raiua, že ačkoli tu nebyly žádné hlídky, jen blázen by se snažil tudy projít.

Skákali po kmenech stromů, aby se nepřiblížili k bažinám pod nimi. Mohli tam být velcí ještěři, žáby nebo třeba i štiky, které by je mohli polknout celé. Kdyby náhodou dopadli na hladinu, tak by je mohlo chytit a pohltit rašeliniště, ze kterého by se jen tak nedostali. Nad hladinou to nebylo o nic bezpečnější. Raiu si všiml podivných hub, které, když se k nim cokoliv přiblížilo, v jednom případě to byla ještěrka, vypustily do vzduchu kouřovou clonu výtrusů jako obranný mechanizmus paralyzující tvora a ještěrka pak bezmocně spadla do močálu, jenž ji rychle a nemilosrdně pohřbil.

Raiu dopadl na jeden kmen stromu, když koutkem oka něco zpozoroval. Nevěděl, co to bylo, jen postřehl, že to bylo zatraceně rychlé, takže se instinktivně vymrštil pryč, hrábnul do kapsy uvázané na noze, vytáhl z ní kunai a mrštil ho tam, kde před chvilkou ještě stál. Ozval se hlasitý, tupý úder jakoby něco velkého narazilo do dřeva, následované charakteristickým čvachtnutím kunaie prorážejícího živou tkáň. Rychle se podíval, co to vlastně bylo, než dopadl na další strom o dobrých deset metrů dál, ale mnohem blíž hladině, než byl předtím.

Byl to obrovský had tmavohnědé barvy s béžovými fleky a zelenýma očima. Byl schovaný v korunách stromů a jeho hlava teď visela dolů částečně zabořená po straně stromu. Tayuya mu dopadla na hlavě hned za okem, rychle ale odskočila, zatímco had zvedl hlavu a chňapnul po ní, avšak chytil leda tak vzduch. Raiu rychle udělal ruční pečetě Tygr, Had a Pes a vymrštil jednu ruku směrem k hadovi.

„Raiton: Raigeki!“
Napřažená ruka se pokryla modrými blesky, které vyšlehly dopředu jako jeden proud a udeřily hada hned za hlavou. Tělem celého plaza prošli tisíce voltů. Technika nebyla postačující, aby hada zabila, ale stačila na přetížení toku nervů, takže se všechny dostatečně zasažené svaly stáhly, což vedlo k rozdrcení mnoha větví okolních stromů, ve kterých byl zapletený, a následně i nervy paralyzovala, takže had nemohl nic dělat. Mimoto byla technika dost silná, aby mu udělala velkou, vypálenou ránu.

Tayuya přistála na větvi dalšího stromu a prozkoumala pohledem Raiuův výkon, když najednou uslyšela pod sebou hlasité šplouchnutí. Sjela pohledem dolů a viděla řítící se rybu asi její výšky, jak po ní vyskočila s tlamou doširoka otevřenou a letící vstříc větvi a její levé noze. Rychle se odmrštila nahoru a sledovala, jak se ryba zakousla do větve. Dívka se chytla další, vyšší větve, udělala na ní svis a vystřelila se jako z praku k Raiuovi, který už měl v rukách připravené shurikeny pro případ, že by se objevilo něco dalšího. Ryba ukousla větev a vlastní váhou dopadla zpátky do temné vodní hladiny pokryté listím a rašelinou. Oba dva se dívali na uzavírající se díru po rybě v močálu, pak na svinuté tělo obřího hada a čekali, co se bude dít dál.

„Už chápu, proč tu nejsou žádné hlídky,“ pronesl Raiu do nastalého ticha. Tayuya mu věnovala částečně otrávený a trochu chápající pohled, než oba skočili pryč odtud.

* * *

Oba ninjové se dostali bezpečně na jednu z cest, která vedla nahoru do kopce. Po obou stranách cesty se rozprostíraly terasovitě stupňovaná rýžová pole, pod kterými se formovaly jezírka, jež zásobovaly vodou močály, kterými se právě prodrali. Kráčeli po cestě už hodinu, když Raiu nejistě promluvil.
„Zvláštní. Necítím přítomnost nikoho kolem nás. Ale vůbec nikoho. Žádné ninji ani civilisty.“
Tayuya s ledovým klidem odpověděla.
„To je normální. Touhle dobou lidi nepracují na farmách a hledání hlídek je zbytečný. I když to původně feudální lord téhle země chtěl, Orochimara obrana země nijak zvlášť nezajímá, takže žádné stabilní hlídky nenajdeš.“
Chvíli bylo ticho. Potom se Raiu podíval na Tayuyu, jedno oko přimhouřený, nad druhým zvednul obočí a jeho výraz byl nevěřící s dávkou hněvu.
„Ty mi chceš teď říct, že my dva jsme nemuseli procházet tou hnusnou bažinou, abychom se sem dostali?“
Dívka hned neodpověděla, jakoby nad otázkou přemýšlela. Její následná odpověď byla stejně klidná jako předešlé konstatování.
„Ne, vlastně ne.“
„Tak proč jsme tamtudy tedy šli?“
Tentokrát se Tayuya podívala do Raiuových očí a šibalsky se na něj usmála.
„Nikdy jsem tam nebyla, tak jsem se chtěla sama podívat.“
Tato odpověď Raiua zlomila. Jeho hlava i ruce klesly k zemi a ponořilo ho to do malé deprese.

„To však neznamená, že jsme úplně v pohodě,“ dodala Tayuya tentokrát vážně, když se její oči vrátily k cestě před nimi.
Raiu se narovnal a čekal, až bude pokračovat.
„Sice tu nejsou žádné stabilní hlídky nebo strážní pozice, ale po celé zemi se pohybují Orochimarovi ninjové, aby chránili přímo Zvučnou a jeho ostatní základny, skrýše a laboratoře. Země Rýžových Polí je jen jeho největší základnou pro experimenty, ne však jedinou. Musíme zůstat na pozoru.“ Její vážnost, ale hlavně žádné odsekávání a nadávání Raiua přesvědčilo, že ani Tayuya tohle nebrala na lehkou váhu. Moc dobře si uvědomovala, v jaké je teď situaci. Bylo mu líto, že ji do toho dostal.

Pokračovali dál do kopce ke skalám. Cesta vedla podél hřebene, ze kterého měli rozhled široko daleko. Název země skvěle vystihoval to, jak ve skutečnosti vypadala. Produkce rýže tu byla určitě největší na světě, nebo jedna z největších, hlavně s ohledem na velikost státu. Bohužel to ale mělo za následek velkou chudobu. Rýže byla hodně levná, a i když většina produkce šla vývozem do ostatních zemí, naprostá většina financí přicházela pouze feudálnímu lordovi, šlechtickým patolízalům okolo něho a ninjovské vesnici, neboli Orochimarovi.
Malé vesničky vypadaly zpustle, domy byly v takovém stavu, že musely držet pohromadě jen silou vůle. Chudoba nutně vedla ke kriminalitě. Nikoho nezajímali prostí lidé, jak museli trpět. Raiuův tichý hněv rostl a to nejen vůči Orochimarovi. V Zemi Blesku se tedy měli mnohem lépe, a obdobné to bylo i v ostatních Pěti Velkých Zemích.
Ale příroda tu byla nádherná. Stačilo by jen, kdyby tu měli dobrého pána, a ten by určitě dokázal využít plný potenciál téhle krásné země. Mladík se podíval na kunoichi a pravil, i když pro něj se jeho slova zdála nemístná.
„Jaké to je, být zase doma?“
„Nijak. Nikdy jsem to tu nebrala jako domov. Pouze jsem tu vyrostla, většinu času jsem stejně byla zavřená v kobkách, případně na misích venku, a to mně okolí nijak nezajímalo. Pouze mise. Tohle není a nikdy nebyl můj domov.“
Raiu přikývl, jako že rozumí. Po pár vteřinách se zeptal.
„Měla jsi někdy nějaký domov?“
Ta otázka Tayuyu překvapila, i když to nedala nijak najevo. Měla? Nejspíš ano, ale už si na něj vůbec nepamatovala, ani na to, ve které zemi se vlastně narodila. Když nad tím přemýšlela, téměř si nepamatovala na svoji matku, jen na jednu malou, letmou vzpomínku obklopenou mlhou. U otce tušila, že ho nikdy nepoznala, ale její matka... připadalo jí, jako by se snažila vzpomenout si na nějaký jiný život dávno předtím, než ji našel Orochimaru. Tehdy ji nalezl samotnou, když domov už neměla. Klidně bylo možné, že patřila k nějaké kočovné karavaně, ale i to by byl nějaký domov. Tohle mu však rozhodně nechtěla vyprávět, to neřekla vůbec nikomu.

„Musíme sebou hodit, šneku,“ řekla nakonec a přidala do kroku. Raiu s ní srovnal krok, ale už se neptal. Dovtípil se, že narazil na ožehavé téma.

* * *

Snažili se být co možná nejnápadnější (v Raiuově případě to bylo těžké kvůli jeho batohu), ale prošli několika vesničkami bez povšimnutí. Jak pokračovali hlouběji, Tayuya se najednou zeptala.
„Víš, jak bude těžké infiltrovat se do Zvučné?“
Raiu se na ni podíval a v očích se mu zračilo překvapení.
„To jsem nikdy neměl v úmyslu.“
Tayya zvedla obočí.
„Co?“
„Sama jsi řekla, že Orochimaru úzkostlivě chrání svá tajemství. Ani s tvými znalostmi nejsem dostatečně dobrý na to, abych se tam nenápadně dostal. Taky si myslím, že bych se tam nedokázal moc dlouho skrývat. Musím plnit úkol, který jsem dostal, spíše pasivně než aktivně. Taky hlavně proto, aby nám dlouho vydržel.“ Při posledních slovech na ni mrknul a Tayuya obrátila podrážděně oči vzhůru.
„v**e.“

Oba najednou uslyšeli jasně jakýsi zvuk, který přišel z dálky. Neznělo to jako zvířecí řev nebo troubení, ani jako hra na nějaký hudební nástroj, ani jako výbuch. Tayuya měla skvělý sluch odborníka a Raiuovi z toho začalo zvonit v uších.
„To neznělo jako přírodní zvuk,“ konstatoval Oblačný ninja a položil si jednu ruku na ucho.
Tayuya zbystřila a začala se rozhlížet, aby určila směr, ze kterého to přišlo.
„Musíme rychle odtud.“ Bez váhání skočila pryč, a i když byl Raiu překvapený, okamžitě ji následoval.
„Co to bylo?“ zeptal se, když začali skákat po větvích stromů.
„Trable,“ řekla prostě a vedla je co nejrychleji pryč. Ten zvuk se zase ozval a Tayuya změnila směr. Seskočila dolů a schovala se pod malou skalku. Ikazuchi k ní dopadl a stejně jako ona se přitiskl ke stěně.

Chvíli tam tak stáli u stěny a poslouchali. Netrvalo dlouho a ten samý zvuk, tentokrát ještě silnější, se znovu ozval. Raiu na Tayuyu tázavě pohlédl.
„Co se děje?“ šeptnul pro případ, že by se to mohlo opět ozvat.
Tayuya také poslouchající okolí, se na něho konečně podívala a tiše odpověděla.
„To jsou dva z Orochimarových hlídačů. Jedni z mála okolo Zvučné, ale taky ti nejlepší. Hakushu Shindo a Hoeru Yure.“
„A ten zvuk co slyšíme?“
„To je jejich technika.“ Tayuya se podívala nahoru, když měla pocit, že tam slyší kroky, ale naštěstí to nic nebylo. „Fungují ve dvojici. Hakushu byl Orochimarem upraven tak, že jeho plíce a hlasivky dokáží vyprodukovat silný ultrasonický skřek. Ten může být nejen schopný trhat stromy, ale dokáže fungovat na bázi echolokace jako u netopýrů. Zvukové vlny se odráží od předmětů a vrací se zpátky, a tady nastupuje Hoeru. Ten je schopný tyto vlny zachytit a přesně určit okolní prostředí včetně zvířat a lidí. Takže teď už o nás určitě vědí, jen neví, kdo přesně jsme.“

Další sonická vlna a Raiu se podíval přímo na skálu.
„Proto jsi nás schovala sem. Zvukové vlny se roztříští o skálu a sníží naši siluetu.“
„Přesně tak,“ přikývla, nýbrž výraz v jejím obličeji zůstal stejně napjatý. „I tak ne na moc dlouho. Ten parchant Hakushu už určitě zvolil způsob, jak pokrýt jejich slepá místa. Znají to tu jako svoje boty. Boj nás teď už určitě nemine.“
Vytáhla z pouzdra uvázaného vzadu na kříži svůj krátký meč a věnovala Raiuovi pohled.
„Doufám, že seš tak sakra dobrej, jak si myslím.“
Raiu provedl zběžnou kontrolu svého vybavení a připravil si ruce.
„To já taky.“

Čekali a naslouchali, jak se ultrazvukové pulzy blížili pokaždé z jiného směru. Raiu se přepnul do senzorového módu, aby jim mohl dát alespoň malou šanci na překvapující útok. Dvě chakrové stopy se přiblížily a Raiu a Tayuya se připravili. Dva černé stíny seskočily ze skály a přistály před nimi zhruba šest metrů daleko.

Objevili se dva muži, kterým mohlo být tak dvacet let. Muž vlevo byl střední postavy s bledou pletí. Jeho ježaté vlasy byly vepředu dlouhé a původně černé, teď je měl většinově obarvené na modro. Vousy měl krátké a pouze na spodní čelisti. Oči měl úzké, světle šedé a bylo v nich vidět prohnanost. Mezi zuby měl stéblo trávy, okolo krku uvázaný světle zelený kus látky a černou čelenku s kovovou destičkou s rytinou Zvučné. Na sobě měl šedé triko bez rukávů a s vysokým límcem, pod ním bylo vidět síťové tílko. Na rukách měl černé rukavice a obvazy sahající až k loktům. Kalhoty byly šedé s černými fleky, standardní tapetou Zvučných ninjů, uvázané zeleným pruhem a stejné barvy byly i menší nohavice, které sahaly až k bílým sandálům.

Jeho kolega byl silné postavy, o hlavu vyšší než jeho parťák. Jeho pleť byla o pár odstínů tmavší. Vlasy měl tmavě hnědé, dlouhé a neučesané s výjimkou jednoho pramene, který byl uvázaný nahoru do copu a nabarvený na bílo. Jeho tvář byla rozřezaná a sešitá, dva řezy táhnoucí se od dolní čelisti přes obě oči až do čela, kde se spojily a vytvořily jednu velkou jizvu. Silné čelisti, velký nos a jeho oči měli dvě barvy, pravé bylo zelené a levé hnědé. „Heterogromie,“ pomyslel si Raiu. Měl síťové triko bez rukávů, bílou látku tvořící jakési pončo zakrývající pouze pravou část mohutného hrudníku a pravou paži. Přes levé rameno nosil velký černý pás, na kterém měl destičku se znakem Zvučné a ruce od loktů až ke konečkům prstů byly ovázané bílými obvazy. Kalhoty měl stejně flekaté jako jeho kolega, stejně jako nohavice a sandály.

Obě dvojice se na sebe dívaly, Raiu a Tayuya v pohotovostní póze, Zvuční ninjové ve spíše uvolněné. Modrovlasý měl jednu ruku položenou na pase, druhá mu jen tak visela dolů a v ústech žužlal stéblo. Hromotluk jen stál a cenil na protější ninji své zuby. Z obou mužů čišela sebedůvěra.

„Tak tebe jsem vážně nečekal, že tě znovu uvidím, Tayuyo,“ řekl modrovlasý posměšně. „Měl jsem za to, že ty i ostatní ze Čtyřky jste už mrtví.“
„Máš špatné informace, pako,“ odsekla Tayuya a přimhouřila oči na hromotluka, „jak vidím, tak blbeček Hoeru se tě pořád drží.“
Jmenovaný jen rozšířil svůj děsivý úsměv.
„Stejně drzá i po smrti.“
„Je divné,“ vzal si slovo modrovlasý Hakushu, „že jestli jsi ty přežila svoji misi přivést toho Uchihu, proč se tady před námi schováváš a ne sama?“
„Pěknej chcípáček,“ konstatoval urážlivě Hoeru a spočinul pohledem na Raiuovi.
Ten na to vůbec nereagoval. Kvůli svému vzhledu na svoji adresu slyšel už i horší urážky.

„Orochimaru se na mě a ostatní vykašlal, když nás jen tak nechal v Zemi Ohně kvůli tomu zk******nu Uchihovi, nás jeho vyvolené! Nemám v plánu se k němu vracet, když mě hajzl odvrhl jako plesnivej hadr!“ Tayuyin dříve skrytý temperament a nevymáchaná pusa se probudily. Raiu ji takhle mluvit ještě neslyšel a Tayuyu samotnou překvapilo, že nenadávat vydržela tak dlouho.
Hakushu nadzvedl obočí překvapením a suše se zasmál.
„Zrada? Co tomu tak asi řekne lord Orochimaru, až tě k němu přivedeme? Tebe i tvého kamaráda. Určitě ho bude zajímat, co je zač.“

Tayuya se zhluboka nadechla a propalovala Hakushua pohledem plným hněvu.
„To byste napřed museli být oba živí, kreténe!“ V mžiku se přesunula kupředu a zaútočila svým tanto. Hakushu reagoval stejně rychle a zablokoval její útok vytaženým kunaiem.
„Vždycky jsem chtěl bojovat s jedním ze Zvučné Čtyřky, abych zjistil, jestli ty řeči o jejich síle nejsou jenom kecy,“ posmíval se Hakushu, když si s Tayuyou vyměňovali pohledy jen z pár centimetrů.

Hoeru se podíval po Raiuovi, který nasucho polknul. A kruci. Hromotluk se rozeběhl proti němu a Raiu si dokázal spočítat, že se mu fyzicky v žádném případě nevyrovná. Zabodnul do země katanu, kterou doteď držel v ruce, co nejrychleji udělal pečetě Tigr, Králík, Prase, Pes a během toho sledoval, jak se k němu Zvučný ninja blížil a rychle položil obě dlaně na zem.
„Doton: Doryuuheki!“
Těsně před Hoeruem se ze země zvedla kamenná stěna. Zapřel se do ní oběma svýma velkýma rukama, ale i tak do ní narazil. Raiu, klečící za ní, byl teď částečně oslepený a obklíčený. Jeho zeď byla metr před ním a tyčila se dobré tři metry do výšky i šířky, dva metry za ním byla přírodní zemská stěna. Nevěděl, co se přesně děje na druhé straně a neměl ani moc místa na manévrování. No, musel si zvolit, a tak vytáhnul katanu ze země a skočil doleva z pohledu na bojiště.

Tayuya a Hakushu spolu náruživě bojovali. Výpady a pohyby s mečem, které se od Raiua za tu krátkou dobu naučila, se jí teď náramně hodily stejně jako zkušenosti s kunaiem. Délka tanto byla dost krátká na to, aby se s ním dalo pohybovat jako s kunaiem, takže se skvěle vyrovnal Hakushově zbrani, měl však výhodu trojnásobné délky. Mimoto se snažili jeden druhého udeřit pěstí i kopy a zároveň uhýbali skoky a přemety. Byl to nádherný tanec boje, když se Tayuya vymrštila ze země, její rudé vlasy pluly za ní, když letěla nahoru nohama napřed a vyhnula se tak Hakushově kopu, který jí ty vlasy jen lehce rozvál.

Raiu neměl čas na to se dívat, protože Hoeru se proti němu sám řítil s jedním kunaiem v ruce a iritovaným výrazem. Asi se mu nelíbila ta zeď v obličeji, pomyslel si Raiu a připravil se vykrýt první úder. Kunai a katana se srazily, z čehož vzniknul třeštivý zvuk kovu, po kterém následovala celá série stejných třesků společně s těmi přicházejícími od druhé dvojice. Hoeru měl podobný způsob boje jako jeho parťák, akorát se snažil více využít své hrubé síly a uštědřit Oblačnému ninjovi úder pěstí, což Raiu nehodlal riskovat a raději se snažil mezi sebe a hromotluka vždy postavit svůj meč. Prozatím to fungovalo.

Mezitím se Hakushu a Tayuya zavěsili svými zbraněmi a opět na sebe civěli z těsné blízkosti.
„Nejsi vůbec špatná, Tayuyo. Ale ty nejsi bojovnice na krátkou vzdálenost, jako byli ostatní. Jsi jen holka,“ posmíval se Hakushu a bavil se nad jejím brunátnějícím výrazem.
„Drž už hubu! Já jsem aspoň neskončila jako blbej pochůzkář s ještě větším idiotem!“ kontrovala Tayuya, přerušila přetlačování a odskočila dál. I když to nerada přiznávala, tak měl Hakushu pravdu. Její preferovaným způsobem boje byl na střední a dlouhou vzdálenost a užívání genjutsu. A k obojímu potřebovala svoji flétnu, která byla teď na tři kusy. S ní by si s nimi hravě poradila, ale takhle byla velmi omezená v podstatě na základy. Když o svoji unikátní zbraň přišla, teprve pak si uvědomila, jak málo ji vlastně Orochimaru a další ve Zvučné vycvičili. Neuměla žádnou přírodní transformaci kromě Intonu a jen minimum jiných útočných technik. Příliš mnoho možností neměla, pouze... Jo, to by mohlo fungovat. Rychle zkontrolovala Raiua držícího právě teď katanu vodorovně nad sebou v přikrčené poloze a blokoval Hoerův kunai, který na něj tlačil seshora. Vůbec to nevypadalo pro mladíka dobře. Fyzický rozdíl byl na něj prostě moc.

„Jak to jde, Raiu?“ houkla na něj.
Raiu jí věnoval letmý pohled, ale hned ho vrátil zpátky na meč a na tvář svého protivníka.
„Mohlo by to být lepší,“ syknul mezi zuby, které cenil při pokusu udržet Hoerův kunai od sebe. Věděl však, že je jen otázka času, než jeho obranu prolomí, nebo ho udeří jinou končetinou. Musel se z tohohle sevření co nejrychleji dostat. Jeden nápad měl, jen ho musel dobře provést.

Hoeru měl radost, když zatlačoval Raiua níže a níže, až ho donutil téměř klečet. Vtom Raiu povolil jednu nohu, vykopnul ji dopředu, opřel se chodidlem o hromotlukovu holeň a odmrštil se pryč. I ten moment na jedné noze byl málo a Hoeru získal převahu. Radoval se však zbytečně, protože to bylo naopak moc rychlé a ztratil stabilitu. Kunaiem seknul do země a druhou rukou se chytil nohy, kam ho Raiu kopnul. Ten se odmrštil, ale kvůli nízké poloze se brzy dotknul země, začal dělat nedobrovolně kotouly vzad a rychle se stabilizoval do podřepu s jedním kolenem na zemi. Hoeru se na něj naštvaně podíval a zavrčel. První část, hotova.

„Ty hajzlíku!“ zaryčel Hoeru a vrhnul se na Raiua, který oběma rukama namířil svůj meč před sebe, co útočníka donutilo zpomalit a vytáhnout svůj kunai. Jejich čepele se střetly a začaly sérii úderů, blokací a vychýlení. Raiu už tentokrát i dělal vlastní útoky, kterým se Hoeru dokázal vyhnout, zablokovat nebo odklonit pryč, aby se tak dostal přes jeho obranu. Za chvíli Zvučný provedl široký kop z otočky mířící na Raiuův levý bok. Ten odpověděl skokem nahoru. Dal do toho moc síly, takže byl teď v pozici, ve které nemohl příliš uhýbat. Hoeru se ušklíbnul a vymrštil se za ním. Druhá část, hotova.

Raiu už začal bezděčně ve vzduchu zpomalovat a sledoval, jak se k němu nepřítel blíží. Chtěl Raiuovi zapíchnout kunai do žeber, ten ho ale odrazil sekem své katany. Obě zbraně byly mimo. Hoeru se tedy rozpřáhl druhou rukou zatnutou v pěst, Raiu se však rozpřáhl a kopnul do hřbetu ruky patou nohy stranou. Třetí část, hotova.

Hoeru byl teď zcela otevřen jakémukoliv útoku, ale Raiu nemohl použít meč ani nohy, protože poslední útok ho dostal do polohy na zádech a přetáčel se více na ně, zatímco Hoeru byl pod ním. Raiu to zhruba tak plánoval a soustředil se. Vyslal svoji čakru do levé ruky, která teď byla volná. Okolo jeho dlaně začaly jiskřit a křižovat se slabé modré blesky, všechny prsty natáhnul a dal k sobě. Roztočil se na levý bok a rozmáchl se levou rukou proti Hoeruovi. Čtvrtá část.

„Raigyaku Suihei Choppu!“

Vykřikl Raiu a stranou levé ruky udeřil hromotluka mezi pravé rameno a krk. Toho zasáhl elektrický výboj, který projel celým jeho tělem a paralyzoval ho a společně s Raiuem se teď řítili k zemi. Oblačný ninja nebyl zrovna v dobré poloze, přesto když jeho elektrický úder odezněl, chytil se nepřítelova ramena a odstrčil se od něj. Ve vzduchu udělal několik přemetů, aby získal stabilitu a mohl bezpečně dopadnout. Hoeru na tom byl hůř. Vzpamatoval se pouhé dva metry nad zemí a stihl jen před obličej dát své ruce. Dopad byl tvrdý a udělal několik sudů, než se zastavil. Malé blesky mu stále běhaly po těle. Raiu na zem přistál o poznání lépe, přesto to nebylo bez následků. Hlasitěji oddechoval a trochu si pohmoždil nohy.

Tayuya a Hakushu se od sebe odtrhnuli a přiskočili ke svým parťákům. Hoeru se pomalu zvedal, ale dělalo mu to velké potíže. Jeho nervová soustava byla zasažena a necítil chodidla a pravou ruku, zbytek vysílal bolest. Raiu klečel na jednom koleni a rozdýchával to. Nebyl zrovna dobrý v taijutsu a soustředění potřebné na podobné vytvoření elementární chakry bez pečetí, taky nebyla žádná hračka. Rusovláska si přidřepla k němu a projela ho rychlým pohledem.
„Můžeš se hejbat!?“
„Jo, ale moc dlouho takové tempo nevydržím,“ odvětil Raiu.

Tayuya se podívala na Zvučnou dvojku. Hoeru na tom byl hůř než Raiu ale jeho fyzička a výdrž mu pomůže se z dočasného oslabení rychle vzpamatovat. U Raiua si tím tolik jistá nebyla. Hakushu naproti tomu byl na tom v podstatě stejně jako na začátku. Ona sama sice neměla žádné zranění, přesto si byla vědomá toho, co ten zmetek řekl. Nebyla bojovnice na krátkou vzdálenost. A beze své flétny nemohla sesílat žádná složitější genjutsu ani ovládat své Doki. Potřebují s Raiuem nový plán, aby se z tohohle dostali.

Z batohu na Raiuových zádech vytáhla kouřovou bombu a naštvaně ji mrštila pod nohy. Bílý kouř je rychle zahalil. Hakushu mohl jen sledovat, jak se clona rozpouští a jeho cíle zmizely.

„Shunshin... To bych od Tayuyi nečekal. Útěk,“ konstatoval Hakushu a jeho partner se uchechtnul, ale hned na to zasyčel, jak jím projel další osten bolesti.
„Moc daleko ale ne. Ten hajzlík nemá moc velkou vytrvalost.“
Modrovlasý přikývl, přivřel oči a podíval se do lesa jediným směrem, kam se mohli zrádkyně a její kámoš stáhnout.
„Nevadí. Tak to vezmeme hezky od podlahy.“
Vyndal si z pusy stéblo, připravil si čakru a začal dělat pečetě. Po sedmé udělal pečeť Pták, ruce v ní nechal a vykřikl.
„Heiwa Gangika no Jutsu!“
Zhluboka se nadechl. Místo běžného výdechu se mu z hrdla vydral ohlušující řev. Z jeho úst se řítila obří zvuková vlna následovaná další, které se šířili v kuželovitém směru. Vlna začala ohýbat, pak dokonce trhat a drtit větve stromů a po pár vteřinách i samotné dřeviny.

Tayuya, která se s Raiuem krčila za jedním padlým kmenem, se podívala přes okraj společného úkrytu na blížící se vlnu.
To snad k***a není možný, že by se mi tohle mohlo stát dvakrát!