Na procházce

Ku poslechu

Tady prosím, patří to k tomu.

~

Uchihům se vyhýbal. Nevěděl, jestli ze strachu, z úcty nebo studu; netušil, co by si o něm měli myslet. První dny skoro čekal, kdy se mu nějaký samozvaný zástupce zákona objeví ve dveřích: nevěděl, jestli by se mu dokázal vydat na milost, jak si to namlouval, možná by se v něm ještě probudil nějaký instinkt, jiskřička, sebezáchova; ale možná taky ne. Měli právo ho nenávidět. Nepatřil k nim a oni k němu – a přesto s nimi teď měl něco společného.
Zabočil, než si ho Fugaku stačil všimnout, ale tušil, že ho nejspíš stejně viděl: Uchihové mají, koneckonců, zatraceně dobrý zrak.

~

Záblesk zářivě žlutých vlasů ho donutil vyskočit na první strom, který měl dost hustou korunu. Posadil se na větev a přitiskl kolena k bradě, ale s maskováním se neobtěžoval: věděl, že kdyby ho mistr chtěl najít, už by ho dávno našel. Minato mu chtěl dát možnost, aby našel on jeho. Chtěl s ním mluvit, doopravdy chtěl; pomohlo by to. Jenže pokaždé, když si představil sám sebe, jak o tom, co se stalo, vede prostě rozhovor, něco se v něm sevřelo.
Znamenalo by to, že už je to minulost. Něco, o čem se jen mluví. A pro něj nebyla. Nemohla být.

~

Trvalo dobrých pět minut, než se Minato s tichým povzdechem otočil a vykročil pryč. Strávili je v docela příjemném tichu, a jeho napadlo, že mistr koneckonců možná nechtěl, aby ho našel: možná jen potřeboval tichou společnost někoho, kdo si taky pamatuje. No, má ji mít: tu mu poskytnout může.
Jedním okem sledoval, jak se po několika krocích zastavuje, dělá půlobrat, něco říká a vrtí hlavou; teprve tehdy si všiml, že se k mistrovi připojila Rin. Sklonila hlavu a zavřela oči, než se s ním vydala ulicemi.
Přál by si mluvit i s ní. Jenže to už si vůbec nedokázal představit.

~

Doma. Bezpečí, ticho, samota. Stejně tísnivá jako všude jinde. Vyhnout se zrcadlu, oknu, kataně, čemukoli, v čem by se mohl vidět. Lehnout si na zem, nechat narůstat úzkost až do krajnosti, pak nervózně vstát a v duchu si vynadat do zbabělců. Pomalu, pomalinku udělat první krok směrem k oknu. Vidět temnějící obrysy vesnice skryté podvečerní mlhou. S každým dalším krokem rozeznávat čím dál jasněji sám sebe i začínající podzim za oknem.
Přistoupit až ke sklu.
Otevřít na sebe obě oči. Navždycky obě.
Otevřít okno a nadechnout se lezavě chladného vzduchu. Trochu to zabolí, ale už to zná. Začíná si zvykat.

Poznámky: 

blábol

No, to je.. fakt zvláštní pocit, když člověk už vůbec neví, co se sem tak píše.
Asi jen.. že jsem si před pár dny pustila nějaký random díl anime (mám jich nedokoukaných asi tak dvě stě ), a zjistila, že už v tom není ani zbla tý vnitřní síly, co v tom bývalo dřív; že je to prázdná skořápka, co se opakuje a vykrádá sama sebe. Nehejtujte mě, prosím, já mám k tomu příběhu pořád nějakej vztah. Což je taky asi důvod, proč vzniklo tohle. Protože je tam pořád ta hudba, která mi kdysi učarovala, a ty vzpomínky - hlavně tady na Konohu a pocit, když se ve vás probudí střípky něčeho, o čem jste netušili, že tam ještě je.
Prostě to nějak muselo ven. Protože je to jedna z mých nejoblíbenějších postav, protože jsem ho vždycky měla ráda a jeho příběh mi tehdy utkvěl v hlavě.
Ale abyste věděli - nejspíš za to stejně může Tall, který mě nedávno na pikniku obvinil, že jsem depresivní autor. Tak tumáš, abys viděl, co to znamená depresivní. :D

omluvný blábol

Aha, a nějak mi došlo, že jsem asi zase mimo.. já vlastně netuším, jestli se už tehdy s Gaiem vůbec znali.. já fakt nevím, proč mi tohle podvědomí poslední roky dělá. Vždycky mě něco napadne, a až zpětně se dozvím, že je to asi vlastně nějaká ptákovina. :D

Věnování

Milá Fňu.. já si pořád připadám provinile, že jsem se neúčastnila poslední mise, přestože jsem psala, že se možná zúčastním. Tak tohle pětidrabblí je pro tebe ráda bych řekla, že doufám, že ti udělá radost, ale vzhledem k tomu obsahu.. :D