Inu, Každý má nějaké tajemství 02 - Poznávačka: část první

Kisame odložil misku na krabici a zadíval se na růžovlásku, která se na něj křečovitě dívala s přimhouřenýma očima. Zazubil se a posadil se na postel. Sakura se na něj ještě chvíli pobouřeně dívala, ale když jí nabídl misku plnou jakési podivné stravy, přijala ji. Posadila se a zkusila žvýkat našedlou kaši, která jí nebyla vůbec po chuti. Ale měla hrozný hlad a jak se říká, hlad je nejlepší kuchař. Tohle si neustále opakovala, aby se z toho nepozvracela.
Kisame se díval, jak dívka s jídlem bojuje a zašklebil se: „Chutná? Copak naše Holčička není zvyklá na luxus, který se v Konoze podává?“
Sakura mu nemínila dát jakoukoliv šanci. Požvýkala další várku a snažila se tomu přijít na chuť. Ne, rozhodně mu neudělá tu radost. To by zde ztratila i tu špetku hrdosti, co jí zbyla.
Ozvalo se zaklepání. Po té rachocení a výbuch. Sakura si skryla oči a snažila se nevdýchnout bílý dým. Dovnitř vstoupil blonďák, v černém plášti a neodpustil si jedno hlasité „Hmm“.
„Co chceš?“ zeptal se Kisame, očividně ho neměl v oblibě.
„Taky tě zdravím, Hoshikagi,“ ucedil suše. „Přišel jsem se seznámit.“
„Zmizni, Deidaro,“ oslovil ho nevlídně Kisame. Vzal si Samehadu opřenou o stěnu a sám se o ni opřel. Deidara ho však neposlouchal. Se záměrnou provokací přistoupil k Sakuře.
„Těší mě, Deidara,“ usmál se a chytl Sakuru za ruku. „Jaký máš názor na umě-“
„Varuju tě, Dei-chan,“ zašklebil se Kisame a máchnul rukou tak silně, sotva stačil zastavit u světlých nití Deidarových vlasů. Oslovený to určitě nesnášel a tak se od něj a od Samehady vzdálil.
Opřel se o futra. „Šéfik volá poradu. Už ví, že tady ta holka je. Uchiha s ním mluvil, prej to bude jeho starost, hmm. A taky tvoje, hmm. Nevím proč se s tím tak mazáš, hmm? Je to jen malá holka. A jeden Uchiha.“
„Mám k němu úctu ,víš, už několikrát jsem se s ním dostal do takového sváru, že bys to nevydržel ani vteřinu. Přece máš svou malou zkušenost, doufám dostačující,“ pronesl Kisame a odložil Samehadu. „Šef řekl, že nemáš svoje jutsu používat v úkrytu, už tak je to tu na spadnutí, drbno.“
Sakura se podívala na jednoho, na druhého a uvědomila si, že bude asi nejlepší, když je nebude provokovat. Přece jenom, každý byl hrdým členem skryté vesnice, obsahem každé bingo knihy a hlavně to všichni byli S- třída.
„Radím ti holka, ti dva jsou ti nejho-“
„Co chceš Deidaro?“ zeptal se Itachi, který stál na chodbě a díval se skrze dveře na Deidaru. Deidaru polil studený proud. Zamumlal cosi jako „...Nehodlám si nechat sr*t na hlavu, hmm...“, nebo „...Jednou se budeš divit...“a vytratil se.
Itachi vešel a podíval se na zničené dveře a na jejich úlomky, co se válely po zemi. Vzal jeden úlomek a konstatoval, že bude muset říct Kakuzu, aby odebral nějaký ten peníz z rozpočtu.
Sakura, která pořád držela misku v klíně, jen vyjeveně koukala na prázdný prostor, kde ještě před chvílí byly zavřené dveře. Odhrnula si vlasy z obličeje, protřela oči, jako kdyby doufala, že to všechno byl jen pouhý sen.
„Haruno Sakura-san,“ začal Itachi, když se posadil na postel. „Nemám v úmyslu ti nijak ublížit,“ odmlčel se. „Dávám ti i tu možnost, že budeš moci vrátit ke své vesnici, ale-“
Sakura napjatě poslouchala.
„Musíš se postarat o mé oči,“ řekl Itachi.
„O oči?“ opakovala Sakura. Kisame se uchechtl. „Vaše jutsu jsou podle mě zcela funkční.“
Itachi si povzdechl. „Mangekyou Sharingan a Tsukuyomi mě oslabují a vybírají účinnou daň. Krom toho musí splnit ještě jeden důležitý souboj. Poté dostanu nové oči.“
Sakura chvíli koukala, než jí to došlo. Sasuke-kun...
„Itachi-san, jste si jist, že vás tahle holka dokáže-“
„Kisame, nezpochybňuj má rozhodnutí, ona je toho schopná. Je lepší než Tsunade.“
„Vy chcete, abych vás připravila na souboj.... Se Sasuke-kun?“ vyhrkla Sakura. Itachi kývl.

…
„Támhle!“ ukázala Sakura prstem do dálky, kde se rozprostíralo jezero. Bylo plné chaluh-důležité ingredience, které bylo potřeba sesbírat, aby zjistila, jak na tom Sasukeho Bratr vlastně je: ovšem, on sám měl misi, proto s ní musel jít jeden ze Šermířů, Kisame.
Kisame se zazubil a vyslal žraloky do jezera, aby chaluhy pozbírali. Ale žraloci mají ostré zuby a proto se vrátili z výpravy s hubou plnou chaluh, ovšem nastrouhaných. Navíc nějak podivně žčernaly.
„Musí se utrhnout i s kořenem!“ napomenula ho Sakura a vyhrnula si rukávy u kalhot. Po kolena zalezla do vody. Kisame se na ni jen díval a raději se usadil na břehu a staral se o svou milovanou Samehadu.
Sakura si cosi pro sebe zabručela a vytrhla chaluhu i s kořen, kterou poté strčila do síťky, kterou si uvázala kolem pasu.
„Potřebuješ něco?“ nadzvedl obočí žraločí muž a podíval se na Sakuru, která předtím hlasitě zaklela, když ji cosi kouslo do nohy.
„Ne, vůbec nic!“ zakřičela na Kisameho zpátky, když byla po pas ve vodě. Nadechla se a sklonila se k dalším vodním rostlinám, které bylo potřeba nasbírat. Avšak po pár vteřinách se musela opět vynořit nad hladinu a nabrat vzduch. Kisame se tím bavil a upozorňoval tím na svou schopnost dýchání pod vodou.
Když Kisame tak hověl na písku, přemýšlel, kdyby ho ta holka požádala o pomoc, zda by se na ni vykašlal, nebo jestli by se uráčil jí trochu pomoci. Konec konců, malá holka, co stejně umře rukou jednoho z Akatsuki. „Itachi-san, tys jí dal naději, která má asi devět procent ku stovce.“
Sakura dělala, že ho neslyší a pokračovala v práci. Byla tak zabraná do nabírání kyslíku, že si vůbec nevšimla, že se k ní blíží nějaké vodní stvoření... Když už bylo tak blízko, aby se do ní mohlo zakousnout.... Tak si toho všiml Kisame, který moc dobře věděl, že Itachi by byl hodně naštvaný, kdyby ta holka zemřela pod zuby žraloka. Představil si, jak by mu asi vysvětloval, že neví, co žraloci dělají v jezeře, že tuší, že je jezero napojeno na moře a že to rozhodně není jeho práce.
Než se Sakura nadála, proplaval kolem ní Kisame, rukou uhodil žraloka do špičky hlavy a zároveň ji rukou vyzvedl do vzduchu, aby se mu tam nepletla. Když to odplavalo, měl třesoucí se Sakuru usazenou na rameni. Zvedl se a levým okem se na ni zadíval.
„Vážně nic nepotřebuješ?“ bavil se a sledoval, jak se kolem motá stovka Sakuře známých i neznámých vodních stvoření. „Ať chceš nebo ne, budu tě muset následovat na každým kroku.“
Sakura tedy souhlasila, částečně nedobrovolně a částečně ze strachu. Kisame ji s ranou hodil zpátky do vody. Sakura se s klením postavila a stěžovala si, ale Kisame se rozhodně nepřestal bavit a opět ji vyzvedl do výšky, nasledováno pořádnou plackou do vody. Jakmile Sakura nabrala dech, raději si přestala stěžovat, dokázala si představit, že tenhle chlápek má obrovskou fyzickou sílu. A navíc si dokázala představit své břicho, které bylo určitě už teď zbarvené do červena a pálilo. Začala se tedy znovu věnovat práci, zatímco si Kisame „Hrál“ s vodními živočichy, trénoval vodní techniky a prováděl krmení prvního, druhého, třetího, čtvrtého a pátého žraloka.
Sakura se s plnou sítí řas vydrápala na břeh, unavená a vyčerpaná s dnem potápění na kontě. Sundala si mikinu, kterou měla uvázanou kolem pasu a dala si ji pod hlavu. Síť hodila vedle sebe. Ještě pořád to bylo málo. Ještě potřebovala nejméně polovinu těch, co teď nasbírala. Kisame připlaval ke břehu, byly mu vidět jen oči a vlasy s čelenkou.
„Skončila?“ zeptal se.
Sakura otevřela oči. „Ani náhodou. Ještě toho potřebuji nejméně polovinu toho co teď mám nasbíráno, ale pro jednu várku to snad bude stačit. Potřebuji se sem ale vrátit ještě zítra.“
„Dobře,“ povzdechl si Kisame a natáhl ruku směrem k Sakuře. Sakura sevřela oči strachem z trestu. Překvapeně zamrkala, když jí z vlasů vytáhl černou řasu a dal ji do síťky. Po té se zvedl, oblékl si plášť, vzal samehadu a přehodil si překvapenou Sakuru přes rameno.
Sakuru to nijak netěšilo, když se vraceli do polorozpadlého úkrytu, který na první pohled vypadal jako stará barabizna, ale uvnitř byly padací dveře. Když Kisame zaklapl padací dveře a rozsvítil tím olejové lampy, sešel dolů po točitých schodech, které byly tak úzké, že se tam sotva vešel. Cestou potkali Hidana a Kakuzu, kterého Kisame vlídně požádal o opravu dveří ve spodním sklepě u rezavého brnění. Když Kisame kývl, že se s tím musí poradit se šéfem, snažili se nějak obejít přes sebe, což bylo dosti složité, protože Kisame a Kakuzu byli strašně vysocí a s tou Samehadou se dalo sotva hnout. Hidan na to šel jednoduše: snažil se protlačit. Kakuzu ho však ihned odtáhl zpátky za sebe. Nakonec to vyřešili následovně: Kisame nedůvěřivě podal Samehadu Kakuzu, který ji hodil na konec schodiště a pak Sakuru, kterou Hidan „něžně“ posadil na schody. Nakonec se Hidan s Kakuzu schovali do výběžků, kde stály lampy, aby mohl Kisame projít. Neobešlo se to bez hádek.
Sakura si uvědomila, že s těmihle lidmi se musí naučit žít, jako to dělal Kisame, jinak nepřežije ani týden (zvlášť, když Hidan navrhoval rozsekat ji a pak doručit po kouskách).
Když se konečně dostali zpátky do pokoje, Kisame hodil Sakuru na rozkládací postel, která byla kupodivu rozložená a přikázal jí ať jde spát. Itachi, který se vrátil o něco málo později po jejich příchodu, si lehl do houpací sítě a Kisame se roztáhl na starou, hnědou, páchnoucí pohovku s tím, že ho nic jiného neunese. Sakura se zachumlala do deky a snažila se zaregistrovat alespoň kapku známého světla, které by mohlo dopadat z díry ve stropě. Zjistila, že nad nimi svítí pouze olejová lampa, která patřila jinému týmu z Akatsuki. Až zhasla i ta, už nebylo vidět vůbec nic.
Sakura nakonec zavřela oči a poddala se únavě, slabému pachu vosku a rybiny, která výrazně vyčichla oproti ostatním pachům. Ještě naposledy se zachumlala do děravé a špinavé deky a myslela na Konohu, co asi dělají? Vědí že je pryč? A co víc, hledají ji?
Itachi, který se naklonil pro sklenici vody a jeho postel zavrzala, jako kdyby jí čet myšlenky.
„Je tam klon,“ pronesl. „Rozdíl nepozná ani tvoje rodina,“ zazíval a stejně jako Kisame se propadl do říše snů. A Sakura je brzy následovala i s obavami, které ji celou dobu sužovaly.