Akatsuki válí II. Kdo je další na řadě?

Nikdo z nich si nevšiml, že je někdo sleduje.

První den cesty proběhl hladce. Když se začalo stmívat, ustlali si na pěkné mýtince kryté stromy ze všech stran a Sakura s Ino připravily večeři. Když Lee cvičil a připravoval se na příští den, uslyšel tajemné zašustění, ale nedával tomu moc velkou pozornost.
Když dojedli, domluvili se na tom, co budou podnikat zítra a potom šli spát.
Někdy uprostřed noci se probudila Ino strachy. Byla celá zpocená a vystrašená. Už dlouho tak strašnou noční můru neměla. Potichu se vykradla z tábora, aby nioho nevzbudila. Šla temným lesem a došla až k průzračnému jezeru. Opláchla si obličej a chvíli pozorovala nedotčenou hladinu jezera. Koukala na svůj odraz a přemýšlela o svém snu. - Kupodivu, na krásu ani nevzdechla. - Přerušila tok svých myšlenek hrábnutím ruky do vody . Vstala a vracel ase zpět do tábora.
Když přišla, uviděla Nejiho, jak sedí a zamyšleně se kouká hluboko do lesa. Na čele se mu perlily kapičky potu.
„Copak? Probudila tě noční můra?“ zeptal se šeptem Neji, když si Ino všiml.
„Jak to víš?“ vyjekla Ino.
„Pšššt! Ať je nevzbudíš!“ okřikl ji šeptem. „Taky jsem měl noční můru,“ řekl už klidněji.
Ino se na něj překvapeně dívala.
„No nic. Teď stejně nic nevyřešíme. A na zítřek musíme nasbírat hodně sil,“ ukončil debatu Neji a oba šli spát.
Ráno se cítili ještě víc unavení než vyspaní, po tom neklidném spánku. Oba se chovali poněkud zamlkle. U Nejiho to nebyla žádná zvláštnost, ale u věčně ukecané Ino to bylo poněkud překvapivé.
„Hé, Sakuro! Myslíš, že ti dva…!“ zašeptal Sakuře Naruto. Ta ho místo odpovědi praštila do hlavy pěstí, až odletěl kamsi do dáli a zavrčela: „Na co ty nemyslíš, Naruto!!!“
S přicházejícím večerem byla Ino čím dál tím víc neklidná. Někdy se strachy až roztřásla, i když se to snažila sebevíc potlačovat. Po chvíli si toho všiml Lee. „Děje se něco, Ino-san?“ zeptal se.
„N-ne, nic,“ vykoktala ze sebe Ino.
Když se utábořili a chystali se ke spánku, Ino se rozhodla, že dnes nebude vůbec spát. Kdykoliv si vzpomněla na noc, přeběhl jí mráz po zádech. Aby to nějak zamluvila, rozhodným, i když pořád trošku třesoucím se hlasem řekla: „Je docela nebezpečné, že chodíme spát, aniž by někdo držel hlídku. Zvlášť teď, když už jsme docela daleko od Konohy. Tak jsem se rozhodla, že si dnešní hlídku vezmu já a na té příští se ještě domluvíme,“ a přitom myslela na to, že tu další hlídku vezme zase ona. Po tom, co řekla Ino se všichni rozhovořili o jejích slovech a plně ji podporovali. Pak, když se Nejimu podařilo si zjednat klid, řekl: „Souhlasím s tebou… Ale má to malý háček. Když usneš, tak vlastně žádnou hlídku mít nebudem. Tak navrhuji, že hlídat budou vždycky dva. A tu si dneska vezmu já!“ prohlásil a nechal ostatní o jejich rozhodnutích debatovat. Sám se odebral k nejbližšímu stromu, o který se opřel a přemítal o tom, co se stalo minulou noc a co mu to vlastně nedá spát. Ani si nevšiml Narutova úšklebku. I Ino se opřela o strom a snažila se být vzhůru. To se jí ale moc nedařilo. Každou chvíli usnula a pak se hned zase probudila se zježenými vlasy. Neji na tom byl podobně. Vzbudil se zrovna ve chvíli, kdy Ino spala a divoce sebou zmítala. Odřenina na tváři naznačovala tomu, že se svezla po stromu dolů, když usnula. Neji chvíli váhal, jestli ji má probudit, ale pak si docela jistě vybavil tu hrůzu, kterou pociťoval on sám, když spal. Potichu přešel za Ino a slabým zatřesením ji probudil za zlého snu. Prudce si sedla a zhluboka dýchala.
„Dě-děkuju,“ popadala dech.
O chvíli později se prudce posadila i Sakura a částečně vystrašeně a částečně překvapeně se dívala na Nejiho a Ino, která si nervózně okousávala nehty.
„Neuhodnete, co se mi zdálo,“ vydechla potichu Sakura.
„Že by noční můra?“ pokusil se o vtip Neji. Sakura se na něj zděšeně podívala a pak jí všechno došlo.Začala na ně ukazovat.
„To proto jste si vy dva vzali hlídku. Tím jste se chtěli vyhnout nočním můrám. Tím, že nebudete spát!“ řekla ještě trošku zmateně.
„Copak tobě by se chtělo spát!“ rozkřičela se Ino a pokračovala by, kdyby ji Neji nezacpal rukou pusu a neodtáhl ji pryč z tábořiště, přičemž Sakuře naznačil, ať jde za nimi. Když už byli dostatečně daleko, Neji pustil Ino, opřel se o strom a řekl: „Tady se můžeš v klidu vyřvat a ani tím nikoho nevzbudíš.“
V tom se ale šeredně mýlil. Když se dala Ino do křiku na Sakuru a Sakura jí to samozřejmě začala oplácet, docela daleko to uslyšel Lee a vydal se za hlasy, které slyšel. Ale nebyl to jenom Lee, koho vyrušilo křičení dvou uřvaných dívek. Kromě zvířat tu byl ještě někdo, koho by tu nikdo nečekal.
Když se Lee došoural na mýtinku, na které se nacházela naše skupinka a poté, co se Ino se Sakurou uklidnily, řekl: „Děkuji vám moc! Neuvěříte mi, co se mi teď zdálo!“
Všichni se na sebe zmateně podívali a nebyli schopni slova. Tedy až na Leeho, který pořád něco blekotal, ale nikdo ho nevnímal.
„Myslím, že bysme si ty sny měli převyprávět. Třeba nám to pomůže rozřešit tuto záhadu,“ prohlásil nakonec Neji. Všichni souhlasili a Lee, který prohrál kámen, nůžky, papír, se dal do vyprávění.

Mezitím všichni zapomněli na Naruta, který si spokojeně pochrupával v tábořišti do té doby, než k němu někdo ze zadu přistoupil, přiložil mu kunai pod krk a zašeptal mu do ucha, ať je zticha.