Pokoj bez světla

Je to náhlé zamrazení v zádech. Vteřinové přitisknutí ledu na horkou kůži, bleskové přejetí břitvou po linii páteře. Až je skoro slyšet škrábání oceli o suchou kůži.
První krok.
A pak to přichází. Pomalu. Nenápadně. Tělo se odírá, zbavuje svých vrstev; postupně se ocel zaráží víc a víc do masa, hlouběji a hlouběji do vědomí, kov cinká o kosti, seškrabuje poslední zbytky, už je skoro tam, už to skoro má -
Druhý krok.
Tak těžko zachytitelné, neuchopitelné cosi, které děsí, když zhasíná lampu a zůstává sám, protože alespoň ve dne má světlo a slunce nad hlavou, ale v noci, v noci se vynořují stíny ze všech rohů maličkého pokoje, získávají na velikosti - a přece ne na obrysech! - a chtějí si povídat, chtějí si hrát. Ach, jak moc si chtějí hrát!

Naruto si rád hraje jako každé normální šestileté dítě, ale ne v černé místnosti se svými největšími strachy, ne, Naruto vůbec nemá rád usínání ve své posteli a nadto ještě tmavé barvy. Jenže stejně tak dobře ví, že i kdyby si mohl dovolit hezčí pokoj a svítící lampičku po celou noc, nejhorší stín ze všech, Ouni Óbouvšký, nezmizí. Nikdy nezmizí.
Ten tiše chodí za jeho zády i ve dne a straší všechny kolem svoji děsivou přítomností, jenže ve dne ho Naruto dokáže nevnímat, ve dne jsou i nepřátelští lidé přáteli, kteří drží Ouniho Óbouvškého na řetězu, daleko z dosahu modrých očí a rozesmátého výrazu s chybějícími předními zuby. Ve dne by si Naruto hrál na cokoliv, a přece jen by vyžadoval výjimku, když už by se někdo uvolil si s ním hrát.
Nelze si hrát na démony.
Nelze s nimi laškovat.
Démon není kamarád a nechce jím být, démon jenom chodí a svými velkými tlapami bortí všechno krásné a hřejivé. Démon dokáže zastínit svým stínem i slunce, jedním máchnutím roztříštit všechna předsevzetí vytvořená přes světlý den.
Ouni Óbouvšký chodí. Šlape. A ničí.
Ouni Óbouvšký není člověk.

A tak Naruta mrazí, když zhasíná lampu a šustí peřinou, přestože se snaží uklidnit pohledem na vlastnoručně vyrobenou čelenku i sebe jako plyšového ninju. Shinobi je silný! Oddaný vesnici! Žijící ve stínech; stín by měl být vlastně kamarád! Ale i tak tenhle klučík ví, že stín se od stínu liší, přestože se v noci může zdát všechno stejné.
Když přijde Král, Ouni Óbouvšký, začne se ticho zařezávat do uší, nejprve jemně přejede po bubíncích a pak přitlačí, až postupně využije všech svých ostrých drápů. A ticho, děsivé ticho, přerušované jen jemným tikotem hodin, se přemění na hrůzyplné nekončící skřípání a bodání.

Jak démoni milují tenhle pocit nad vylekanou kořistí.
Hladovějící monstra lačně trhající strach svých obětí na cáry, přežvykující tučná sousta. Z dobře vyzrálého strachu teče ta nejlepší šťáva.
Ale na to úplně nejlepší - křehké, rozechvělé - si musí labužník počkat.

Kyuubi dobře ví, jak se ho to hlučné děcko bojí, jak se straní pohledu za sebe, jak se nikdy neotáčí a nezjišťuje, kdo stojí za ním. Naruto kouká jen před sebe, pevně a neochvějně, a přesně tohle se Kyuubimu líbí, přesně takhle to má rád, protože v noci se i tomuhle odvážlivci třesou řasy na pevně sevřených očích a ruce křečovitě tisknou deku; jen aby nespadly dolů, jen aby ho za ně někdo nestáhl do hlubin!
Kyuubiho baví pohled na chuchvalce prachu a pavouky pod postelí.
Naruto není vzornou hospodyňkou, ale na šestileté dítě se snaží, jak jen to jde. Jenže to černé místo pod postelí stále zůstává neprobádaným prostorem a Kyuubimu přijde k smíchu, kolik lopat smetí by se odsud dalo vyhodit.
Kolik nepatrného místečka by vlastně zbylo pro něho – pro Ouniho Óbouvškého.
Jenže Naruto potřebuje svého démona někam zavírat, i když to znamená, že v noci samým strachem nechodí na záchod a nosil plenky déle, než by to bylo nutné. A Kyuubi rozumí téhle lidské pošetilosti dávat strachům tvary, proto se většinou nebrání zavírání do toho hnusného těsného prostoru. Jaká legrace přichází s tím, když občas vykoukne a nenechá klučíka spát, jak slastně zní křik bezbranného dítěte v dlouhých chlupatých uších!
Jedna, dvě, tři, čtyři...
A hodiny tikají tik tik a slyší to oba, protože Naruto už baží po svítání a Kyuubimu je noc příliš krátká.

Tik.
Tik.

„Jestli ti spadne pracka dolů, seš tuhej, kluku.“ A vyděšené vyjeknutí, po kterém následuje démonův smích, naplňuje Narutovo nitro hrůzou.
Není to jen pravidelné zastrašování, které Naruta děsí a Ouniho naopak baví.
Je to pravda, kterou si Naruto čím dál tím víc uvědomuje, a která ho pálí na vnitřní straně lebky.
„Šicho!“
Pravda vyrytá na každé jeho tváři; třikrát, ještě k tomu třikrát! To aby si všichni všimli a on nezapomněl.
Nezapomíná, při každém pohlédnutí do zrcadla téměř sténá bolestí.
„Dneska sem tam vysvitne měsíc, heh, máš štěstí, kluku. Ale ty mraky jsou vobrovský, co? Aby se neztratil úpl-, haha, a máš to, kluku, žádný světlo, nikde nic. Černo. Tak co, jak se ti zamlouvá tma?“
Oba ví, jak moc dobře Kyuubi vidí v noci, jak nic neuniká jeho rudému zraku. Jen jednou byl Naruto tak bláhový, že se podíval do sebou zapovězeného místa.
Rudo vyšlehlo do modrých očí, oheň ožehl dětskou mysl.
Vzrušení, které se zrcadlilo ve dvou hořících bodech, nepatřilo člověku.
Nepatřilo ani zvířeti.
Ouni Óbouvšký tu noc vysvětlil vše, co si Naruto jen váhal alespoň trochu přiznat. Že to nejhorší -

Stíny v rozích se převalují, zmenšují a zvětšují, smíchávají dohromady a zase znovu rozpojují na malé, titěrné, které se div nevejdou i za stisknutá víčka. Ale nikdo nikdy nevezme výsostní právo Jemu, nikdo není tak opovážlivý a nikdo neví lépe, jak se klouzat v čvachtavých uličkách lidského vědomí.
Protože to nejlepší na celé věci je, že ho nelze zavřít jen pod postel.
Kyuubi je Kyuubi, ať už mu to stupidní děcko přezdívá jakkoliv.
V lidské duši je místa dost. Lidská duše skýtá mnoho vrstev a záhybů, které lze objevovat. Pomalu odsekávat. Jedna. Dvě. A pojídat.
To nejlepší na celé věci je, že ať se to děcko hne kamkoliv, bude ho následovat.
A jednou k svému potěšení zatne své ostré drápy do reálného teplého masa.
Na kusy. Celý svět roztrhá na kusy.

Tik.