Ne každý smí začít znovu 01 - Zdravím!

Sledovali ho. Měl v patách čtyřicet ozbrojených ničemů a mohl akorát bezmocně utíkat. Frustrovalo ho to. Odrazil se od jedné z mnoha větví a dál plachtil vzduchem. Doufal, že touto dobou už je setřese, ale byli vytrvalí a drželi s ním krok. A přitom to měla být tak lehká mise. Ona vlastně i byla. Dvoučlenný tým, dostihnutí nukeninského gangu, jejich likvidace – rutina. Nikdo ale nepočítal s tím, že na západní hranici zuří mocenská válka zločineckých band a jednotlivé kartely si právě teď mezi sebou vyřizují účty. Sotva skoncovali s nařízeným gangem, objevil se zčistajasna jiný a početnější. A místo toho, aby ocenili vyhlazení konkurence, rozhodli se mít jako trofeje masky ANBU.
Vyhnul se spršce shurikenů a prudce změnil směr. Řítil se hustým porostem, aby bylo těžší na něj zacílit a překotně uvažoval, jaké má možnosti. Raikiri pro dnešek vyčerpal a s jeho momentální zásobou chakry se na sharingan nebude moct spolehnout na dlouho. Může se s nimi utkat přímo, ale přesila čtyřicet na jednoho, kde jistě někteří z nich ovládají i ninjutsu, to by mohlo být o hubu. Ne, musí věřit, že je setřese a Akio zatím doběhne pro posily. Musí jednat podle plánu! Jenomže jsou v něm mezery. Jednak se mu nedaří svézt je ze své stopy, což nechápe proč, a taky jeho podřízený tu bude s posilami nejdřív tak za dva možná i za tři dny. Sakra, proč mu zrovna na tuhle misi přidělili nováčka? Kdyby s ním byl Tenzou, jak žádal, mohla vypadat situace úplně jinak. Ale na kdyby se nehraje, zvláště ne v ANBU. Když zaváháš, zemřeš. A v tomhle lese on tedy chcípnout rozhodně nehodlal.
Opět změnil směr a najednou to ucítil. Mířil přímo do chřtánu další skupině lidí ovládajících chakru! To si dělají srandu?! Ale možná to není až tak špatné. Pokud jsou banda, ke které míří a ta co ho sleduje, každá na jiné straně barikády, mohl by je šikovně nechat, aby se pobili mezi sebou. Ale co když nejsou? Co když jsou to spojenci? Rozhodl se to pro tentokrát risknout. Přidal do kroku a zanedlouho byl již na doslech. Hrubé mužské halekání protínal zmučený trýznivý ženský jekot, až tuhla krev v žilách. Pořádně se odrazil a dvojitým saltem dopadl přímo do středu hloučku – s mečem v ruce, samozřejmě.
„Zdravím!“ usmál se na šokované ničemy a s úlevou sledoval, jak přibíhají i jeho pronásledovatelé. Na nic už nečekal a začal katanou oddělovat nepotřebné údy nejbližším nepřátelům. Přesně jak doufal, oba gangy se do sebe pustily s vervou a brzy o něj už téměř nejevily zájem. Teď měl šanci. Vytáhl čepel z hrudi poslední oběti a dal se na ústup. Po pár krocích ale zaváhal a otočil se. Na zemi viděl ležet onu ženu, které jistě patřil ten uši drásající křik. Nehýbala se, ale dýchala. Váhavě přešlápl, když sledoval zkrvavené ženské tělo, kterak neslyšně otevíralo ústa a upínalo k němu své uslzené oči. Ksó! Zaklel v duchu a rozběhl se zpět. Cestou zkosil dva protivníky, než dorazil k tělu bezvládně ležícímu na tvrdé zemi. Zastrčil katanu, vzal ji do náručí a tvrdě nakopl do krku týpka, který se mu v tom snažil zabránit. Žena sykla bolestí a omdlela. Bylo na čase odtud zmizet.
Po pár stovkách metrů spokojeně usoudil, že ti tři troubové, kteří ho přece jen sledují, nebudou žádný problém, ale přece jen se hodlal ještě trochu vzdálit od hlavní skupiny, než si je podá. Netrvalo to dlouho. Nakonec běžel ještě asi hodinu, než s jistotu konstatoval, že je z toho venku. Tedy ne tak docela – byl na nepřátelském území, kde se to evidentně hemžilo zlosyny, a navíc měl teď na krku tu polomrtvou ženu.
Po delším pátrání konečně našel relativně bezpečný úkryt. Plytká jeskyně je sice neskryje stoprocentně, ale za to se nestane, že by byli v pasti. Stmívalo se, ale i když v okolí žádný pohyb necítil, rozdělat oheň se neodvážil. Opatrně položil ženu do nejzazší části přístřešku a sám si sedl k vchodu, aby měl výhled. Přemýšlel. Musel počítat s tím, že po něm přeživší zlotřilci budou stále pátrat, ale jistě na něj nezaútočí v noci. Nejspíše povolají posily, pokud nějaké mají, a přeskupí se. Do rána je tedy v relativním bezpečí. Táhlý přerývavý sten ho vyrval z myšlenek. Bylo na čase zjistit, jak vážná zranění ta žena utrpěla. Dřepl si k ní a zkontroloval pulz. Byl zrychlený, ale přesto relativně pravidelný. Nebylo se čemu divit. Pokud všechna ta krev, kterou byla potřísněná, patřila jí, tak jí ztratila opravdu hodně. Odhrnul jí dlouhé tmavé vlasy z obličeje a začal čistit hlubokou ránu na čele. Jak brzy zjistil, krom modřin a podlitin to bylo jediné vážnější poranění v oblasti hlavy - ale zatraceně hluboké. Pak zběžně otestoval, zda nemá zduřelé orgány a prohmatal končetiny, kvůli případným zlomeninám, tedy krom pravé ruky. Zamračil se. Z krví zbrocené paže stále ještě odkapávala lepkavá tekutina a on pochopil, že na rozdíl od rány na čele pořád krvácí. Musel to zastavit, nebo se rána už nedožije. Pracoval rychle. Čistil stovky větších i menších řezných ran sahajících od ramene prakticky až po konečky prstů a na ty hlubší přikládal obvaz, i když se mu ulevilo, že žádná tepna čí žíla nebyla porušena. Nakonec jí celou ruku zafačoval obinadlem a podmračeně sledoval, kterak se jí nenápadně zvedá hrudník. Přežije to, ale půjdou po ní. Bylo naprosto evidentní, že ji mučili a taky že z ní kvůli němu nestihli dostat, co chtěli.

„Hej, Kakashi!“
Probudilo ho volání, posadil se a okamžitě se natáhl pro svou zbraň.
„Klid, bude svítat,“ mírnil ho Pakkun, kterého povolal na stráž, aby se sám mohl alespoň na chvíli prospat.
„Oh, jasně,“ odložil katanu a protáhl se, „nějaký pohyb v noci?“
„Ne, ale dost to tu všude smrdí, tyhle lesy jsou doslova zamořené otrapy,“ nakrčil nos.
„Vím,“ houkl nevesele a pokynul mu, že smí odejít.
„Zatím!“ zvolal mopslík a zmizel.
Slunce se sice ještě nevyškrábalo na obzor, ale i tak nechtěl riskovat zůstávat na tomhle místě dál. Musí se pohnout. Přistoupil k spící ženě ve snaze ji probudit. Za nedlouho otevřela oči a zamrkala.
„Musíme...“ nestihl doříct myšlenku, protože žena se s děsem v očích nadzvedla a po rukou couvala tak urputně, až zátylkem narazila do tvrdého kamene.
„Hej, opatrně!“ pomalu k ní přistupoval a ruce držel tak, aby na ně viděla, „Jsem ANBU z Konohy, chci ti pomoct. Podívej,“ ukazoval na její obvázanou ruku, kterou si svým úprkem zřejmě znovu poranila, protože na pár místech začala pomalu prosakovat krev.
„ANBU?“ promluvila tichým slabým hlasem a s bolestným úšklebkem se chytila za hlavu.
„Ošetřil jsem tě, jak jsem uměl, ale nejsem zrovna lékařský specialista,“ snažil se udržet její pozornost a podával jí dvě černé kuličky. „Na, sněz to. Neboj se, jsou to energetické pilulky. Chuť je sice nevalná, ale budeš se po nich cítit líp. Musíš získat nějakou energii, abychom odtud mohli vypadnout.“
Podívala se na jeho nataženou ruku a odtáhla se ještě víc, jako by si snad chtěla zalézt do zdi.
„Na tohle nemáme čas!“ sundal si porcelánovou masku kočky a rozkousl jednu z pilulek, aby jí dokázal, že není jedovatá a tu druhou jí strčil až téměř pod nos. Tentokrát poslechla. Roztřesenou levou rukou uchopila kuličku a s vyčítavým pohledem si ji strčila do úst. Očekával, že se bude šklebit nebo prskat odporem, ale poslušně sousto sežvýkala a polka.
„Tak a teď mi řekni, kdo jsi a co ti týpci po tobě chtějí.“
„Já...“ začala pomalu, ale pak křečovitě zavřela víčka a znovu si tiskla ránu na čele.
„Pokračuj!“
„Já nevím!“ nejspíš zakřičela, ale její hlas byl tak nezřetelný, že to Kakashi sotva zachytil.
„Ty nevíš, co od tebe chtěli?“ zamračil se.
„Ne, já nevím, jak odpovědět na jakoukoli tvou otázku.“