Milujte svého záporáka: 5. Orochimaru, zachránce Konohy

Upozornění: Omlouvám se všem Voldemortovým fanouškům. Následující text obsahuje násilí.

Byl tu konec.
Mohlo to začít legendárním mečem Kusanagim, pod jehož ostřím skonal Voldemortův nejbližší přítel, domácí mazlíček a mobilní viteál Nagini. Nebo nepředvídatelným kopem ze strany, který Orochimarovi vyrazil zbraň z rukou a dokázal, že je Voldemort ještě pořád fyzicky čilý. Také tu byla ta chvíle, kdy byl Hadí sannin sražen k zemi, chycen za vlasy a kostnatá ruka mu mlátila obličejem o silnici. A v neposlední řadě to byla Orochimarova ztracená s znovunalezená nepříčetnost, která se rozhodně nenechala zahambit a uzemnila Pána zla slušným loketním úderem. Zkrátka, byla to jedinečná příležitost sledovat dva z nejznámějších zlosynů na světě, jak si to rozdávají v pěstním souboji.
Nebylo to spravedlivé. V poslední době měl Orochimaru sice jiné věci na práci, než vytrvalostní trénink, ale jednou byl ninja a ninjovství se nezapomíná*. A v tom mu nemohl bývalý Tom Raddle - kdysi nadšený šermíř a famfrpálový střelec** - nijak zvlášť konkurovat.
Orochimaru bezhlavě kopal, drápal, mlátil a škrtil, dokud se mu v nějakém nestřeženém okamžiku nepovedlo nahmatat ztracený Kusanagi a seknout. Za normálních okolností by jeho vražedná nálada opadla nedostatkem adrenalinu a už by se zajímal, proč Voldemortovi chybí hlava. Jenomže u hrdinů to funguje tak trochu jinak. Ozářilo ho silné zlaté světlo a jakási tajemná moc (bylo to vyčerpání) jej srazila k zemi. Silou vůle zvedl hlavu a spatřil velkou, napřaženou pravici. Hlava jejího majitele vydávala oslňující záři a v pozadí zahlédl další tři. A pak mu to došlo.
"U všech anakond královských!" vykřikl a svalil se na záda. Byli to čtyři Hokage, jejichž hlavy se dodnes vznášely nad vesnicí, z nichž dva použil jako zbraně za pomoci jisté zakázané techniky, a posledního odkrouhl osobně.
Minato - rytíř zákona, mstitel bezpráví a největší legální zabiják krátké Konožské historie - se sklonil blíže a řekl: "Vítej mezi nás."
I přes to, že se o Orochimarovo srdce pokoušel infarkt a mozek si dopředu zamluvilo částečné zešílení, věnoval největšímu z Hokage pohled, vyjadřující, že jestli je základem hrdinství nechat si napřed namlátit, tak do toho spolku ho nikdo nedostane!
"Heh?"
Záře pohasla, okamžik pominul. Všude bylo bílo a k Orochimarovi - Konožskému nepříteli číslo >300 - přícházel Sarutobi Hiruzen, třetí Hokage. "Jak se vede synku? Dlouho jsme se neviděli, co? Tys ale vyrostl, ha ha!"
Orochimaru ještě nenašel sílu k útěku, tak se alespoň odplazil trochu stranou. "O - O co tu jde?!"
Čtvrtý s úsměvem mávl rukou. "Tohle? S tím si nedělej starosti, každej hrdina to zažije... Když už skoro umírají, těžce zranění a s nefunčními chakrovody, stačí jedna malá halucinace a voilá..."
"Já nejsem žádnej hrdina, zatraceně!" Orochimaru vyskočil na nohy. "Žiju v přísně tajné základně, kde experimentuju na unesených dětech! A zabil jsem tě!"
Sarutobi mu věnoval trpělivý pohled. "Právě tu zachraňuješ Listovou."
"To je výjimka!"
Sarutobi pokrčil rameny. "Podívej, vlastně mě sem poslali vyloženě proto, abych ti všechno hrdinství zatrhl... Nekoukej na mě tak, tam nahoře je spousta lidí, kteří by tvou společnost velice rádi oželeli a vývoj událostí se jim příliš nelíbí, ale tradice je tradice a kam bychom došli, kdyby tu nebyla? Takže tuhle událost ignoruj, zachraň vesnici a užij si finále." Čtvrtý Hokage se otočil a pomalou chůzí ztratil v bílém nekonečnu.

Když se Orochimaru objevil myslí zpátky v Konoze, uvědomil si několik změn. Předně, Voldemort ležel kousek od něho a s bolestným syčením se pokoušel zvednout. Tsunade, Čtyřka a ninjové byli pryč. Občas zahlédl někoho z cizích záporáků, jak se vynořuje a opětovně ztrácí ve stínech. Přivolaní hadi se neochotně vraceli do svých domovů. A opodál, v okně jednoho z domů, byl napůl zaražený pult se slanečky, do kterého někdo zabodl Orochimarův Kusanagi. Pravděpodobně to měla na svědomí jeho nepříčetnost, ale na to si nevzpomínal. Přistoupil k oknu a vytrhl meč, zaseklý hluboko do dřeva. Pak se vrátil k Voldemortovi a popadl jej za okraj hábitu.
Pán zla se přidušeně zasmál. "I když mě zabiješ, přijdou další!"
Orochimaru se rozhlédl po četných skrýších. Záporáci začali opouštět stíny, procházeli ulicemi a zabírali pozice s nejlepším výhledem. Pozvedl meč. "Možná. Ale ty už tady nebudeš!"
"To je nehrdinské!" zasyčel Voldemort.
"Ale zato praktické," odtušil Hadí sannin a rozmáchl se.
"Orochimaru!" zahřměla Tsunade za jeho zády.
Obrátil se.
Nutno podotknout, že po celou dobu neměl Orochimaru nejmenší ponětí, jak tohle dopadne. Nebylo tu žádné řešení, žádný návod, který by mu Duch Příběhu naservíroval. Dohoda zněla: dej věci do pořádku, já tě za to nechám přežít. A jak to provedeš je na tobě. Rozhodl se tedy pro techniku Sejmi je všechny, ale ačkoliv to byl povedený slogan, při představě tří stovek záporáků více méně Voldemortova formátu, mu to náhlé vyrušení ani nevadilo. Byl za ně rád.
V čele kráčela Pátá Hokage, nesoucí větší verzi Orochimarova plagátu s nápisem Wanted. Následovala ji Zvučná čtyřka, vedená dvojčaty a Tayuyou, s velkým transparentem, hlásajícím Tisíc let života Orochimarovi!. Následovalo oslavné Ať žije šéf v rukou Jirouba s Kidoumaruem, a poněkud přímočaré Cizinec není našinec, na čemž se podílel Kabuto.
Hadí mistr mohl jen zvednout jedno obočí - to nad monoklem ho příliš bolelo. Celé to byl jen začátek dlouhého průvodu ninjů a civilistů, který se zastavil naproti záporácké elitě. Konožané zuřili.
Vesnici zahalilo naprosté ticho, když Tsunade vstoupila mezi oba tábory a řekla: "Orochimaru, jménem Skryté Listové vesnice ti svěřuji oficiální povolení, týkající se útoků, únosů, sabotáží či případných atentátů dle vlastního výběru. S vetřelci, kteří nevlastní stejné povolení a tím pádem jsou na území Konohy nelegálně, platí naprostý zákaz jakéhokoliv kontaktu."
Orochimarovi poklesla brada. Cizí záporáci propadli zmatku. Obvykle rozdělovali obyvatele terorizovaných míst na dvě poloviny - hrdiny a oběti. Nikdo z nich tam nehodlal přidávat i ignoranty.
Za Orochimarem se ozvalo zasyčení. Místo znova upadlo v naprosté ticho, když se Voldemort vyhrabal na nohy a pokoušel se o prvotřídní záporácký smích. Naštěstí nebyl v té správné kondici, aby mu to šlo. "To je vtip, nebo si vážně myslíte, že -"
Utnula ho Orochimarova pěst v bezprostřední a nečekané blízkosti jeho žaludku. "Sklapni, plešoune!" zahřměl Konožský nepřítel, honosící se číslem 1, a znova pozvedl Kusanagi. "Já jsem jediný!"
Opět mu nebylo dáno seknout. Hromadná vůle všech antihrdinských návštěvníků, tvořící temnou baňku kolem vesnice, se totiž zbortila pod imaginárním beranidlem nejistoty a zmatku a počala se stahovat do sebe. Neochvějně postupovala skrz domy a lidi, stále zrychlovala a každý záporák, který před ní nestačil utéct, byl přes veškerý odpor vtažen do jejích útrob.
Orochimaru odhodil meč a natáhl k postupující stěně ruku. Ucítil tlak, nejprve ve špičkách prstů, později po celé paži a nakonec se mu nahrnuly vlasy přes obličej, jakoby k ní foukal silný vítr. Uvědomil si, co se děje a rozběhl se ke svým věrným. Temnota se blížila rychlostí laviny.
"Rychle se někoho chytněte!"
Čtyřka, Sasuke a Kabuto si nebyli úplně jistý, kam tím jejich leader míří, ale ve chvíli, kdy už byla stěna pár metrů od nich a Orochimaru sevřel v náručí Pátou Hokage, se rozhodli zařídit podle jeho rady. Síla, kterou Hadí mistr pocítil, když jej temnota zasáhla, byla srovnatelná s razancí tornáda, jenž se ho pokoušelo vyrvat z Tsunadina objetí, kde panoval klid a mír. Co nejpevněji ji stiskl a zavřel oči. Následovalo ticho.

Těžko říct, kde lidé nacházejí únavu při práci a získávají ohromné množství energie na oslavy. Všude na světě panuje jakási nepsaná tradice, že i po té nejúmornější dřině na poli se vesničané sejdou na společnou párty a oslaví, že se budou celou zimu nudit.
Byl pozdní večer, když Tsunade minula pootevřené okno ve své kanceláři. Zvenčí se linuly zvuky bujaré zábavy, ale Pátá je úplně ignorovala, jakoby celé její soustředění upoutalo přecházení sem a tam po místnosti. Shizune - která celou bitvu strávila v bezvědomí - počkala pět minut, než se odvážila zaklepat.
"Dále," zabrblala hlava vesnice, aniž by přerušila svou chůzi.
"Hokage-sama." Sekretářka s úklonou položila na stůl uklizené dokumenty a zacouvala zpátky. "Jen jsem donesla poslední papíry a chci se zeptat, jestli třeba ještě něco nepotřebujete..."
"Ne," odvětila Tsunade a změřila vzdálenost od okna ke stolu.
"... protože v tom případě bych si ráda vzala práci domů, než sem dorazí stavební firma a udělá v mé kanceláři novou podlahu, jestli vás to tedy neobtěžuje..."
"Ne."
"... vzhledem k tomu, že bude brzo tma a bylo poškozeno elektrické vedení, takže jsem vám nechala u žebříku baterku, aby jste náhodou nezakopla..."
Tsunade přestala chodit a zmrazila svou podřízenou tvrdým pohledem. "Můžeš jít, Shizune."
"Jistě, Hokage-sama," pípla Shizune a zavřela dveře. Bylo slyšet váhavé kroky, jak se přesunula po zbívající polovině svého kanclu, aby mohla slézt po žebříku do nižších pater a odkud do přízemí, plného trosek.
Tsunade ještě párkrát zopakovala původní trasu, ale stejně ji to nedokázalo zbavit té dotěrné vzpomínky. S protáhnutím se usadila za stůl, sebrala z nejbližší hromady Gaiovo hlášení a obrátila stranu. Text o tom, jakým důležitým faktorem při boji je čertstvý vzduch, stejně vytlačilo její přemítání. Nikdy ji například nenapadlo, že je Orochimaru teď tak hubený. A že používá heřmánkový šampón...
Zavrtěla hlavou a srovnala papíry na původní místo. Přistoupila k oknu. Zábava ještě tolik nepokročila, ale z několika míst sem už doléhal falešný zpěv. Byla to oslava přežití. Zazívala. Tenhle víkend nebyl zdaleka tak nudný, jak se zdálo.

"Orochimaru-sama, po dobu vaší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo," ohlásil Kidoumaru na půdě jejich staré, dobré základny, a tvářil se přitom jako mílius.
Orochimaru, jehož oko přijalo barvu mírného, fialového odtínu, udiveně překročil spícího vězně, na chodbě před svou kanceláří. "Připomeňte mi, že bych měl dozorcům zvednout plat..."
"Ale oni žádný plat nedostávají," namítl pavoučí ninja.
"Tak příděl tekuté chakry, nebo za co tu vlastně pracujete..." zabrblal Orochimaru, již v bdělém stavu snící o své posteli.
"Jistě, Orochimaru-sama," odvětil Kidoumaru, jehož odměnou za vykonanou službu byly tři jídla denně a volné úterky.
Hadí sannin vzal obřadně za kliku u dveří. "Domov, sladký domov!"
Jeho kancelář byl malý, spoře osvětlený koutek s jedním vrzajícím stolem, dřevěnou skříní na papíry, polstrovaným křeslem a spoustou volného prostoru, který byl v jistých chvílích vyplňován Mandou, či dalšími z Orochimarových miláčků. Pohodlně se rozvalil do křesla s nohama na stole a přemýšlel.
Hmm, nikdy ho nenapadlo, že objímat Tsunade bude tak...
"Vaše sendviče, Orochimaru-sama!" zahlaholil Kabuto a položil na stůl talíř se svým kulinářským výtvorem.
"Díky, Kabuto," odpověděl Orochimaru a natáhl se ke skříni. "Ale myslím, že si tentokrát vystačím s trochou chakry."
"Orochimaru-sama!" Kabuto natáhl ruku, v pokusu svého mistra zastavit, ale bylo už pozdě. "Ehm, chtěli jsme vám o tom říct..."
Hadí mistr nechápavě skřivil obličej. Ze skříně na něj místo obvyklých polic a nouzové lahve tekuté chakry (ročník padesát sedm) hleděla temnota. "Kde se to tu vzalo?"
Kabuto pokrčil rameny. "To nikdo neví. Ale kromě vaší tekuté chakry v tom zmizel i hrnek na propisky, zásoba průklepkového papíru, klec s osmáky a..." Kabuto zamžoural do seznamu ve svých rukou a radostně se usmál: "... účet za vodu!"
Orochimaru se dlouho nerozmýšlel - temnota jej slupla jako malinu.

"Výborně, Orochimaru. Naplnil jsi svou část dohody," pozdravil Duch příběhu, v podobě Kishimato Masashiho.
Orochimaru mu věnoval tvrdý pohled svým zdravým okem. "Vrať mi moje osmáky." V rukou se mu objevila klec. "Dík."
"Takže je teď na mě, abych se ti odměnil," pokračoval duch, sedící ve své imaginární kanceláři. "Ty a tvá základna - náhradní příběhová linie."
"Nic se nezmění?" ujistil se Orochimaru, když přepočítal svoji zásobu hlodavců.
"Ano, ale v jiné dimenzi, když to zjednoduším. Bude to zhmotnělá časoprostorová smyčka, stagnující přímo v tomto bodě... ehm, prostě nekonečný příběh. Tvůj osud bude prožívat jiný Orochimaru."
"A Konoha?"
"To je trochu velké sousto, nemyslíš? Bude pokračovat podle autorova plánu a až ho dokončí, začne zase znovu. Tak už to chodí - neustále opakované cykly."
Orochimaru sevřel klec v podpaží a obrátil se k odchodu, ale po pár krocích se zamyšleně zastavil.
"Je tu ještě něco, na co by ses chtěl zeptat?" navnadil jej Kishimoto.
"Ta temnota ve skříni..." Orochimaru se rozhlédl kolem. "Říkal jsi, že tu kolem Listové vytvořila vůle k životu všech záporáků. Čí je tahle?"
"Tvoje." Kishimoto se podrbal na hlavě. "A taky jisté rusovlasé dámy, která mi před chvílí šetrně sdělila, že jestli nedostane druhou šanci, nacpe mi svoji zbraň do určitých míst."

"Sasuke!"
Mstitel klanu Uchihů odložil manikůrní nůžky a pro všechny případy si upravil župan. Naštěstí, Kabuto se poučil z minulých chyb a zůstal raději za dveřmi.
"Tak co je zas?" povzdechl si Sasuke.
"Orochimaru-sama zmizel!"
"A díval ses na záchod?"
"Nech si ty vtípky! Zmizel přímo přede mnou do té temné stěny! Oh Jashine, kam se asi dostal?!"
"To nevím, ale jestli se dostal tam, jsem si jistý, že najde cestu ven."
"Jak můžeš být tak bezcitný!?"
"Snadno. Už jsem dlouho neměl sprchu."
Za dveřmi nastalo ticho, jak se ozvaly Kabutovy rozpaky. "Ehm, já..."
"No copak, zlato?" zašvitočil Uchiha junior svým univerzálním sexy tónem.
"Půjdu radši spát." odvětil Hadův sluha a rychle se vypařil.
Sasuke se usmál a popadl pilník. Konečně měl trochu času pro sebe.

Nedávná minulost, Konoha:
Umino-san, Irukova prababička, měla jeden ze svých lepších dnů, kdy na chvíli unikla zpod vlády sklerózi a mohla opustit domov, aniž by se pak musela vyptávat sousedů na vlastní jméno. A k jejímu štěstí, v Konoze byla najednou fůra zajímavých lidí a na několika místech se začalo dokonce rabovat, což byl od nudných víkendových odpolední výrazný pokrok. A co víc, právě k ní přiskočil nějaký muž a pevně ji objal. Byla to sice jen chvíle, přesto stará paní pocítila to, co se jí vyhýbalo už nějakých dvacet let.
"No, tedy," pronesla zaskočeně, když ji dotyčný pustil. Nebyl nic moc - karmínový oblek, podezřele velký úsměv a zelené vlasy - ale to Umino-san taky ne. Rozšafně se zasmála. "Nikdy by mě nenapadlo, že takový gentleman jako vy..."
Úsměv, s jakým by nepochybně vydělal jmění v reklamě na zubní pastu, se ještě rozšířil. "To víte, madam, na každého jednou dojde! Che he he!"