Čtyři oči...Čtyři roční období...a tma I.

Oči. To jsou ty moje vážně tak čitelné jak všichni říkají? Prý z nich vyzařuje teplo a naděje. Nevím co je na tom pravdy, protože já tu svou už dávno ztratila. Zmizela spolu s ním, když odešel. Nedokázala jsem mu v tom zabránit. Pamatuji si ty jeho černé oči. Splynuly s temnotou, odešly od nás a nic jim nechybělo. Zato ty mé pro ně vždy plakaly. Z pláče se stala víra v návrat a z víry rozhodnutí přivést ho zpět. Mnoho let jsme se za ním honili a mé oči stále víc ztrácely svou zelenou barvu, bledly. Povzbuzovala jsem se dojmem, že ho nepotřebuji, ale byla to lež...Ta nejhorší. Často jsem se procházela růžovou alejí a nechala na sebe dopadat lístky mých jmenovkyň. Sakury, jsou to nádherné stromy. Dodávaly mi sílu, kterou jsem potřebovala na přežití. Dnes všechno změním. Dnes v noci ho přivedu zpátky. Tentokrát půjdu sama, zjistila jsem kde je. Pomalu a tiše procházím vesnicí. Možná je to naposledy co tudy jdu, musím se rozloučit. Ještě jednou tam chci být. Běžím. Letím ulicemi a zastavuji se až v malém parku. Nade mnou se tyčí ten růžový strom. Tady jsme se rozloučili. Objímám jeho mohutný kmen a po tvářích mi stékají křišťálové slzy.
"Sbohem." šeptám do ticha a vzdaluji se od místa, které mi bylo vždy tak blízké. Za branami na mě čeká jen pochmurný les. Dokážu to. Opatrně se vyhýbám stromům, naslouchám tomu tíživému tichu. Najednou se za mnou ozve ten nejhorší zvuk. Katana. Uhýbám, ale něčí ruka mě přitiskla na skálu. Nevidím mu do očí, ale přesto vím. Cítím jeho energii. Dva rudé body prottrhly tu temnotu. Jsou to ty samé, co mě před tolika lety opustily, stále stejně chladné.
"Sasu.." snažím se za sebe vypravit jméno, ale jeho ruka mi znemožňuje dýchat.
"Proč tohle děláš?" chraptím. On však stále jen nehybně stojí. Světlo v mých očích zhasíná. Navždy. Nemám už žádný kyslík a bezmocně dopadám na zem. Zavřela se mi víčka a uslyšela jsem tu poslední osudovou větu, pro kterou jsem žila: "Miluji tě, ale musí to být jinak." A potom už jenom...