Sběratel příběhů

Díky nápojům vznikají příběhy… A příběh vytváří váš nápoj.

V zapadlých uličkách Konohy se nachází malý tichý bar. Je to bar Tengoku. Není přeplněn lidmi jako hospody a restaurace v centru, a tak můžete lehce minout dveře z těžkého dubového dřeva. Ty vás na první pohled mohou odradit, vypadají totiž, jako kdyby si své zákazníky vybíraly.
A dnes večer jejich tajemství objeví žena, která nevyhlíží světlé zítřky.

Bylo pozdní odpoledne a ona zavřela obchod. Konečně! Jaro bylo snad ze všech období nejhektičtější. Všude všechno kvetlo, spousta lidí si usmyslela, že potřebují nové sazenice na zahrady a do květináčů. Dodavatelé z Kusagakure ji už skoro nestíhali zásobovat. Její květinářství praskalo ve švech natolik, že přemýšlela o rozšíření.
Po té pochmurné zimě byl konečně krásný podvečer. A tak se rozhodla, že to domů vezme oklikou. Nepospíchala, nebylo kam. Po válce se pro ni čas zastavil, i když si to moc nechtěla připouštět. Ztracená v myšlenkách a nohy ji unášely kdoví kam.
Zarazila se, až když její pomněnkové oči zaregistrovaly neznámé uličky. Zmateně se rozhlížela. Ztratila se snad? Nemožné!
Pohled se jí stočil na dveře z tmavého dřeva, na kterých schovával jemný stříbrný nápis Bar Tengoku. Jen tak stála, zírala a zápasila sama se sebou.
Neměla k alkoholu kladný vztah, ale něco ji tam táhlo. Stále nerozhodná, přesto se její nohy pohnuly směrem ke dveřím. Vzala za kliku a otevřela.
Překvapily ji různé odstíny dřeva, tmavá střídala světlou a vytvářely dojem harmonie. Tlumené teplé světlo navozovalo útulnou atmosféru. Jediným barevným prvkem byly etikety lahví, které stály na policích za barem.
„Vítejte.“
Jemný, melodický hlas patřil uklánějícímu se barmanovi. Ino zaraženě přikývla a váhavě přešla k barové stoličce. S nervozitou očekávala otázku ‚Co si dáte?‘, na kterou však nedokázala odpovědět. Jenže nic takového však neslyšela.
Barman ji chvíli pozoroval.
“Přišla jste se sem schovat před smutkem?” zeptal se prostě.
“Huh?”
“Máte v očích déšť a v srdci žal. Není moc neobvyklé, že jej chcete utopit na dně sklenky.”
“A já měla dojem, že jsem ve stresu…”
Barman se na ni vlídně usmál.
“To je dost dobře možné. Pracujete ve květinářství, že?”
“Jak-”
“Máte jemné ruce, ale jsou dost poškrábané. Od trnů, předpokládám?”
Ino se podívala na své dlaně, které opírala o pult. Pravda, měla na nich několik čerstvých škrábanců.
„Práce mám až nad hlavu,“ povzdechla si. „Jsem na to sama, nestíhám. Čím dál vic lidí chce sazenice, které už mají jenom v Kusagakure a…“
Barman zvedl tázavě obočí.
„…a já nevím, jak… jak to můj otec zvládal.“
Nápor emocí byl neuvěřitelný. Teprve teď, až když přešla zima a ukázalo se jaro, vyslovila nahlas něco, co ji neskutečně tížilo.
Její otec.
Zemřel ve válce a padl jako hrdina.
K čertu s hrdinstvím!
Ona na to byla ještě jakž takž připravená, ale její matka? Žal ji srazil na kolena natolik, že jí po pár týdnech lékaři diagnostikovali depresi.
A strach o matku moc situaci neulehčoval. Věděla, že v tom není sama, všichni ve válce někoho ztratili. Jenže jak se pohnout dál?
To už nevěděla…
Zařekla se, že nechce skončit jako Tsunade, přesto tu teď seděla a přemýšlela nad alkoholem.
A navíc ta ztracená práce! Květinářství milovala, to ano. Ale… Nebylo místo, kde by ho neviděla, jak tam stojí a šibalsky se na ní usmívá. Dneska třeba měla dojem, že ho zahlédla sázet na zahradě fialky do květináčů.
Sklonila hlavu, aby barman neviděl, jak se jí do očí ženou slzy. Byla k pláči! Kam to jenom dopracovala?
O dřevěný naleštěný povrch ťuklo sklo.
Ino vzhlédla.
„Prosím, na účet podniku,“ usmál se na ni barman.
„Ale – “
„Nebojte se, jedna sklenička vám neublíží.“
„Ale… Co když to nezůstane jenom u jedné skleničky?!“ chtělo se jí zakřičet.
Teprve po půl minutě jí došlo, že tu větu zakřičela opravdu nahlas. Dlaní si mimovolně zakryla ústa.
„Omlouvám se,“ zamumlala.
„To nic. Navíc, vy nejste ten typ, co by alkoholu propadla.“
Povzdechla si.
Led se v jemně nazelenalém nápoji lehce třpytil, okraj sklenice byl ozdoben krystalky soli nebo cukru. Koktejl vypadal opravdu lákavě.
„Co to vůbec je?“ zeptala se zvědavě.
„Marigarita, slečno.“
Ino vzala sklenici do ruky a napila se. Rozhodně to byla sůl. Slaná chuť se mísila s lehkou kyselostí limetky, mírnou sladkostí citronového likéru a hořkostí silného alkoholu, jehož chuť byla lehce zmírněna nadrceným ledem.
„Není o špatné,“ pronesla, když sklenku položila.
„To jsem rád,“ usmál se barman. „Bouře se zklidnila, že?“
„Prosím?“ pozvedla obočí.
Ten barman byl opravdu zvláštní.
„Vaše oči. Prozrazují více, než si myslíme. Cítíte se už lépe?“
Zaraženě na něj zírala. Jak? Jak to věděl? A jak to, že už po jednom napití je… méně vystresovaná? Nic by neřekla, kdyby vypila celou sklenici, možná dvě. Přeci jenom v tom cítila silný alkohol. Ale takhle? Přímo cítila, jak jsou její ramena o něco lehčí a srdce méně bolavé. Jak, proboha jak?
„M-hm,“ přitakala.
„To rád slyším. Smutek může být i prospěšný.“
Tázavě zvedla obočí.
„A to pročpak?“
„Traduje se, že koktejl vymyslel Hagi Masaichi, barman v Takigakure. Prý to bylo poté, co jeho vinou zemřela přítelkyně, jeho životní láska. Žal ho srážel na kolena, ale jednoho dne vymyslel koktejl, který měl být právě pro ni. A tak, na důkaz jeho lásky koktejl po ní pojmenoval.“
„To mi nezní jako veselý příběh…“
„To vskutku není. Ale ukazuje nám, že smutek může být k něčemu prospěšný. Navíc, nepřijde vám zvláštní, že koktejl zrozený z žalu jej dokáže zmírnit?“
Přikývla. Ano, tohle opravdu bylo zvláštní.
„Mohu se na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Proč jsou ty dveře tak… nenápadné a těžké? Je to jako kdybyste si své zákazníky vybíral…“
„Možná to tak i bude,“ uznal barman. „Víte, bar je místo, kam se lidé utíkají schovat. Před počasím, city a problémy... Důvodů je hodně. Těžké jsou pro to, aby svět a jeho problémy držely venku. Cedule baru je zase malá a nenápadná, aby nepřilákala ty, co se jen tak toulají ulicemi. A díky tomu všemu tu můžete zapomenout na svět. Můžete odhodit svůj status, věk i povolání a čelit svému pravému já. To vše díky těžkým, nenápadným dveřím.“
„Aha… To mě nenapadlo.“
Jenže Ino neměla pocit, že by to tak fungovalo. Přeci jen na své starosti nezapomněla, ne?
Barman se odmlčel a začal v tichosti leštit sklenice.
Povzdechla si. Zůstala sama se svými myšlenkami.
Na okamžik zavřela oči. Zapomenout status a povolání… Jak krásná představa.
To zvláštní ticho rušené melodickým cinkáním skla Ino prospívalo víc, než si uvědomovala. Po chvilce její mysl myslela pouze na daný okamžik. Žádná strašlivá minulost, žádná děsivá budoucnost. Pouze tady a teď.
Ticho léčí, ne?
To je snad dobře.
Ale vyléčí i duši?
Snad… Jednou ano. Všichni si tím musí projít. Někdy je však lepší nemlčet.
Proč myslíš?
Protože je prospěšnější, když o tom budeš s někým hovořit. Pokud ne s druhými živými bytostmi, zkus sama sebe, Ino.

Srovnat si dosavadní život není jednoduché. Dokonce je to běh na dlouhou trať. Přesto Ino dnes večer odcházela z baru vyrovnanější. Nebyla připravená na to, co přijde. Ale věděla, že se k tomu postaví čelem. Stejně tak, jako se dnes, i když trochu nedobrovolně, postavila svému žalu.

Bar Tengoku je malý, útulný bar nacházející se v zastrčených uličkách Konohy. Za barem vás bude obsluhovat barman, jehož jméno je Fukuda Ryuu, mezi barmany známý jako Sběratel příběhů.