Rozhodnutí

Ta zpráva se roznesla sídlem rychlostí blesku a celý klan jako na povel propadl panice. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že utrpí tak vážnou ztrátu jen pár měsíců po začátku Třetí ninja války. Všemi to otřáslo natolik, že si nikdo neuvědomil, co bude následovat. Seskupeni na nádvoří, popřípadě zpoza dveří pozorovali, jak byl jejich vůdce na nosítkách přenášen do své ložnice, kam byli vzápětí svoláni jeho potomci. A najednou to všem došlo. Inuzuka Atama se právě na smrtelné loži chystal jmenovat svého nástupce.
Tsume si nevěřícně prohlížela otcův obličej orosený potem a snažila se ten fakt vstřebat. Bylo vzácností vidět ho zraněného, natož na pokraji smrti. Jeho původně opálená kůže teď chytala odstín došeda, měl silné kruhy pod očima, vpadlé tváře a bledé popraskané rty. Dech byl sípavý a namáhavý. Největší pozornost na sebe však upoutávala rána pod pravou klíční kostí, ze které i přes silné obvazy prosakovala krev a hnis. Jed, na který nikdo neznal protilék, se mu pomalu šířil celým tělem. Podle mediků neměl moc šancí na přežití, vyžádal si tedy propuštění, aby mohl naposledy vydechnout u sebe doma.
Stiskla oběma mladším sourozencům rameno, aby nezačali natahovat. Musí se ovládat, vůdce nestrpí projev slabosti ani ve svých posledních chvilkách.
„Otou-san, měl by ses vrátit do nemocnice, určitě ještě není pozdě tě zachránit,“ naléhal Hige, který klečel nejblíž u něj.
„Zbytečnost,“ odbyl ho. „Rozhodl jsem se, kdo převezme mé místo.“
Stále si nemohla zvyknout na to, jak byl otcův hlas tichý a slabý, ale i když celá jeho bytost hlásala brzkou smrt, na autoritě mu to překvapivě vůbec neubíralo. Nenápadně střelila pohledem po nejstarším bratrovi, na kterém bylo vidět, že se snažil potlačit úsměv.
„Ani se nenamáhejte mě přemlouvat –“
Zda-li se Hige stane novým vůdcem, bylo diskutabilní. Byl to bez pochyby velmi silný a inteligentní bojovník, který se svým následovnictvím počítal takřka celý život a patřičně se na to připravoval. Jeho problémem však bylo, že jakožto člen Konožské policie až příliš lpěl na klanu Uchiha, přestože Atama obrovskou část své vlády strávil tím, že se snažil spolupráci s nimi ukončit. Dlouho trvalo, než se Inuzukové zbavili své nálepky „policejních psů“ a získali si respekt coby samostatně fungující klan. Navzdory tomu Hige zastával názor, že to nebyl správný krok.
„– protože své rozhodnutí nezměním.“
Šuškalo se, že velení převezme druhorozený Kubi, ovšem Tsume mu moc šancí nedávala. Měl sice dobré srdce a velmi mu na klanu záleželo, ale byl slabý. Otec ho jeden čas trénoval osobně, jenže výsledky nebyly takové, jaké si přál. Dokonce i její starší sestra, černá ovce rodiny, byla silnější.
„Mým nástupcem bude...“
Zadívala se zpět na Higeho. Už úsměv neskrýval. Zamračila se, zmocnily se jí obavy. Kam tenhle člověk Inuzuky dovede?
„Tsume.“
„Hm?“ trhla hlavou k otci a trochu se zastyděla, že nedávala pozor.
Měřil si ji vážnýma očima. Ucítila na sobě pohledy ostatních sourozenců a rozpaky zesílily. Odkašlala si.
„Pardon, jaká byla otázka?“
Atama se sípavě nadechl.
„Chci, abys byla dalším vůdcem.“
Obočí jí vystřelilo vzhůru. Musela se přeslechnout, protože otec nikdy nežertoval. Kdoví proč se rozhodla hledat pomoc zrovna v Higeho tváři, jehož výraz se pohyboval někde mezi nevěřícností a touhou zabít. Sklouzla očima přes zaskočené starší sourozence až k těm nejmladším, kteří se začali pod jejíma rukama nadšeně vrtět.
„Onee-chan, ty jsi nová vůdkyně!“ zapištěla Ashi.
„Otou-san, není to trochu unáhlené?“ začal Hige opatrně, v jeho hlase byla cítit panika.
Tsume zaplavil pocit naprostého zděšení. Odstrčila rozdivočelé caparty a přisunula se blíž.
„Při vší úctě, otou-san, tohle je naprostá kravina.“
„Není.“
„Je mi třináct.“
„Já vím.“
„Otou-san, já nemám schopnosti a ani povahu na to, abych vedla klan!“
„To přijde. Nebral jsem tě na všechny klanové porady jen tak.“
Zoufalství se v ní začalo stupňovat.
„Ale já nechci!“
„Nepodstatné, tady jde o blaho klanu.“
Nevěřícně na svého otce zírala. Tohle musel být zlý sen. Zrovna ona se nikdy nechtěla stát vůdcem. Této ambice se dobrovolně vzdala už před léty, aby mohla převzít povinnosti po zesnulé matce. Časem si tak nějak zvykla, že na ni nikdo nebral pomalu žádný ohled, ale tohle?
Zrudla vzteky. Tohle bylo tak nefér.
„Uvědomujete si vůbec, co všechno jsem kvůli vám obětovala? Zatimco Hige onii-san lezl do zadku Uchihům, Kubi onii-san se snažil dosáhnout alespoň průměrnejch výsledků na Akademii a Mimi onee-san si nechala vymejvat mozek náboženskýma fanatikama, to já jsem byla ta, která se starala o vás všechny, to já jsem se snažila ty tři podporovat tak, aby se plně soustředili na svůj výcvik a nemuseli myslet na nic jinýho, zatimco já pohřbila svou kariéru, abych mohla vychovávat prcky, jenom já si každý ráno přivstala, abych vyvenčila psy a dala jim nažrat a zase jen já jsem brala podřadný jednodenní mise proto, abych mohla přijít co nejdřív domu a uvařit večeři! Pět let tu ze sebe dělám otroka a vám to furt nepřijde dost? To se mám sedřít k smrti, abyste byli spokojený?!“
„Tsume! To už stačí!“ zahřměl Hige.
Kousla se do rtu a zaťala ruce v pěst, třásla se po celém těle. Takhle to nemělo být, nic z toho nikdy neměla říct nahlas, ale už nedokázala sklapnout. Ten vůz se rozjel a právě teď se řítil z kopce.
„Víš, otou-san, co mě ve snech pronásleduje víc, než ty dvě prázdný místa u stolu? Ten tvůj zatracenej obviňující pohled! Já fakt chtěla věřit tomu, když jsi mě přesvědčoval, že jsem udělala vše, co jsem mohla, že matčina a Shiriova smrt nebyla moje vina, ale mně časem došlo, že to byly jen kecy, že tys mi to vlastně nikdy neodpustil. Já ti to nemám za zlý, taky si to nikdy neodpustim, ale doufala jsem, že když se budu fakt snažit a dřít, že se na mě aspoň přestaneš takhle dívat! Ale ty mi teď chceš hodit na hlavu ještě víc práce a ještě víc starostí! Ty se mi chceš mstít, že jo? Ty mi to prostě chceš dát sežrat se všim všudy!“
Atamova tvář začala vypadat čím dál tím vyčerpaněji.
„Jsi až příliš zaslepená svými duchy.“
„Další kecy!“
„Tak a dost!“ Hige vstal, vrhl se k ní a popadl ji za paži.
Zazmítala sebou jako rozdivočelá bestie.
„Nešahej na mě!“
Zuřivost v její tváři ho tak zaskočila, že nevědomky povolil stisk. Ihned se mu vytrhla a rozběhla se ke dveřím.
„Jestli teď odejdeš, tak se už nevracej.“
Otcův hlas proťal vzduch jako ostří. Nepatrně se zachvěla, ohlédla se přes rameno. Najednou jí připadal tak malý a bezmocný, už se nad ní netyčil a neshlížel na ni ze dvou metrů. Naslouchala jeho mělkému dechu, v nose ji šimral pach krve, dezinfekce a rozkládajícího se masa. Došlo jí, že takhle páchla smrt.
Snad poprvé v životě si uvědomila, že z něj už neměla strach. Cítila, jak na ni jeho přirozená autorita přestávala účinkovat. Jak ten tlak na šíji pomalu mizel.
Přejela očima přes své sourozence, zastavila se na Komurovi a Ashi. Malé začínaly téct slzy, Komura měl sepnuté ruce, přičemž se snažil nenápadně vrtět hlavou. Tsume na okamžik zaváhala, její vnitřní boj dosahoval vrcholu. Pak si ztěžka povzdechla.
Po těch dvou se jí bude stýskat nejvíc.
„Na nějaký vůdcovství ti sere pes.“
Prudce odsunula dveře a zamířila do svého pokoje. Kuromaru, který doteď spolu s ostatními psy nervózně přecházel po pavlači, ji následoval jako stín. Zatímco si balila věci, poplašeně chodil sem a tam, občas tiše kníkl, ale nevšímala si ho. Brala jen to nejnutnější, aby mohla opustit sídlo co nejrychleji. Popadla štěně a uvelebila si ho v kapuci mikiny, přehodila si krosnu přes rameno a vyšla na zahradu. Hned po prvním kroku se zarazila. Sešel se tu snad celý klan. Jakmile ji zpozorovali, šum hovorů ustal a nastalo hrobové ticho.
Zhluboka se nadechla a vydala se skupině vstříc. Všichni jí beze slova uhýbali z cesty, ale po celou dobu na sobě cítila jejich pohledy. Nebylo to vůbec nic příjemného, srdce jí bilo jako zvon. Když pak konečně spatřila východní bránu, trochu se jí ulevilo.
„Onee-chaaaan! Neodcházeeej!“ vřískala plačící Ashi, prodírající se změtí těl.
Tsume zalapala po dechu a rozběhla se.
„Onee-chaaan!“
Přes slzy skoro neviděla na cestu, ale přesto utíkala, co jí síly stačily. Pryč od toho křiku, pryč od Ashi, pryč ode všech.

Zamířila rovnou do budovy Akademie přihlásit se na tu nejdelší misi, kterou jí budou moct přidělit. Třetí si ji měřil zkoumavým pohledem.
„Tsume, že? Neměla bys teď být s otcem?“
„Před chvílí mě vydědil,“ prohodila tak nezaujatě, jako by hlásala počasí, „takže potřebuju nějakou dobře placenou misi a ideálně delší.“
Kuromarovi uniklo zakňučení a Tsume ho ostrým syknutím napomenula. Hiruzen ji chvíli pozoroval, v jeho očích byl znát nesouhlas, ale nakonec s povzdechem sáhl po jednom z rozbalených svitků.
„Děvče, ty máš víc štěstí než rozumu. Shodou náhod tu jednu takovou misi mám. Z přiděleného týmu nečekaně odpadl jeden člen a potřebujeme náhradu co nejdříve, protože sraz je zítra ve tři ráno. Ale je to mise B a ty ještě nemáš dost zkušeností, takže očekávám, že budeš velitele výpravy poslouchat na slovo. Tady jsou detaily mise. Nějaké otázky?“
Cítila, jak jí spadl kámen ze srdce.
„Ne. Moc děkuju, Hokage-sama.“
„Dobře. Můžeš jít.“
Převzala svitek, uklonila se a vydala se na odchod. Ani ji nezajímalo, o jakou misi šlo, hlavně že odtud mohla vypadnout.
Když kráčela po hlavní ulici a nepřítomně kopala do kamínků, přemýšlejíc, kde dnes asi stráví noc, znenadání ji do nosu udeřila velmi povědomá vůně květin a deště. Zvedla hlavu a spatřila Inoichiho, který zrovna zavíral květinářství. Napadlo ji, jestli by ho neměla jít pozdravit, ale rozmyslela si to. Už to byl nějaký ten pátek, co spolu přestali chodit na mise, takže si ji už asi nebude pamatovat. Rychle zabočila do první postranní uličky, aby se s ním nemusela střetnout.
Po několika hodinách toulání vesnicí a rozmýšlení, zda by měla jít požádat Yoshino o nocleh, nakonec skončili v parku. Ustlali si dál od cesty mezi stromy, aby nebyli tolik na očích. Kuromaru se několikrát zatočil do kolečka, načež se zavrtěl do klubka. Tsume mu jemně vískala srst drápy. Mohl spát ve svém pelíšku, kdyby...
Po promítnutí dnešních událostí ji zamrazilo. Stále tomu nemohla uvěřit. Ona a vůdce; to byl vážně špatný vtip. Sebevědomí jí nechybělo, ale stála si za tím, že nejlépe se měl člověk, který měl nejméně povinností, a jí už starosti přerůstaly přes hlavu. Ani po několika minutách přemýšlení ji však nenapadal vhodnější kandidát. Možná Kubi s podporou strýce... Anebo doufat, že si Hige spojenectví s Uchihy rozmyslí. Nebo... Ne, ať si to vyřeší sami. Jí se to už netýkalo.
Z polospánku je probudilo vytí. Oba poplašeně vyskočili a chvíli se dezorientovaně rozhlíželi. Pak se pozorně zaposlouchali, načež se Kuromaru k volání připojil. Bylo tak hlasité a sborové, že to mohlo znamenat jediné – vůdce zemřel. Poprvé ve svém životě se k nim Tsume nepřidala.

Když se o několik měsíců později vrátila, bez klanových značek ji nikdo nepoznával. Po hlášení u Hokageho zašla do čajovny, o jejíž zaměstnancích věděla, že znali každý drb, který se Konohou mihl, a nenápadně se poptala, co bylo nového v klanu Inuzuka. Majitelka se zhluboka nadechla.
Dlouho jen nehnutě seděla a zírala před sebe. Schovali se v zapadlé uličce, mimo dohled zvědavých kolemjdoucích. Kuromaru, třesoucí se v její náruči, už několik minut plačtivě skučel a nedal se utišit, ale nezazlívala mu to.
Kubi zemřel. Označili to jako nehodu, ale bylo jí jasné, že ten hlupák musel vyzvat Higeho. Tomu se podařilo stáhnout na svou stranu pár Inuzuků a začal znovu pracovat s Uchihy. Velká část klanu se buď rozprchla do zahraničí, nebo se pobila navzájem. Jakmile totiž její otec vydechl naposled, všichni si najednou usmysleli, že budou moci vládnout, když tu nebyl žádný oficiální následovník. Z té hrstky, co zbyla, si každý začal žít po svém, někteří si už ani nemalovali znaky na tváře. Mimi prý zběhla k nějakému kultu, Komura a Ashi se přestěhovali se strýcovou rodinou do Suny. Sídlo se prodalo.
Nebylo žádným tajemstvím, že se Inuzukové moc nelišili od smečky psů, ale Tsume doufala, že je pospolu udrží i něco víc než jen Atamova moc.
Vztekle si rozkousala ret, ústa se jí naplnila krví. Změť emocí jí cloumala tak silně, že nevěděla, co se sebou. Zvedla hlavu a zavyla. Ten dlouhý teskný zvuk se párkrát odrazil od stěn budov, chvíli se vznášel ve vzduchu, až nad jejich hlavami pomalu dozněl. A pak...
Ticho.
To bylo poprvé, co jí nikdo neodpověděl.
„Promiň, Kuromaru. Zase jsem to kolosálně podělala,“ zašeptala.
Uvědomila si, že se neměli kam vrátit. Jejich domov a rodina byly pryč. Když si pomyslela, že Komuru s Ashi už možná nikdy neuvidí, stáhlo se jí hrdlo. Ani neměla možnost se s nimi rozloučit a říct jim, jak strašně je oba miluje. Jak ji nepopsatelně mrzí, že je připravila o matku.
Rozplakala se. Přitáhla si kolena k tělu, objala Kuromara tak silně, že ho div neumačkala. Zavrtala nos do jeho jemné srsti, jednotlivé chomáčky se začaly slepovat pod přívalem slz. Její štkavé vzlyky oběma otřásaly. Psík se vydrápal z Tsuminy náruče, opřel se předními o její hruď a začal jí olizovat mokrou tvář. Škubl sebou, když zakřičela. Čišelo z ní zoufalství, frustrace, hněv, žal, lítost. Pustila ho a vydala ze sebe dlouhý řev ještě dvakrát, zatímco pěstí zuřivě bušila do země, druhou rukou si vjela do vlasů, jako by si je snad chtěla vytrhnout.
Kuromaru začal štěkat, skočil jí po ruce, která pomalu zbarvovala půdu krví, ale svou muší váhou ji nedokázal zastavit. Vyškrábal se paní zpět do klína a zběsile ji šťouchal čumákem do obličeje. Nakonec se s vrčením zakousl do levé paže, zavěsil se na ni a párkrát sebou zazmítal, aby ji stáhl dolů.
„Au! Přestaň, Kuromaru!“
Rozevřel čelisti a dopadl na zem. Zkoumavě se na Tsume zadíval. Vypadala zase při smyslech. Se syčením si prohlížela krvácející stopy po zubech. Když se na něj zamračila, otřásl se. Nakonec jí však pohled zjihl a položila mu dlaň na hlavu.
„Díky, kamaráde.“
Zakňučel, vyskočil jí do náruče a přitulil se k ní. Jemně ho drbala za ušima. Nechápala, čím si zasloužila tak úžasného tvora. Když někdy měla pocit, že už nemůže dál, že je na všechno sama, stačil jediný pohled do jeho žlutých očí, aby věděla, že to nebyla pravda. Pouhým štěknutím ji dokázal naplnit novou energií. Vždy tu pro ni byl a vždy se o ni staral. Teď byla řada na ní. Už měla jen jeho a musí se o něj postarat za každou cenu.
„Tak pojď, půjdem se poptat, jestli někde nemaj pokoj k pronájmu.“
Vytvoří jim nový domov. Takový, ve kterém budou oba šťastní.

Poznámky: 

Slovníček

Atama - hlava (jakožto část těla i jako vůdčí pozice)
Hige - vous (i zvířecí)
Kubi - krk
Mimi - ucho
Komura - lýtko
Ashi - noha
Shirio - ocas
otou-san - otec
onii-san - starší bratr
onee-san/chan - starší sestra

Yay, stihla jsem to. Naprosto neoriginálně opět o Inuzucích (doufal tu vůbec někdo že budu psát i o někom jiném?). Je to takový jakoby prequel k mé předešlé ff o Tsume, naštěstí už ne tak dlouhý.
Díky všem za přečtení, díky Kakari za super misi a velké DÍKY Sayoko za betu, bez ní by to bylo strašně odfláknuté.