Jutsu, které nefungovalo 1

Večerem se linul zpěv cikád. Konečně se trochu ochladilo a hosté lázní s radostí opustili pokoje, seděli na terase, v zahrádce restaurace a bavili se, doháněli vše, co za celý den neudělali kvůli horku.

Muž v nejlepších letech seděl opodál pod stromem na zemi, popíjel saké a přemýšlel, jak má pokračovat s dějem románu, na kterém momentálně pracoval. Prohrábl si své bílé vlasy, otřel pot z očí a připsal na skoro prázdný papír další větu, kterou posléze škrtnul. To není dobré, pomyslel si, upil saké a zahleděl se do dáli. Vzpomněl si na dnešní sběr materiálů pro svůj román, zasnil se při vyvolání obrazů všech těch krásných křivek, poskakujících při sebemenším pohybu. Poskakující tvary mu přivodily na tváři zvrhlý úsměv, div nezačal slintat.
Okamžitě se vrátil do přítomnosti, upil saké z kalíšku a připsal na papír další větu, kterou tam ale, oproti té první, nechal. Ihned přidal další větu, zvrhle se usmíval a pokračoval v psaní, dokud ho někdo nevyrušil.

„Když se vynořila z pěnícího moře, svršek plavek se ztrácel v hlubinách a zanechal tak bohyni zcela odhalenou a vystavenou pohledu Kimimata. Zčervenala a rychle si zakryla poskakující polštářky rukama, nicméně to nebylo nic platné, protože její malé ručky zakryly tak čtvrtinu... No to jsou žvásty!“ ozvalo se mu za zády. Otočil se a spatřil mladou plavovlasou dívku, s černýma očima, sehnutou nad jeho ramenem.
„Kdo ti dovolil číst mé dílo, když není dokončené?“ obořil se na ni a rychle se zvednul ze země. „A vůbec! Nejsou to žádné žvásty, je to literatura!“
„Do kvalitní literatury to má daleko. Větší žvásty jsem ještě nečetla,“ řekla prostě plavovláska.
„Urážíš mě, mladá dámo! Víš vůbec s kým mluvíš? Já jsem Jiraiya, žabí poust...,“ začal, ale byl okamžitě přerušen.
„... zvrhlý poustevník, spisovatel ubohých erotických románů, akoholik, lhář a kurevník. Zapomněla jsem něco?“ dokončila za něj dívka.
„Ten popis ti dal Naruto?“ zeptal se Jiraiya. Nejdřív ho ty názvy naštvaly, ale poté si uvědomil, že to bylo docela trefné, až na ty ubohé romány.
„Kdo je Naruto?“ Sebrala ze země kalíšek na saké a láhev. Nalila si trochu do kalíšku a upila. „To je nějakej tvůj zvrhlej kamarád?“
„Ne to není...“ Zamyslel se. Rozhodně zvrhlý byl, když používal to jeho harémové sexy jutsu, pomyslel si. Uměl ze sebe opravdu udělat sexy slečinku, docela mu chyběl.
„To je jedno. Tady.“ Podala mu složený kus papíru převázaný provázkem.

Jiraiya rozvázal provázek a rozložil papír. Byl to dopis psaný lehce, ladným a zdobným písmem. Byla by to radost číst, kdyby mu obsah dopisu málem nevyvolal zástavu srdce. „D-dcera?!“ zajíknul se, když dočetl do konce.
„Yukina Wakabi, můžeš mi říkat Yuki, taťko,“ zakřenila se na Jiraiyu. Žabí poustevník byl mrtvolně bledý i přes to všechno saké, co vypil. To přece nebylo možné, vždycky si dával pozor, až na jeden případ, ale to použil speciální jutsu. Vzpomínal na všechny ty noci rozkoše, kdy se pečlivě hlídal, aby si nepřidělal nějaký malér.
„Hloupost!“ vyhrknul. „Já si vždycky dával pozor. A používám ochranu, speciální jutsu, které mě naučil Orochimaru, ještě když...“ Ten zmetek, pomyslel si. Udělal si ze mě srandu! Jsem hlupák, že jsem mu věřil.
„Moje máma nikdy neměla jiného muže, než tebe, taťko. Svedl jsi ji řečičkami a šarmem, který teď teda marně hledám,“ sjela ho pohledem, „a nedal sis pozor. Říkala, že to byla nejkrásnější noc jejího života.“ Opět upila saké z kalíšku.
„Odmítám. Tvoje matka chce, abych se o tebe postaral, abych tě naučil, co umím, ale já nejsem tvůj otec. Musí to být mýlka,“ protestoval poustevník.
„Z toho se nevyvlíkneš. Já za tebou půjdu kamkoliv. To si piš!“
Myslela to vážně. Alespoň v tuto chvíli.

Žabí poustevník vstal brzy. Narychlo si sbalil věci, zaplatil svůj účet a nepozorovaně se vytratil z lázní. Nebo si to alespoň myslel.
S dobrou náladou, že utekl té šílené dívce, co ho nazývá taťkou, se vydal směrem k dalšímu turisticky oblíbenému místu. Doufal, že tam nalezne další materiál pro svůj román. Zvesela si vyšlapoval po cestě až došel k rozcestí, kde na něj čekala Yukina.

„Myslel sis, že jen tak zmizíš? Že nebudu vědět, kam jdeš? Ale no tak, kam by si mohl zvrhlík, jako jsi ty, jít? Mám tě přečtenýho,“ řekla mu, když dorazil až k ní.
„Říkal jsem, že je to mýlka...“
„A já zase, že za tebou půjdu kamkoliv.“
Jiraiya si povzdechnul. Uteču jí, nebude mi stačit, pomyslel si a zmizel v korunách stromů. Svižně přeskakoval z jedné větve na druhou, aby jí co nejrychleji zmizel z očí.

Zastavil se až po pár kilometrech, ohlédl se a spokojeně pokýval hlavou. Jeho rádoby dcera nebyla nikde vidět a ani necítil ničí přítomnost. Seskočil se stromu a volným tempem pokračoval ve své cestě. Rozhodl se, že nepůjde tam, kam měl namířeno, ale že půjde do města, které bylo dál něž turisty vyhledávané horké prameny, kam měl původně namířeno.

Když dorazil do města, byl večer. Rozhodl se, že se pobaví v místním veřejném domě, popije, posbírá materiál pro knihu a když bude mít štětí, stráví příjemnou noc ve společnosti krásné dívky.

Po několika hodinách se ocitl v příjemné společnosti šesti dívek, které ho neustále nutily pít. Byly ve svém řemesle dobré, věděly, co takoví perverzáci chtějí a neostýchaly se mačkat na žabího poustevníka své přednosti.
„Takže ty jsi spisovatel, Ji?“ zavrněla slečna s hnědými vlasy na lopatky. Ruku měla omotanou kolem poustevníkových zad a druhou mu přejížděla po stehně.
„No... jooo.... já píšu dobrý knihy, víš? Erotický romány... chtěla by ses v takovém románu ocitnout?“ Jiraiya už měl docela upito a pusa mu povídala sama.
„Nepíšeš snad ty slavné romány?“ vypískla hnědovláska.
„Jsou slavné, to máš pravdu. Moje Itcha Itcha Pa...“
„Paradise lovers? Tu sérii miluju. Je tak... no, ruka se mi často ocitá jinde než na okraji knihy.“ Naoko se začervenala.
„Ne, tak se to nejmenuje. Itcha Itcha Paradise, když už.“
„Ale né, takový žvásty. Já myslím přece Pradise lovers. Tomoe a Tatsuki jsou vážně krásný pár, ale proč je necháváš tak trpět v rukou jejich nepřátel? Ale je fakt, že ty scény, kdy.. ehm ehm... jsou vážně vzrušující.“ Slečna dál vrněla a ani si nevšimla, že její bělovlasý klient postupně rudne, následně fialoví a nakonec bělá. „Co je to, sakra, za knihy?!“ zahřměl a odstrčil slečnu, až dopadla na zem, čímž schytal facku, když se jí povedo zvednout se ze země.

Pln rozhořčení opustil centrum zábavy pro dospělé. Našel penzion, kde se chtěl ubytovat. Na recepci na něj čekala Yukina.

„Říkala jsem, že tě mám přečtenýho. I v tom bordelu jsem byla, abych se ujistila, že tam fakt jsi,“ prohlásila a vítězně se usmála.
„Já tě nic učit nebudu. Za tím si stojím.“
„Matka si myslela, že ze mě uděláš kunoichi. Nechápala ale, že nemám rozvinutou chakru, nebo jak tomu říkáte. Nenaučím se to. A bojovat vlastně ani nechci. Stačí mi můj život, tak jak je. Šla jsem tě najít, protože to matka chtěla.“
„Tak co po mě chceš?“
„Vlastně nic. Chtěla jsem tě poznat, zjistit, co jsi zač. Proč tě matka miluje, když o tobě říká, že jsi lhář a perverzák. Cestou sem jsem si uvědomila, že s tebou jít nechci. Nemůžeš mě naučit být kunoichi a i knihy píšu lepší než ty.“
Jiraiya na ní chvíli civěl, jako kdyby jí nerozuměl. Měl radost, že se zbaví problému, ale potom ho to trklo.
„Lepší knihy než já?!“
„Paradise Lovers. Mnohem lepší než ty tvoje žvásty. I fanoušci té série to říkají.“ Zasmála se, když viděla otcovu reakci. Jiraiyovi klesla čelist až k zemi, oči se mu vypoulily.
„Děláš si...?“ dostal ze sebe.
„Nedělám. A teď mě omluv. Jdu si udělat menší průzkum do pánských šaten místního veřejného koupaliště.“ Sladce se usmála a opustila penzion.

„Možná jsi přecijen má dcera,“ usmál se pro sebe.

Občas ji tajně zkontroloval, ale už nikdy se nesetkali tváří v tvář.