Na horu Tatuane

Sasuke měl švagra. A ne ledajakého - tenhle švagr nejenže nezemřel během vyvraždění Uchihů ani žádné z mnoha misí a válek, kterých se kdy zúčastnil, ale ještě si z nějakého nepochopitelného důvodu u Sasukeho vysloužil oslovení Onii-san a Aniki. Naruto netušil, jak se k tomu tématu vlastně dostali - nejspíš něco kvůli ramenu, protože ho Naruto právě hltal k večeři, a když ze Sasukeho vypadlo, že existuje poslední stále žijící a ještě k tomu velmi ctěný Uchiha, málem se udusil v omáčce.
„A-ale... ale mně jsi o něm nikdy neřekl," namítl Naruto ukřivděně, když obskakoval Sasukeho na cestě domů.
Poslední Uchiha měřil ulici klidným, pravidelným krokem a nepokoušel se připomínat, že jejich dávná týmová spolupráce měla jepičí život a při všem tom honění za pomstou a pletichami tajemných organizací nebyl zrovna čas probírat Sasukeho vzdálené příbuzenstvo. Pokrčil rameny. „Není Uchiha. Vzal si sestřenici Reiu."
„No a!?" Vyjekl Naruto a několikrát plácl dlaněmi o kolena. „Je to rodina! Tebe vážně nikdy nenapadlo, že byste mohli být spolu? Že bys nakonec nemusel bejt sám!?"
Sasuke si nejprve unaveně povzdechl a chtěl budoucího Hokage nějak rázněji odbít, ale včas se zarazil. Narutově upřímné tváři vládl naléhavý výraz a jeho telecí modré oči vyděšeně těkaly sem a tam. A tak si Sasuke musel připomenout, jak a proč skončil klan Namikaze, a že samota byla v podstatě důvod, proč se s ním Naruto snažil od začátku spřátelit. „No, onii-san... byl neuvěřitelně akční, hlásil se na víc misí, než dokázal stihnout, a vždycky někde daleko od Konohy. Ani nevím, jestli by se mnou chtěl vůbec něco mít."
„Tak to zjistíme!" Narutovi se vrátilo ztracené nadšení a rychle se narovnal. „Kde bydlí?"
„Nevím. Ale prý je na misi někde na hranicích Kamenné. Tutoame, nebo tak nějak se to tam jmenuje," řekl Sasuke a potřásl střapatou hlavou. „Můžeme teď radši mluvit o něčem jiném?"
K jeho překvapení se Naruto okamžitě stáhl a omluvně zvedl ruce. „Jo, jasně, Sasuke."
A tak šli a mluvili o nových technikách ninjutsu, o příštích volbách Hokage, o odlehčených protézách a Narutově námluvách s Hinatou, které byly spíš námluvami s Hiashim, a tak si Sasuke pročistil hlavu a zapomněl.
Naruto nezapomněl. Čekal.

Sakuru probudila sprška štěrku a hlíny, která jí uprostřed noci vletěla do postele otevřeným oknem a napadala pod přikrývku. Rozespale se vymotala z deky a s narůstající zuřivostí se dopotácela k oknu.
„Magore!" Zařvala na provinilce, ať už jím byl kdokoliv.
„Psst! Sakuro." Z protějších keřů se vynořila Narutova blonďatá hlava. „Spíš?"
Tato otázka vykouzlila na Sakuřině tváři extra dopálený výraz.
„Super! Neslyšel jsem cinkání od okna, tak jsem si říkal, jesli's slyšela můj signál..."
Sakura si bezeslov vytřásla kamínky z vlasů.
„Jéé, ono bylo otevřený!" Budoucí Hokage se zazubil a vyhrabal se z listí. „Pojď dolů! Musíme si promluvit!"
Sakura se chvíli klátila jen tak na místě a v duchu napočítala do pěti, než se trhnutím přinutila k hektické chůzi potemnělým domem a tiše přitom opakovala: „Jestli se to netýká Sasukeho..."

Naštěstí se to týkalo právě Sasukeho, a jakmile jí byly sděleny podrobnosti, neváhala na sebe hodit vestu a terénní sandály a vydat se o půl jedné ráno na dvou set kilometrový maraton lesem kamsi do neznáma. Což bylo více než trefné, protože když se ptal Naruto na celnici na cestu, zjistili, že nic jako Tutoame v Kamenné neexistuje a nebýt jakési dobré duše, která jim ukázala směr k hoře Tatuane, strávili by nádherné dopoledne pochodem po turistických trasách.
Tatuane byl poměrně nízký, zato však neuvěřitelně spičatý kužel z hnědého kamene, posazený mezi hromadou podobných jehlovitých útvarů, které někdy před tisíci let vyvrásnily z povrchu planety do podivného, křížovitého uskupení, připomínajícího tvar šesticípé hvězdy. Putování kolem prý mohlo být docela nebezpečné, ale na to jaksi nikdo nedbal, a tak se v něm každoročně ztrácela spousta lidí, pročež místní domorodci přezdívali celému pohoří hvězda smrti. A jak se tak dvojice ninjů proplétala horským bludištěm, kde kromě lišejníku nic nerostlo; a kromě občasného lumíka a dravých ptáků, kteří je lovili; ani nic nežilo, a kde je navíc několikrát zastihl déšť, jejich nadšení začalo pomalu ale jistě opadávat.
Tatuane našli až k večeru. Nebo spíš, objevili malý béžový stan, před kterým seděl neurčitě se tvářící chlápek a vařil rýži v kotlíku nad ohništěm.
„Ehm, zdravím," začal Naruto co možná nejpřátelštěji. „Je tohle hora Tatuane?"
Neznámý domorodec nehnul ani brvou a pokračoval v tichém zírání na oba jouniny.
„Hledáme tady jednoho známého. Jmenuje se - ..." Naruto se zarazil s rukou ve vlasech. Jak on se vlastně jmenuje? „No, říká si Aniki?"
Žádná reakce.
„Nebo možná Onii-san?" Zkusil Naruto.
Domorodec se podrbal na lýtku.
„Je z Konohy," poradila Sakura, v naléhavé tužbě odtud co nejrychleji vypadnout.
Chlápek si pohladil začínající strniště, jednou rukou zamíchal rýži a druhou máchl neurčitě doprava. Naruto se Sakurou poděkovali a vydali se rychle k vrcholu. Cestou zahlédli další dva stany, jeden modrý a druhý hnědý (zblízka vyšlo najevo, že je to dřevěný přístřešek), a s nimi tři podivné chlapíky v různých fázích zarostlosti, kterým nebylo moc do řeči, ale taky nakonec mávali doprava.
Obydlí Sasukeho švagra byla čtveratá chata z trouchnivějícího dřeva, na střeše obrostlá mechem a pod střechou vyzdobená zavěšenými těli mrtvých ryb, ptáků a plátů masa neznámého původu, kolem kterých se vznášely roje malých mušek a velkých masařek. Odkudsi k ní vedla roura na vodu, končící v hrubě vytesaném žlebu, u něhož momentálně stála strakatá koza s dlouhým řetězem kolem krku a zvědavě si oba příchozí prohlížela. Oba Konožané zadoufali, že to není jejich konečný cíl, ale nikde v okolí žádné další chaty nebyly a tahle stála skutečně docela napravo.
„Je to vážně ono?" Zapochyboval Naruto a zaklepal na dřevěnou desku, která podle pantů a provázku v úrovni kliky asi zastupovala dveře.
Holou krajinou fičel vítr. Nic se nedělo.
„Zapomněla jsem dole časopis," řekla Sakura.
„Jdeme pro něj?" Řekl Naruto.
„Jo."
„Fajn."
Oba ninjové se na místě otočili a poněkud strojovou, leč rychlou chůzí zamířili zpět. Nezastavili se, ani když za nimi zavrzala prkna, ozvaly se rychlé kroky a cinkání popadaných předmětů. Teprve až kdosi zvolal zvučným hlasem: „Počkejte! Neodcházejte! Hledáte mě!?" Oba byli nuceni zastavit a postavit se pánovi chaty čelem.

Aniki byl hubený, opálený muž s plavými vlasy v neupraveném rozcuchu a s jasně zelenýma očima, které v úsměvu mhouřil a dělaly se mu kolem malé vrásky. Na sobě měl jenom zažloutlé trenýrky a zelenou ninja vestu, z jejíž kapes trčela lžíce, jídelní hůlky, vlasce, hromada rybářských háčků a kus sušeného masa s nakousnutým okrajem. Zarostlý byl doslova napůl, protože se právě holil středně velkým kunaiem a na polovině čelisti mu pěnilo mýdlo.
Z interiéru chaty bylo poznat, že toho od začátku moc neměl, takže to nahrazoval podomácku vyrobenýmu předměty z dostupeného materiálu, kterým byl většinou hnědý kámen, z něhož byla vyrobena podlaha, stůl, židle a dokonce i skříň na nádobí (ačkoliv v ní ležel jediný ešus). Vzadu měla chata malé okno a místo záclony ozdobně prostříhaný papír ze starých novin.
Sasukeho Aniki si oholil druhou stranu tváře, usedl za stůl proti svým návštěvníkům a z kapsy vytáhl nakouslé maso. „Tak vy jste z Konohy! Tam už jsem nebyl... No, dlouho. Jak je ve staré Listové?"
Naruto obešel fakt, že po poslední válce je to spíš Nová Listová, a řekl: „Fajn."
„Jde to," přikývla Sakura a rozpačitě si prohlížela zbytek Anikiho uniformy, pověšený na šnůře kousek od ní.
Aniki se omluvně usmál. „Ten binec mě mrzí. Moc lidí nám sem zrovna nechodí..."
„Nám?" Zopakoval Naruto. „Co je to za ty lidi venku?"
Aniki zvážněl. „Oh, vy o tom vlastně nic nevíte... Nedivím se, tohle je v podstatě hodně tajná mise mise."
„Vážně?" Ve tvářích Konožanů bylo znát jasné pochyby.
„Jo, on totiž úplně na vrcholu bydlí starej vynálezce ninjutsu. Říká se, že má v zásobě nějaké hodně šikovné techniky, tak se mu snažím vnutit do přízně, aby je jakože předal potomstvu, než umře. Jenomže se to nakonec stejně rozkřiklo a teď sem pomalu všechny vesnice někoho poslaly. Třeba ti dva opálení dole jsou ze Suny a hned za svahem bydlí Mlžňák, to je jasný podle zubů. Jen ten novej, co si postavil stan dole, mi vrtá hlavou. Řek bych, že bude z Čajový, ale z přízvuku se to nepozná..." Aniki si chvíli zamyšleně mnul oholenou bradu, ale vzápětí toho nechal a zasmál se. „Ale nedostanete to z nich, i když je to tu všem jasný! A mistr si to užívá! Každou chvíli se mu tam nahoru někdo trmácí s miskou jídla a doufá, že ho veme do učení!"
„A co tady teda celou dobu děláte?" Zeptal se Naruto, který by se z podobné mise napřed zbláznil a pak se stal ztraceným ninjou.
„Nic moc," přiznal Aniki smutně. „Zkoušel jsem to na ty kluky dole, ale pořád to berou moc vážně. Teda, s tím Oblačňákem na druhý straně kopce děláme docela pokroky. Posíláme si zprávy morseovkou přes tam-tamy. Všechno to veršuje, je divnej..."
Naruto nějak zapoměl, proč sem vlastně přišli, a protože se začínal ze sezení na jednom místě celkem nudit, raději se pídil po věcech kolem a netaktně si je prohlížel.
„Hej, na co je tohle?" Právě našel cosi, připomínající ozdobnou stěrku na okna, akorát bez gumy.
„Naruto," okřikla ho Sakura.
Ale starší ninja už věc vzal a zkusmo s ní máchnul. „To je moje katana. Hele!"
I s onou věcí v rukou se mu záhadně povedlo udělat pečeť a z kovu vyšlehl plamen modré chakry, jenž na konci násady vytvořila ostří.
„Říkám mu Chakrový meč, funguje na svitek v jílci. Dal mi ho Sarutobi, když jsem absovoval... Mimochodem, jak je staříkovi?"
„Hustý," vydechl Naruto.
„Ehm," vydechla Sakura. „Moc dobře ne... Jak dlouho už tady jste? Chodí vám sem pošta?"
„No, slíbili, že mi sem budou posílat noviny a tak," přiznal Aniki. „Ale zatím se sem dostali jen dva holubi a z těch zpráv jsem toho moc nepochopil."
Naruto si vzpomněl na párek sokolů, visících nade dveřmi a docela to chápal.
„V podstatě jsme tu se Žvejkalem už pár let sami pro sebe..."
„Kdo je Žvejkal?"
„Moje koza. Koupil jsem ji dole v údolí."
Sakura si unaveně promasírovala spánky a rozhodla se přejít na věc: „Podívejte, důvod proč jsme přišli, je náš kamarád Sasuke. Vzpomínáte si na něj?"
Anikiho oči nadšeně zasvítily. „Sáááske-kun!? Božínku, jak se ten špunt má?"
„Už tak trochu vyrostl," podotkl Naruto.
Sakura nasadila vážný výraz, protože se chystala na nejistou půdu. „Nevím, kolik toho víte, ale řekněme, že tragédie klanu Uchiha Sasukeho hodně poznamenala."
Nad touto zprávou se Aniki zachmuřil a zahambeně sklopil hlavu. „Jo, byl jsem ještě doma. Hrozný, co se stalo... A nikdy bych to do Itachiho neřek. Byl to fajn kluk."
Naruto svého hostitele nejprve tiše sledoval, než mu vztekle zacukala brada. „Tak proč jste teda odešel! Měl jste tam zůstat! Se Sasukem! Jste přece jeho Aniki, ne!?"
Aniki rychle přešel ze zahambení do šoku a z něj do nechápavosti. „Co?"
Sakura musela chytit Naruta kolem pasu, aby se na pachatele příbuzenské nezodpovědnosti nevrhl. Uzumaki mu zašermoval prstem před očima. „Má vás rád! Kdybyste s ním zůstal a byl jeho opravdovej onii-san, nestal by se žádnej Orochimaru!"
„Heh?" Jejich hostiteli chvíli trvalo, než mu došel obsah Narutova sdělení a omluvně zvedl ruce. „Ehm, nevím, jak jste na to došli, ale já a Sasuke zas tak blízcí nejsme. Jenom jsem byl v týmu s jeho sestřenicí..."
Naruto se zarazil. „Ale pro něj jste."
Obyvatel chaty zvedl jedno obočí do výšky.
„Prý vám říká aniki," vysvětlila Sakura.
„A onii-san!" Dodal Naruto.
Aniki na oba chvíli naprosto nechápavě zíral a pak se rozesmál; tak moc, že se houpal ze strany na stranu a mlátil se přitom do kolen. „Tak tohle se mi ještě nestalo... Okami! To je skvělej omyl!"
„Co? Jaký omyl?" Vyjekl Naruto a zmateně se rozhlížel kolem v marném pokusu přijít na odpověď.
Sasukeho bývalý švagr se přestal smát a rychle se vydýchal. „Asi jste ho špatně slyšeli. Jsem Anaki Obi! Zkráceně mi říkají Obi-san."
Naruto klesl zpět na kamenné sedátko. Když asi minutu nikdo nic neřekl, Anaki Obi-san se podrbal v rozcuchaných vlasech a povzdechl si:
„Znali jsme se od vidění, a docela dlouho. Reia se mnou chodila do akademie, pak se z nás stal tým, znáte to. Měl jsem ji rád."
„Jistě," přikývla Sakura, stále ještě v šoku. „Proto jste se vzali, ne?"
Anakimu se vrátil do tváře mírný úsměv. „No, to byl vlastně taky omyl... Stalo se to na misi tady v Kamenné. Bylo nám šestnáct, byli jsme mladí a blbí a poprvé nám za zadkem nestál sensei. V hlavní vesnici měli zrovna nějakou tradiční oslavu, tak jsme to trochu přehnali se saké. Moc si nevzpomínám, ale druhý den jsme se probrali v hotelu s oddacím listem. On byl totiž svátek zakázané lásky, nebo tak něco. Byla to hromadná svatba. Mysleli jsme si, že je to neplatný, když ani nejsme místní a tak jsme to nechali plavat."
„Předpokládám, že to platné nakonec bylo," řekla Sakura.
Anaki se zasmál. „Jo. Vyfotili nás na první stránku Kamenného zpravodaje. Tsuchikage si ho přečet a poslal Hokagemu velmi potěšený dopis, jak je skvělé, že jeho ninjové ctí místní tradice a tak. Polovina Uchihů se mě snažila zabít a druhá začlenit. Kdybych měl vlastní klan, zavládla by do roka krevní msta."
„A jak to dopadlo?" Zajímalo Naruta.
„Chtěli jsme se rozvést," odvětil Anaki prostě. „Ale pak jsme museli běhat na různý recepce v Kamenný - jako 'ti dva, co se tam vzali', a Hokage pořád říkal, že jindy... Ty akce byly nacpaný jídlem zdarma a dost daleko od Reiných příbuzných, tak jsme si řekli, proč ne? Krásný časy. Hele, chcete ji vidět?"
Anaki nečekal na odpověď, hmátl do jedné z kapes uniformy a vytáhl starou, pomačkanou fotku tři dětí s modrými čelenkami. Sakura v obrázku okamžitě hledala tradiční sestavu: Uřvaný a energický optimista, tichý a geniální pesimista a nakonec jedna holka. První úlohu měl určitě Anaki, který své parťáky objímal z každé strany a tiskl k sobě. Vtip tkvěl v tom, že kromě Reii byl i třetí člen týmu dívka, a zatímco Reia se Uchihovsky mračila, její kamarádka doháněla Anakiho v šířce úsměvu.
„Vypadá tak na-aně," okomentoval obrázek Naruto a s Anakim unisono řekli: „Uchiha... Platíš ramen!"
„Ach jo, ramen..." povzdechl si Anaki trpce. „Nemáte nějakej?"