Poezie

[center][i]Jak mám vlastně začít?
Nestačil jsem se napít.
Přejdu rovnou k věci,
Bez vody se špatně vedou řeči!
-
Proč mám tenhle živel rád?
Je příjemné si v něm hrát.
Voda chladí, povznáší,
starosti odnáší.
Chtělo by to bezednou sklénku,
teď jsem vynechal myšlenku!
Zapomněl jsem ji, jaká škoda,
zase mi došla, ta moje voda!
-
Proč není sklénka bezedná věc?
Je to otrava a doslova pevná klec.
Komu se líbí její dolévání,
Stal se cvokem k politování.
Kisamem bych chtěl býti
a jeho vodní jutsu míti.

Modré vlasy, v nich origami,
ted však už tančíš se hvězdami.
Bělostná křídla, jak anděl jsi měla,
a mír bylo to, co jen jsi chtěla.

Yahiko, Nagato, dva tobě drazí,
prvního zabili bezcitní vrazi.
Druhý svůj život dal, pro dobro světa,
v hlavě ti dále zní poslední věta.

Ted ležíš tu sama, na vodě beze dna,
tak čistá a krásná, andělsky nádherná.
Po větru posíláš papírek rudý,
vždy budeš hrdinkou pro svůj národ chudý.

Umíráš a vidíš jen barvy duhy,
za chvíli setkáš se se svými druhy.

Já píšu vám, co mohu více,
co více mohu dodati?
Než to, že když zřím tvé oči, líce
Tak často trpím závratí.

Jak padala bych ze skály,
a tříštilo se tělo moje.
Však rty by stále šeptaly,
jsem tvoje lásko, jenom tvoje.

Tvé oči, lásko, hluboké,
a jako moře temné.
A tvoje rty, jak růže
její listy jemné.
A tvoje tělo lásko,
jak sochal by je Bůh.
A mé se chvělo lásko,
však pro tebe jsem dál jen vzduch.

Mohu psát básně, texty, cokoli já mohu,
Modlit se k Aláhovi, Budhovi i Bohu.

[center]Itachi, ty , ktorý si trpel kvôli láske
a snáď jediný kto o tom nevedel bol len Sasuke,
TY, ktorý si len pre svoju Konohu žil
a pre svojich drahých za cenu svojho života mier bránil,
dnes už len hlboko spíš a snívaš o tom nedosiahnuteľnom mieri.


Pre svoju chorobu nedočkal si sa odpustenia,
musel si z tohto sveta odísť bez uzmierenia.
Nebol si vrahom, ba ani sebcom,
život Ťa naučil byť dokonalým hercom.


Nemal si na výber, každý vie to,
klan Uchiha musel zistiť, kde je jeho miesto.
Tvoju bolesť budem navždy zdieľať s tebou,

[center][i]Chcem ťa počuť.
Bozkávať.

Měl jsem tě rád,
než si vyvraždil náš klan,
zabil matku, zabil otce
a všechny ostatní od Uchihů, od nás.

Miloval jsem tě ale, ty jsi udělal to...
...co jsem vážně nečekal,
to, co přetrhlo naše pouto,
to, co zničilo mé srdce,
to, kvůli čemu skončíš v pekle.

Uteču z vesnice, zničím tě,
až budeš prosit o milost,
až zabiju tě.

Tak sbohem navždy, můj bratře.

Každý jeden přijde a pak zase zpět,
nikdo neohřeje se tu déle.
Pro takové škoda vět
které znějí tak vřele.

Musíš najít pravý smysl života,
to je úděl tvé generace.
A můžu říct, není to samota
ani strach, zlost, ignorace.

Tvůj věk nastal
ty musíš zlomit tu kletbu lidstva.
Zapomeň na toho, kdo se tě nezastal
zapomeň na všechna ta svinstva.

Postavím se ti, v duši klid,
a v srdci mém jediný cit.
Jež zbavil mě zraku, jak dar mého klanu
Mých prokletých očí, Sharinganu.
Jež zbavil mě zraku, jak přes oči páska.
Víš co to je Sasuke? Bratrská láska.

Prsty se dotknu tvého čela,
a přijde mi to jako včera.
Tvá vyděšená tvář, tvůj stín,
když zradil jsem náš klan, já vím.

Z posledních sil ti zašeptám:
"Sorry, Sasuke, maybe next time."

Neumím vyjádřit krásu slova,
neumím ovládat jazyk svůj.
Však tobě já řeknu to zas a znova,
že ty jsi jen moje a já zas tvůj.

Neumím skládati skladby jak Beethoven,
neumím verše psát, jak Shakespeare-ten poeta.
Však tobě já přísahám, budeš vždy v srdci mém,
jen s tebou v duši,já vydám se do světa.

Neumím má lásko, tvoje rty něžně líbat,
neumím slov a činů svých litovat.
Neumím tančiti, hrát, tobě zpívat,
však vždy budu vědět co je to milovat.

[center]Jeho minulost je potříštěna krví
ale pravdu o tom zatím nikdo neví.
Musel zradit vlastní krev
a teď musí přijmout bratrův hněv.
Temnota jeho srdce drtí

Bloumá mezi stromy,
hledá oporu v lese,
nebe křižují blesky a hromy,
on umírající dívku nese.

Kapky krve dopadají na mech,
jež se barví do ruda,
slyšeti je poslední vzdech
shinobiho, jehož život nebyla ostuda.

"Udrž víčka, počkej chvíli,"
nabádá ji v slzách,
ač i když vypne všechny síly,
jeho milovaná obrátí se v prach.

Déšť ukazuje svou sílu mocnou
sama matka příroda pláče.
Pro tu, která bojuje s mdlobou,
pro to malé raněné ptáče.

Ptáče jež život v sázku dalo,
pro bezohledného orla,
ač se to šílenstvím zdálo,

Tak snad lásko, snad,
dotknu se ještě jednou tvých vnad.
Snad ještě jednou pohlédnu do tvých očí,
ze kterých se mi hlava točí.

Snad ještě jednou, jedinkrát,
mě budeš smět pokárat.
Nechci víc nežli ještě jednou,
by jsi v objetí spočinula se mnou.

Omlouvám se tobě,
snad nalezneš místa v hrobě.
Tam, kdes lehávala ustelu ti,
na květech sakury věčně usni..

A ty, příteli,
omluva patří ti.
Ještě jednou bych rád
řekl, že jsi můj kamarád.

Ještě chvíle nežli zavřeš oči,
barvy nebeské modři.

Juubiho zpověď

Jsem démon, otec, stvořitel,
jsem v samotě osidel.
Jsem dárce bolestí,
chci prožít pár chvil radostí.

V zajetí mou duši drží,
vojáci hrdě stojí nad strží.
Chtějí mi klid a mír dát,
už není čeho se bát.

Již budu klidně snít,
a moji synové klidně žít.
Příjde světlo, svoboda
a mírová dohoda.

Děkuji za ten vzácný dar,
již není mnoho času na zmar.
Žijte v lásce a klidu,
já již navěky vzpomínkou budu.

Nechci víc, nežli život volný,
křídla ptáků a směr neomylný.
Tam, ve výškách, v nedostižné dáli,
ve třpytu hvězd nad námi.
To místo záříc směry všemi,
nedostižné pro nás na zemi pokryté lžemi.
My smíme pohledy vrhat v tu stranu,
kde zvoucí vidíme bránu.
Brána, ne pro každého,
pečlivě volí, kdo z koho.
Kdo smí pocítiti slávu a jas,
k nimž zve mrtvých duší hlas.
Brána se směrem jedním,
rozloučení to se životem pomíjivým.
Pečlivě volí, koho pozve dál,
kdo už se příliš dlouho smrti smál.