Krví zbarvené květy sakury

Bloumá mezi stromy,
hledá oporu v lese,
nebe křižují blesky a hromy,
on umírající dívku nese.

Kapky krve dopadají na mech,
jež se barví do ruda,
slyšeti je poslední vzdech
shinobiho, jehož život nebyla ostuda.

"Udrž víčka, počkej chvíli,"
nabádá ji v slzách,
ač i když vypne všechny síly,
jeho milovaná obrátí se v prach.

Déšť ukazuje svou sílu mocnou
sama matka příroda pláče.
Pro tu, která bojuje s mdlobou,
pro to malé raněné ptáče.

Ptáče jež život v sázku dalo,
pro bezohledného orla,
ač se to šílenstvím zdálo,
bylo to pro toho, koho milovala.

Orel nyní se životem si hraje,
na sluníčku se vyhřívá,
ovoce pomsty už zraje,
dívka naposled oči zavírá.

Vlasy barvy slunce v poledne,
oči azurově modré,
tvář mu hrůzou bledne,
nyní obrací se role.

Ten, jež po pomstě dychtil
a přátele nenáviděl,
nyní vlajku míru vztyčil
a hokageho post záviděl.

A ten druhý,ten s mrtvou na zádech,
plán pomsty už osnuje,
nenávist v něm vzbudil poslední její nádech,
obrázek mrtvého Uchihy si maluje.

Ona, ta, jejíž srdce již nebije,
pro něj, pro orla života jejího už není.
Dříve hodný koloušek a nyní zmije,
ze stínu zasadí to nejtěžší zranění.

Vyplňuje se, co si mstitel přál,
co však sám na tomto světě?
Zahazuje svůj život jež ho hřál,
zrovna, když sakura růžově kvete.

Tentokrát nebe pláče více
teď tam leží vedle sebe na místě bolu,
zhasla i ta poslední svíce,
tým sedm zůstane už navždy spolu.