Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 008

008 – Už to tak bude...
Po Yamatově smrti byli všichni, kteří s ním byli na misi, včetně mě, zamlklí, všichni jsme přemýšleli o bombě nastražené v ohništi.
„Jak se to mohlo stát?!“ vyjela na nás Tsunade, když jsme všichni byli v její kanceláři. Nejspíš zapoměla, že to byla ona, která ho ošetřovala.
„Nechápu to! Jak se mohl jen tak vzdát?!“ Už zničila stůl a chystala se do zbytku nábytku, Shizune úzkostlivě svírala Ton-Ton v náruči, já překonával nutkání si začít hryzat nehty, Temari se neklidně dívala střídavě na Kakashiho a na Tsunade, Kakashi se díval do země a Kiba stál s Akamarem v rohu, jakoby se ho to netýkalo.
„Já-já nevím... Prostě...“ koktal Kakashi.
„A co ti tam tak tajně říkal?!“ ptala se dál Tsunade.
„T-to nemůžu říct, řekl, že to mám říct jen v případě nejvyšší nouze. Nebojte Hokage-sama, nic důležitého to není, jen jeho tajemství,“ řekl smutně Kakashi. Yamato zemřel teprve včera a pohřeb měl mít za tři dny. Všichni tam samozřejmě budeme. Vlastně kromě Temari.
„Aha! Tak tajemství? Hmm... Tak do toho nebudu strkat nos, ale jestli je to něco důležitého...!“ řekla Pátá a konečně se jakžtakž uklidnila, „doufám, že se všichni zúčastníte pohřbu?“ vrhla na nás pohled. Všichni jsme mumlali něco na souhlas.
„A jak to bude s Konan a Itachim?“ zeptal jsem se.
„Budou plnit mise zadarmo, nějakých padesát D misí, dvacet pět B misí a deset A misí, ale některé zadarmo nebudou, protože to by pošli hladem. Hmm... A přidáme k tomu vycházky od osmi ráno do šesti večer. Vím, že se to nebude lidem líbit, ale co mám udělat? Zakázat jim vycházet úplně? Zavřít je? Ale ta Konan... Nikdy předtím jsem ji neviděla... Ani žádná vesnice nehlásila, že viděli nějakého zločince s jejím popisem,“ odpověděla mi, „běžte a doručte jim tenhle svitek,“ rozkázala a hledala svitek v hromadě sutin. Konečně ho vyhrabala a podala ho Kakashimu.
„Dám jim ho,“ řekl prostě a vyskočil oknem. Kiba s Akamarem se rozloučil a taky odešel, ale dveřmi.
„Temari, kdy se vrátíš do Písečné?“ zeptala se jí Hokage.
„Asi zítra, dnes se vyspím u Shikamara, pokud teda můžu?“ podívala se na mě a zvedla obočí.
„Jasně.“
„Vsadím se, žes sis tam ještě neuklidil,“ pokusila se o vtip, ale nedokázal jsem se ani pousmát natož zasmát.
„Shizune běž mi sehnat nový stůl,“ rozkázala Tsunade Shizune.
„Náklady za nábytek... To nás jednou zničí,“ zamumlala Shizune a odešla.
„Můžete jít,“ propustila nás. Vyšli jsme z kanceláře.
„Hele... Nesmíme být smutní, ty nesmíš být smutný... Pak by ses mi nelíbil,“ ždrcla do mě a pousmála se.
„Hmm... Ty taky ne,“ připustil jsem.
„Tak vidíš,“ usmála se naplno a chytla mě za ruku.
„Kam půjdem? Ta Tsunade nás tam držela dvě hodiny! Už je jedenáct,“ řekla Temari a společně jsme vyšli z budovy Hokage.
„Pojďme se projít a nebo spíš si sednou někam na kraj Konohy na lavičku,“ navrhl jsem.
„Ty jseš hroznej lenoch!“ zasmála se.
„Tak to máš smůlu, jestli se ti nelíbí lenoši!“ ždrcl jsem já do ní.
„Hmm. To se uvidí,“ usmála se tajemně a vykročili jsme k nejbližší lavičce a ne až někam na kraj.
„Co myslíš, jak je přijmou?“ zeptala se, když jsme si sedli.
„Koho?“ nechápal jsem.
„No Itachiho s Konan,“ ztlumila hlas.
„Těžko říct... Někteří možná dobře, ale většina spíš špatně...“ zamumlal jsem.
„Většina je zná a ví, co provádí za... zločiny,“ povzdechla si Temari.
„Chjo... To je otrava,“ zabrblal jsem.
„Co zas?“ zeptala se.
„Ale nic... Škoda, že...“ nedořekl jsem.
„Škoda, že co...?“ usmála se.
„Že...“ nadechl jsem se, „že musíš zítra odejít z Konohy,“ přiznal jsem.
„Ahá!“ vítězně se usmála, „tak si to užijem ne?“
„Užijem?“ civěl jsem na ni.
„No,“ potvrdila a objala mě, „nezajdem někam? Jako na oběd.“
„Tak jo, ale platíš!“ souhlasil jsem a vstal z lavičky. Temari vstala taky, ovinula mi ruku kolem pasu a spolu jsme šli do Ichiraku Ramen. Kam taky jinam.
„Naruto! Ty tu snad i spíš!“ řekla Temari, když jsme kolem dvanácté dorazili do Ichiraku a objednali si.
„No to zas ne,“ řekl Naruto, který před sebou měl asi pět prázdných misek od ramenu a dojídal šestou. Společnost mu dělala Hinata.
„Nevíte, kde je Sakura?“ zeptala se Hinata.
„Těžko říct, neviděl jsem ji od...“ málem jsem prozradil, že Yamato zemřel, ale pak jsem si řekl, že stejně se to dozví a Naruto má právo to vědět. Byl to jeho sensei a mohli za to Akatsuki.
„Od Yamatovi smrti,“ dopověděla Temari, nejspíš došla ke stejnému názoru, jako já.
„Yamato...?“ zlomil se Narutovi hlas, v ruce hůlky na půl cestě do pusy a ve tváři vytřeštěný výraz.
„Ano,“ přisvědčil jsem smutně.
„Ale nikomu neříkejte, že jsme vám to řekli. Je to přísně tajné,“ upozornila je Temari, „dřív nebo později se vše dozvíte.“
„Ach! Yamato... Moc jsem ho neznala, ale připadal mi fajn...“ sklopila oči Hinata a snažila se, aby se nerozvzlykala nahlas. Naruto mlčel a snažil se nebrečet, i když se mu oči zaplnily slzami. Teuchi nám dal misky s ramenem a já s Temari jsme začali jíst. Když jsme dojedli, rozloučili jsme se s Narutem a Hinatou a šli jsme se porozhlédnout po Konoze. Zahlédli jsme pár známých lidí, zdravili nás. Zbytek dne jsme se jen tak procházeli po Konoze, protože nebylo, co dělat. Kolem osmé hodiny večerní jsme si to zamířili směrem k našemu domu. Byli jsme vcelku daleko a už jsme slyšeli řev.
„Ha! Táta nejspíš zapomněl nakrmit jeleny!“ uchechtnul jsem se.
„Co prosím?“ zeptala se Temari.
„Táta nenakrmil jeleny, to je normální,“ zopakoval jsem. Vešli jsme do domu a málem jsme toho litovali, protože právě vzduchem letěla pánvička a málem trefila Temari, nebýt mého pohotového zásahu.
„Ech... Mami... Uklidni se,“ poradil jsem jí a podal pánvičku.
„Shikamaru! To jste tu brzo z té mise,“ přivítala nás.
„No, proběhlo to rychle,“ přisvědčil jsem, „neuklízela jsi mi v pokoji, že ne?“ vrhl jsem na ni podezřívavým pohledem.
„Radši ne,“ odpověděla.
„Temari tady ještě dnes přespí,“ oznámil jsem.
„Ale jasně, že ano drahoušku,“ souhlasila máma a usmála se na nás celá šťastná, že to je Temari.
„Neříkej mi drahoušku!“ zavrčel jsem a s Temari jsme šli do mého pokoje.
„A já ti můžu říkat drahoušku?“ provokovala Temari v mém pokoji.
„Ne!“ odsekl jsem. Přistoupila ke mně a políbila mě.
„A teď?“ zeptala se, když se ráčila ode mě odtrhnout.
„Ne,“ usmál jsem se. Položila mě na postel a líbala mě. Pak mi sundala mikinu a tričko a když jsem si uvědomil, co chce právě udělat, odstrčil jsem ji.
„Já n-nemůžu,“ řekl jsem zadýchaně.
„Proč ne?“ zeptala se mile, takže to nevyznělo drsně.
„Nejsem připravený a vážně bys chtěla něco dělat v jednom domě s mými rodiči?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Hmm... To asi ne,“ uznala, „tak zůstanem u líbání a pak přejdeme k něčemu víc,“ ujistila mě a znovu mě políbila. Najednou jsem vyskočil a šel ke dveřím. Zírala na mě a když jsem zamkl, pochopila.
„Uááá,“ neudržela se a zívla.
„Jdem spát,“ rozhodl jsem, „musíš se vyspat, když zítra jdeš,“ řekl jsem a zašel do koupelny. Když jsem vyšel, už převlečený a umytý, šla do koupelny Temari. Po nějaké půl až tři čtvrtě hodiny vyšla ven v tom samém tričku, jako předtím. Lehla si na ke mně na postel a objala mě.
„Shikamaru, já nevím, kdy zase přijdu do Konohy,“ řekla.
„Když ne ty do Konohy, tak já do Suny,“ ujistil jsem ji.
„Ty? Největší lenoch v celé Zemi Ohně i Větru?“ zasmála se.
„Tsss... Podceňuješ sama sebe,“ řekl jsem.
„Ty bys kvůli mně šel do Suny?“ zeptala se.
„Šel,“ potrvdil jsem vážně.
„Páni, to už je něco,“ usmála se a znovu zívla. Dala mi pusu, vstala a přelehla si na matraci.
„Dobrou,“ řekla a usmála se.
„Dobrou,“ odpověděl jsem a zhasl.
Ráno u Konan...
Konan vstala a chystala se jít do koupelny. Pořád nevěřila, že to udělala, že přijala mír. Myslela, že to je všechno jen sen a že se z něj probudí, že se probudí zpátky v Akatsuki sídle. Ale bylo to tak, opravdu byla v Konoze, ve Skryté Listové vesnici. Najednou se jí udělalo špatně a tak letěla se do koupelny vyzvracet. Nechápala to, ale pak ji napadlo, co znamenají ranní nevolnosti.
Těhotenství...