Super Sestry 49

Tokime : Včera jsem se definitivně rozhodla, zůstat v Konoze. Jen nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí. Díky Hokage jsem se vykroutila z povinosti nazývané „přátelé a já“. Přidělila mi dům, za který ji později budu muset platit nájem. Dostala mě pryč od všech zvědavých očí s výmluvou, že musím ještě do nemocnice na kontrolu atd.. Nevadilo mi, že se budu muset zapojit do toho dění okolo, jako poznat ostatní, spřátelit se s nimi, zvyknout si na kolektiv, na okolí a všechno společné s životem zde, ale co mě opravdu namíchlo, bylo s kým jsem to pro zatím musela trpět... Yoru! Byl všude, v obýváku, kuchyni, u mě v pokoji, no prostě všude. Jeho přítomnost mě vytáčela a ještě víc mě štvalo to, že na každém kroku se mi snažil věšechno vysvětlit. Z toho, co jsem poslouchala, je to opravdu můj otec a už chápu vlastně i všechno ostatní, jelikož mluvil i v noci a přes zdi je všechno slyšet. Jen jsem byla prostě naštvaná. Byla jsem naštvaná na to, že nás vůbec opustil, jenže zase chápu, že oni taky potřebovali pomoct. Ale nejvíc mě žralo to, že na mě zaútočil. Opravdu mě to se*e. Otec jeden ….. mám takovou chuť mu vynadat do kre*énů, jenže.. No vlastně to můžu udělat, pořád si myslím, že to je ten magor, co se do všeho se*e. Nepříjdu si jako jeho dcera a asi to tak nikdy ani nebude.
Seděl vedle mě v obýváku. Chtěla jsem ho odkopnout na druhou stranu pohovky, ale stejně by se vrátil.. jako bumerang
„Jak to vzala Meshiki?“ zeptala jsem se, ačkoliv mi sestra pořád v hlavě tkvěla jako „ta, které pořádně nevěřím“.
„No, líp jak ty, jenže jí jsem nenapadl a vážně nezranil,“
„No jo, to totiž otcové většinou nedělaj,“ poznamenala jsem. Chtěl něco namítnout, ale nakonec si to nechal pro sebe.
„Neměl bys bejt pořád jen se mnou. Měl bys jít taky někdy za ní,“
„No teď asi ne, když jsem ti byl přidělenej jako osobní stráž,“ trochu se pousmál. Zavrčela jsem. Bylo mi jasný, že se budu muset dneska vydat do ulic. Nechtělo se mi, ostatní už nejspíš vědí, že jsem ztratila pameť, tipuju, že jim to řekli po tom včerejším fiasku. Jenže se mě budou stejně vyptávat a tak dále a tak dále.
„Půjdeme už?“ zeptal se.
„Půjdeme?“
„No ven,“
„Spolu?“
„No víš jak.“ Jo věděla jsem jak, já budu bloudit ulicema a on se za mnou bude nenápadně plížit, jak originální. Radši už jsem mlčela a z povdechem se šla přezout.
Venku bylo hezky, ale na mě poměrně dost lidí. Sledovala jsem vytrýny a snažila se vyhnout jakémukoliv povědomému pohledu ze sešítku přátel. Když v tom... ananasová hlava, ten s kterým mam složitý vztah. Přilepila jsem se k jednomu „obchodu“ a snažila se krýt. Prošel okolo mě a na chvilku se zastavil. Přimrzla jsem a modlila se, ať jsem neviditelná. Nevím, jestli jsem získala nadpřirozenou schopnost, ale šel dál. Jenže pohled přes sklo do místnosti, ze které jsem musela vypadat velice komicky, se mi nevyplatil, jelikož na mě zíralo několik zmatených očí. A skoro všechny jsem poznala. Vyběhli ven a nalepili se na mě. Nevěděli, co říct, ale jeden z nich začal.
„Opravdu si nás nepamatuješ?“
„Ne, ale ty jsii.. Kiba, že?“ snažila jsem si vybavit jména u danejch obličejů. Kývl. Bingo, jedna nula pro mě. Byla mezi nimi i moje sestra. Držela se v ústraní, ale přesto jsem ji zahlédla.
„Moc si nám chyběla,“ řekla ...Tenten?
„Všem?“ zvedla jsem obočí a letmo mrkla na sestru. Trošku se zarazili.
„Jistě, že všem,“ zapojil se ten s tlustým obočím. zastavila jsem se pohledem u tmavovlásky, která mi nepřipadala vůbec povědomá. přišla jsem k ní blíž a snažila se najít jakýkoliv náznak poznání. ona dělala nejspíš totéž.
"A ty jsiii?" naklonila nechápavě hlavu.
"No jasně," ukázala jsem na ní. "Ty jsi byla u mého probuzení,"
"No jasně," taky na mě ukázala. "Tokime!" prohlásila.
"Nevimkdo!" prohlásila jsem zase já.
"Ayano!" prohlásila za mě. Podívali jsme se na reakce ostatních, ale těm to nejspíš přišlo velice uhozené.
"A ty?" podívala jsem se na hnědovlásku u ní.
"Hitomi," řekla. Trošku jsem od ní popošla, vypadala děsivě. Hleděla na mě tak prázdně, ale zároveň jsem měla pocit, že mě jen jeden pohled může zabít. Nikdo už nic neříkal. Věděli, že jsem jejich kamarádka, ale zároveň také ne a mě to bylo putna. V mé hlavě to byli neznámí lidé. Je možné, že dříve jsem s nimi byla blízce spojena, ale momentálně ani jednoho z nich neznám, teda až na Meshiki.
„No nic, vidím, že nám to tu nějak vázne,“ usmála jsem se. „Tak tedy půjdu,“ vykročila jsem zpět do ulice. Kdosi mě chytl za paži, otočila jsem se a spatřila Kibovu zdrcenou tvář.
„Nechoď,“ zašeptal. V bloku byl zapsán jako můj dobrý přítel, jenže v závorce, což jsem nechápala. V očích měl bolest, něco ho moc trápilo. Možná to, proč byl v závorce a nebo taky ne. Chytl mě za obě ruce. Nadechl se a chtěl něco říct, jenže jeho pohled ztuhl a sledoval cosi za mnou, ostatní taktéž. Když jsem se otočila stál tam teeen.. Shikamaru.
„Noo jasně,“ šla jsem k němu a chytla ho okolo ramen. „To je ten muj komplikovanej vztah, copak asi budeš zač,“ smála jsem se a snažila se uvolnit situaci, bohužel to nepomohlo, dokonce bych přísahala, že se to ještě zhoršilo. Shikamaru zkoprněle koukal před sebe. Jediný, co mě donutilo se taky tak divně netvářit, byl Yorům smích z povzdálí.
„Dobrá, požaduji vysvětlení,“ pustila jsem ho a všechny přejela pohledem.
„Je to jednoduchý,“ Meshiki se odpružila od zdi a přišla blíž. „Shikamaru byl před našim únosem tvým přítelem,“ evidentně si libovala v tom, že ví víc než já. Uvědomovala jsem si, že by něco takového mohlo nastad. Že bych zde mohla mít přítele, jen jsem nevěděla, kdo by to mohl být. Takže Shikamaru. Otočila jsem se na něj.
„Promiň... Ale já si tě prostě nepamatuju. Takže je ti nejspíš jasný, že tě teď nemiluju. Je možné, že to dřív bylo jinak, ale momentálně k tobě nic necítím. Vážně se ti omlouvám“ řekla jsem mu do očí. Cítila jsem se příšerně, ale chtěla jsem, aby věděl, jak na tom je. Aby si momentálně nedělal naděje. Nic neřekl, pouze si dal ruce do kapes a odešel pryč. Ještě chvilku jsme ho pozorovali v dáli, a poté se vrátili do přítomnosti.
„Jaks mu mohla něco takovýho říct!“ vylítla Sakura a s napřáhlou rukou ke mně zamířila. Nebránila jsem se, nejspíš jsem si to zasloužila. Přivřela jsem oči a čekala. Jenže výhled mi zatarasila postava. Yoru stál přede mnou a držel Sakuru za ruku. Ta na něj zděšeně hleděla. Sáhla jsem mu na rameno.
„Nech toho,“ tiše jsem zabrblala. Pustil ji. Připadala jsem si jako princezna, co má svou ochranku, která ji na slovo poslouchá, až na šatičky, prostředí a způsoby.
„Omluvtě mě,“ sklopila jsem hlavu a mířila pryč od nich.

Meshiki : Tokime odešla pryč. Měla jsem příležitost promluvit si s Yoruem. Chtěl se za ní vydat, ale já ho zastavila.
„Počkej Meshiki, musím..“ chytla jsem ho za obličej a namířila si ho k tomu svému.
„Potřebuju s tebou mluvit, tak se mi taky trochu věnuj,“ evidentně ho to mírně zasáhlo. Chtěl mít čas i na mě, jenže musel hlídat Tokime. Ale ona to bez něj určitě přežije. Neji se k nám přidal.
„Co kdybychom se trochu prošli, jenom na chvilku, pak za ní budeš moct,“ navrhla jsem. S povzdechnutím souhlasil a vydal se s námi ulicemi.
„Tak co jste chtěli?“ zeptal se. Šťouchla jsem do Nejiho, ten si před něj stoupl. Yoru si ho nechápavě přeměřoval.
„Pane Yoru..“ začal Neji.
„Prosim tě, neříkej mi pane Yoru, připadám si moc staře,“ zasmál se. Nejspíš netušil, co ho čeká.
„Dobrá... Yoru, tímto vás žádám o svolení k našemu sňatku,“ polkl. Yoru se trochu usmál.
„Co prosím?“
„Žádám vás o ruku vaší dcery,“ orosil se. Yoruovi všechen smích z obličeje zmizel. Místo toho se mu obličej začal tvarovat v naštvanou grimasu. Čekala jsem, kdy mu začně vycházet pára z uší. Měl zavřené oči a zuby mu skřípaly. Neji byl nervózní jako nikdy. Když Yoru oči otevřel, byly celé černé. Pak se v nich objevily bílé zorničky a okolo nich bílý kruh. Vyděsilo mě to, ať šlo o cokoliv, bylo to smrtelně nebezpečné.
„Onigata,“ zavrčel. Onigata? To nemyslí vážně. Četla jsem o té technice, ale myslela jsem, že už není nikdo na zemi, kdo by jí ovládal. Je nesmysl, aby můj otec ovládal tak mocnou oční techniku, vždyť je to Kekkei Genkai. Jenže ten pohled, je to přesně to, o čem jsem četla. Přece by to na Nejiho nepoužil. Udělal krok k němu. Ale ano, použil. Začla jsem se třást. A najednou Yoru propukl v smích.
„Měl ses vidět kámo,“ smál se dál. Udělala se mi kapak u čela. Držel se za břicho a prskal všude kolem.
„Byls podělanej až za usima,“ nepřestával. Neji si povzdechl.
„Tipuji, že je to souhlas,“
„A ty.. vážně jsem si myslel, že si ucvrnkneš,“ podíval se na mě a držel si ústa rukou, aby zamaskoval alespoň částečně jeho nekonečný smích.
„Jo, jo, to by stačilo,“ odkopla jsem ho pryč od nás.

Yoru : Když už mě neviděli, narovnal jsem se a šel pomalým krokem. Tak svatba. Moje dcera se bude brát. Není to pro mě snadný, ale nechci jí bránit ve štěstí. Pokud cítí, že je to ten pravý... Jsem rád, že si našla někoho tak blízkého, někoho, koho miluje. Ale Tokime, nevím, co budu dělat. Takhle jenom ubližuje sobě i svým blízkým, jenže pokud zlomím pečeť, může zemřít. Nechám volbu na ní... Čím vším si budou muset ještě projít, než budou šťastné?. Meshiki už je možná na konci a bude jenom šťastná, alespoň v to doufám....