Blouznění 08 – Každý se někdy zachová jako vůl

Je léto. Ptáci řvou, slunce pálí, stín v nedohlednu, voda nikde. Ne, na poušti nejsme. Vztekle kopu do kamínků před sebou. Vzpomínám, kdy vůbec naposledy pršelo. No jasně, už vím! Přece na tom pohřbu před několika měsíci. Kopu do dalšího kamene, který za nic nemůže. Uvědomuji si, že těch pět let v Shiroi jsem měla klid. Jistě, až na pár hospodských potyček to byl ráj. Kterej končil zase pohřbem. A minimálně tři roky bloudíme po světě. Kam přijdem, tam někdo zapadne pod drn. Náhoda? Nebo jsem snad nějaké ztělesnění smrtky? Navztekaně kopu do prázdna. Prsty naráží na tvrdý povrch a okamžitě mě rozbolí snad celá noha.
„Tsunade-sama?“
„Co je?!“ otáčím se na Shizune se vzteklým pohledem.
„Před námi je menší město.“
„Fajn.“
Chvíli ještě sedím a přemýšlím o důvodu svojí vzteklosti. Je za tím to vedro k nevydržení? Vtíravé vzpomínky na minulost...? Pátrání vzdávám a zvedám se.
„Fajn, jdeme.“
Cítím na sobě ten Shizunin zaražený pohled. Docela ji chápu. Musím být fakt na zabití.

K městečku přicházíme asi po půl hodině. Jsem tak vyřízená!
„Jdi něco sehnat k ubytování,“ žádám Shizune.
Já se tu zatím budu jen tak potulovat. Rozhodně mi to vyhovuje víc, než abych lítala po hotelech.
Najednou cítím známou vůni. Vůni teplého sake. Zavírám oči a nechávám se vést čichem. Ten mě nakonec zavede k místní malé hospůdce. Vcházím dovnitř a hned se moje objednávka krásně rozšiřuje o pár sklenic sake. Jako medik bych měla vědět, že chlast a teplo moc nejde dohromady. Ale to je mi fuk. Mám tak mizernou náladu, že kocovina už horší ani být nemůže. Asi po dvou hodinách se konečně vymotávám z lokálu. V ruce mám ale ještě jednu láhev, kterou jsem si u servírky vydupala. Stejně jako jsem si vydupala zapsání částky na účet. Fajn, další dluh. To bude mít Shizu radost. Škytnu. Potácím se po náměstí. Najednou mě do očí uhodí barevný nápis HERNA. Ušklíbnu se. Přece jenom si zábavu umím najít. Mířím dovnitř a sedám za automat.
Sakra, jak se to zapíná?!
Hledám nějaký čudl, kterým by to šlo spustit. Nakonec mi dojde, že tohle taky po mně chce prachy. Taky, kdybych nějaký měla, že jo...
Vztekle tisknu páčku. Výsledek není dobrý, ohnout sem ji fakt nechtěla. No co už. Zvedám se s úmyslem vypadnout, když v tom vrazím do pohlednýho muže. Je asi stejného věku. Oba se ocitáme na zemi. Chci zamumlat nějakou omluvu, jenže ze mě nic nevypadne.
„Slečno? Nestalo se vám něco?“
Jasně, že stalo. Stalo se toho moc.
„Ne, nic mi není,“ odsekávám. Vyzývavě mu hledím do očí. Jsem zvědavá, jestli ještě něco řekne.
„Nevypadáte na to. Spíš mi připadáte skleslá. Nechcete si dát panáka?“
Hah... Jsem nalitá a on to ani nepozná? Není náhodou slepej? Jsem skoro rudá, určitě mám skelný oči. Tohle, že má bejt skleslost?
„Tak... Fajn.“ Nevím, proč souhlasím. Ale je mi to jedno. Horší to být nemůže.
Oba se zvedáme. On mě chytá za ruku. Kupodivu se mu nevytrhnu. Nechám se vláčet městem, až vcházíme do... Do jeho bytu? Trochu se mě zmocňuje panika.
Zatřepu hlavou. Musím se sebrat! Vždyť jsem jeden ze tří legendárních sanninů! Tyhle myšlenky mě trochu uklidňují. Pokud nastane krizová situace, bude stačit jedna dobře mířená rána a on bude kaput.

Mžourám. Do očí mi bije ostré světlo. Probouzím se se strašnou kocovinou. Zakňourám. Takovou bolest hlavy jsem neměla hodně dlouho. Najednou strnu. Rozhlížím se po pokoji. Pohlcuje mě panika.
Do háje, kde to jsem?!
Zjišťuji, že ležím v něčí posteli. V hlavě se mi vybavují útržky se včerejšího večera. Litry sake, neonový nápis herny, nějaký hezoun, sklenky červeného vína, asi strašně drahá večeře...
Já jsem kráva! To jsem... To jsem se s ním vyspala?! Bože dej, jen to ne!
Z vedlejší místnosti jsem zaslechla nějaký šramot. Rychle hmatám po lampě. Doslova ji rvu ze zásuvky.
Tak jo, hluboký nádech, Tsuny. Tenhle tě jen tak nedostane...
Vchází do ložnice a v rukou drží tác. Když mě vidí, usměje se.
„Hou hou, zpomal. Tady nejsme na válečným poli. A nic mezi námi nebylo, pokud tě napadlo i tohle.“
Pokládá na stolek naše snídaně.
Co všechno jsem mu vyklopila?! Po tomhle už nebudu pít!
„J... Já, promiň, budu muset jít.“
„Tak se alespoň nasnídej. Snad jsem to nedělal zbytečně, ne?“
Moje ostražitost klesá. Beru si od něj hůlky a dávám se do jídla.

Bloudím městem. Totálně nevím, kde jsem. To jsem to dopadla. Bez přístřeší a s pořádnou kocovinou.
Kde je ta Shizune, když jí potřebuju?!
Vztekám se. Ne na ni. Ale sama na sebe. Vždyť ani nevím, kde jsem. Motám se zaprášenými uličkami. Naivně doufám, že najdu cestu do centra.
„Hledáte něco, slečno?“ mračí se na mě nějaký muž.
„Ztratila jsem se. Nevíte-“
Zaráží mě. „Jděte pořád rovně. Dorazíte do centra.“
„Díky!“ řvu. Ze svého místa vystřeluji jako namydlený blesk.
Za pár minut před sebou vidím centrum. A u kašny naštvanou Shizune.
Záchrana!
„Kde jste byla?!“ řve na mě už z dálky. „Víte, že tu celou dobu stojím?!“
Chytám se za hlavu. Ten její řev je momentálně pro mě tím největším trestem.
„A jestli máte kocovinu, dobře vám tak.“

Shizune se mnou přestala mluvit. Byla uražená. Nemůžu jí to vyčítat. Zachovala jsem se jako husa. Rozmluvila se teprve tehdy, když jsme odešly a já za sebou nechala utajenou aférku s hezounem, jehož jméno jsem se ani nenamáhala zapamatovat.