Blouznění 07 - Klid

„Dobré ráno, Tsunade-sama.“
„Dobré.“
Usmívám se na lidi kolem. Nevím, čím to je, ale mám nějak veselou náladu. Mířím do kuchyně, za pultem se pozdravím s Mieko. Beru si zástěru a prohlížím si objednávky.
Tak nějak jsme se tu ubytovaly. Společnými silami jsme hospodu opravily. To samé se dělo v celé vesničce. Nemocnici jsem však raději přenechala těm nafoukaným doktorkám. Místo toho s Shizune vypomáháme tady. Za těch pár měsíců jsem se nějak záhadně naučila vařit, takže místo čepování za pultem jsem se vetřela do kuchyně.
Je sice ráno, ale zákazníků máme víc než dost. Tahle doba je fajn. Lidi sem chodí na snídani, která na přípravu není tak náročná.
Ohřívám vodu na čaj. Rychle z poliček vyndavám pár talířů, misek a hrnečků. Rýži mám připravenou, ryby dávám na gril, naloženou zeleninu mám v lednici a miso teprve připravím.
Vyřízené objednávky vyhazuji, nové zatím nejsou. Mám chvilku klidu, tak mířím za Mieko.
„Došlo ti, že budeme muset najít někoho dalšího? Sama vařit nezvládneš. Zvlášť teď, když jsou svátky,“ dívá se na mne.
„Úplně jsem na to zapomněla!“
Oslava příchodu jara. Tradice, která se tu dodržuje. Zamyslím se.
„Myslím, že bych někoho mohla sehnat.“
Usmívám se. Ve vesnici je plno starých dam, které umí vařit. A lépe než já.
„Na chvíli mizím, ano?“
Mávám na rozloučenou a vybíhám z lokálu. Vím, můžu poslat Shizune, ale já jsem ráda venku. Zvesela se rozbíhám, div do nikoho nenarazím. Skoro doslova jsem protančila až k jednomu domku, který stojí trochu mimo ty ostatní.
Poprvé mě tenhle domek uchvátil. A fascinuje mě doteď. Krásná sněhově bílá fasáda a červená střecha. Vedle je větší zahrada, která je plná různých druhů květin. V parném létě tu poskytuje příjemný stín velký statný ořešák. Je to tu jako z pohádky.
„Lítáš tu jako pometlo, Tsunade. Co kdyby ses trochu zklidnila?“
Usmívající se žena kolem šedesátky dává ruce v bok.
„Je ti už... kolik? Třicet jedna? Začni si trochu jara vážit. Takhle lítat můžeš v létě.“
Tváří se přísně. Ale já stejně vím, že to je jen naoko. Usmívám se.
„Hai, Sumi-obaachan. Víte, mám na vás prosbu.“
„Že ty chceš, abych ti šla pomoct s vařením?“
Na tváři se mi objevuje zmatený obličej.
„J-jak to víte?“
„Pár lidí se mi o tom už zmiňovalo. A navíc, před třemi lety to bylo takhle každej rok.“
Zajímalo by mě, jaké to tu bylo před tou válkou. Možná stejné jako teď, možná o malinko jinačí. Ale to se nedozvím. Leda tak z vyprávění.
„Utíkej zpátky, panenko. Určitě už máš hodně práce,“ popohání mě zpátky do hospody.
„Tak vás budu čekat v kuchyni!“ stihnu ještě křiknout, než se jí v davu ztratím z očí.
Ano. Dost věcí se změnilo. Všude kolem mne.

Navečer už v kuchyni kmitá Shizune se Sumi. Já místo toho obíhám stoly. Lidí je pořád víc a víc. Nestíháme. Nikdo z nás. Ale i tak se u toho bavíme. Několik lidí přineslo shakuhachi, shamisen a koto, takže o zábavu bylo postaráno.
Po očku sleduji podezřelou partu, která se hlasitě baví. Na první pohled na nich není nic zvláštního, ale stejně mám pocit, že jsou nebezpeční. A vypozorovala jsem, že stejný pocit má i Mieko. Ale nemám čas se nad tím pozastavovat. Zákazníků je moc a personálu málo.
A tak tu skupinku vypouštím z mysli, abych mohla v klidu pracovat.

Jenže alkohol dělá své. Hospoda se vylidnila, jakmile se hodinové ručičky posunuly k půlnoci.
Najednou cítím na stehnu obrovskou dlaň.
„Hele, kotě, co kdybys po práci šla s náma?“
Podívám se na toho dotyčného. Oklepu se. Tak odporně se zlít nedokážu ani já.
Rudý obličej, dychtivý výraz, upatlané ruce, polité triko... Hnus.
„Ani mě nehne,“ odpovím chladně, vyprostím nohu z jeho sevření.
Minuty ubíhají. Všelijakými způsoby se snažím, abych neprošla kolem toho stolu. Ale teď nemám na výběr. S nechutí vykročím. Míjím stůl. Pomaličku začínám jásat, že přece jenom se nic nestane. Jenže... Ucítím tu odpornou hnátu na sobě znova. A výš, než jsou stehna. Skousnu ret. I když vím, že bych měla počítat do deseti, abych se uklidnila, moje cholerická povaha vítězí nad rozumem. Prásknu kovovým tácem do jeho ruky natolik, že mu ji skoro vyhodím z ramenního kloubu.
„Ty krávo!“
Hází po mně sklenici. Rychle se shýbám k podlaze. Vzápětí slyším výkřik, zvuk tříštícího se skla a nadávky.
Intuice mi radí, abych okamžitě na chvíli zalezla do bezpečí. Rada to je sice dobrá, ale já se jí řídit nehodlám. Ohlížím se, co se stalo. Sklenice málem zasáhla jednu ženu.
„Škoda,“ utrousím. Tuhle ženskou fakt nemám ráda.
Její manžel vyskakuje ze židle a začíná řvát. Nedivím se mu. Přidávají se další. Po chvíli celou hospodou létají talíře, sklenice, příbory. Snaha zastavit je zbytečná. Startuji na pomoc místním. Kopance a pěsti rozdávám docela ráda, když jsem v ráži.
„Co kdybyste vypadli?!“ vyprsknu na ně zlostně.
„Ani mě nehne, kotě,“ ušklíbne se ten prasák. „Koleduješ si o výprask, číčo.“
Tasí kunai a ostatní následují jeho příkladu. Skoro synchronizovaně na mne hází spršku ostrých zbraní. Je nemožné se všemu vyhnout.
„Tsss,“ syčím. Dva kunaie ve stehně, a shuriken v ruce. Zažila jsem horší.
Okamžitě zbraně vyndavám z těla a řítím se k jednomu stolu. Vší silou do něj jednu prásknu, a ten se roztříští na kousíčky. Sice jsem tohle neplánovala, ale i tohle je dobrý efekt.
„Pokud nikdo nechce, abych ho umlátila k smrti, tak ať vypadne!“
Je to jako kdybych vyřkla kouzelnou formuli. Všichni do jednoho vyklízejí lokál, i když v sobě mají litry alkoholu.
„Tsunade-sama...“
„Hm?“
Otáčím se. Výraz, který nahodím, když vidím tu spoušť, se asi nedá popsat.
Sedám si na podlahu. Začínám si léčit těch pár ran.
„Vypadá to, že zítra máme zavřeno. Z důvodů oprav. Zase“ vzdychnu.

Rvačky. Hádky. Řev. Úsměvy. Drby. Flirt. Tohle všechno je můj život. Který mám teď dost ráda. Doufám, že to vydrží hodně dlouho.