Mám já tohle za potřebí, aneb Orochimaru-sama už zase vstal časně

Slunce se vyhouplo nad hory a na zvučnou vesnici dopadly první paprsky slunce. Kabuto ráno vstal časně, jako obvykle. Probudil se dříve, než budík zazvonil, do té doby se jen válel v posteli. Převaloval se ze strany na stranu a užíval si pocit toho, že mu bylo všechno jedno. Až budík zazvonil, teprve si začal uvědomovat, co ho čeká. Vstal a šel do malé kuchyňky, kde se opařil horkým čajem. Když si ruku strkal pod ledovou vodu a po té si ji obvazoval, přemýšlel o tom, zda to má vůbec zapotřebí. Po té, co znovu, jaké každé ráno, posnídal rýžový chleba, lehce posypaný solí, se šel obléknout. Přemýšlel, že už by si také zasloužil nějakou změnu. Měl chuť na dango, vajíčka, nebo ramen. Když žil s otcem v Konoze, měl všechno, co chtěl. Zvučná byla extrémně chudá a nenašlo se tu nic lepšího, než rýžové rolky s cukrem. Vyšel ven ze svého bytu a zamířil si to rovnou do sídla Orochimaru, kde poslední dobou trávil svůj čas. Z dálky se k němu nesly vzdálené výkřiky z otevřeného okna pokusné místnosti. Usmál se. Orochimaru-sama už zase vstal časně.
„Jak jste se vyspal?“ zeptal se, když vešel do místnosti, kde bylo pět lidí přivázaných k lehátkům a nad nimi se zkláněl černovlasý muž se skalpelem v ruce.
„Zdálo se mi o Itachim,“ povzdechl si. „Nespal jsem. Jak jsi se vyspal ty Kabuto?“
Kabuto se usmál: „Jako vždy, Orochimaru-sama. Vstal jsem a opařil jsem se čajem.“
„Velmi dobrý začátek,“ řekl Orochimaru a vtiskl mu do ruky skalpel. „Začneme tedy.“

Orochimaru, přestože moc dobře nespal, měl celkem velmi dobrou náladu. Neustále si pošeptával ´Kukukuku...´, ale nejspíš si to říkal jen pro sebe, protože se neustále soustředil jen na své pokusné objekty. Kabuto byl celou dobu snaživý, ale Orochimaru nevynechal jedinou příležitost na to, aby si alespoň jednou rýpl. Kabuto zarytě mlčel a soustředil se na práci. Pracovali celé ráno a odpoledne. Kolem třetí hodiny se Orochimaru rozhodl najíst. Dali si tedy přestávku až do čtvrté hodiny. Kabuto se rozhodl, že se trochu protáhne a zajde si na rýžové rolky. Posadil se tedy pod potrhaný červený slunečník a zahleděl se na nebe. Po chvíli čekání mu stařena donesla rýžové rolky, posypané cukrem. Smůla pro něj, chutnaly pořád stejně. Jako kdyby ke stařena měla doma už několik let.
Když se chtěl vrátit do laborky, srazil se s Orochimaru na chodbě. Orochimaru si znovu rýpl, že jde pozdě, olízl se a společně se vrátili do místnosti, kde děti plakaly a dospělí křičeli. Skončili až o několik hodin později, někdy tak o půl sedmé. Když pomohl svému mistrovi přidělat člověku kovový kanón na záda, rozhodl se svého mistra poprosit o laskavost.
„Laskavost?“ zeptal se Orochimaru zaraženě. „Tak prosím. Mluv.“
Kabuto začal přemýšlet, jak by svou žádost vysvětlil. „Ch-Chtěl bych jen-“ poklekl.
„Kabuto, jsi jeden z mých nejvěrnějších, proto máš o privilegium neklečet přede mnou.“
„Chtěl jsem jen požádat o nějakou misi. Potřebuji ven, na vzduch. Prosím,“ prosil Kabuto, ale pořád klečel. Orochimaru se k němu postavil a pohladil ho po vlasech.
„Kabuto, mám tě tak rád, že ti misi s radostí dám... Sám si teď musím zařídit pár věcí v Listové vesnici.. Tákšeee,” zasyčel, po té se odmlčel. Kabuto se třásl jako osika. „Tě propustím na chvilinku do Konohy. Sám jsem tak dlouho nebyl...”
Začal vysvětlovat vše, co měl ve svém plánu přichystané. „Kabuto, ty v tom hraješ vážnou roli,” usmál se a podal mu nějaké karty. Vysvětlil, co na ně má zapisovat jednou dlouho větou.
„Vyrazíme o půlnoci, běž se připravit.”
Kabuto utíkal do svého bytečku sprintem. Byl natěšený, jak malé dítě na nějaký svátek. Sbalil si pouze to nejnutnější, připraven na vše. Hodiny utíkaly, jak voda a přitom půlnoc stále nepřicházela. Rozhodl se tedy, že si na chvilinku zdřímne. Trvalo to jen chvilinku, když se probudil a zjistil, že už měl být na místě. Běžel rychle vesnicí, tu a tak do někoho vrazil. Spěchal na domluvené místo a deset minut po půlnoci se vydal se svým mistrem na cestu. Ani jeden nepromluvil ani slůvko, ale věděli, že jsou oba jak malé děti. Těšili se na druhý den, bez ohledu, co na ně osud přichystal. Orochimaru si sem tak něco pro sebe zašeptal a Kabuto se těšil na dango, ramen a vajíčka. Těšil se na postel, která nevrzala, na stěny, ze kterých se neloupala barva a noční podniky plné vůně alkoholu. Alkohol sice nikdy předtím nepozřel, ale přesto na něj měl chuť. Na rybu, to už bylo jedno. Bože, jazyk se mu v puse obracel...