Super Sestry 33

Meshiki : Doběhla jsem na můj obvyklý trénovací plac a popadla dech. Běžela jsem vážně rychle. Genma mě solidně vytočil. Sakra, pokud mu na ní nezáleží, ať si to nechá pro sebe. Nepotřebuju, aby mě děsil její smrtí. Tokime žije. Vím to.... Moje mysl se uvnitř mě hádala. Také se mi v hlavě vyvinula myšlenka, že už Tokime není mezi živými, ale snažila jsem se jí všemožně zastínit. Jenže Genma měl pravdu, a proto mě to asi tak štvalo. Nikdo z nás si nemůže být jistý, jestli žije... nikdo, ani já. I když říkám, že žije, přesto si nejsem naprosto jistá. Cítím v sobě tu nejistotu, ten strach ze stráty, tu bolest, všechny pocity se ve mně míchají, jak se jim zachce. Zahleděla jsem se do slunce a v tu chvíli za sebou uslyšela něčí kroky. Nemusela jsem se otočit prudce, jelikož dotyčný neplýtval rychlostí. Byl to Genma. Šel ke mně líným krokem. V puse měl pro změnu páratko, ani nevím, co teď obvykle žvatlá.
„Co je? Chceš mě ještě víc vytočit?“
„Ne, posaď se,“ ukázal ke stromu a sám si k němu sedl. I když s námahou, přesto jsem poslechla a sedla si z druhé strany. Oba jsme se opírali a hleděli na oblohu, jenže já tím kryla své pocity, on se zahleděl na různé krásy nebe.
„To co jsem řekl, nemělo vyznít proti Tokime, jen chci, abys věděla, jak se věci mají,“ začal.
„To já moc dobře vím,“ zhrubl mi hlas.
„Myslíš si, že Tokime nesnáším, že?“
„Ne..... jen ti na ní tolik nezáleží, toť vše,“ pokrčila jsem ramena.
„Pleteš se,“ vystartoval. Jeho hlas zněl tak tvrdě, nepříjemně, naštvaně.
„Záleží mi na ní. Na vás obou, jenže jste tak velké. Abys mě pochopila, nevím, jestli ti to Jiraiya říkal, ale nějakou dobu jsme se o vás starali. Potřebovali jsme každý jen jedno dítě, takže jsme si rozdělili kdo bude s kterou z vás. U Jiraiyi jsi byla ty a Kakashi k němu chodil, tě pohlídat, když si vyrazil... idiot, jak se tenkrát zlil a.,“ drmolil si potichu. „Teda, abych pokračoval. A já jsem si vzal Tokime, díky tomu, že Asuma míval víc práce, zůstala u mě a on jí hlídal, když jsem nemohl. Byli jsme takové chůvy a ne krátkou chvíli. Dalo by se říct, že jsme vás vychovávali skoro rok, váš otec byl opravdu na dně, ale když jsme vás začali sbližovat, jako by ožil,“ usmál se. „Až v ten den,“ dal ruku v pěst. „Hmm, vážně mě zarazilo, že jste si pamatovaly Hokage, ale otce ne,“
„Tak hele, nevím, kolikrát to budu ještě říkat, ale my jsme si otce mírně pamatovaly, pamatovaly jsme si, jak se k nám choval, ty pocity, ale jeho tvář jen matně. Zase u babči jsme věděly jméno a to, že nás později opustila, jen jsem nevěděla, že nás měla tak krátkou dobu,“ zamračila jsem se. „Proč nás vlastně nevychovávala ona?“. Mlčel, už dřív mi bylo divné, proč se o nás měli starat oni, ale neřešila jsem to, jenže je v tom nejspíš něco víc, než její lenost. Zvedl se a otřepal si kalhoty.
„Promiň, ale tohle je záležitost, do které nemám co strkat svůj nos,“ mávl rukou a zmizel. Skvělý, díky pane tajemný. Jen si nemysli, akorát jsi mě navnadil, těš se babi, nakonec tě stejně dneska navštívim.

Tokime : Je skvělý, když bojujete a při tom vás pozoruje jeden drzej hošánek od skupiny jednoho idiůtka. Snažila jsem se soustředit na Hidana, který se mi snažil, co nejvíc ublížit svou milovanou kosou, ale jelikož mě sledoval Suigetsu, oči mi sklouzávaly k němu. Blb jeden, akorát mě znervózňuje. Hidan si všiml mé nejistoty, ale místo toho, aby si mě vychutnal a rozdrtil, se zastavil. Kosu držel v ruce a pomalým krokem se vydal k Suigetsovi. Byla jsem natolik překvapená, že má slova byla tu a tam. Žádná vtipná poznámka, nic. Páni, koukám, že když Hidan bude chtít, dokáže mě vykolejit. Přišel k němu a přeměřil si ho.
„Jestli okamžitě nevypadneš, tak jseš tuhej, hajzle,“
„Ale, ale, snad tě nevyrušuju,“ stoupl si. Hidan se jen zasmál.
„Děláš si p***l? Jenom mě s*re, že se musíš vecpat na cizý trénink,“
„V tom případě zůstanu,“.. ten idiot.
„Suigetsu?“ ozvala jsem se i já. Pohlédl ke mně s úsměvem.
„Vypadni,“ můj hlas zněl bezcitně, ale když neodejde, Hidan ho za jeho proslov zabije. Úsměv mu zmizel.
„Jsi tady teprve druhý den a už si vyskakuješ na dlouhodobého člena, kdyby chtěl, už tady nestojíš, takže se začni chovat slušně a s úctou, jinak se tu s tebou mazlit nebudem,“. Váhal, rozhodně se nechtěl podřizovat ostatním, ale tady nemá na výběr.
„Fajn, sorry. Už padam,“ řekl k Hidanovi a dírou ve zdi odešel. Sakra, teď bude uraženej... proč je to tu samej problém. Hidan si sedl na zem a opřel se o ruce. Nejspíš už měl dost, je to nějaká doba, co se tady spolu dneska mlátíme. Přisedla jsem si a zadívala se na kamenný strop té obrovské trénovací haly.
„I když ti zůstal slovník, to chování nebylo obvyklé,“ poznamenala jsem. Koutek úst se mu zvedl nahoru.
„Jo, asi máš pravdu, od té chvíle co spolu trénujem, jsem trochu vyměk. To je fakt na h*vno, měl bych se zase začít chovat jako borec a chtít tě do postele,“ zasmál se. Sakra, sakra, sakra, nikdy mě Hidan tak nezaujal. Když se chová jako pohodář, líbí se mi, jenže jako pohodář se chová jen málokdy, vlastně teď je to poprvý.
„Nejsem si jist, co na to říká můj pán Jashin, ku*va drát, měl bych se pohoršit a někoho obětovat,“
„Hidane. Nechápu to, nikdy jsi takový nebyl. Rozhodně si nestěžuju, naopak, takhle se mi vážně líbíš, ale čím to?“
„Líbim se ti jo?“ znovu se zasmál. „Nevim, fakt nevim, čim dýl s tebou jsem, tim víc začínám buznovatět, vážně mě s*reš, máš jediný štěstí, že jsi taková kost,“
„No jo, mám dar dělat z lidí buzny, mimochodem, pro dnešek padla, ne?“
„Jo, stejně už mě to nebaví, začínáš mě dohánět a to rychle, chce to nový maso. Nějaký, který se ze mě podělá strachy,“
„Tak moment, já jsem jako už starý maso, jo?“
„No jo, už by z tebe dobrý řízky nebyly, ale vypadáš pořád dobře,“ zvedl laškovně jedno obočí. Uchechtnutímu se nedalo vyhnout.
„Nečekej, že se před ostatníma budu chovat přítulně. To jenom když budem osamotě, nechci si zničit pověst cool drsňáka,“
„To mi bylo jasný, i tak jsem ráda, že se mnou se budeš chovat přihřátě,“ zvedla jsem se a mávla na rozloučenou. Udělal totéž a lehl si. Vyšla jsem skrz díru, vytvořenou mým pádem a viděla, jak okolo ní prošel právě Deidara. Měl neutrální obličej, který směřoval k zemi, pak pomalu zvedl oči před sebe a vrátil se. Pohled stočil na rozbouranou zeď. Pozorovala jsem ho z bezpečné vzdálenosti. Jeho očíčka vypadaly, že chtějí vypadnout. Bělmo zrudlo a oheň v duhovce se nedal popřít.
„Hidanee, Tokime! Co to má znamenat?!“ začal vřískat. Hidan si vzdychl a sedl.
„A co jako?“ pronesl. To Deidaru ještě víc naštvalo. Ani se nedivim, poslední dobu ho Pein nutí opravit všechno, co se rozbije. Tak trošku ho lituju, míval tak vysoký postavení a teď tady jenom maká. Vlastně je to tak trochu i k smíchu.
„Sbohem,“ pípla jsem a utíkala k sobě. A jelikož se za mnou Deidara vydal i s pavoučky z jílu, rozhodně to nebyl pomalý běh. Zalítla jsem k sobě a v tu chvíli děkovala za to, že nám klíče nejsou k dispozici. Do seznamu nesplněných věcí = zabít Peina za nedostatek prostředků. Deidara můj pokoj předběhl, jaká úleva, přesto jsem couvala, až narazila do něčí hrudi. Prudká otočka byla na místě.
„Suigetsu?“
„Naštvala jsi mě, víš to?“ přiblížil se nebezpečně blízko.
„Jinak to nešlo, Hidan by tě zabil. Kdybys nebyl blbej, nedovoloval by sis,“ poučila jsem ho.
„Hmm,“
„Tady máš to triko,“ podala jsem mu už suchý fialový „tílko“.
„Klidně si ho ještě nech,“
„Proč?“
„Měl bych důvod se sem vracet,“ udělal další krok ke mně.
„Tohle není správný, vrať se i s tim trikem k sobě,“ přikázala jsem, jenže jeho to evidentně nezajímalo. Chytil mě pevně za ruce a přitáhl k sobě. Když se otevřely dveře.
„Musíme si promluvit,“ řekl Itachi. Oba si nás prohlédl. „Pardon, radši to nechám být,“ zase zavřel. Do hajzlu už. Proč vždycky já? Určitě to bylo něco důležitýho a teď se díky tomu mamlasovi nic nedozvim. Vytrhla jsem se z jeho sevření a vyběhla ke dveřím.
„Okamžitě padej k sobě,“ ještě jsem dodala a vydala se za Itachim.
„Itachi počkej,“ zavolala jsem. Zastavil se a počkal až ho doženu.
„Co jsi mi chtěl říct?“ podíval se na mě. Nejdřív to byl pohled plný emocí, ale hned poté nasadil ten z kterého se mi tak zvedá žaludek. Přešla jsem přes to a zaměřila se na to, co řekne. Chvíli mlčel.
„Máme jít k Peinovi,“ a pokračoval dál chodbou. Chvíli jsem jen tak stála, a pak prudce zamrkala. Stoupla jsem si před něj.
„To je jako všechno?“
„Jo“ odrstrčil mě. Tak a dost. Dala jsem ránu do zdi těsně před jeho obličejem. Samozřejmě ani nemrkl.
„Okamžitě mi řekni o co jde,“
„Nevim, prej to řekne až tam,“ obešel mě. To snad není možný. Nakonec jsem to vzdala a šouravim krokem se k němu přidala.

Mezitim....

Sunai : Karin se kamsi vypařila, Suigetsu by měl pozorovat Tokime, kam zmizel Juugo nemám ponětí a Sasuke by měl být u sebe. Mám chvíli pro sebe. S nadšením jsem padla do postele. I když už jsem delší dobu se Sasukem a týmem Taka, přesto myslívám na svou minulost, přitom není nijak zvlášť hezká, přesto se mi k ní myšlenky chýlí. Původem jsem z Písečné. Člověk by si řekl, že když má dítě rodiče, střechu nad hlavou a jídlo třikrát denně, nemůže si stěžovat, ale já mohla. Jídlo jsme sice měli, ale něčemu z toho se ani pomalu jídlo říkat nedalo, dům byl na spadnutí a rodiče se hádaly. Nesnášela jsem to, utíkala jsem před tím vším daleko na konec vesnice. Vždycky jsem se tam na bráně vybrečela a pozorovala nebe, později jsem se vrátila v lepší náladě. A jednou jsem takhle potkala Gaaru. Nikdo se s ním nebavil, ale já neměla důvod se k němu chovat nepřátelsky. Byl večer, lidé zašli do svých domků a on seděl na pískovišti naprosto sám. Tak moc mi ho bylo líto. Cítila jsem z něm menší strach, ale nechtěla jsem, aby se takhle mučil. Ten večer jsme se spřátelili. Stali se z nás nejlepší kamarádi, jenže moji rodiče nechtěli, abych se s ním stýkala, omezovali moji vycházku, a jelikož jsem byla novopečený ninja, na mise jsem se dostala jen zřídka. Postupem času jsem začala litovat sama sebe. Nic jsem nezmohla, jak s Gaarou, tak s rodinou a vším ostatním. Už jsem na to neměla. Z Gaary se stalo monstrum, ranila ho moje zrada, ale kdyby tak věděl, že já za to nemohla. V ten osudný den se rodiče opět hádaly, ale tentokrát došlo i na násilí. Když jsem viděla otce, jak uhodil matku, vrhla jsem se na něj. Jenže co zmůže jedenáctiletá holka, proti devětadvacetiletýmu chlapovi. Uhodil mě též. Už jsem to nechtěla snášet, znova jsem utekla, ale tentokrát mnohem dál. Do lesa a tam usnula. V noci mě probudilo šustění, byl to Orochimaru, vypadal tak mladě. Nabídl mi pomoc a já husa si myslela, jak se všechno změní k lepšímu. Ze začátku se choval celkem mile, ale čím víc si mě získal, tím víc jsem byla ochotná riskovat. Dělal na mě různé pokusy a já myslela, že je to správné, až po čase se mnou přestal téměř mluvit a já si zvykla na denní rutinu.V takových chvílích začínáte myslet na staré dobré časy. Ale když k Orochimarovi přišel Sasuke, začal se se mnou bavit. Díky jeho pokusům mám také zvláštní schopnosti, o kterých ví jenom Sasuke. Občas zaskočil k mému pokoji a povídali jsme si o věcech, které jsme prožili. Nejvíc jsem toho věděla o Itachim a Narutovi, později mi převyprávěl celý svůj život. A když Orochimara porazil, vysvobodil mě a přijal k sobě, jsem mu vděčná nejen za to, ale i za zdraví rozum, určitě bych se tam bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi zbláznila. Důvěřujeme si, proto jsme „pár“. Sedla jsem si. Nebaví mě se v tom rejpat, musim něco dělat, abych se odreagovala. Vyšla jsem z pokoje a narazila do Juuga, který se do mého pokoje právě chystal.
„Ou, promiň, přišel jsem ti jenom říct, že se máme dostavit k Peinovi,“
„Fajn, tak jdem spolu,“
„Musím to říct ještě Sasukemu a ostatním, tak jdi napřed,“ usmál se. No fajn.