Super Sestry 28

Meshiki : Neohlížela jsem se za nima, byla jsem přesvědčená, že se s Tokime něco děje, a tak to nenechám. Kousek od Kage budovy jsem začala racionálně přemýšlet. Ale co jim vlastně řeknu? Co s tim udělají? Řeknu neodůvodněnou věc a oni s tím neudělají vůbec nic. Opřela jsem se o jeden dům a pohled namířila k obloze. Tokime nemůže pryč, něco se tam děje, tady se nemůžeme rozhoupat k útoku, ostatní mi nevěří....
„Proč je věechno tak složitý?!“ zakřičela jsem. Ostatní si mě vyděšeně prohlédli. Rozběhla jsem se pryč, pryč od nich, od těch opovrhujících pohledů. Dostala jsem se na hlavy Hokagů a tam si lehla. V tuhle chvíli jsem naprosto bezmocná. Ale přemýšlení o tom mě tak strašně deprimuje. Nademnou se objevila čísi hlava.
„Hinata mi řekla, že nejspíš provedeš nějakou hloupost, tak jsem tě šel radši hledat,“
„Neji, nevím jestli je pro mě vhodná doba na společnost,“
„Když né teď, tak kdy jindy?“ přisedl si. Nad těmy slovy jsem se zarazila. Měl pravdu, potřebovala jsem s někým být, jen jsem si to nechtěla přiznat a připustit. Sedla jsem si a pozorovala město.
„Asi máš pravdu. Jenže já se prostě v přítomnosti ostatních necítím dobře,“ chytla jsem se za hlavu. Přitáhl si mě k sobě.
„Všechno bude v pořádku,“ řekl. I když jsem si to říkala často, od něj to znělo tak skutečně. To je to co mi chybělo, ten pocit když jsem s ním. Teplo jeho těla, pocit bezpečí, tlukot jeho srdce, vůně klidu, to všechno se rozpadlo v jediný okamžik.
„Co TenTen,“ odtáhla jsem se. Chvíli mlčel.
„Týdny probrečela,“
„Hmm, tak to jsi ji mohl utěšovat,“ ucekla jsem. Nic nenamítal, protože věděl, že by tím rozpoutal hádku.
„Byla opilá a vrhla se na mě, nechtěl jsem nic z toho,“ vzdychl. Byla jsem zticha.
„Vždycky jsem miloval jenom tebe,“ sklopil hlavu. „A to se nezmění,“ jeho pohled se stočil na mě. Neříkej to, nechci to slyšet. Nehleď na mě, nesnesu pohled těch krásných očí. Nesnaž se obhajovat, nedokážu ti neodpustit. Chytla jsem jeho ruku a přitiskla k mé hrudi.
„Co cítíš?“ zeptala jsem se. Zavřel oči.
„Teplo, tlukot, smutek...........lásku,“ jeho pohled se teď propíjel s mým. Nevydrželi jsme to a vášnivě se políbili. Bylo to něco neskutečného. Cítit ho po těch mukách. Po vyčerpávajícím polibku jsme si jentak lehli. Vypadal jako spojené dítě. Hlavu jsem měla na jeho hrudi a užívala si ten okamžik.
„Řekni mi, co mám dělat?“ zeptala jsem se znovu mírně sklíčená.
„Vyčkat, brzy budeme schopni zaútočit a zachránit Tokime,“
„Nejspíš máš pravdu,“
„I když to tak nevypadá, všichni truchlí za Tokime,“
„To jsem viděla,“
„Jenom se před tebou snaží vypadat v klidu, aby ti nepřidělali ještě víc starostí.... Víš v den, kdy vás unesli, naši ninjové hledali jak to jen šlo, ale nebyly žádné stopy, podle kterých by jsme se mohli chytit. Když se všichni neúspěšně vrátili, zavládl ve vesnici smutek. Všichni byli mimo. Já nevycházel z domu, Shikamaru se zhroutil, byl nějakou dobu v nemocnici, všichni ostatní trpěli a nejvíc Kiba. Byl jako tělo bez duše, nejvíc byl na dně z toho, že se ani nestihl Tokime pořádně omluvit, tedy to tvrdil, nevím o co šlo, nejspíš něco s tou jeho bitvou na vaše narozeniny,“
„Aha.....to jsem nevěděla. Myslela jsem si, že je jim jedno, že Tokime stále někde trpí,“ zesmutněla jsem.
„Až ji zachráníme, bude vše jako dřív,“ usmál se.
„Tomu sám nevěříš. Je ti jasné, že určitě všechno nebude jako dřív, i kdyby vše bylo v pořádku, přesto je tady pořád ta událost s Akatsuki, nikdy už to nebude jako dřív,“
„Máš pravdu, bude to totiž ještě lepší. My ji pomůžeme, teď pojď, jdeme domů, ráno se pokusíme něco podniknout“.. Snad máš pravdu.

Tokime : Bože, moje hlava. Sakra, proč mi včera šli všichni po hlavě. Zvedla jsem se a šla se najíst. Nikde nikdo, hmm alespoň je klid. Jestli budu pokračovat s ránama do hlavy, všechno zapomen......... nepamatuju si, co jsem dělala před příchodem do Konohy. Proč?! Obrovské okno, je to příšerný pocit, navíc když se nad tím zamyslím, co je s mýma rodičema? Proč s námi nebyli v Konoze? Že by snad už byli mrtví? Co se to se mnou děje, přesněji s mými vzpomínkami. Ztrácím snad paměť?. Někoho jsem za sebou ucítila. Prudce jsem se otočila a uviděla Itachiho.
„Huh, to jsi ty,“
„Máme trénink,“ řekl. No jo vlastně, ode dneška mě má trénovat s katanou.
„Sorry, měla jsem pro tebe přijít já, že? No nevadí, jdeme teda?“ zvedla jsem obočí. Nijak nereagoval, pouze se otočil a mířil k trénovací hale. Chci ho zničit, rozsekat, sakra proč se nechová normálně. Šla jsem za ním.
„Hele Itachi, cítil si něco k ségře?“ zastavil se, ale já pokračovala v cestě. Znovu se pustil do chodu.
„Nevím,“
„Nevíš? Chmm, jasně...“ surově jsem ho přirazila ke zdi. „Už mě ne*er. Chováš se jako arogantní de*ílek, co se snaží vypadat cool. Už toho nech a jednej jako normální člověk!“ křikla jsem.
„Pusť mě,“
„Fajn, dělej jak myslíš,“ nechala jsem ho a šla dál. Došli jsme na místo. Podal mi katanu a sám si též jednu vzal.
„Doufám, že alespoň teď budeš mluvit, celkem by se to hodilo,“
„Nejdřív tě naučím postoje, později se vrhneme na samotný boj,“ uchopil meč pevněji. Stoupla jsem si vedle něj, abych mohla napodobit jeho postoj. Sledovala jsem ho jak to jen šlo, přesto jsem vypadala komicky. Udělal otočku a já taktéž. Vypadalo to asi jako když do vás někdo kopne a vy se udržíte na nohou. Ať jsem si to jakkoliv snažila vyvrátit, přesto jsem na malinkatou chvilku viděla na jeho tváři úsměv.
„Hele, nechtěl bys mi pomoct?“..stoupl si za mě a snažil navigovat. Po nějaké době už jsem uměla spousty pohybů. Sžila jsem se s tím mečem, byl jako část mě. Tak tohle mě začíná bavit. Dokonce jsem si zvykla na Itachiho nepříjemný pohled a začala s ním vycházet. Nejvíc mě překvapilo, že se opravdu nejmíň třikrát pousmál. Dělá pokroky. Možná když s ním budu častěji a budu se snažit ho srovnat, změní se... I když bych si nemněla dělat naděje, přesto.. co jiného tu dělat? Jinou zábavu tu nenajdu...........

„Myslíš si, že nám říkal ten magor pravdu?“
„Jo, nelhal,“
„Takže to vážně chceš udělat?“
„Hmm,“
„Sasuke! Ber to vážně,“
„To taky beru, teď když vím pravdu o Itachim je všechno jinak, přidám se k nim a zničím Konohu společně s nimi,“
„Dobře, jak myslíš,“
„Ničeho se neboj Sunai. Věř, že díky nim se dokážu pomstít. Všichni jim budeme pomáhat, a potom si vybereme svoji daň. Až bude po všem, konečně si s Itachim všechno urovnáme. Teď ale míříme do úkrytu Akatsuki, pokud Tobi nelhal, najdeme to,“