Super Sestry 29

Meshiki : Probudila jsem se vedle něj, jako za satrých časů. V noci mezi námi vůbec nic nebylo, oba jsme věděli, že je příliš brzo po tom všem. Sama jsem byla ráda, že to respektuje. Snídaně se mi kupodivu nespálila, smažený vajíčka se slaninou jsou nejlepší na hubnutí.
„Dobré ráno, slyšel jsem, že jsi zpět,“ uslyšela jsem za sebou Hiashiho hlas.
„Dobré, ano, jsem tu, omlouvám se za vyrušení,“
„Kdepak, doufal jsem, že tě zde uvidím, je to delší doba, co jsme se viděli a vždy je mi ctí mluvit s někým tak nadaným, jako ty,“ vřele se usmál. No jistě, kdybych ti neřekla moje schopnosti, zavrhl bys mě.
„Děkuji mnohokrát, pokud mě teď omluvíte,“ kývla jsem ke schodům.
„Jistě,“ ustoupil mi z cesty. Neji seděl na posteli. Usmáli jsme se na sebe a já dala snídani na stolek. Jedli jsme v tichosti. Nervozita by se dala krájet.
„Vím, že je ti to nepříjemné, ale mohla bys mi říct, jak to probíhalo u Akatsuki?“
„Není mi to nepříjemné, jenom mě štve, že tam musela Tokime zůstat... Probíhalo? No jednoduše, rozdělili nám dva čelny, kteří nás měli trénovat,“
„Koho vám přidělili,“
„Mě Deidaru a Itachiho,“ opřela jsem se o židly.
„Bože, zrovna takový nebezpečný hajzly?“ vyděsil se.
„Itachi takovej nebyl, jasný?!“ zamračila jsem se na něj.
„...Dobře... A co Tokime, koho dostala?“
„Hidana a Kisameho,“
„Ježiši, to muselo být krutý,“
„Jo, Kisame jí stále říkal , slabí nepřežijí,. Ale pro ní to je stále krutý. Navíc mám pocit, že se s ní něco děje, jenže co?“
„Měli by jsme zajít za Hokage, jestli už něco vymyslela,“ navrhl. No jistě, já o voze, ty o koze.
„Máš pravdu, půjdeme hned,“ převlékli jsme se a vyrazili..... Zaklepali jsme na kancelář a vešli dál.
„Tak co? Už jsou týmy připravené?“ zeptala jsem se. Sklopila hlavu. Podle jejího výrazu to vypadá, že se s Tokime v blízké době neuvidíme.
„Proč ještě nejsou připravení?!“ v hlase mi byl znát vtek a zároveň i zoufalství.
„Proč s tím pořád nikdo nic nedělá!?“ Neji mě chytl, abych se k ní nevrhla.
„Proč s tím pořád nikdo nic nedělá?! Právě sem dorazil tým osm. Všichni jsou v nemocnici. Na misi potkali dva členy Akatsuki, měli štěstí, že si je někdo zavolal a museli pryč. Kdyby Akastuki nezmizeli, už by byli mrtví. Takže i když jsem tvoje babička, pořád jsem Hokage, tak si na mě neotvírej hubu!“ vstala. „Hned jak se dají do kupy, zachráníme Tokime, jasné?“
„Jasné,“ vyšla jsem ze dveří.
„Děkuji Hokage-sama,“ kývl Neji a šel za mnou.
„Co chceš dělat,“ zeptal se.
„Půjdu je navštívit,“
„Už dnes? Nemyslíš, že budou dostatečně unavení?“
„Vím, půjdu je navštívit zítra, chci vědět, s kým měli tu čest a jak jsou na tom,“

Tokime : Ták, další den a já se opravdu těším na trénink s Itachim, učit se s katanou mě baví. Navíc se nebudu týrat ani s jedním z mých trenérů do boje. Pain mi zařídil, že celý týden budu trénovat pouze katanu, což mě potěšilo, je to mnohem zábavnější. Za včerejšek jsem se toho spousty naučila, dokonce i Itachi nechtěl věřit, jak rychle se učím. Příjde mi to zvláštní. Když totiž moje tělo zaregistruje jakýkoliv pohyb, hned si ho zapamatuje. Navíc s každým dnem strácím víc a víc vzpomínek. Je mi jasné, že to není jen tak, určitě to má co dělat s tou pečetí. Přejela jsem si prsty přes zátylek. Jelikož jsem se nemohla dočkat tréninku, rozhodla jsem se jít za Itachim hned. Bylo brzo, tak jsem se snažila dělat co nejmenší hluk, takže bylo vážně ironické, když jsem v kuchyni omylem shodila nějaké nádobí, při hledání svačinky. Díky bohu nevlastní nic rozbitného, tak to pouze zarámusilo a tím to haslo. Jediné plus pro mě, všichni tady spí jak zabitý, i když nevěřim, že by to někoho nevzbudilo. Prošla jsem chodbou k Itachiho pokoji. Rozhlédla se, jestli mě někdo nesleduje a vešla dál.
„Hele Itachi, pojď trénovat,“ šeptala jsem a zvírala pomaloučku dveře. Otočila jsem se a uviděla spícího zabijáka. Páni, ve spánku vypadá jako neviňátko, a tak bezbranně. Hhhihi, to chce nějakej vtípek. Rozhlédla jsem se po pokoji. Každej měl nějakej fix, když si potřebovali navrhnout plán. Itachi ho možná nepoužíval k tomu, ale nějakej by tu měl mít. Hledám, hledám a nic nevidím, až když mi oči zašmejdí po zemi. Bingo! Vzala jsem ho a přisedla si na jeho postel. Muhehe, neboj se Itachi, bude to jen chvilka. Naklonila jsem se nad něj a pomalu přikláněla ruku k jeho obličeji.
„Na to ani nemysli,“ řekl. Vyskočila jsem rychlostí světla z jeho postele a skočila do obrané pozice. Ten blb mě ale solidně vyděsil. Až teď otevřel oči.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“
„Nevím kdy jsem se vzbudil, ale moje smysly jsou zapnutý pořád,“ posadil se.
„Promiň, promiň, počkám na tebe v hale, jenom když dovolíš,“ šáhla jsem po kataně se kterou cvičím a mířila ke dveřím.
„Slušel by mi knír?“ zeptal se.
„Cože??“ vykulila jsem na něj oči.
„No chtěla jsi mi ho udělat, ne?“
„Nooo..... jo, máš pravdu, ale myslím, že by ti neslušel,“ zasmála jsem se a zmizela. V hale jsem si začala procvičovat postoje a různé pohyby. Dalo by se říct, že jsem tančila. Přišlo mi to jako tanec, bylo to krásný nechat se unést myslí. Ten meč byl já, já byla ten meč, překrásný pocit, nevím jestli to tak cítí každý, ale já ano.
„Hm,“ probral mě Itachiho hlas. Stoupl si vedle mě a ukazoval další pohyby. Dokázala jsem s tím jak přemety, tak různé hvězdy a podobné věci, samozřejmě na jedné ruce. Dávali jsme si pauzy a při nich jsem mu vyprávěla různé zážitky z Konohy, které jsem si pamatovala, chtěla jsem, aby věděl, že mu důvěřuji a že mi nevadí. Opravdu jsem si přála, aby se mnou víc komunikoval, ale když se k ničemu neměl, musela jsem se snažit alespoň já. Po páté pauze si nestoupl vedle mě, ale proti. Tázavě jsem na něj koukla.
„Dáme si souboj,“
„Souboj? Zbláznil ses? To si rovnou můžu koupit náhrobek,“
„Bude to jenom na meče. Žádně jutsu, ani genjustu, pouze taijutsu a katana,“ stanovil pravidla, která i když mi vyhovovala, přesto pro mě byla nevýhodná. Kývla jsem a zaujmula bojový postoj. Čekal až začnu, no jistě, jako ve filmu, jak vždycky ten vostrej čeká na toho ubožáka, co se na něj vrhne, fakt skvělý. I když se mi nelíbila představa, že jsem ubožák, přesto jsem zaútočila první. Snažila jsem se, ale nebylo to lehké. Pozorovala jsem jeho pohyby a mé tělo je začalo kopírovat. Žasla jsem. Začalo mi to jít, vážně mi to začlo jít. Při útocích jsem se usmívala, jelikož jsem byla šťastná. Po dlouhé době mě něco opravdu potěšilo, až moc. Nečekala jsem, že by mě mohla taková prkotina dojmout, ale začaly mi slzet oči. Bylo to možná tím, že jsem se sebou začínala od znova, od nuly a povedlo se mi něco tak dobrého, chtělo se mi z toho brečet. I přes bídný stav mé chakry jsem to dokázala. Itachi si toho všiml a přestal. Já si sedla a s úsměvem ronila slzy.
„Jsem fakt kráva, já vím, jen se mi prosím nesměj,“ smála jsem se sama sobě.
„Proč bych se ti smál. Naprosto chápu tvé city a respektuji je.“ užasle jsem se mu podívala do obličeje. Jeho oči nebyly tvrdé, ani nemilosrdné, byly plné pochopení. Oči se mi zalily slzami ještě víc. Vstala jsem a objala ho.
„Děkuju,“ zabořila jsem svou hlavu do jeho ramene. Cítila jsem jeho kývnutí hlavy. Pustila jsem ho a trochu se styděla.
„Promiň mi to objetí,“
„To je“...
„Okamžitě pojďte se mnou, všichni se máme dostavit k Peinovi, to platí obzvlášť pro tebe Itachi,“ objevila se tam Konan. Neváhali jsme a vydali se do naší společenské místnosti. Itachi vešel předemnou a hned jak vstoupil, se zarazil. Pošoupla jsem ho, abych mohla dál a viděla zdroj jeho údivu. A pak jsem ho spatřila. Toho zmetka.
„Ty!“ zavrčela jsem.
„Ty?“ vrátil mi. Secvakla jsem zuby a chtěla k němu jít, ale Itachi dal přede mě ruku. Nic jsem nenamítala, jenom dál toho haj*líka vražedně pozorovala.
„Nevěděl jsem, že máte přírůstek,“ řekl.
„Už nějakou dobu,“ postavil se Pein z křesla.
„Ty ho k nám chceš dát?“ zeptala jsem se.
„Jo, je to výhodný obchod pro obě strany. Navíc jak vidíš, má Sasuke dvě dívky ve skupině, takže budeš mít nové kamarádky,“
„Skvělý,“ přejela jsem pohledem ostatní ocásky Sasukeho. Jedna z těch holek měla rudé vlasy a červené oči, které zakrývala brýlemi, druhá měla světlehnědé vlasy někam pod zadek, na čele znak Písečné, ale přeškrábnutý, fialové oči a obvazy přes nos a tváře. Z každé jsem cítila úplně jiného ducha. Pak jsem přešla k těm dvoum klukům. Jeden vysoký, rezavé vlasy, na pohled milý, druhý bílé vlasy, šibalskej úsměv a ostré zoubky k tomu obrovský meč.... není to hrdlořez? Pokud jsem projížděla záznamy dobře, nejspíš to je opravdu on, meč Zabuzi. Vážně ujetá partička, navíc jí vede podlejzač Orouše.
„Chci aby jste věděli, že je příjmu bez vašeho rozhodnutí, taže pokud jim něco chcete vytknout, máte poslední možnost,“ objasnil Pein.
„Dobře,“ přišla jsem k nim. Podívala se na Sasukeho a dala mu pěstí. „To byla má jediná výtka, děkuji ctihodnosti,“ ušklíbla jsem se, kopnutím vyrazila dveře a naštvaně kráčela k sobě. Sasuke se chytl za tvář a Pein si jen vzdychl. Itachi mlčky všechno pozoroval a nevěřil vlastním očím. Dal ruku v pěst a s uceknutim se vydal za mnou.
„Hm a kdo opraví ty dveře?“ zeptal se Deidara.
„Třeba ty, ať je to ještě dneska hotový,“ poručil Pein a Deidara se mohl uvztekat. „Mimochodem, jasně vidím, že už jste se setkali, takže vás jen upozorňuju, nevytáčejte jí,“
„To nebude problém,“ zasmál se Sasuke.