Arigatou 47 - Začátek konce

Na mýtině, ve středu černé noci, když se i hvězdy strachem z nadcházejícího krvavého boje strachy schovaly za ve tmě sotva patrné, temné mraky, teď stálo šestnáct postav, všechny do jedné připravené vytrvat až do nepochybně velmi hořkého konce. Rhonoki měl na tváři až neobvykle chladný, kamenný pohled. On, Midori, Deidara, Hebimaru, ti dva z mlžné a k překvapení všech i modrovlasá Hinata, tam teď stáli tváří v tvář Narutovi, Kibovi, Shinovi, Kankurovi, Gaarovi, Fuuzakimu, Aiko, Kichirovi a Keijimu.
„Takže Hinata byla celou tu dobu tou ženou v Ryouyou?“ hlesl nevěřícně Kiba.
Narutovi se v očích zaleskly slzy a pěsti se mu třásli. Možná to bylo hněvem, možná něčím jiným, to však ani on sám nevěděl.
„Proč…?“ vypravil ze sebe po chvíli, „proč to děláš, Hinato?!“ rozkřičel se na celou mýtinu.
Hinata celá zrudla v obličeji a sklopila pohled.
„Naruto… kun… já…“ začala ze sebe pomalu koktat, Rhonoki ji však položil ruku na rameno a pravil: „Nemusíš mu nic vysvětlovat, Hinato.“
„Rhonoki-dono?“
Hinata se vděčně podívala Rhonokimu do očí, načež svůj zrak obrátila zpět k překvapeným ninjům z Listové.
„Takže jste našli náš malý úkryt?“ položil řečnickou otázku Midori a podíval se postupně všem svým oponentům do očí.
„Pak tedy konečně nastal čas to ukončit.“
S posledním slovem se na Midoriho tváři objevil letmý úsměv. Ninja zvedl ruce, tleskl… a krvavá jatka mohl začít…
„Přesně, jak jsem si myslel,“ podotkl v duchu Naruto, když se Midori objevil těsně za ním.
Nukenin se otočil, udeřil Naruta do týla a blonďatý ninja se obrátil v oblak kouře.
„Co to…?“ Hlesl Midori, načež těsně vedle svého ucha uslyšel hoření knotu.
Ani se za tím zvukem neotáčel, prostě co nejrychleji odskočil, aby se vyhnul výbušnému lístku, který po něm vrhl skutečný Naruto.
Midoriho plášť se vzňal. Ninja se zašklebil bolestí, rychle si hořící plášť strhl z těla a chytil se za poraněnou pravou ruku, aby sotva zvedl hlavu a už se vyhýbal Narutově Rasenganu.
„Mám tě!“ zaradoval se Naruto.
…tlesk…
…a Narutovy vyhlídky na rychlou výhru byly ty tam.
„Já se tak snadno porazit nenechám, Uzumaki Naruto,“ozval se chladný šepot těsně u Narutova levého ucha.
Ninja z Konohy vytáhl z rukávu kunai a připravil se otočit se a bleskově jej vrazit Midorimu do krku.
Už mu hleděl téměř do očí jeho kunai se blížil k cíly. Ucítil na chvíli malý tlak na břicho, i tak se však nezastavoval. Vše se mu před očima odehrávalo jakoby zpomaleně a do Midoriho smrti zbývala sotva desetina sekundy.
A rázem bylo po všem. Bolest ninju přinutila padnout na kolena. Ruku si dal před ústa, načež na ni spočinula jeho horká krev.
Zvednul hlavu a podíval se svému nepříteli do očí.
Midori se zašklebil a pustil Narutovu ruku, ve které ninja stále držel kunai. Sklopil pohled a zíral na další kunai, který měl až po rukojeť zabodnutý v břiše.
Midori pustil jeho ruku a ta bezvládně spadla k zemi, stejně jako o krátkou chvíli později Narutovo tělo.
Vše bylo stále zpomalenější a Narutovi připadalo, že na tu zem padá snad rok. Barvy se z jeho zraku vytrácely, a když k němu Midori naposledy promluvil, ani neslyšel, co říká. Ústa se pohybovala, ale slovům nebylo rozumět. Zdály se jakoby v dáli a jakoby je kdosi, nebo cosi tlumilo, čím dál víc. Narutovy oči už žádné barvy neviděly a rázem se z nich začal vytrácet i samotný obraz. Jeho víčka se zavřela a tep ustal.

„Kdy si udělal stínový klon?“ zeptala se Aiko sama sebe, když uslyšela výbušný lístek.
Hbitě se vyhnula útoku jednoho z Jouninů ze Skryté mlžné a obrátila pohled k zatím nehybně stojící Hinatě.
„Je to skutečně ta záhadná dívka z Ryouyou?“ zamračila se ve svém zamyšlení, nemohla však myšlenku dokončit, kvůli dalšímu nepřátelskému útoku.
„Chceš si hrát na kočku a myš?“ zeptala se Aiko s pobaveným výrazem ve tváři.
„Negativní. Dělám jen, co se mi řekne,“ odvětil ninja a pokusil se o další útok, který Aiko hravě odrazila.
„Nemáš moc smyslu pro humor, co?“ zeptala se Aiko a sama se pokusila zaútočit, její soupeř ji však až překvapivě snadno zablokoval.
Aičin pohled na chvíli opět sklouznul k opodál stojící Hinatě.
„…ne… něco tu nehraje. Hinata není tamta žena…“
„ A máš taky jméno?“ zeptala se kunoichi, obraceje se zpět k Jouninovy z Mlžné.
„Nepotřebuješ vědět, kdo jsem,“ odsekl znovu ninja a začal k Aičinu překvapení skládat pečetě.
„Mýlíš se,“ začala Aiko pomalu, přičemž také začala skládat pečetě a podívala se ninjovi hluboko do černých očí, schovaných za podivnou maskou.
„Chtěla bych znát jméno muže, který padne moji rukou.“
…oba ve stejnou chvíli složili poslední pečeť.
„Suiton: Teppoudama!"
„Katon: Hi no maru!“

Kanto Fuuzaki se rozeběhl proti druhému ze dvou Mlžných jouninů a pokusil se o útok. Jeho oponent se vyhnul a zaútočil svou katanou vůdci Stínových shinobi na nohy. Fuuzaki rychle vyskočil a dostal se tak snadno svému soupeři za záda. Jeho nepřítel se pokusil obrátit čelem zpět k němu, avšak Fuuzaki se otáčel s ním. A jak se jounin z Mlžné stále pokoušel natočit se čelem k Fuuzakimu, Fuuzaki se dál otáčel a držel si oponentovy záda na svých, načež naslepo svou katanou bodnul dozadu… a strefil soupeřův žaludek, který spustil ninjovo bolestné vykřiknutí, načež se otočil, aby ono vykřiknutí rázně utnul.
„Vtipkuješ, Hebimaru?“ zeptal se, obraceje se na ponuře vyhlížejícího ninju, stojícího pár metrů vedle.
„Protože když na mě budeš posílat takové slabochy, jen mi zbytečně zašpiníš meč rzí.“
Hebimaru se podivně zašklebil.
„Jak je libo, Kanto-san,“ zachraplal a sundal si ze zad svou malou kosu.
„Doufám, že nečekáš, že tě tentokrát nechám tak snadno odejít,“ podotkl ještě, než jeho kosa začala vyzařovat podivnou energií a vše kolem Fuuzakiho zalila temnota.
Stínový shinobi se začal rozlížet kolem sebe, nic však neviděl. Obrátil svůj zrak proto zpět na Hebimara. Ten jen rozšířil svůj ďábelský úsměv, pohnul křídly a byl ten tam.
„Co to má být, Hebimaru? Nějaké tvoje hadí Genjutsu?“ zeptal se s předstíraným klidem v hlase Fuuzaki a znovu se začal rozhlížet.
Ze všech stran se začal ozývat Hebimarův smích.
„Genjutsu?“ zeptal se pobaveně, přičemž se jeho hlas rozléhal jako ozvěna.
„Tenhle svět jsem vytvořil já a jen já jsem tu pánem, Kanto-san. Můžeš to nazývat i Genjutsu, jestli chceš, brzy však zjistíš, že tahle technika dalece překračuje rámec obyčejných iluzních technik.“
„Uvidíme,“ šeptl Fuuzaki, spíš sám pro sebe, ačkoli nepochyboval, že ho tu Hebimaru slyšel a složil v ruce pečeť pro uvolnění.
Chvíli se soustředil, aby úplně přerušil tok své chakry a dostal se tak z Hebimarova Genjutsu, najednou se však zarazil.
„Moje chakra!“ uvědomil si vyplašeně.
„Takže už sis všimnul, že v tomhle světě žádnou nemáš,“ ozval se znovu Hebimarův hlas.
„Dokáže mi tu číst i myšlenky?“ lekl se Fuuzaki a nepřestával se vyplašeně otáčet.
„Říkal jsem to: tenhle svět jsem vytvořil já a jen já jsem tu pánem!“ vysmíval se dál Hebimaru, aniž by se kdekoli objevil.
„Takže je mou jedinou šancí moje katana,“ uvažoval dál Fuuzaki, svíraje v ruce pevně rukojeť svého zakrváceného meče.
„Chceš mě porazit tím, že se mi budeš do konce věků vysmívat?“ rozkřičel se Fuuzaki do všech stran, „protože to pak asi vyhraješ, už teď se totiž nudím k smrti! Ukaž se, nebo se snad bojíš, že tě porazím, ve tvém vlastním světě?!“
Na jeho slova chvíli nebyla žádná odezva, dokud Hebimaru znovu nepromluvil… tentokrát byl však místo ozvěny ozývající se ze všech stran, slyšet Hebimaerův šepot, jen asi necelý půlmetr od Fuuzakiho a jak se všechny jeho pochybnosti rozplynuly, když na Hebimara křičel, tak se mu teď všechny vrátili dvakrát tak silné, když na pravém rameni ucítil špičku Hebimarovy kosy, Hebimara, ani ji však nikde vidět nebylo.
Konec čtyřicáté sedmé části.