Yuujou Monogatari - 7

Dny, kdy se má něco pěkného přihodit, obvykle bývají vybarvené zářivým sluncem. Jeho paprsky s rozpustilou jemností lehce hladí okolní krajinu, lidé si dlaní cloní oči, aby přes to silné světlo viděli… ale stejně jsou rádi, že září. Protože, když jsou oni šťastní, ať se sluníčko také směje, ne?
Ale dnes pršelo. Stružky čisté vody dopadaly na bránu, před kterou netrpělivě přešlapovala malá skupinka dětí a dvou dospělých.
Blonďatý chlapec, který se i navzdory dešti nepřítomně usmíval, zahleděný do své budoucnosti. Tmavovlasá dívka, která si nešťastně utírala velké kapky ze svého čela a přemýšlela o tom, co příšerného asi udělala voda s jejími vlasy. Ale přesto byla ráda, že je tady. Bylo to přece jen mnohem lepší, než být tam, doma…
Druhý chlapec, stejně starý jako obě děti, zvedl ruku, a rázně zabušil na bránu.
„Jako by to mělo cenu,“ prohlásil otráveně Minato. „Co je tohle za vesnici, když tady ani nemáte strážný, aby nám otevřeli?“
„Nebo proč je to vůbec zavřený?“ zeptala se Naomi.
„Bezpečnost,“ odpověděl Kenshin. „Ale… je to zvláštní, to je pravda. Obvykle tady máme dva lidi, kteří mají za úkol hlídat vstup do vesnice.“
„Tohle je teda ale bezpečný až moc. Vždyť se tam takhle nedostane nikdo!“ namítlo děvče. „A co budeme dělat teď? Stát tady v dešti mi nepřijde zrovna chytrý řešení, upřímně řečeno… Jiraiya-sensei?“
„No… eh…“
„Navrhuji použít poněkud razantnější způsob,“ nadhodil Fugaku.
Setkal se s nechápavým pohledem ostatních.
Obrátil oči v sloup. „Vyzkoušet na nich kombo. Udělat z nich kůlničku na dříví. Prostě je rozmlátit na mrňavý třísky.“
„Ty dveře tady stojí už sto let! Od založení vesnice! Je to historická památka! Nemůžete-“ rozkřikl se Kenshin.
„Klid,“ usoudil žabí sannin.
„To byl jen vtip,“ uklidnil ho Fugaku.
V tom se dveře konečně otevřely a ninjové mohli projít dovnitř. Jeden z nich si ovšem nemohl odpustit jednu krátkou nevinnou větičku…
„Od kdy zrovna on vtipkuje?!“

„Myslím, že bude nejlepší, když půjdeme k nám domů,“ prohodil Kenshin. „Nechávám vás chvíli u nás, připomínáte spíš zmoklé slepice než vážené bojovníky z Konohy,“ zasmál se.
Naomi podrážděně zamumlala něco o tom, že by ta nádherná historická brána před vesnicí přece jen potřebovala trochu vyzdobit. Co takhle pár třísek, půvabně trčících z trosek toho jejich pokladu?
Minato neříkal nic. V myšlenkách byl zase u toho, kdy se konečně dostane k nějakému boji. Je toho tolik, co se ještě musí naučit!!
„A přesto vůbec nedává pozor na přítomnost,“ přerušil jeho snění Jiraiya-sensei.
„Cože?!“ zeptal se nepřítomně. Ale vzápětí zakopnul o malý kunai, ležící na cestě před ním. „Zatraceně!“, zaklel, když ladně vymetl nejbližší kaluž.
„Ta zmoklá slepice bylo opravdu výstižné přirovnání,“ uchechtl se sensei, když Naomi svému mokrému a zablácenému kamarádovi pomáhala na nohy.
„Spíš nemotorné kuře,“ přidal se Fugaku.
Minato se zatvářil zahanbeně. „Hele, nemáš ty být nějakej takovej ten chladnej týpek bez smyslu pro humor, co se na všechno kolem sebe akorát dívá s povýšeným pohrdáním?!“ vyjel na něj.
Ve skupince nastalo ticho.
Fugaku jen přimhouřil oči. „Přátelství?“ prohodil pohrdavě tichým hlasem. „Ty nesneseš prohru, nemám pravdu? Ujasni si, co vlastně chceš,“ doporučil mu ještě tišším hlasem a vyrazil vpřed.
Naomi se bezmocně podívala na oba chlapce, a po vteřině přemýšlení se obrátila k Minatovi.
„Půjdeme, ne?“
Vykročili.
Domek, ke kterému je Kenshin zavedl, stál v jedné z těch klidnějších uliček vesnice. Byl hezký, upravený – bylo vidět, že se o něj někdo stará s opravdovou láskou.
Dveře se rozletěly a ven do deště vyrazila malá postavička.
Zrzavé vlásky se jí rozletěly do všech stran, když běžela směrem k nim. Proběhla kolem Fugaka, vrazila přitom do Minata, až znovu skončil na zemi a skočila Kenshinovi do náruče.
„Tati!! Konečně jsi zpátky!“ volalo děvčátko radostně.
„Kushina-chan,“ usmál se muž a pevně k sobě holčičku přitiskl. „Nastydneš,“ napomenul ji. Jako by svou výtku mohl myslet vážně.
„To nevadí,“ zasmála se.
Muž položil děvče na zem a obrátil se ke svým ochráncům. „Pojďte,“ pokynul jim a s dcerčinou dlaní ve své ruce překročil práh.
Konečně doma.
„Tohle je moje dcerka, Kushina,“ ukázal na holčičku.
„Spíš uragán,“ ucedil mezi zuby Minato a nešťastně se zadíval na své kdysi čisté oblečení.
„Já jsem Hyuuga Naomi,“ řekla spěšně dívka. „A tohle je náš sensei Jiraiya. Ten zamračený kluk Uchiha Fugaku a ten špinavý Namikaze Minato. Tým 6 z Listové vesnice,“ pronesla slavnostně.
„To mě moc těší,“ ozval se příjemný ženský hlas za nimi. Když se otočili, zjistili, že patří mladé ženě s dlouhými rusými vlasy.
„Moje žena Nagisa,“ usmál se Kenshin a objal ji.
„Měli jste bezpečnou cestu?“ zeptala se starostlivě.
„Naprosto klidnou,“ uklidnil ji muž.
„Znáš to,“ zasmál se Jiraiya. „Úspěšná, jednoduchá mise. Nic víc.“
„Ale co se stalo tobě?“ podivila se Kushina a ukázala prstem na Minata.
„Neumí chodit,“ posmíval se mu sensei.
„Jen jsem zakopl,“ přiznal. „A pak do mě nějaký nešika, který evidentně neumí běhat, vrazil,“ řekl jedovatě.
„Ach... to musel být pěkný pitomec, viď?“ usmála se bezelstně.
Minato se na ni jen nevěřícně podíval.