Spoluautorská FF - 9.kapitola

Obezřetně se rozhlédla kolem. Znala dobře plán vesnice, ale nevěděla, jak se dostat přes stráže. Maskování nebyla zrovna její silná stránka a přeměnit se nemohla. I když byla v jejich světě, chakrou zrovna neoplývala.
Opatrně se přemístila na konec střechy a k svému překvapení našla žebřík připevněný ke zdi. Stačilo po něm už jen slézt dolů.
Dostala se na balkón jakéhosi domu. Začínala si připadat jak v nějakém akčním filmu. Přehodila nohu přes zábradlí a stoupla na dřevěnou příčku. Šplhala dolů a modlila se, aby ji ty dlouhé šlahouny rostlin udržely. Přání se splnilo. Pod nohama konečně ucítila pevnou zem.
Byla v temné uličce, neměla z toho dobrý pocit. Rozeběhla se. Zvuk kroků se odrážel od stěn. Běh ji vyčerpával. Ulička byla delší, než se zdála. Najednou se prudce oteplilo a ona vběhla na hlavní třídu.
Proplétala se hustým davem lidí, nevšímali si jí, každý někam spěchal a nestaral se o ostatní. Srdce v hrudi už nebušilo tak prudce, dech se klidnil. Jenže... stále nebylo vyhráno.
„Kam myslíš, že jdeš?“
Kasumi se zatmělo před očima. Zavrávorala, ale někdo ji pevně chytil a zacloumal s ní.
„Ptám se znovu, kam myslíš, že jdeš?!“
„Na procházku?“ vyletěla z ní první blbost, co ji napadla. Tušila, že jí na to neskočí, ale co se dalo. Tonoucí se chytá každé záchrany, i kdyby to mělo být jen plovoucí stéblo trávy.
„Jo procházku? Tak to abychom jsme se prošli spolu, ne? A rovnou za Hokage.“ Popadl ji za límec a nehledě na její protesty ji táhl směrem k vysoké stavbě se znakem ohně. Přestala sebou škubat. Nemělo to cenu. On ji jen tak nepustí.
Šli nahoru po schodech, boty klapaly o dlažbu. Nechtěla tam jít. Budou žádat vysvětlení. Dokáže ještě něco vymyslet? Tsunade ji uškrtí jak hada a zároveň zklame Ninu. Padne i tam nejmenší šance na záchranu.

„Vysvětlení. Víc nechci,“ seděla Pátá za stolem a pohledem rengentovala Kasumi. Dívku překvapilo, že nekřičí, nevzteká se, neničí věci kolem. Přece jen... výslovně jí zakázala opustit pokoj. A ten, kdo se zprotiví jejímu příkazu, dostane za vyučenou.
„Byla jsem na procházce. Je to snad trestný? Ležela jste někdy v nemocnici? Všude kolem ty bílý stěny, pach dezinfekce... nedá se to tam vydržet. Potřebovala jsem na vzduch,“ bránila se Kasumi. Modlila se, ať jí na to skočí. Bláhově.
„Tak když ti to tak vadí, budeš chodit na pravidelné vycházky... s doprovodem,“ ušklíbla se Tsunade posměšně. „Copak tobě nedochází, proč tu jsi? Nemůžeš se nám někam ztratit!“
„Já to chápu,“ zamumlala na odpověď. Pátá se spokojeně zhoupla na židli.
„Takže jistě víš, proč teď půjdeš zpátky. Kakashi, doprovoď ji tam, prosím.“

V nedaleké koruně stromu se blýskl pár očí. Listy se zachvěly a pár jich lehce spadlo na udusanou zem. Ptáček na větvi si neklidně načechral pírka.
Najednou mezi listy prosvitly zářivě zelené oči. Ptáček zacvrlikal, větvička se zhoupla. Vzduch proťalo nepříjemné syknutí, rychlý chmat. A strom se znovu uklidnil. Jen ptáček už v jeho koruně neseděl a přitom ani neodlétl. Kočičí oči zmizely.
Na chvíli.
„To jste nemusela, Sachiko-sama. Ten pták nám vůbec nevadil, jen na sebe zbytečně poutáme pozornost.“
„Ztichni!“ odpověděl ženský hlas a ozvala se dutá rána. „Co ty mi budeš říkat, co smím a co ne. Já jsem tvoje paní. Nějak často na to zapomínáš.“
„Omlouvám se.“
„A vůbec, co jsem to slyšela? Nám? Ty se počítáš ke mně? Pche.“ Muž dostal další pohlavek.
„Jen... jen jsem se přeřekl, paní. Vám, samozřejmě že vám vadil ve výhledu. Ale je to nebezpečné.“ Pohled zelených oči se teď přesunul na něho. Nervózně polkl.
„Já nebezpečí ráda,“ odsekla.
„Jenže neměli bychom-“
„Tady zůstávat moc dlouho. Kolikrát už jsem to od tebe slyšela! No, je to tu nepohodlný a stejně teď nepotřebuju vědět víc. Kdybys nebyl tak neschopný vyzvědač, nemusela jsem semka lézt. To je kvůli tobě!“
„Sachiko-sama, víte přece, že vy-“
„Zmlkni už!“ Strom se nebezpečně zatřásl. „Máš štěstí, že jde všechno podle plánu. Listová ji tu drží a Kioshi nám nevědomky zobe z ruky. Všichni jsou na svých místech. Nezbývá už nic jinýho, než vyčkat a ve správnou chvíli udeřit.“
Žena se škodolibě zasmála. Vycházelo to líp, než čekala. Jako rybky jí sami naskákali do sítě. Ona ji vytáhne a pochutná si na šťavnatých soustech. Jen se nesmí nic uspěchat. Tak dlouho to plánovala, dlouho připravovala. Těch sedm let nesmí přijít nazmar. Nesmí!
Tak dlouho...
Neskutečně dlouho...
Povede se to.
Musí!
Mělo by...
„Sachiko-sama? Musíme jít,“ opatrně se dotkl jejího odhaleného ramena. Nepřirozeně sebou škubla a vrátila se zpět do reality. Zase musí...
„Jo, jdeme, Masaru. Už na to nemám náladu. Zejtra sem pošlem ještě jednu hlídku na ověření. Nemíním riskovat.“
Přikývl a odtáhl od ní ruku.
„Jste tak studená...,“ zašeptal. Usmála se. Ne, to nebyl úsměv. Jen pokřivený ret, stopa po tom, co snad kdysi bývalo.
„Asi proto se jmenuju Sachiko. Nezapomínej na to, Masaru. Mně je chlad souzený.“
Potřásla hnědými vlasy a slehla se po ní zem. Vzdychl a následoval jejího příkladu.
Slunce svítilo, větřík si jemně hrál s lístky stromu. Ten se chvěl, houpal se z jedné strany na stranu. Jen už na něm nikdo neseděl...