Nejiho trable 03 - Proč jen nemám tělo jako Chuck Noris?

Druhý den ráno jsem se ač velmi nerad vzbudil, dokopal se do koupelny a s otevřenou pusou jsem zůstal stát ve dveřích. Má milá spolubydlící se právě čistila zuby, to by nebylo tak divné, ale byla jen ve spodním prádle. Vypadalo to, že si mě nevšimla, a tak jsem na ní zíral dokud se na mě s úsměvem a kartáčkem v puse neotočila a přes pusu plnou pěny mi neřekla, na co tak civim a proč nejdu dál. Zachoval jsem se jako pravý gentleman, takže jsem využil situace a stoupl si těsně vedle ní k umyvadlu.
Vyndal jsem si kartáček a připojil se k ní. Naše těla se sice jen trochu dotýkala, ale jsem přece jen chlap, a tak to s mými hormony udělalo své. Ještě k tomu, když se naklonila nad umyvadlo, aby si odplivla. Nemusim vám snad popisovat, že se ke mně tím pádem ještě víc namáčkla.
Tímto jsem získal další zkušenost k nezaplacení. V téhle domácnosti si nemůžu jen tak chodit ve volných kraťasech, ať si to každý přebere jak chce. Když jsem si uvědomil, co se v již zmíněných kraťasech děje, hodil jsem kartáček na své místo a upaloval jsem do pokoje. Naneštěstí mě chytla za ruku a já jsem svůj útěk musel odložit.
„Páni, ty máš stejně velký svaly jako já.“
Posměšně se uchychtla a celou paži mi prohmatala. Hned jak jsem se vzpamatoval z její nemístné poznámky, sjely mi oči k hrudníku stojícím přímo před mýma očima. To byla chyba číslo dvě, vytrhl jsem se z jejího sevření a rychlostí Yondaimeho problesknutí jsem zmizel v pokoji.
Práskl jsem za sebou dveřmi, opřel se o ně a rozdýchával své rozrušení. Pohledem jsem zavadil o budík stojící na nočním stolku a z hrůzou jsem zjistil, že bych měl přidat. Oblékl jsem si čisté triko a džíny, které mi Hinata doporučila. S trochou nervozity jsem se prohlédl v zrcadle a kvůli té otravné holce jsem měl plnou hlavu jejího komentáře k mým svalům. Chvíli jsem měl nutkáni si vzít mikinu, ale přece se nenechám rozhodit! Vzal jsem si teda jen propisku a sešit, nic víc snad první den ve škole potřeba není.
Mayaku už stála u východu z domu, netrpělivě přešlapávala a v ruce držela toust. Ten mi ihned vrazila do ruky a tlačila mě ven.
„Jestli si nepospíšíme, přijdeme pozdě! Měla jsem jít sama.“
S rukou v bok mi podržela dveře a já jsem ucítil pohled na svých bicepsech. Přestože bylo děsné horko už takhle ráno, skočil jsem si pro mikinu, prošel kolem posmívající se Mayako, která za mnou zamkla a s vítězným výrazem mě dohnala.
„Tak jak se těšíš do školy?“
Promluvila na mě svým milým hláskem, jakoby mě litovala. Ani se jí nedivim, ve tváři jsem neměl zrovna nejzdravější barvu, ale svou trému jsem nechtěl dát najevo.
„Hrozně se těšim.“
Tu ironii, která byla podle mě zřejmá, ona nejspíš nepochopila a mlela něco o tom, že ona taky.
Hned u vchodu do budovy školy jsme zjistili, že chodíme do stejné třídy.
„Hele, máš s kym sedět?“
Při této otázce se mi zdálo, že se trochu začervenala, ale k ní mi to nějak nesedělo.
„Ne.“
„Tak co kdybychom si sedli spolu? Myslim, že s tebou bude sranda.“
Chvíli jsem koukal do prázdna a přemítal výhody a nevýhody sezení s ní. Nakonec jsem dospěl k tomu, že na to kývnu. Přece jen jí už trochu znam, tak aspoň něco.
„Hm, tak jo.“
Snažil jsem se o co nejvíc cool hlas a ve tváří jsem měl neutrální výraz. Ten hned zas vystřídal výraz překvapení, protože na mě skočila, radostí mi rukama ovinula paži a rázným krokem mě táhla do učebny.
Když sem cítil její dotek na mých VELKÝCH svalech na ruce, ovládla mě zas nejistota. Přísahal jsem si, že jestli zas pronese nějakou narážku, tak se na ní vykašlu a radši si sednu sám. Byl jsem rád, že mlčela, a tak jsem jí nechal, aby si dělala co chce. Bylo to dost potupný, ale přežil jsem to.
Před naší učebnou mě pustila a šla nám obsadit lavici. Naštěstí to byla třída plná šprtů, takže byly poslední lavice volné. Jedním okem jsem si prohlédl mé nové spolužáky a sedl si na své místo. Holky celkem ušli, ale nejvíc mě zaujal jeden týpek, sedící sám v první lavici přímo proti katedře.
Hrozně mi někoho připomínal, ale nemohl jsem přijít koho. Po příchodu třídního jsem čekal jen na to, až přečte seznam studentů. Prozatím jsem toho kluka pokřtil na Megašprta. Už od pohledu to byl těžký frajer. Při této myšlence jsem se zasmál a hned jsem na sebe upoutal pozornost. Třídní na mě koukal a nervozně ťukal ukazováčkem na papír s našimi jmény.
„Vaše jméno?“
„Hyuuga Neji.“
„Takhle se mluví s profesorem? Postavte se.“
Oběma rukama jsem se zapřel o lavici a vstal jsem.
„Takže pane Hyuugo, vy si asi myslíte, že když na sebe budete strhávat pozornost, že na mě uděláte dojem? To se šeredně mýlíte, máte štěstí, že je první den školy, příště to vyřešíme jinak.“
S jedním zdviženým obočím a nechápavým výrazem jsem si zas sedl a přemýšlel, co ho asi žere. Potom přišlo na řadu to, na to jsem čekal. Postupně začal číst jména a já čekal, až se zvedne Megašprt.
„Hachiu Kesasu.“
Megašprt se zvedl a zas si sedl. Co to má sakra za jméno! Nechtěl bych být v jeho kůži. Zas na mě přišel smích, ale naštěstí mě učitel neslyšel. Za to se na mě podíval Kesasu a nad hlavou se mi rozsvítila žárovka.
Takže on si chlapeček myslí, že když si obleče nevkusný oblečení, nasadí si brýle a v tom svém vrabčím hnízdě si udělá pěšinku, že ho asi nepoznam. Asi už Orochimara přestalo bavit ho učit, a tak ho poslal do školy, a já se mu ani nedivim. Hned jsem si vytrhl dvojlist ze sešitu a začal psát dopis kamarádům do Konohy, protože tohle by vážně nikdo nečekal.
Vykládání třídního o zásadách bezpečnosti a učebním plánu studia jsem prospal, ale za necelou hodinku nás už pustil. Než jsme vyšli ze třídy, tak na mě ještě zařval, že si na mě dá pozor, už se bojim.
Zajímalo mě, kde Sasan bydlí, takže sem ho nenápadně sledoval, ale cestu mi zkřížil Shikamaru, který za rohem budovy kouřil. Pokecali jsme o svým nových dojmech ze školy. Když mi řekl, kolik si za dnešek domluvil rande, tak jsem nemohl uvěřit vlastním uším. Navenek jsem samozřejmě nedal nic najevo, ale mé vnitřní já se mu klanělo až k zemi.
Bylo mi děsný vedro, takže jsem si pomalu začal svlékat mikinu, ale pak jsem si všiml skupinky nedaleko stojích holek, které koukali našim směrem. Všiml jsem si i Mayako, která byla mezi nimi a neuniklo mi, jak něco šeptala dívce stojící vedle ní a při tom na mě ukazovala.
Z mého svlékacího manévru jsem udělal jen pohození rameny, které mělo vypadat jako upravení. Myslím, že kdybych se normálně svlékl, tak by to bylo mnohem lepší než tohle. Skupina holek se rozesmála Už mě nebavilo, jak ze mě pořád Mayako dělá blbce. Pohledem do očí jsem jí naznačil svůj vztek a zklamání, otočil jsem se a zmizel za nejbližším rohem. Bohužel jsem už neviděl, jak se zatvářila ona, ale bylo mi to vlastně jedno. Už jsem chtěl být doma.
Najednou jsem uslyšel její hlas, který se ke mně zezadu přibližoval. Přidal jsem do kroku, neměl jsem náladu na její další poznámky. Ještě z toho budu mít komplexy.
Už jsem byl u dveří domu, odemykal jsem a ona mě chytla za zápěstí. To už jsem nevydržel, nechtěl jsem od ní nic slyšet, osvobodil jsem svou ruku a naopak jsem obě její ruce přitiskl nad hlavou ke zdi domu. Konečně byla bezmocná, na jednu stranu mě jí bylo líto, ale na druhou jsem chtěl pomstu. Měl jsem v plánu, že jí takhle jen chvíli přidržim, pak mě to přejde a zalezu si do pokoje, ale ona začala otevírat pusu. V záchvatu vzteku dělají lidi spontánní věci a i já jsem nebyl vyjímkou. Dřív než stačila něco říct, namáčkl jsem se na ní a své rty přitiskl na její. Zavřel jsem oči a užíval si tu vzácnou chvíli klidu.
Vztek mě přešel, pustil jsem jí a odkráčel dovnitř. Vyběhl jsem schody po dvou a zamkl se v pokoji. Lehl jsem si břichem na zem a začal dělat kliky. Mým svalům se nikdo posmívat nebude!