Nejiho trable 02 - Autobusem už nikdy více

Autobus zastavil a řidič nám otevřel dveře. Nejdřív nás lehce seřval kvůli našim kufrům. Pak vylezl, otevřel prostor pro zavazadla, naházel to dovnitř a konečně jsme mohli nastoupit. Ženská část naší trojice mezitím prostudovala ceník jízdného, připevněný na boku autobusu.
Rozhodl jsem, že to řekne a zaplatí Hinča, přece jen už byla o něco chytřejší, a tak jsme ji se Shikem dali nějaké peníze a cpali se za ní na schůdky udržované, skoro nové Karosy.
„Dva chunninský a jeden jouninský do Katonshini.“
Ten milý pán, který nás měl na místo dopravit, na nás zvedl obočí a zřejmě na něco čekal. Dívali jsme se na něj jako on na nás a pořád se nic nedělo. Když už jsme si mysleli, že to asi máme zadarmo, přece jen jsme elitní ninjové, tak na nás zařval, že chce vidět průkazy.
To taky mohl říct rovnou a ne na nás takhle blbě koukat, ukázali jsme mu je, sestřenka zaplatila a jali jsme se hledat místo k sezení.
Naštěstí bylo všude volno, jen vepředu seděly dvě stařeny a velice barvitě popisovaly, co budou dnes vařit.
Ano, bylo to slyšet až na úplný konec autobusu, kde se naše trio usadilo. Málem bych zapomněl, získal jsem další skvělou zkušenost, než si sednu v autobusu, měl bych se podívat, na co si sedám.
Moje hnědá zástěrka byla nyní pošpiněná nechutným čímsi, co nejspíš bývalo něčí svačinou. Tipoval bych to na sváču druhého Hokage, kterou si tu odložil, když jel poprvé do školy.
Nezbývalo mi nic jiného, než si zástěru sundat a vyhodit jí z okna. Kdyby mě někdo neznal, myslel by si, že sem utekl z blázince, moje bílá halenka, připomínající svěrací kazajku a bílé kalhoty. Na mě musel být pohled.

Krajina kolem nás pomalu ale jistě ubíhala. Muselo to být okouzlující, ale jediné, co jsem viděl já, bylo dno igelitové tašky, kterou jsem si křečovitě držel u obličeje. Jak už jsem říkal, tohle byla naše první jízda autobusem a můj žaludek to jaksi nepřijal. Hinata hned za prvním kopcem usnula a Shika pro změnu taky spal.
Přiznám se, že mi několikrát přepadla hříšná myšlenka vyzvracet se jim do klína, ale jsem civilizovaný a kultivovaný člověk a ti tohle nedělají.
Na chvíli jsem od tašky zvedl hlavu a podíval jsem se z okna, kde to vlastně jsme. A tím byla další zkušenost na světě, když mi je na zvracení, nesmím prudce zvednout hlavu.
Zatočila se mi hlava a už jsem čekal, kdy bude igelitka plná. Dýchal jsem jak při porodu a snažil se myslet na něco pěkného.
V tom autobus zastavil a já rychlostí blesku vyletěl ven. Opřel jsem se o kolena a doufal, že to přejde. Nepřešlo.
Hodný pan řidič mi vzbudil zbytek party svým jemným hláskem a vyházel nám kufry na chodník.
Sedli jsme si na lavičku a čekali, až mi bude líp. Shika pořád dokola mlel, že je to otrava. Když se nad tím teď zamyslím, možná měl pravdu, co když mě opravdu někdo chtěl otrávit. Po pár minutách vytrvalého funění jako pejsek se mi udělalo lépe a otravu jsem tak mohl ihned vyškrtnout.
Ještě chvíli jsme seděli a kochali se okolím. Najednou se ozvala rána a neslušné klení. Když jsem zjistil, co se stalo, raději bych se vypařil. Zrudl jsem jak Hinča před blonďákem a klusem jsem se přiřítil na místo činu.
Při pohledu na holku válející se v mé bývalé snídani by se rozesmál i Shino. I když mi jí bylo celkem líto, smích se potlačit nedal. Ale pak se to stalo, podívala se na mě a já se ocitl ve vakuu, v jiné dimenzi, prostě jsem byl mimo. Do dneška si nejsem jistý, jestli to bylo genjutsu nebo jen má bujná fantazie, ale ta holka vypadala stejně zmateně jak já.
Začala se tak strašně smát, že mi z toho naskočila husí kůže. Pomohl jsem jí na nohy a ona zmizela za nejbližším rohem.
Otočil jsem se zpátky na mé dva parťáky a za jejich zády stála obrovská budova s nápisem „Střední škola pro speciálně nadané ninji“. Divil jsem se, že jsem si jí nevšiml dřív, ale lepší pozdě než nikdy.
Sebrali jsme se a vyšli vstříc lepším zítřkům. Statná paní vrátná nás poslala do prvního patra za ředitelem. Před dveřmi do ředitelny nás Hin opustila a vydala se prozkoumat terén. Chtěl jsem si zahrát na tvrďáka a zaklepal jsem jako první. Po skoro neslyšném „dále“ jsem vzal za kliku a vešli jsme teda dovnitř.
Sekretářka nám oznámila, že ředitel nemá čas a že nám zkusí pomoct ona. Vyklopili jsme jí naše jména, mrkla do počítače a přívětivě se na nás usmála. Prý už máme všechno zařízeno, obor, ubytování i školné už bylo zaplaceno. Přestože jsme vypadali jak dva baka, museli jsme se zeptat, jak je to teda zařízené.
Podezřívavě si nás změřila přísným pohledem a dvojklikem myši otevřela moji složku.
„Hyuuga Neji, obor Ninjutsu a pokročilé ovládání chakry, ubytování vlastní, školné zaplaceno převodem z účtu.“
Když to dočetla, přebral jsem si znovu, co vlastně řikala. Ten obor je dobrý, ale vlastní ubytování? O tom se strejda nezmínil, nebo možná ano, ale já ho asi zrovna nevnímal.
Přečetla i Shikovu složku a s mírným šokem jsem zjistil, že nejdeme na stejný obor, tudíž ani do stejné třídy, dokonce je ubytovaný na školní koleji, takže jsem zas propadal depresím.
Poděkovali jsme a vyšli na chodbu. Hin na nás už čekala a na vše se vyptávala. Její otázky jsem přebil tou svou jedinou, kde budu bydlet.
Musela si o mě myslet to samé, co ta sekretářka, ale odpověděla.
Tak přece jen mi o tom včera Hiashi řikal. Prý mi pronajal nějaký domek poblíž, celkem jsem se divil, že na mě tak utrácel. Čekal bych, že spíš budu spát někde pod mostem a ne sám v domě.
To mě uvedlo do lepší nálady a už jsem plánoval mejdan. Hned jsem nabídl Shikovi, jestli nechce bydlet se mnou, že to bude mnohem lepší než na koleji, ale Hin mi mile oznámila, že už spolubydlící mám. K čertu, jak tohle všechno ví?
Smutně jsem sklopil oči a na pár hodin jsme Shiku opustili. Čapl jsem kufr a hnal se za Hinatou, která asi měla strach z Hiashiho nařízení brzkého návratu, a tudíž kličkovala mezi rohy ulic jak zajíc. Sotva jsem jí stačil, přidal jsem rázně do kroku a ona jakoby naschvál zastavila.
Tož, mezi námi, kdybych vervomocí chtěl, tak bych to nějak ubrzdil, ale já jsem člověk škodolibý, a tak jsem si dal před sebe to mé lehoučké zavazadlo a napral to do ní. Jo, jsem zlý, ale jen když zrovna nemám svůj den.
Stejně tak, jak já nečekal její stopku, tak ona nečekala můj nálet a padla k zemi. Řehtal jsem se na celé kolo, až se mi z toho rozpustily vlasy. Gumička mi naneštěstí propadla skrze mřížky do kanálu, ale co se dalo dělat. V tu chvíli jsem se stal metalistou, který zdrhl z blázince. Ano, pořád jsem se nepřevlíkl, a kde taky.
„Panebože, ty si ale pako.“
Otočil jsem se po hlase a viděl jsem nějakou holku, jak vychází ze dveří malého dvoupatrového domu a jde Hin na pomoc. Okamžitě mi sklaplo a tu neznámou jsem si začal pozorně prohlížet. Krucinál, kde já jsem tu holku viděl. Byla mi hrozně povědomá, ale nemohl jsem jí nikam zařadit.
Hinata se na mě podívala pohledem, který zřejmě zdědila po otci, vrazila mi do ruky nějaké peníze a pelášila na zastávku. Nechal jsem kufr kufrem a běžel jsem za ní, ještě mi neřekla, kde to vlastně budu bydlet. Všem je doufam jasné, že zákon schválnosti funguje kdykoli a kdekoli.
S mírnou nechutí jsem sebral své saky paky a pokorně následoval tu Hinatinu zachránkyni do našeho budoucího domova. Na jednu stranu jsem byl rád, že je to holka, ale na druhou jsem litoval, že to není kluk. Ono obojí má své výhody, takže jsem měl sám v hlavě guláš, jestli jsem vlastně rád nebo ne.
Postavil jsem kufr hned v předsíni a šoural jsem se za svou rádoby průvodkyní. Ukázala mi všechny místnosti, včetně mého pokoje, který byl mimochodem větší a lépe zařízený než ten v sídle Hyuuga, a při vstupu do koupelny mi sklouzl pohled na koš se špinavým prádlem, stojící hned vedle pračky, ve kterém leželo špinavé triko od něčeho hodně nechutného.
V tu chvíli mi to docvaklo, to byla ta holka ze zástavky. Ani se mi nepředstavila, nejspíš byla pořád naštvaná kvůli tomu ataku na Hinatu, tak to zas zůstalo na mě.
Odtrhl jsem oči od překrásných dlaždiček a pomalu se na ní otáčel. Po slovech „eh, já jsem“ jsem se zarazil. Ona zmizela, neřekla vůbec nic a prostě byla fuč. V tu chvíli bylo nejlepší řešení jí nechat vychladnout, však ona se ještě ráda připlazí, až zjistí, kdo jsem.
Slyšel jsem, jak zašla do svého pokoje, který byl hned vedle toho mého. Neváhal jsem ani vteřinu, skočil jsem si dolů pro kufřík a v mém nynějším království jsem si vybalil. Prázdný kufr jsem hodil pod postel, otevřel jsem okno, protože se kvůli té zatuchlině nedalo dýchat, a vybral si nové triko a kalhoty na převlečení.
Přetáhl jsem si svou halenku přes hlavu a hodil ji do kouta, stáhl si tepláky, které letěly hned za ní, a světlo světa spatřilo mé krásné černé trenýrky se žlutými smajlíky. Když už jsem se natahoval pro připravené kalhoty, spatřilo mé oko něco nevídaného. Na dveřích šatní skříně bylo obrovské zrcadlo, ve kterém jsem se mohl třeba celý den prohlížet.
Ihned jsem si před něj stoupl, zatnul svaly a kochal se tou krásou. Tak a už dlouho jsem nezískal cennou zkušenost, takže jsem to ihned napravil. Když polonahý pózuji před zrcadlem, měl bych se zamknout.
„Hele, chtěla jsem se ti omluvit, chovala jsem se jako…..“
Zasekla se v půlce věty a zírala na mě s otevřenou pusou jak pes na kost. Díky mému výbornému sluchu jsem se sice vyvaroval té větší ostudě, takže jsem už nebyl před zrcadlem, ale u postele, ale stejně. Nebylo mi to dvakrát příjemné, ale mou mužskou hrdost povzbudil její obdivný pohled, takže jsem ji nechal, dokud se sama nevzpamatovala.
„Páni, ty máš ale parádní žehličku! Můžu si jí na chvíli půjčit?“
Tak teď jsem na ní zas zíral já, naprosto mi vyrazila dech, takže jsem jen zakýval na souhlas. Proplula kolem postele k poličce pod oknem a já byl pořád v šoku.
„Mimochodem, já jsem Mayaku.“
Nabídla mi svou pravačku, kterou jsem s úsměvem na tváři přijal.
„Neji.“
Úsměv mi oplatila a zmizela i s Ininou žehličkou za dveřmi koupelny. Konečně jsem se oblékl a lehl si na postel. Pořád jsem musel myslet na to, že se celou dobu nedívala na mě, ale za mě. Takhle mě dopálit, to jí nedaruju.
Začal jsem spřádat plány na krutou pomstu.