Vzpomínky na Kyru - Bílá lilie 005.

Tsunade stála vedle Kyřina náhrobku a hleděla do hlubokých černých očích Sasukeho Uchihy. Sasuke jí oplácel pohled do těch jejích, oříškových. Stáli tak docela dlouhou chvíli. Ani jeden nevěděl, proč je tu ten druhý. Nevěděl, co se v příštích minutách stane. Nakonec nehybné ticho porušil první Sasuke. Sklopil pohled k náhrobku a poklekl a před ním. Z dlouhého černého rukávu vytáhl bílou květinu. Bílou lilii. Položil ji na náhrobek a zavřel oči v tiché modlitbě. Tsunade zůstala stát a sledovala ho netečným pohledem.

Kyro. Udělám to. Už jsem se rozhodl. Dávno jsem se rozhodl. Jen jsem se to snažil potlačit. Kvůli tobě jsem to zkoušel. Ale já to nedokážu. Musím to udělat. Chci dosáhnout klidu. Chci pomstít svojí rodinu. A proč ti to vlastně říkám? Doufám, že to pochopíš. Že mi to odpustíš. Doufám, že mi budeš věřit. Jako tehdy. Že i teď by jsi byla ochotná položit život za jednoho blbce, který hledí jen do sebe a na ostatní zvysoka kašle. Věřím… To je to co jsi mě naučila. Naučila jsi mě něčemu věřit. Ač to třeba není správná věc. Třeba jednou budu schopen mít přátele. Kdo ví?... Ale teď je teď. A moje pomsta už čekala dost dlouho.

Uchiha? Proč je tu on? Co tady může chtít? Znala jsi ho? Byli jste snad přátelé? Ne tomu nevěřím. Ale co pro tebe byl? Nebo spíš co jsi ty byla pro něj? Sakura říkala, že jsi obětovala život pro něj. Že jsi skočila do cesty těm smrtelným ranám. Proč? Copak nikdy nebudu mít klid pramenící z vědění? To se budu vždy trápit kvůli nevědomosti? Kvůli tomu co se asi stalo? Bůh mě musí vážně nenávidět. Ale co. Alespoň to je vzájemné. Kdybych ho milovala asi by to bylo o dost horší. Ale copak někdo kdo prožil to co já může věřit na boha a milovat ho? Nevinit ho za to co se stalo. Říct si je to osud nebo můžu si za to sám? A potom se pomodlit k bohu za šťastnější budoucnost? Možná, že to je to proč mě nenávidíš. Protože v tebe nevěřím a nemodlím se k tobě. Kyra to také nedělala. Možná se obětovala, aby nemusela zažít to co se stane dál… Ale co? Je to jedno. Je mrtvá. A teď je teď. Tak co tu sakra chceš?! Uchiho!

Sasuke se napřímil a podíval se Tsunade zpříma do očí. Tsunade mu pohled nevrátila. Sklopila oči k zemi, ale rukou zajela do jedné z kapes. Sevřela v dlani pevně kunaj a vytáhla ho pomalu ven. Zvedla oči. Bylo v nich vidět zoufalství zlomené ženy, která už to vzdala. Která bude žít ze dne na den. Které na ničem nezáleží. Zoufalství se změnilo na vražednou lhostejnost. Lhostejnost, které je jedno jestli tu dnes zemře nebo ne. Tentokrát uhnul pohledem Sasuke. To co viděl ho vyděsilo. Netušil co se skrývá uvnitř této ženy, kterou vůbec neznal. Věděl jen, že je pátá hokage a jeden z legendárních sanninů. Ten poslední. A že je jedním z těch, kteří Kyře kdysi ublížili. To dalo jeho pohledu ocelový lesk. Rukou vytáhl katanu a namířil s ní na Tsunade.
Mihly se dva záblesky a jeden zvonivý úder. Nyní stáli těsně vedle sebe. Zbraně zkřížené. Hleděli si do očí. Ani jeden neměl důvod zabít toho druhého, ale ani důvod nechat ho žít. Lhostejnost a touha pomstít. Stály proti sobě. Dva soupeři. Hned po první ráně bylo jasné, že ani jeden z nich nevyhraje. Sasukemu vztek a zlost zakalil mysl. Tsunade lhostejnost mysl otupila. Ona byla stroj, který se pohyboval bez jakýchkoli emocí. Tudíž nemohla dát do rány sílu vůle. On byl také stroj, který se ale pohyboval s tolika emocemi, že nebyl schopen přesně mířit a zasáhnout. Zvonily údery.

„Dost.“

Tichý hlas, jenž pronesl ta slova patřil Tsunade. Byl lhostejný, ale přesto… Sasuke zastavil a zlost z něj pomalu opadávala. Trochu nechápavě hleděl na ženu před sebou. Ta chvilku hleděla do prázdna a potom vrátila kunaj do kapsy. Beze slova se otočila a odcházela. Sasuke to nechápal. Kam jde? Potom mu, ale na mysli vytanula Kyřina slova. Tahle krev je zbytečná.

Ozvalo se zašustění látky. V hotelovém pokoji se za paravánem pohybovala temná postava. Podle siluety to musela být žena. A podle jejích pohybů se právě oblékala. Nahoře byl přes paraván přehozený bílý, tedy kdysi bílý, ručník plný šmouh. Po pár minutách žena vyšla zpoza paravánu. Zamířila pomalým krokem k velkému otevřenému oknu a vyhlédla na rušnou ulici. Pod ní se táhla hlavní třída jednoho z největších měst v Ohnivé zemi. Slyšela tisíce výkřiků, které jí splývaly jednolitou masu a neodmyslitelně k tomuto věčně živému a bdělému městu patřily.
Zůstala by tak možná ještě dalších několik minut, kdyby jí nevyrušilo zaklepání na dveře. Dva strohé údery. Takhle neklepou známí nebo přátelé. Žena tušila, kdo za těmi dveřmi stojí. To jí dodalo dost energie na to, aby zavřela okno a rychle přešla ke dveřím. Otočila klíčem v zámku a otevřela dveře. Za nimi, jak očekávala stál muž ve středních letech a špatně padnoucím obleku. V ruce držel velký černý kufřík. Beze slova jí ho podal. Žena ho otevřela a usmála se.

„Jeden milion yenů.“

Čtyři osoby stály na okraji srázu a hleděli dolů pod sebe, kde panovala horečná aktivita. Spousta stanů a provizorních přístřešků. Všude běhali lidé a křičeli. Byli vidět i ti, kteří jen seděli nebo stáli a byli ještě příliš v šoku na to, aby něco dělali. O ty starali další lidé, kteří jim dávali vypít nějaké léky a potom je odváděli pod některé z přístřešků. Sem tam někdo zalekl opravdu hlasitě. To přilákalo jiné lidi, kteří pak vstoupili do přístřešků, odkud se výkřik vynesl a za pár okamžiků vyšli ven s nosítky. Ta byla přikryta bílým plátnem, pod nímž se rýsovala postava člověka.
Celá Konoha se změnila na jednu velkou nemocnici. Nic jiného tu nebylo. Pláň posetá postavičkami, troskami a těmi již zmíněnými provizorními obydlími. Nikdo si těch čtyř postav nevšiml. Všichni měli příliš práce na to, aby se koukali někam kolem. Najednou se postava stojící vpředu plavně pohnula vpřed.

„Jdeme.“