DeiDei-chan

Týden první:

Den první:
Milý deníčku,
založil jsem si tě, aby každý znal mé utrpení, způsobené tím, že Mistr Sasori mě jedním nezodpovědným jutsu zmenšil. Zničeho nic jsem měl rozměry nějak asi mezi poštovní známkou a sušenkou Bebe-dobré ránno. Ještě nevím co udělám ale přemýšlím o útěku, aby se mi ostatní nesmáli a Lídr mě nezničil jako bezúčelného.

Den druhý:
Jsem už celý jeden den schovaný pod komodou, ale stále myslím na ten útěk. Nezdá se, že bych se zvětšoval.

Den třetí:
Už jsem myslel že to nevydržím a ukážu se, ale nakonec jsem utekl dvířkama pro psa (nevím sice,
od kdy máme psa ale na to teď není čas). Skočil jsem na jeden vozík za autobusem a potom se schoval na zastávce v jedné vesnici. Téda! Venku je to super!

Den čtvrtý:
Venku už to není tak super.
Za 1.: Kdokoliv mě může zašlápnout.
Za 2.: I myš unese víc než já.
A za 3.: Je mi zima!

Den pátý až šestý:
Dal bych cokoli na světě za hrnek horké čokolády. Tedy spíš náprstek. Nebo třeba víčko od piva.

Den sedmý:
Rád bych se někde usadil, nedokážu se o sebe sám postarat. Ale jakmile by někdo viděl můj Akatsuki plášť, asi by mě spíš zamáčknul toaletním papírem jako pavouka. Zítra vymyslím plán, jak se dostat někam, kde bude jídlo a teplo.

Týden druhý:¨
Den osmý:
Deníčku, jsem na dně.
Zkusil jsem dneska zaujmout pozornost jedné báby na autobusové zastávce, pod kterou teď bydlím, ale byla hluchá, takže mě neslyšela. Skočil jsem jí na nos, abych jí na sebe upozornil, ale lekla se a ohnala se po mě deštníkem. Spadl jsem jí pod kabát a ona si rozrazila nos. Odvezli jí na pohotovost a lidi okolo mluvili o stařecké demenci, když se málem zabila vlastním deštníkem...
Mám výčitky svědomí.
Do nemocnice jsem se svezl s ní, nemohl jsem vylézt z jejího pitomého korzetu. Teď sedím u její postele a píši si tyhle zápisky. Ještě žije, což mě štve, protože přístroje za mnou kvůli tomu hrozně protivně pípají...

Den devátý:
Je tady teplo a jídlo můžu krást těm šíleným důchodcům, protože když zavolají sestru a začnou mlít o „malém pidižvíkovi, co jim bere knedlíky“, dostanou akorát víc oblbovadel a já shrábnu celou porci. Ale je tu nuda a ty pitomé přístroje pořád pípají. Moje Bába stále žije, ale nereaguje, ani když jí zacpu kapačku.

Den desátý:
Dneska za mojí Bábou přišla nějáká hezká holka. Byl jsem zrovna schovaný pod dekou a celou dobu se bál, že jí odkryje, ale jen na ní mluvila a žmoulala jí studenou ruku. Potom řekla, že se rozchází s nějákým blbečkem jménem Jake. Přístroje místo pípání začaly vydávat šíleně nepříjemný ultrazvukový tón, jen jsem zatleskal. Všimla si toho a našla mě. Bál jsem se, ale jen na mě vyjeveně civěla. Přišla sestra a ta holka mě strčila do kabelky a zavřela jí na zip, takže jsem nemohl ven. Mluvila se setrou a trochu brečela. Moje Bába je zřejmě spíš Její Bába a mrzelo jí, že natáhla ráfy. Mě ani ne. Teď mě nese pryč, mám hrozný strach, ale zase se nenudím. Hrozně to tu hází a už jsem prozkoumal většinu její kosmetiky.

Den jedenáctý až dvanáctý:
Včera jsem se octnul u té holky doma. Vyndala mě z kabelky a civěla na mě, až jsem zrudnul. Má pronikavý pohled. Asi vůbec nemá páru, kdo jsou Akatsuki, což je dost trapné, ale hraje to v můj prospěch. Představila se mi jako Mioko, tak jsem se taky představil: „Já jsem Deidara, un.“ Ona vyhrkla: „Wow! Ty mluvíš!“ Urazilo mě to, uměl jsem mluvit jako první dítě ve školce! A mám skvělou slovní zásobu, dokonce vím, co znamená rentgen už od osmi let! Měl jsem sto chutí jí o tom poučit, ale někdo zaklepal na dveře. Otočila se a šla otevřít. Objevil se muž, pěkně hnusný a i z té dálky dvou metrů jsem poznal, že smrdí jako někdo, kdo se utopil v sudu zkažených syrečků, ožil a znovu utonul v popelnici, navíc byl dost opilý. Chtěl, aby s ním Mioko zůstala, ale ona ho dost rázně poslala k šípku, že tady má důležitějíší práci, než se s ním vybavovat. Dmul jsem se pýchou, že jsem tak důležitý, ale když zavřela dveře, jen mi řekla, že mám zůstat kde jsem a šla nakrmit svojí smradlavou Kočku. Chtěl jsem jí ukázat, že mi nemá co přikazovat a rozhodně jsem nehodlal zůstat tam kde jsem, abych jí tím udělal radost, ale na stole jsem byl jen já a váza a dolů to byla pěkná vejška.
Ta holka je peklo.
Vrátila se a chtěla se mě vyptávat na to, proč jsem malý a kdo jsem, ale trucoval jsem. Potom mi nabídla, že můžu spát buď s ní, nebo s Kočkou, takže jsem raději přestal trucovat, protože Kočka vypadala mlsně. Vzala mě do své postele a sama si lehla na druhý okraj. Celou noc se válela a smála ze spaní, takže jsem byl pořád špatně přikrytý a vzhůru.
Ráno jsem se vzbudil dost pozdě, usnul jsem teprve po třetí ranní hodině. Ona už byla vzhůru, seděla u stolu a pila kafe z velikého hrnku. Vypadala nakvašeně. Chtěl jsem jít za ní, ale než mi došlo, že jsem tak prťavý, skutálel jsem se po dece na zem. Naštěstí má koberec, ale hned přiběhla Kočka. Zvědavě se na mě dívala, oči lovce měla rozšířené. Potom po mě chňapla a celý život mi proběhl před očima.
Omdlel jsem a vzbudil se přesně abych viděl, jak Kočka vyletěla dveřmi na vymrzlý balkon. Mioko stála nad ní, ruce v bok, a křičela velice sprostá slova. Byl jsem moc rád, že zrovna ona mě našla, vypadá jako vhodná ochranitelka. Otočila se zpátky ke mně a starostlivě mě prohlížela. Snažil jsem se jí s frajerským úsměvem přesvědčit, že jsem v pohodě, ale když jsem viděl její krásné, provinilé oči, rozplakal jsem se. Vážně, bylo to jen těma smutnýma očima! Připoměla mi mojí mámu.
Vůbec jsem nebyl v pohodě, jsem přece tak malinký! Nemůžu sám vůbec nic, již nesem pořádný člověk a už vůbec ne obávaný člen vražedné orzanigace! Vzala mě do rukou a přitiskla si mě na prsa. Hned mi bylo o trošku líp. Usnul jsem v jejím výstřihu. Je skvělé být malý.

Den třináctý:
Třináctka je nešťastné číslo a to se dnes potvrdilo. Ráno jsem se vzbudil na stole v chomáči vaty. Bylo mi líto, že jsem musel ven z výstřihu, to teplo jejího těla – skvělé. Vstal jsem a rozhlédnul se okolo sebe. V kuchyňo-obýváku nebyla, ale zahlédl jsem kočku, jak smutně zírá dovnitř přes skleněné dveře na balkon. Haha, chápu, proč Sasuke touží po pomstě Itachimu, je to krásný pocit. Chtěl jsem se po ní jít podívat, ale ten stůl... moc vysoko. Tak jsem volal, až mě bolelo v krku, pořád nic. Napadlo mě něco opravdu zlého. Schodil jsem na zem vázu, abych Mioko přilákal, ale spadl jsem spolu s ní. Naštěstí váza padala vedle mě a slítla na zem, zatímco já na židli. I tak mě to ale bolelo. Přiběhla, spráskla ruce (dobře jsem si všiml, že na posteli za ní je poházeno plno triček s velikým výstřihem) a začala sbírat střepy. Rychle jsem sebral jeden, který dolétl až na židli vedle mě, a aby mě neobvinila řízl jsem se do prstu. Shýbla se ke mně, tak jsem nasadil smutný výraz a jakoby jí podal mojí ''bolístku''. Čekal jsem, že začne šišlat nebo bude mě utěšovat (triko mělo vhodný střih), ale dostal jsem bombu, že jsem slítl ze židle.
„Kdo to shodil? Neříkej, že to spadlo samo, Deimado!“ křičela na mě. Deimado?! Má mě za bratránka slona Dumba?! Vždyť jsem veliký jako její rtěnka! Vstal jsem a sbíral zbytky svojí důstojnosti. Zahlédl jsem za oknem Kočku, zdálo se, že je šťastná. Rozbrečel jsem se znovu, ale tu holku jsem na to nedostal. Chytla mě za kabát a posadila na stolek u ní v ložnici. Zdá se, že ty dva pokoje a ještě koupelna jsou celý její byt. Sklonila se ke mně a nadechla se ke kázáni, ale pak se odtáhla. Nejdřív jsem to nechápal, ale pak mi to došlo a zrudnul jsem jako mráčky na mém plášti. „Kdy jsi se naposled myl?“ zeptala se mile.
„Asi před dvěma týdny. Vždyť jsem byl bezdomovec a ti taky nevoní zrovna jako vanilka, un?“ snažil jsem se omluvit, ale nebylo to třeba. Chápavě přikývla, vzala si mě a dlaň a odnesla k umyvadlu. Začala napouštět vodu a položila mě na porcelánový okraj. Seděl jsem a díval se na proud vody přede mnou.
„Tak se svleč!“ vykřikla netrpělivě. „Hele, povídej se, přece nemáš co schovávat.“
To mě urazilo a dost zabolelo u srdce. Vždycky jsem se mohl vytahovat nad spolužáky, nad Sasoriho, a když jsem jednou zahlédl Itachiho, jak si bežel obývákem pro ručník, všiml jsem si, že ani on na mě nemá. Ale mým časům nadvlády zjevně odzvonilo. Rozhořčeně jsem jí chtěl požádat, aby neurážela mé mužství, ale pak mi to docvaklo... ONA SI MYSLÍ, ŽE JSEM HOLKA!!!
„Tak co? Už konečně schodíš ty špinavý hadry, Deimado?“ zeptala se naléhavě.
„Jsem Deidara, un! A otoč se.“ řekl jsem jí panovačně, ale jen se smála. Tak jsem se tedy svlékl do spodků. Dívala se na mě dost podezřívavě.
„Ty nosíš mužské spodní prádlo?“ zeptala se připitoměle. To jí ještě nedošlo - už podle jména - že jsem opačného pohlaví!?
„Ale já jsem kluk!“ ohradil jsem se. Zamrkala a zrudla.
„Eh, promiň... Nebylo to poznat,“ chtěla omluvit svoje chování, ale tím mě ještě víc rozezlila. Stoupnul jsem si stejně jako ona, když ráno vyhodila Kočku, ale uklouznul jsem a spadl do skoro plného umyvadla. Vyjekla a vytáhla mě ven.
Odpustil jsem jí. Nakonec se otočila, odškrábla mi kousek mýdla, vyprala moje oblečení, zabalila mě do žínky a nakonec dala oschnout nad topení. Přemýšlel jsem, jestli u ní už nezůstanu napořád, a rozhodl jsem se nechat tomu volný průběh. Zatím je mi u ní dobře, takže tu zůstanu.
K večeři jsme si dali jogurt, a ona tam našla jahodu, která byla skoro větší než já. Smáli jsme se tomu, vůbec mě to neurazilo. Je fajnová. Dlouho do noci jsme se dívali na televizi, ona ležela na posteli na břiše a já seděl opřený o její prsa. Pak jsme usli.

Den čtrnáctý:
Dneska jsem se vzbudil dřív. Jak usla, tak na mě nalehla a nohy my uvízly pod jejímy ňadry, takže mi mravenčily celé dopoledne. Kočka byla stále na balkoně, takže jsem v klidu slezl z postele a vydal se na průzkum. V ložnici nic u země nebylo. Je tu jen stolek se šminkami, komoda a postel, kde chrápala ona. Do koupelny jsem nešel, rovnou jsem zamířil ke kuchyni. Přes práh jsem se přenesl velice ladně, musím se za to pochválit. První, co mi padlo do oka (mimo drobku, který jsem hned vyslzel), byla lednice. Hned mě napadlo, trošku jí prošmejdit, ale byla nedobytná, alespoň pro mě. Linka byla nezajímavá, na stůl jsem se nemohl po hladkých nerezových nohách vyšplhat, tak jsem alespoň dělal přes sklo ksichty na promrzlou Kočku.
Sykla na mě a narazila hlavou do okna. Trošku jsem se lekl, takže jsem odletěl pozadu pod gauč, ale byla to sranda. Pod gaučem jsem našel pár chipsů, které vrstvou plísně připomínali extra zralý hermelín, a lžíci. V tom mě to napadlo!
Dotáhl jsem jí až k lednici, zastrčil držadlo do dveří a zapáčil. Nemohlo to dopadnout líp – lednice se otevřela, světlo na mě dopadlo a odhalilo všechny ty dobroty v celé jejich kráse. Zakručelo mi v břiše, tak jsem se hned nadšeně vyšplhal do prvního šuplíku. Zelenina mě moc nevzala, hroznové víno pro mě představovalo měnší melouny, takže jsem vyšplhal výš. Za chvíli jsem litoval. Jak jsem se opřel o dveře, začaly se pomalu zavírat. Stačil jsem mezi ně strčit jedno malinké cherry rajče, ale rozprsklo se na moje pyžamo, spíchnuté z rukavice. Začal jsem křičet. Světlo se zhaslo, ve tmě jsem se snažil něco nahmatat, ale ruka se mi jen zabořila do másla. Nevím jak dlouho jsem tam byl, ale když mě Mioko zachránila, myslel jsem, že už umírám. Věřil by jsi, deníčku, jaká je v lednici kosa? Když jsem se zahříval na stole pod hromadou utěrek a vedle hrnku horkého čaje, všiml jsem si displeje se zelenými čislicemi -19 na dveřích toho šíleného, bílého, mučícího stroje. Už musím končit, Mioko mě bere do hračkářství, abych měl alespoň nějáké náhradní oblečení.

Později téhož dne:
Mioko mě po celou dobu nakupování schovávala v rukávu a ne mezi ňadry, jak jsem čekal a doufal. Koupila mi jedny hrozně hnusné růžové kalhoty na Barbie Shelly, ale to bylo jediné oblečení, které mi je a prodávali ho volně. To nestačilo, takže jsme museli utratit peníze za tři tyhle pitomé panenky, ta dementní stará panna za pultem prostě nemohla ty hloupé bloncky svlíknout a dát nám ty blbé kousky miniaturního textilu samostatně, museli jsme zaplatit za tři Shelly, dvě blondýny a jednu brunetu, jejich stupidního čokla, houpačku, kočárek, chrastítko, a tři páry nepoužitelných bot. To tady měli lidi mluvit o stařecké demenci! Doma jsme to všechno vybalili a zjistili, že ani jedna z nich nemá kalhotky! Co budu nosit? Jedna z nich je měla alespoň namalované, ale to mi bylo houby platný. Zítra zajdeme hned ráno do nějákého většího obchodu.
Dali jsme si domací hranolky (snědl jsem celé dvě) a šli spát.
PS: Musím s lítostí poznamenat, že Kočka už je zase zpátky a spí s námi v jedné posteli. Mno, něco vymyslím.