Hoď, kostku to nebolí

Venku svítilo slunce. Nesnesitelně pálilo do zad a rostliny pomalu začínaly vzdychat a prosit o vodu. Po téměř vyprahlé pláni se převalil vítr. Líně, byl těžký, unavený. Jen lehce zazíval a přemístil se jinam.
Letěl, pomalinku, v klidu… a narazil. Do dřevěného domu, do staré hospody. Nespokojeně zavrčel. Musí uhnout a ták se mu nechce. To je nápad stavět baráky zrovna tady. Ještě jednou se opřel do dřeva, ale pak se posunul a odletěl pryč.

„Zase prudí.“
„Nech ho. Si to na nás kompenzuje.“
„Drž klapačku. Víš vůbec co to znamená?“
„Hm… Ne, ale hezky to zní.“

Do oken se opíralo slunce, jeho paprsky pronikaly skrz stáhlé žaluzie a osvětlovaly skoro prázdnou místnost. Hospoda s dvěma návštěvníky. Bývalá hospoda, zkrachovalá hospoda. Na všechno už dopadl prach času.

„Myslíš, že někdo přijde? Už mě nebaví hrát ty pitomý kostky jenom s tebou.“
„Já z toho blahem taky zrovna neslintám. Hele, radši házej.“

Dvě osoby, dvě ženy. Na rozvrzaném stole několik zažloutlých kostek a pár špinavých sklenic naplněných nahnědlou tekutinou. Hodiny na zdi odbíjející třetí hodinu odpolední. A vypadená klika ze dveří na zemi. Dokonalý hospodský obrázek…

„Dneska asi nikdo nepřijde, co?“
„Kdo by sem lezl...“
„Nevím. Hele, to by byla švanda, kdyby se sem zase přibelhal nějakej člověk. Víš, jak jsme ho minule vobraly, ne? To se mi líbilo...“
„Ale mně se to nelíbilo. Ukázalas svou pravou tvář a přitom se skryla za mě, co? To není zrovna vtipný.“
„Tak už se nečerti. Víš, cos slíbila mámě, že se o mě postaráš. Jsi přece starší a-“
„Zmlkni! Vůbec není jistý, jestli jsem starší. A pořád neříkej, jestli to vím, za chvilku si budu připadat jak ten suchar Rozum.“

Umolousané, špinavé pláště přehozené přes židle. A dvě ženy, dvě sestry, tváří od sebe nerozeznatelné. Dvě stejné tváře, dvě odlišné duše, dvě tlukoucí srdce, dvě mrtvá svědomí.

„Ségra, už s tebou není taková sranda jak bývala.“ Žena si setřela pot z čela a levou rukou se opřela o stůl. Zamyšleně se podívala na své dvojče.
„Taky už nejsem stejná jako dřív. Změnila jsem se, obě jsme se změnily. A já kvůli tobě.“ Druhá žena sklonila hlavu. Poraženecky a přece hrdě.
„Kam jsme to jenom dopracovaly,“ zašeptala.
„Náhodou, já jsem na nás pyšná,“ prohlásila její sestra a zvedla se ze židle. Dřevěné židle s vybledlým zeleným polstrováním, které teď už jen vzpomínalo na doby své slávy.
„Holka, uvědom si, co mluvíš. Vždyť ty jsi Lež. Všechno co řekneš je opak.“
„Jasně, hlavně že ty jsi ta bělostná a čistá Pravda. Kruci, ségra, to mě pořád podezíráš? Nemusím tady být...“

Sebrala svůj plášť a nedbale si ho přehodila přes ramena. Pravda se jenom usmála. Ztrhaně, ztrápeně. Copak by její sestra odešla? Nemožné. Nemůžou bez sebe existovat. Tam, kde je Lež se někde ve stínu skrývá Pravda. Tam, kde je Pravda, číhá za rohem Lež. Vždycky to tak bylo. Vždycky to tak bude.

„Neplýtvej slovy. Hele, sedni, mám pocit, že sem přece jenom někdo přijde.“
„Nekecej, ségra. Hm... promiň, ty to vlastně neumíš.“
„Za to ty, ty to zvládneš za nás za obě.“
„Nezáviď, ty čistá Pravdo. He, neměla bys, Závist se totiž uprdla a šla za Životem, jenže prej potkala Smrt a...“
„A zase se do sebe pustily. To známe, no jo, starý rány ještě pořád pálej. Neměla si Závist zahrávat a Smrti přebírat její velkou lásku. Narazila holka, narazila na dost tvrdej šutr. Smrt si nikdy nenechala nic líbit. Na tu jsme krátký všechny, vždycky nás strčila do kapsy.“
„Právě a-“

Slova samotné Lži přerušil ohromný výkop dveří. Dřevo zapraštělo a dopadlo na špinavou zem. Ve vzniklé díře se zhmotnila postava v rudém plášti a ohromně se rozkašlala. Když si její oči zvykly na příšeří v místnosti, oněměla. Šedé oči putovaly od Pravdy ke Lži a zase zpátky, než se vzmohla na slovo.

„No to je shromáždění,“ zamumlala, ale pak se zářivě usmála. „Nazdar, holky!“
„No těbůh,“ zkonstatovala to Lež a ušklíbla se. „Copak, copak, Lásko, čím jsme se zasloužily o tvou návštěvu?“
„Když neprudí vítr, prudí Láska,“ zamumlala Pravda, ale sestra do ní drkla. „Mám sebe, Lži, vždycky se někdo najde, kdo musí votravovat. A dneska na Lásku fakt náladu nemám.“
„Klid. Hele, Lásko, nehodíme kostkou? Tady ségra hraje jak ponocnej, to se nedá. Třeba mě porazíš, nechceš to zkusit?“
Žena v rudém plášti se zasmála. Přešla ke stolu a sama si nabídla místo. Pohodlně se opřela a nenápadně si prohlédla pláště obou sester.
„S váma hrát, to je vo kejhák. Na to bych neměla nervy.“
„Přece se nedáš prosit. Jednou sem přijdeš a ani si s náma nezahraješ? Chceš nás naštvat, co?“
„Pohoda, neurážej se hned. Problém je, že vás od sebe nerozeznám. Jedinej, před kým máte celkem respekt je Život. No jo, já zapomněla na Smrt... K ní jste si nikdy nic nedovolily. Ti jediný vás mají na háku. Co pak zmůžu já...“ Obočí jí vystřelilo nahoru, když zpozorovala úsměv na tvářích obou sester.
„Je to jen hra. Vo nic nejde. Začínáš,“ pobídla ji Lež a přistrčila k ní zažloutlé kostky. Láska je nedůvěřivě vzala do rukou. Párkrát s nimi zaštěrchala a pak je rozhodila po stole. Lež opojně přivřela modré oči, když jemně zaduněly.
„A co vůbec dělá vaše matka?“
„Zemřela, copak si to nepamatuješ, Lásko? Minule ses ptala.“
„Aha,“ odpověděla zaraženě a bez zájmu si prohlížela čísla na kostkách.
„To víš, Smrt je neúprosná. Jak se jí někdo dostane do rány... no, znáš to. Bum a seš tuhej.“
„Nepřeháněj ségra. Zase nevíš, co meleš. Co že si to pila? No to určitě nebyl čaj, tipla bych to na rum.“ Pravda sáhla na sklenku a přičichla k ní. Pak zkušeně pokývala hlavou. Věděla, že už nejsou potřeba další slova. Lež si zase uvědomila, že ze sestry si blázna udělat nemůže.
„Tě chytá fantaz. A neber mi to!“

Snažila se aspoň trochu očistit, být bílá jako lilie, jako její sestra. Jenže... kdo je od sebe rozezná? Obě mají tentýž umolousaný plášť, špinavý od lží, od hanobení Pravdy. Je špinavý jako plášť Lásky, špinavý od všech těch zbabělců, co se Lásky vzdali, co ji jen předstírali a opravdové Lásce ublížili. Jen na nich jsou poznat lidské hříchy.

„Ale stejně byla vaše máma príma.“
„Máma byla člověk.“ Pravda pohledem probodla naproti ní sedící Lásku.
„Máma byla ANBU,“ namítla dětským hlasem Lež. Dětským, nevinným. Takovým, jakým sama nebyla.
„A jak by pak měla děti?“ Lásce už to zřejmě nemyslelo. Pravda se ušklíbla, ale její sestra se rozhodla odpovědět za ní.
„Normálně, vzdala se pozice ANBU.“
„Kecáš, zase kecáš,“ potřásla hlavou Pravda.
„Nech toho, ségra.“
„Vy jste jako malý děti.“ Zasmála se nahlas Láska a trochu upila ze zaprášené sklenice ze stolu. Nikdo proti tomu nic neřekl, Lež se dokonce ještě zatvářila spokojeněji.
„Nechcete se raději věnovat těm kostkám?“
„Jo, ségra, už jdem na to. Tak co, Lásko, co z toho vykouzlíš?“
„Tři šestky.“
Lež se vymrštila ze židle. S Pravdou to ani nehlo. V klidu seděla na svém místě a užívala si bezmoci své sestry. Ta bohužel netrvala moc dlouho.
„To je pětka, Lásko, už jsi slepá,“ prohlásila Lež a sedla si zpět. Láska se zamračila.
„Vidím šestku.“
„Ne, pětka.“
„Nehádejte se tady,“ zakročila Pravda, ale nemělo to žádný význam.
„Říkám, co vidím,“ bila ze Láska.
„Pětku, dívej.“ Lež natáhla ruku a nohou nenápadně vrazila do stolu. Kostka se otočila.
„Pětka,“ oznámila klidně.
„Lžeš.“ Láska se ohromeně podívala do modrých očí. „To ty jsi Lež!“ vykřikla. Poznala ji.
„Něco ti řeknu, Lásko. Nevěř nám. Věř sama sobě. Ale i ty si lžeš, tak kdo pak mluví pravdu?“ Pravda se kysele ušklíbla, ale Lež jí skočila do řeči.
„Bravo, Lásko. Fakt objev,“ začala tleskat Lež. Láska znechuceně vstala od stolu.
„Co je to s váma, chováte se jako-“
„Špína? Já jsem jenom upřímná, což je trochu zvláštní, protože je to už dlouho, co tu Upřímnost byla naposledy. Ale moje sestra... Myslíš, že jsme tu dobrovolně? Že po světě chodíme rády, že ráda pozorujeme, jak jsou lidi zkažení, jak si navzájem ubližují, jak jsou na sebe hnusní? Stokrát radši bych tenkrát odešla po boku Smrti, kdybych mohla. Ale nemohla, a tak jsem tu se svou sestrou a hrajeme ty pitomý kostky. A ty hry neberou konce.“
„Pravdo...“ Poprvé, co ji tak Lež oslovila. Natáhla ruce, aby se jí dotkla, ale Pravda ucukla.
„Furt trčíme tady, nemůžeme tam ani zpátky. A ten mizera Čas si kolem poletuje, jenom nás si nevšímá. My tady budeme napořád. Chápete? Dokud slunce bude svítit, dokud budou po Zemi chodit lidé, budeme tu i my.“
Vzdychla, těžce a obličej schovala v dlaních. Láska se Lží se po sobě zmateně podívaly.
„Možná... Možná bychom zase mohly pozvat na návštěvu Naději, potřebovala bys ji tady, ségra. A můžem pozvat i Štěstí, i když... ten zmetek se někde fláká. Lásko, ty si s ním kšeftovala, kde by mohl být?“
„Nikdy jsem se o něj nezajímala. Vždycky za mnou přišel sám. Teď už dlouho ne,“ odpověděla Láska zamyšleně. Pak se neklidně podívala po Lži.
„Půjdu, přece jenom... ty kostky nejsou pro mě. Neštěstí ve hře, Štěstí v Lásce. Chci si to uchovat v paměti. Mějte se, holky, třeba se pak zase potkáme. A ty, Lži, příště dávej pozor. Teď už tě rozeznám,“ usmála se a vyšla probouranými dveřmi do horkého dne.
„Kecá, příště zase nebude vědět, která je která,“ zahuhlala Pravda za Lží. Její sestra se radostně otočila.
„Už je ti dobře? Můžem zase hrát ne?“ Pravda se na ní podívala.
„Jak může taková mrcha vypadat jako anděl,“ zašeptala. Pak sáhla po kostkách a zaštěrchala s nimi.
„Pamatuješ, jak jsme bývaly shinobi? My dvě, neporazitelná dvojka. Celkem ráda bych ty časy zažila znovu,“ svěřila se jí. Lež se zakuckala.
„Radši ne. To je za náma a nechci se k tomu radši vracet.“ Pravda se shovívavě usmála.
„Zase kecáš. Zase. Ach jo, s tebou už to jinačí nebude. Hele, pamatuj si, ségra. Jestli mě naštveš, tak ti ty kostky vyhodím a ty víš, že já jsem Pravda. Já to udělám.
„Nesýčkuj, ségra. A házej konečně, tobě to vždycky hrozně trvá!“

Venku pálilo slunce, rostliny vzdychaly a vítr se vrátil. Lehce prosvištěl kolem staré hospody, ale nedalo mu to a narazil do ní.

„Zase prudí.“
„Nech ho. Si to kompenzuje.“
„Ségra, fakt už drž pysk. Víš, co to znamená?“
„Ne, ale hezky mi to zní.“