Tichý bláznův smích 4/4; Závěr
1/4; Začátek
2/4; První stať
3/4; Druhá stať
4/4; Závěr -
Letěla moucha, letěla tmavou místností. Husté clony bílého kouře jí překážely v cestě; kličkovala. Doprava, doleva. Obkroužila jeden z dýmových mraků.
Bzučela, tak, jak to mouchy obyčejně dělají. Potichu a nenápadně, jako když matka šeptá ukolébavku svému dítěti. A ono potom usíná…
Nerozhlížela se - neměla krk; nepřemýšlela - nechtělo se jí. Jako prázdná a bez duše kroužila místností. Nikde nebyl žádný východ. Žádný otvor, prostě nic! A její slabé malé tělo začínalo být čím dál unavenější.
Moucha ale nezačala panikařit. V klidu se podívala pod svoje vznášející se nohy a našla si cíl k odpočinku tam dole pod sebou - lakovaný, černý stůl. Leží na něm lidský samec, hlavu na rukou… Spí?
Mouše to bylo jedno. Na lidi už byla zvyklá.
Pomalu se snesla (při tom obkroužila ještě pár dýmových mraků stoupajících z popelníku), pořádně natáhla nožky, měkce mávla křídly; nechala se unášet a přitom klesala… Teď přijde náraz! Bum! Odhodilo ji to pár kroků dopředu a ona popoběhla.
Konečně cítila, že může pevně stát.
Přistání na stole proběhlo úspěšně.
První věc, kterou Blázen udělal, když své unavené oči zvedl od bezpečí paží, na kterých odpočíval na černém stole, bylo, že zaplácl mouchu, která si právě sedla těsně před něho a otravně bzučela.
„Zmlkni,“ syknul a moušino bezvládné tělo smetl nedbale k zemi, do prachu a špíny. Hned po tom se ozvalo ženské vyjeknutí.
„Hej!“
„Co je?“ zeptal se. Z jeho hlasu bylo ale úplně jasně slyšet, že ho odpověď vůbec nezajímá.
Herečka mluvila odkudsi zdola… Počkat… Hned vedle stolu. Převalovala se tam, na špinavých parketách – prach neprach. Jako ve výjevu z obrazů renesančních malířů; ležela na boku, své silnější nohy lehce překřížené přes sebe, jen s rukama zřejmě nevěděla coby. Chvíli je měla vzhůru, chvíli podél těla… Tedy, do té doby, než si všimla, že přímo k ní letí nějaká malá černá věc.
„Mohl bys po mě přestat házet mrtvoly?“ zamručela a paže pomalu rozložila. Jak je pokládala, nový dým prachu se vznesl vzhůru a připojil se k tomu z cigaret.
„Promiň,“ vydechl Blázen, bez jakéhokoli náznaku toho, že to myslí vážně. Opřel si hlavu o dlaň a díval se do černé zdi. Kdo ví, co na ní viděl… Něco zajímavého? Každopádně na ní bylo jedno zvláštní, světlé místo – obdélník. Možná tam kdysi visívala fotka, obraz, cokoli. Teď tu ovšem zbyla světlá skvrna; takový obraz, který vytvořil sám čas. Největší umělec z umělců – nepředvídatelný. A Blázen tam hleděl… Téměř ani nemrkal.
„Už to vzdej, Herečko,“ sykl jenom krátce. Nepřerušoval svůj pohled.
„Ani pózovat už mi nejde,“ ozvalo se zezdola znovu. „Všechno je v pytli…“
„Mi povídej,“ odsekl Blázen.
Herečka si na zemi sedla a hlavu pomalu, ale vůbec ne rozpačitě, položila do jeho sedícího klína; jako kdyby na to byla zvyklá. Lehla si a zavřela oči.
„Nebuď tak protivnej…“
„Sakra… Za chvíli si pro mě asi přijdou, divíš se mi?“
Blázen neustával v hypnotizování obdélníku na tmavé zdi.
„Ale kdo by ti mohl sebrat svobodu?“ zašeptala Herečka křaplavým hlasem. Vždycky, když šeptala, zhrubl – to má od kouření.
„Co já vím kdo,“ zamručel Blázen. „Anbu z Kamenný? Může přijít v podstatě kdokoliv…“
„Nemáš sázet svoji svobodu a potom tak snadno prohrát, chováš se, jako kdyby ses zbláznil…“
„Někdy mám pocit, že fakt jo.“
Chvíli mlčeli, ale potom promluvila Herečka, pořád z jeho klína:
„Pitomej Otrhánek… Kdo by řekl, že měl takovýho štěstí?“
„Teď toho štěstí vyhrál ještě víc,“ usmál se Blázen ironicky.
„Minule neměl žádný!“ vyskočila najednou. „Prohrál, co se dalo! Celej svůj majetek! A teď si klidně všechno vyhraje…“
„Jo, zato mě to od minula vyhraný štěstí už dávno všecko opustilo… Potřeboval jsem ho jako sůl!“
„A on ti ho sebere.“ Herečka ho pohladila po stehně, její dlouhé rudé nehty jemně škrábaly látku kalhot. Blázen se zachvěl.
„Co kdybychom ho někde…“ usmála se svým úsměvem s vráskami, „co kdybychom ho někde… To?“
„Co to?“
Blázen konečně přestal zírat do zdi.
„No to,“ zašeptala Herečka nakřáple a jedním prstem si projela po krku.
„Jo tohle… Pánejó!“ zachechtal se. Chvíli o tom přemýšlel, ale potom zavrtěl hlavou. „Kdo ví, kam mě teď zavřou. A ty na to sama nestačíš… Ještě takhle v letech.“ Místo toho, aby uchoval vážnost svého hlasu, se začal potichu smát. „Haha… Jojo, v letech. Bylas taky pitomá… Nejdřív vsadit svoje mládí a potom talent…“
Herečka nenamítala, ale znovu svou hlavu položila na jeho klín.
„Já vím… teď jsem pro tebe stará.“
Mlčel.
„Hele,“ zašeptala radši, aby přerušila to trapné ticho, „proč jsme ho poslali zrovna tam?“
„Koho?“
„No toho Jeho.“
„A jo… Hmm, sám nevím… Přišlo mi to jako ideální, odvlíct Ho zrovna k Ní. Víš jak, začne ji nenávidět, protože si bude pamatovat jenom společný hádky,“ zasmál se. „Ať se trápí… Přeju jim to.“
„Oni se trápit nebudou, určitě jsme jim akorát pomohli,“ zamračila se Herečka. „Však ten příběh znáš… Ona minule vsadila vzpomínky na něho a On teď vsadil vzpomínky na ni… Takže můžou začít od začátku a-“
Blázen praštil do stolu.
„Vždyť vsadil jenom svoje ‚hezký vzpomínky‘ a nijak to neupřesnil! Neřekl, že mu má z hlavy zmizet ona… Takže aspoň potyčky s Ní mu v paměti zůstat musely!“ vykřikl naštvaně. „Neříkej, že hádky s ní bral jako pěknou věc a proto na ně mohl zapomenout!“
Herečka chvíli přemýšlela, ale potom se uchichtla.
„Tys do mě nikdy nebyl doopravdy zamilovanej, co?“
„C-cože?“ zamrkal překvapeně.
„Člověk, když někoho miluje, každá chvíle, kdy jsou spolu, i když se s ním zrovna hádá, je pro něho tou nejcennější… Jenom kvůli tomu, že ví, že je tam zrovna s ním, a že ho může chránit… Kdyby se něco stalo. A ty si to neuvědomuješ…“
„Ale ale, jseš nějaká romantická…“
„Romantice mě naučily hry z divadla,“ přikývla žena. „Mám ráda romantický příběhy, i ty, co slýchávám od lidí. Pamatuješ? Bylo to tak pěkně naivní, jak nám před rokem vyprávěla ten svůj příběh… Víš jak, odejít od Něj až sem, protože se bála, že by se to mezi nima ještě víc přetvořilo v čistou nenávist, zůstat tady, pracovat podřadnou prací… Já bych teda nádobí nikdy nemyla. Fuj,“ ušklíbla se. „No a potom nám tu vsadila všechny svoje krásný vzpomínky na Něho v naději, že vyhraje štěstí, díky kterýmu by se s ním usmířila. Ale projela to.“
„Hmm.“
„Sakra, maj to ti dva zvláštní…“
„No jo… Ale co ty víš, co bude. Když se hádali minule, určitě se budou hádat i teď. Lidskej charakter se jen tak snadno nemění.“
Chvíli takhle seděli; on na židli, opřený o stůl, díval se na obraz na zdi – a ona na zemi, hlavu na jeho klíně. Chvíli… Deset minut? Dvacet? Nesledovali to.
Dýchali mělce, pomalu a tiše. Pravidelným nádechem, pravidelným výdechem.
Za okny se šeřilo, vzduch byl studenější a studenější, i tady v místnosti.
Až potom, za těch deset, možná třicet minut, Herečka zvedla hlavu.
„Slyším z chodby něčí kroky.“
A Blázen se usmál.
„Heh. Tak už mi jdou sebrat moji volnost… Hajzlové.“
Jedna z největších zákeřností světa je, že blázna v běžném životě nerozeznáte od ostatních – kvůli tomu, že se ostatní chovají úplně stejně jako on. Blázna poznáte až v určité situaci. Například ten člověk, co se potichu zasměje a potom vám z ničeho nic vrazí kudlu do zad – tak to je on. Sedmý Zákon.
„Ahoj,“ usmála se černovlasá dívka. Nebo spíš žena? Rozhodl se pro dívku, ženám se má vždycky lichotit – i v myšlenkách.
„A-ahoj.“
„Jdeš za někým?“
Rozhlédl se – ranní slunce mu svítilo do očí. Začínal nový den, to bylo jisté. Pomalu se opíral o lokty a zvedal se ze země. Černovlasá dívka mu pomohla vstát.
„Já… Asi – asi ne,“ zakoktal. Pořád byl mírně mimo. Spal? Vzbudil se, takže asi spal… Ale…
Rozhlédl se kolem sebe, jako kdyby něco hledal. Ve skutečnosti nehledal nic; spíš zjišťoval. Co je kolem něho? Stromy, stromy, malý polorozpadlý domek a stromy. Tráva. Květiny… Stromy. Zahrada?
„Kde to jsem?“ zeptal se tiše.
Dívka se zasmála.
„V Zahradě.“
„A-aha…“
Neprozradilo mu to vůbec nic.
„Jak ses sem dostal?“ zajímala se pro změnu zase ona. Měla dlouhé černé vlasy a zvláštní barvu očí… Ty oči mu něco připomínaly. Šedé oči… „Nikdo sem nikdy nechodí… Je to tu jenom moje.“
„Pro-promiň, jestli ruším…“
„Ne, to nic,“ usmála se. „Ale jak ses sem dostal?“
„Nemám tušení…“
„Včera večer bylo příliš saké?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Vlastně… Já nevím. Nevím…“
Teď si to uvědomil. Jakmile ze svých vlastních úst slyšel to jedno slovo – Nevím. Neví. Skoro nic neví. Měl v hlavě prázdno a to prázdno cítil i uvnitř sebe - nějak ho svíralo. Neví…
Položil si pěst na srdce.
„Co se děje?“ zeptala se dívka.
„N-nic…“
„Klidně mi to řekni.“
Když se díval do jejích šedých očí, cítil, že jí může prozradit všechno. Nevěděl proč. Nevěděl, neví.
„Nic… Nic si neuvědomuju.“
„Jak se jmenuješ?“
„Netuším.“
„Aha…“ vzdychla. Ale nebyla překvapená, vůbec ne.
„Jak se jmenuješ ty?“ zeptal se.
A dívka se zasmála.
„Nevím. Taky nevím…“
„Co…“
„Asi před rokem jsem se tu najednou vzbudila, v týhle zahradě, uvnitř sebe hrozně prázdná… Byla jsem zmatená a smutná, jako kdyby na světě neexistovalo štěstí…“
Očividně neměla problém se otevřít.
„Myslím,“ usmála se, „že jsem byla nějak potrestaná a sebrali mi celej můj život – protože byl tak šťastnej. Všechny veselý vzpomínky mi vzali… Celej život. Ale dali mi možnost začít od znova. Aspoň tak to vidím.“
Čím víc vyprávěla, tím víc si uvědomoval, že štěstí, o kterém mluvila, nějak… Nezná. Co je štěstí? Věděl, že je to krásný pocit. Ale - nepamatoval si ho.
Rozhlédl se ještě jednou. Všude vládlo čerstvé slunce a zelená barva trávy… Krásně modré nebe neukazovalo ani náznak toho, že by mělo pršet.
Položil si znovu ruku na srdce.
„Já…“
„Taky se cítíš prázdnej?“ zamračila. „Nebyla jsem jediná?“
„Cítím se jako kdyby mě někdo použil a vyhodil,“ vyrazil ze sebe a ona se rozesmála.
„Taky tak vypadáš. Rozcuchanej a unavenej… Cos prosímtě dělal, v posledních dnech?“
„Nevím…“
Ani neví, kde má domov.
„Aha. Promiň,“ zamrkala.
Pár rychlými doteky prstů mu upravila odstávající vlasy.
„Pomůžu ti, jestli chceš,“ navrhla najednou. „Za ten rok jsem se naučila poznat štěstí a radost… Jestli chceš -“
„Chci,“ vyhrkl, aniž by o tom nějak přemýšlel. Dokonce se potom sám zarazil – ví, že přece nejedná nijak impulzivně… To mu k němu samotnému nesedí.
„Dobře, tak jo,“ usmála se. „Hele, ale… Chápu, že si to asi nepamatuješ, ale… Neznáme se? Jsi mi nějak povědomej.“
„Netuším… Možná, ale spíš ne.“
„Škoda,“ zasmála se. „Hele - Co takhle zajít na ramen? První moje zkušenost – ramen a saké pomáhají na bolavý srdce nejlíp. A já tě přece opíjet nebudu, takže se akorát najíš…“
„Ramen beru,“ usmál se i on.
„Tak jo… Platíš?“
„Tuším, že nějaký peníze mám, ale počkej, radši se podívám…“
„Jasně.“
„Jo a – díky,“ lehce se jí uklonil, protože si pamatoval, že je to jeho zvyk. Při děkování se vždycky uklonit.
Vyplázla na něho jazyk.
„Nemáš zač. Víš proč? Jseš mi sympatickej.“
A kdesi v centru Kamenné, v hospodě, která včera zažila rekordy v tržbě, ale zato dneska se v ní skoro nikdo nepohl, seděl jediný zákazník. V otrhaných šatech, za stolem plným jídla. Chléb, polévky, nudle, saké… Poroučel dál a dál. A soukal to do sebe ohromně rychlým tempem.
Zatímco jedl, místní hospodská přišla za svým manželem a zvědavě se na něho podívala.
„Kde ten nabral tolik peněz? Neměli bychom ho nahlásit?“
Ale brunátnějící muž zavrtěl hlavou, zatímco si prohraboval hustý rezavý knír.
„Peníze jako peníze… A dneska je to náš jedinej zákazník…“
Svoji ženu plácl přes zadek a zachechtal se chrochtavým smíchem.
„Hahaha! Hele, běž ho obsloužit, miláčku. Pokud má Otrhánek peníze, je tu vítanej, ne? Navíc… Co to říká nějakej ten Zákon? Bližnímu svýmu pomož a on ti zaplatí. Tak šup šup, ženuško.“
Hostinská bez řečí vzala lístek, na který pečlivě zapisovala zákazníkovy objednávky, a odběhla svým cupitavým krokem.
Pomoz svému bližnímu a všechno se ti vrátí. Takhle budeš vnímat obyčejné slunce jako odměnu, takhle budeš mít z obyčejného slunce radost. Zákon osmý, poslední.
***
Zase bych chtěla neoriginálně poprosit: Pokud jste to dočetli až sem, zanechejte mi prosím komentář. Děkuju, moc.
Věnováno:
Všechny tyto čtyři kapitoly jsou věnovány čtyřem lidem – Takku, Tallovi, Nefrites a Hornesovi. A myslím, že každý z nich ví, za co jsem jim vděčná a za co jim tím chci poděkovat 
Mise V: Byla to vážně zvláštní povídka, ale hezká.
docela zavidím.. sice ztratili všchn vzpomínky, ale mohli začít odznova..občas by se to hodilo. Je fajn si po delší době přečíst něco, kde nejsou Kishimotovi postavy a musím ještě napsat, že tahle série hrozně tak jako nutí nad zamyšlením nad vším. Nad chovaním lidí, nad jejich pohledy na svět, vnímaní okolí, určitá ignorace některých a tak. Jsem ráda, že jsem na uhle povídku narazila. :´)
Bylo toho už napsáno tolik, že se snad ani nic dodat nedá. Můžu jen skromně poděkovat a doufat, že si tenhle komentář někdy přečteš a že tě třeba potěší. Díky za skvělou povídku, která měla atmosféru a život. Za povídku, kterých je málo!
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Tak zvláštní - když se člověku poštěstí mít jednu jedinou, možná neopakovatelnou možnost napsat komentář, na kterém mu doopravdy záleží, najednou nemá... slov ani výrazů, kterými by to všechno vyjádřil. Líbivá slůvka, vzletný styl, kudrlinka na každém slově - k čemu to všechno?
Yamata má pravdu. Číst "staré" povídky... má to tisíckrát větší cenu než číst větší polovinu toho, co na Konoze vychází dnes. Nemluvím o kvalitě. Mluvím o atmosféře... o zachycení. O pocitech. O tom všem a o lidech, kteří to dokázali popsat. Nerada se ptám proč - ale proč musím být vždycky všude se zpožděním? Ne, nelituju, jen... no, možná lituju.
Člověku nezbývá nic než nezměrný obdiv. Z některých děl prýští vše, co jimi chtěl autor říct- a nejspíš by nemělo cenu to tu všechno omílat, protože to musí být každému jasné... Tak jen... přečtěte si to i vy, kteří jste ještě neměli to štěstí. Přečtěte si to a přemýšlejte. Možná i vy ho jednou uslyšíte... Tichý bláznův smích.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Zmenila som si meno z Katorin Arishike na Ancalimä čisto zo sebeckých dôvodov.
http://www.vampire-rpg.anime-manga.cz
Celý komentář by se dal shrnout do pár slov. O tom, jak si úžasná a všechno kolem jsem Ti říkala milionkrát... Ale... jako poslední komentář... jsi dokonalá... to vím i když tě neznám...
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Tak na nepodstatný xD komentář od himiTsume jsem nereagovala, protože jsem tu asi zrovna nebyla, když se tu objevil, škoda... ale oblíbených autorů mám víc... těší mě, že jsi napsala svůj názor, snad se tahle úžasná povídka zase dostane trošku do "oběhu."
Nové FF:
Tsumeato 3: Bílá chryzantéma Rozhodnutí Sladké sny Sluneční paprsky a kytky po dešti
Dočetla jsem to až do konce, tudíž jsem byla požádána o komentář... Takže: povídka celkem pěkná, ale moc mi nesedla, na můj vkus byla až moc abstraktní (asi to není správné slovo, ale připadá mi to tak) a přišla mi i trochu smutná (nemá ráda smutné příběhy). Ale i tak byla fajn.
"If you're remembered, you're alive. If you're forgotten, you're dead."
seinka také občas píše
Hohohohohohohou!!(Santa dorazil xD)
). A .... wow!!! Nemám slov!! A kedže ja zasa nemám slov, poprosím o pomoc Mr. Spoilera
No tak som to dočítala (dala by som to aj na jeden šup, keby ma brat nevyhnal z PC
A naozaj to bola tvoja najlepšia séria. A aj napriek tomu, že som to nečítala tu, aj napriek tomu, že som nečítala túto verziu, akosi som mala potrebu napísať ti tento koment sem, pretože toto je miesto, z ktorého vzišiel tvoj štýl. Toto je miesto, kde si sa našla aj autorsky
PS: letí tu pri mne mucha
PS2: ja teraz nezaspím xD, budem nad tým rozmýšlať
No Minnie, moc času na čtení jsem neměla, teď ale mám a nemohla jsem prostě opomenout tvojí (tak vyhlášenou a obdivovanou čtyřrázovku =)). Nevynikám v komentářích, takže to shrnu.
.
Jako hodně lidí tady zmínilo - předpoklady, že hra se konat bude, se nestaly pravdou. A to mě trochu zklamalo. Jinak, celkově tahle FF(jestli se to tak dá vůbec nazvat) mě na první upozornění nechytla. Člověk to musí číst pomalu a pochopit tvoji myšlenku. Píšeš krásně a plynule, v podstatě se to čte samo. Jestli někdy vydáš knižku, určitě si ji koupím
Moc krásnéé!!!Pstě nemám slov
1.6 < 500 dní na konohe . Dattebayo ^^
Největší Hinatofil , Hakufil , Gaarafil !!! A téže Hinatafan, Hakufan, Gaarafan xD
Ja....ani neviem čo ti mám na to povedať. Bola to úžasná séria/poviedka ktorú stojí za to čítať. Malo hlavu i pätu i zmysel,ktorý niektorým poviedkam chýba. Bolo to zvláštne taký dobrým ale mätúcim spôsobom.Ak niekto o tvojom talente pochybuje,tak si asi toto ešte neprečítal. Bolo to záhadné,poučné,skvelé,pútavé,napínavé,zmyselné...sakra!Došli mi slová(nenápadne využíva synonimický slovník vo Worde...)
Myslím,že toto keby človek čítal stokrát,aj tak by ho to nemrzelo. V žiadnom prípade to nie je strata času....
Min,toto bola asi najpodarenejšia poviedka,akú som kedy čítala. Ty,keby si napísala knihu, by bol na svete asi nový bestseller(neviem,či som to slovo napísala správne)
Na záver mi ostáva len dodať:Bravó majstre!
Stále žijúca nostalgia a začiatky...
Pred konfliktom veľký múr padne,
ten veľký na smrť, smrť náhlu a oplakávanú,
narodený ako nedokonalý: väčšiu časť prepláve,
Územie blízko rieky sfarbené krvou.
Ech... byla jsem nějaká strašně rozkecaná... promiň...
Tahle povídka je... zvláštní. Mezi těmi všemi, co tu straší, září a vybízí ke čtení. K poznání něčeho nového. K poznání sama sebe, zjistit jak to vlastně všechno funguje. Zjistit pravdu.
Klikla jsem na ní díky ohlasům, ale první díl mě nijak neuchvátil. Všechno bylo nové, všechno bylo jinak než jsem zvyklá... bylo to jiné. A já jsem se v tom ztrácela a nenacházela jsem ty důležitosti.
Druhý díl začal nabírat na obrátkách - Hostinský a Hostinská se mi hrozně líbili, skvělé vykreslení charakterů, kteří jako jeden (důležitý) dílek zapadli do celé skládačky, ještě nedosložené.
Třetí díl byl nejlepší. Nové charaktery, ještě lepší než H. a H. (gome za ty zkratky). Blázen, Herečka, Otrhánek - vystihující jména. Jejich povaha a vlastnosti se mi líbili. Mě nejvíc sedla Herečka. Nedokážu říct proč, ale je to tak. A skvělý nápd byly i ty sázky. Vsadit co je nejdražší... (V tu chvíli jsem si říkala - co bych vsadila já? Dokázala bych rozlišit, co je pro mě nejdražší? Peníze, rodina, svoboda, vzpomínky nebo... vlastní názory? Svobodná mysl? I to by mohlo...)
Čtvrtý díl obsahoval menší zklamání. Ta hra. Tu hru by jsi určitě skvěle popsala a takhle to byl přechod z jedné strany na druhou, kde chyběl most. Ale jinak skvělé, jako vždycky.
Ale ty Naruto prvky mi to trochu kazily... Knížka bude určitě lepší a ta hra k tomu... Určitě ti to vydají x)) A přeju hodně štěstí. Já to ještě nikam nedotáhla...
[Tak a Niva dokecala...]
Neviem nájsť slová - bolo to iné, ale skvelé
Nič viac neviem dodať 
“A clear conscience is usually the sign of a bad memory.”
Projíždím komentáře a žasnu, kolik slov tady lidi řekli. Momentálně nejsem schopná napsat nic. A asi k tomu přispěl i fakt, že jsem to přečetla celý najednou.
A jo, mění se to tu hodně a je tady plno novinek a ty mě pořád překvapuješ.
A jestli budeš takhle pokračovat dál... vážně netuším, kam až můžeš dojít, ale myslim, že opravdu hodně hodně daleko.
Tohle bylo opravdu... dokonalé asi ne, ale mělo to k tomu opravdu jenom kousíček. Protože ty vždycky překvapíš a vždycky přijdeš s něčim ještě lepšim, proto u tebe nikdy nemůžu říct, že to bylo dokonalé
http://www.zkouknito.cz/video_59020_hymna-yaoi-fanynek Aneb milujeme yaoi =3
TWINCEST FÜR IMMER!!!
Tak jo! Ještě jednou. Než to někam pošleš napiš ještě 3,5 díl. Díl ve kterém bude Hra. Protáhnijí jako kishimoto protahuje souboje v Narutu. Popiš každý hod kostkou, každou částici prachu která vzlétne do vzduchu, každý záchvěv v duši. Napiš jí z pohledu každé jedné postavy, každý jeden ze čtyř hodů. Nervozitu, strach a naději. Pak bude tahle povídka dokonalá.
Na tom jsem se shodl s Nef. No jo rodiné klany. Myslím že spousta lidí na tu Hru čekala a ty si je zklamala. Přeci jen je tu pravidlo strašáka na zdi, když visí celou dobu tak čtenář bude zklamaný když nakonec neudělá ani baf. Celoud dobu si k něčemu směřovala a pak si udělala "HOP" a přeskočila si to. Takže to napiš.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Ako narutovská FF príšerné.
Ako originálna novela absolútne dokonalé.
Tady jsou slova zbytečná... Ty víš, že umíš... A tak víš, že tvoje povídky mě vždycky nadchnou. Tahle byla víc... Tak nějak mi přišlo, žes dospěla v něco víc než "jen" povídkářku...
Mám radost, že si plníš sen a moc moc ti přeju, aby sis ho splnila.
Dělej cokoliv, ale dělej to s úsměvem, protože bez toho to prostě nejde.
Tak a je to tady. Rozřešení, i když ne úplné, ale vcelku zřejmé
. Nechci do pozadí odsouvat tak geniální postavy jako Blázen či Herečka, ale pravda je, že jsem od začátku sledovala hlavně osudy Jeho a Jí, čili jsem šťastná za to, jak to s nimi skončilo. Vím, že je troufalé říct "skončilo to happy-endem", ale já z toho mám vážně takový pocit. Skončilo to totiž šťastně pro mě. 
Oni dostali druhou šanci, můžou začít znovu. Herečka si teď možná uvědomí, jak vypadají pravé, nehrané pocity. Blázen se stal mou oblíbenou postavou, přesto - nebo možná proto - mu přeju, aby poznal realitu, že nikdo v podstatě není svobodný a jemu to právo teď bylo vzato také. Otrhánek... Taky šťastný konec. Minule prohrál, tak teď se houpačka zhoupla na druhou stranu, ne? Vlastně ani ne... To jenom on tam zůstane stále stejně omezený, jako byl na počátku svého života. Peníze budou opět jeho celý život. Chamtivý. Ale možná, že to je trest, správný trest. A nakonec k postavám, Hostinská s Hostinským. Sehráli svou roli v příběhu a okolními událostmi nedotčení a žijí svůj život dál. Způsobem takovým, že... I na ně dojde 
.
Tak, teď jsem se teda solidně rozepsala
. Ale já musela. Je to asi otrava číst, ale já chtěla vyjádřit, co cítím, co mi ta povídka dala... Dala mi toho hodně. Hodně moc. Oni ti to vydají, vím to. Upřímně, bez těch narutoidních náznaků to nejspíš bude ještě lepší. Ta zmínka o ANBU na začátku mě přímo praštila do očí, já už to celé vůbec nevnímala jako FanFikci, tohle je dílo, část knihy, povídka,... Skvost 
. Stále se opakuji, ach jo, ale když ono to jinak nejde 
. Klaním se, perfektní.
*má strach, že zapomněla něco napsat, ale... Oni už to určitě jiní vyjádřili za mě :)*
Aneb: Když Já byla ve Vašem věku, Pluto bylo planeta.
Tak to se mi ještě nestalo... Napsat u jedné serie dva komentáře...
Ale tahle si to opravdu zaslouží. Nejen že jsem ji přečetl jedním dechem, to se stává i jindy, ale je prostě výborná. Ještě nemohu napsat vynikající (co kdyby ses ještě náhodou zlepšila)...
Tuhle serii bych rozdělil na dvě části: první dva díly, které byli dobré, ale stále jsem tam našel nějaký chyby. A poslední dva díly... Kde jsem zatím nenašel chybu (ale pokusím se ještě:D).
Opět 5 hvězd.
Mimochodem, díky za věnování:) Jsem rád, že moje jméno může být pod takovou povídkou.
Jen tak mimochodem, které fanfikce jsou nejlepší na Konoze? Naprosto jednoznačně ty od Minaty!
ó Minnie...
a ty slova pod tím... taky na sobě budu makat. to už jsem sice říkala milionkrát, ale vždycky na to nějak zapomenu... a ty mě donutíš si vzpomenout 
jsi má múza, jsi můj vzor, jsi úžasná osoba, kterou můžu nazvat kamarádkou. bez tebe by chyběla velká část mého psaní... bůh ví, jestli bych ještě vůbec psala. díky Minnie, díky za to, že vůbec existuješ. bez tebe by nebyly tvé úžasné povídky (logicky 
) a hlavně, ztratila bych jednu z největších podpor za mím snem. já jsem vyprahlá poušť a ty seš déšť, který mi vrátí život. život, který zde představuje psaní. je tu spousta autorů FFek, lepších i špatných, dokonce i výborných, ale nikoho s klidem v srdci nemůžu nazvat spisovatelem. tedy až na jednoho člověka, na tebe. o jedno tě z celého srdce prosím- piš, piš jak nejdéle můžeš. i kdyby tvoje psaní bylo to jediné, co by mě drželo na Konoze, byl by to sakra dost velký důvod, abych tu zůstala. tvůj talent, tvoje práce na svém psaní, to je něco, co se nedá obdivovat, před tím člověk musí pokorně svěsit hlavu. ovšem, já nechci jen tak věšet hlavu. já chci jedinou věc. chci se ti aspoň z části vyrovnat. a já vím, že na to mám. není to sobecké, talent má každý pátý, ale záleží na tom, jak ho využije. a když budu psát a psát... jednou snad budu tam, kde ty.
SUGOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOI!
já doopravdy nemám slov. ale jo, nějaký mám. to, jak jsi napsala, že to dáš do nakladatelství... jsem strašně moc šťastná. já prostě vím, že z tebe se stane nějaká moc úžasná spisovatelka!
Minata... to je jméno, které ve mě zůstane jako ta největší spisovatelka, kterou jsem kdy poznala
PS: když už jsme u mého psaní... co se týče té neznámé věci, kterou tu nechci jmenovat a kterou jsem ti posílala, momentálně nejsem moc zažraná do psaní... ale myslím, že od tohohle budu
2 roky... já už tu jsem 2 roky právě dnes 17. srpna 2010 :)
Min,
ono k tomu asi není, co říct. Není, vážně. Protože to všechno mluví samo za sebe. Tak nějak to samo říká, že je to tvá nejlepší práce. Tak nějak to samo ukazuje, kterou z těch cest by se člověk měl vydat. Že i přes všechnu tu tmavě šedou v tom příběhu (protože nic není úplně černý) prosakuje tolik světla, tolik naděje. Tolik... tolik z tebe. Jsou tam zákony, zákony hry, života, naše vlastní zákony, které nelze porušit. Je to jako kdybys vystavovala pravdu za špinavou výlohou. Ukážeš ji, ale ten, kdo ji nechce vidět, ji pak skutečně neuvidí. A já jsem vešla dovnitř toho obchodu a podívala se blíž. Nakonec bych si nějakou tu pravdu odnesla, ne všechnu a rozhodně ne ani většinu z tý, která byla v tom krámku vystavená. Možná jsem prohodila pár zdvořilostních vět s prodavačkou, která se na mě unaveně usmívala. Protože vidět tolik pravdy najednou, to dá zabrat.
Tahle povídka... víš. Asi ti řeknu, co se mi tam nelíbilo... Existuje něco takového? Ano, nakonec jsem něco našla. Podle mě, podle mě jsi uspěchala konec. On jde za ní - řeknou mu, že je mrtvá - chytá se posledního stébla - vsází se - a pak, pak už je tam jen jak prohrál... prohrál všechny ty svoje dobrý vzpomínky. A tak mi přišlo, že tam něco chybí. Nevím, co to je, ale něco, něco zvláštního mi tam schází. Víš, tohle uspěchávání konců... dělá to hodně lidí. Mně teď pomáhá to napsat před tím, než to dám sem, na konohu.
Ale stejně, za tuhle povídku, i za všechny ostatní, tě strašně obdivuju. Pomáháš mi a ani nevíš jak... nebo možná víš. Možná, asi, snad... Někde - a já moc dobře vím kde - jsem četla, že každá kniha, kterou člověk přečte, mu pomůže. Strašně moc pomůže. Hrozně se těšim, až si konečně přečtu tu tvojí. Knihu, která mě zase nakopne k tomu, abych to dokázala i já. Abych se zakousla a napsala příběh, kterej se snad bude líbit. Doufám, moc doufám.
A nakonec? Nakonec ti povím, že nejsi jen skvělá spisovatelka, ale i člověk a svým způsobem i dítě, dítě, který si vykračuje tou svou stezkou mezi krásnejma písmenama a vznešenejma větama. A odnáší si tu pravdu z nich. Protože v tom momentu se stáváme dospělými, kdy poznáme tu pravdu a dokážeme jí přijmout. A proto já jsem pořád dítě.
Děkuju Min, za věnování, za tvoje slova, za tvoje krásný povídky, za naději, ve kterou jsi mě naučila věřit. Jako spisovatelka spisovatelce, jako polodrahokam diamantu. Děkuju.
Snad dopíšu - 17 237
Dokonalé.. Naozaj neviem čo viac napísať. Teda viem, lenže to nedokážem úplne vyjadriť. Nedokážem to vyjadriť obyčajnými slovami, vetami, pretože to sa v tejto poviedke rozhodne nedá. Toto je niečo viac.. Niečo oveľa viac..
.
Presláviš nás všetkých, presláviš konohu svojím talentom.. A ja si od teba na CKS vypýtam podpis! ^^ S tým rátaj, naša milovaná...
Vieš, Minnie, musím priznať, že keď som začala čítať niektoré poviedky, tak som ťa považovala len za "obyčajnú" spisovateľku na Konohe .. A sakra, ako veľmi som sa len mýlila.. Ty máš jeden dar.. A nie len jeden.. Máš dar na písanie a verím, že teba budú ľudia vyznávať.. Máš dar, o ktorom možno nevieš a to, že dokážeš ľuďom vyčarovať na perách obrovitánsky úsmev svojími "priblblými" rečami xD. Máš dar si každého získať.. Si jedičná, Minnie.. Si naša učiteľka, naša Minatka-hokage-sama ^^
Vieš.. Ten, kto ťa nepozná (ani ja ťa až tak veľmi nepoznám a možno ani nikdy nebudem..) môže ľutovať.. Ten, kto ťa nepozná a píše hocijaké kraviny o tebe, dostane od nás všetkých poriadny výprask, pretože našej Minatke nebude nikto, naozaj nikto, nadávať! My si ťa nedáme.. Pretože pre mňa si naozaj ako skvelá kamarátka, sestrička moja.. Si úžasná, Minatka
A k poviedke napíšem len pár slóv, ktoré sa tu už aj tak tisícrazi opakovali..
Proste je to to najlepšie čo som kedy čítala.. A verím, že v tejto brandži uspeješ.. A budeš slávna, Min.
A ešte niečo..
Minnie, ďakujem ti.. Keď si myslíš, že nemám začo, tak sa mýliš.. Mám ti ďakovať za strašne veľa vecí..
Ďakujem
Nejhorší je, že když něco dopíšu, obvykle si jdu něco přečíst. A já narazila na konec téhle série. TÉHLE série. Budu moje zvyky muset nějak překopat, protože vždycky dopadám jako zmoklá slepice. Po tomhle zvlášť.
Minato, tohle bylo... úžasný. Je vidět, že jsi tam nechtěla moc dávat Kishimotovy postavy. Tenhle příběh je hodně originální, hodně toho v sobě ukrývá a všechna ta tajemství vyplouvají na světlo pomalu, až skoro jako by se jim nechtělo.
Zase nevím, co psát a je mi to trapný, protože další lidi sem určitě budou psát další komentáře a ten můj se mezi nimi ztratí. Znovu se zamýšlím a znovu nevím, co psát. Snad jen...
Pošli to, pošli to za všechny nás, kteří to četli, kterým se to líbilo a kteří stejně jako já doufají, že se ti to povede, že jednou něco vydáš. Pošli... protože je to krásný a je tam hodně pravdy.
Přeju ti hodně štěstí, ať to dokážeš. A já moc doufám, že to vyjde. Ty si to zasloužíš.
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Po třetí fáze jsem Nef řekl "Ta holka by to měla přepsat a někam poslat!"
Hmm tohle někde vydají, snad jinak nevím, co by vydávali jiného?
Min je načase aby sis uvědomila jednu věc. Tvoje psaní je skvělé. Lepší než moje, lepší než skoro kohokoliv na české FF scéně, nebo mě někdo důležitý utekl.
Ono odhadnout jak to zkončí, bylo překvapivě jednoduché, ty si to se svým optimismem ani nemohla jinak napsat. Kdybych to psal já tak by konec byl jiný, ale já to nepsal. Tenhle konec měl své vlastní kouzlo a bez něj by ta povídka nebyla kompletní.
Tak a teď k povídce, budu asi opakovat co jsem řekl předtím, ale což tady to bude pohromadě.
Jména, jak to říct byl to skvělí nápad, většina jmen skvěle seděla, charaktery byli geniální, takový ne až úplní hrdinové, ale lidé. No a rozhovory, to je to co ti nejvíc jde, umění udělat živý rozhovor.
Co dál bych řekl, v téhle povídce toho bylo hodně schované, poselství v pravidlech, symbolika hry... Spousty.
Co se tohodle týče, nejlepší byl jistě třetí díl, bylo v něm napětí, Herečka (jak já jí říkám Hérečka) a Blázen jsou naprosto dokonalé postavy které se tady předvedli. No a ten konec, těsně před hodem kostek. Trochu mě zklamalo že si nezachytila tu hru, moucha to nezachránila, i když byla jistě hezká. Pokud bych ti něco měl vytknout, tak je to právě to že občas se zapomeneš a napíšeš něco naprosto nesouvisejícího, i když neděláš to tak často aby to vadilo. No a teda ty nervy co jsem měl při čekání na tuhle povídku. Myslel jsem že jí dáš za týden a těšil jsem se na to jako malé dítě na lízátko a ono nic. Přesto se to vyplatilo a konec nezklamal a to na něj byli očekávání, které obvykle nedávám ani do knih.
Víš co zkrátím to! Tahle povídka je to nejlepší co jsem na Konoze zatím četl a o to víc mě těší, že je pod ní moje jméno, že mi byla věnována.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.