Tichý bláznův smích 4/4; Závěr

1/4; Začátek
2/4; První stať
3/4; Druhá stať
4/4; Závěr -

Letěla moucha, letěla tmavou místností. Husté clony bílého kouře jí překážely v cestě; kličkovala. Doprava, doleva. Obkroužila jeden z dýmových mraků.
Bzučela, tak, jak to mouchy obyčejně dělají. Potichu a nenápadně, jako když matka šeptá ukolébavku svému dítěti. A ono potom usíná…
Nerozhlížela se - neměla krk; nepřemýšlela - nechtělo se jí. Jako prázdná a bez duše kroužila místností. Nikde nebyl žádný východ. Žádný otvor, prostě nic! A její slabé malé tělo začínalo být čím dál unavenější.
Moucha ale nezačala panikařit. V klidu se podívala pod svoje vznášející se nohy a našla si cíl k odpočinku tam dole pod sebou - lakovaný, černý stůl. Leží na něm lidský samec, hlavu na rukou… Spí?
Mouše to bylo jedno. Na lidi už byla zvyklá.
Pomalu se snesla (při tom obkroužila ještě pár dýmových mraků stoupajících z popelníku), pořádně natáhla nožky, měkce mávla křídly; nechala se unášet a přitom klesala… Teď přijde náraz! Bum! Odhodilo ji to pár kroků dopředu a ona popoběhla.
Konečně cítila, že může pevně stát.
Přistání na stole proběhlo úspěšně.

První věc, kterou Blázen udělal, když své unavené oči zvedl od bezpečí paží, na kterých odpočíval na černém stole, bylo, že zaplácl mouchu, která si právě sedla těsně před něho a otravně bzučela.
„Zmlkni,“ syknul a moušino bezvládné tělo smetl nedbale k zemi, do prachu a špíny. Hned po tom se ozvalo ženské vyjeknutí.
„Hej!“
„Co je?“ zeptal se. Z jeho hlasu bylo ale úplně jasně slyšet, že ho odpověď vůbec nezajímá.
Herečka mluvila odkudsi zdola… Počkat… Hned vedle stolu. Převalovala se tam, na špinavých parketách – prach neprach. Jako ve výjevu z obrazů renesančních malířů; ležela na boku, své silnější nohy lehce překřížené přes sebe, jen s rukama zřejmě nevěděla coby. Chvíli je měla vzhůru, chvíli podél těla… Tedy, do té doby, než si všimla, že přímo k ní letí nějaká malá černá věc.
„Mohl bys po mě přestat házet mrtvoly?“ zamručela a paže pomalu rozložila. Jak je pokládala, nový dým prachu se vznesl vzhůru a připojil se k tomu z cigaret.
„Promiň,“ vydechl Blázen, bez jakéhokoli náznaku toho, že to myslí vážně. Opřel si hlavu o dlaň a díval se do černé zdi. Kdo ví, co na ní viděl… Něco zajímavého? Každopádně na ní bylo jedno zvláštní, světlé místo – obdélník. Možná tam kdysi visívala fotka, obraz, cokoli. Teď tu ovšem zbyla světlá skvrna; takový obraz, který vytvořil sám čas. Největší umělec z umělců – nepředvídatelný. A Blázen tam hleděl… Téměř ani nemrkal.
„Už to vzdej, Herečko,“ sykl jenom krátce. Nepřerušoval svůj pohled.
„Ani pózovat už mi nejde,“ ozvalo se zezdola znovu. „Všechno je v pytli…“
„Mi povídej,“ odsekl Blázen.
Herečka si na zemi sedla a hlavu pomalu, ale vůbec ne rozpačitě, položila do jeho sedícího klína; jako kdyby na to byla zvyklá. Lehla si a zavřela oči.
„Nebuď tak protivnej…“
„Sakra… Za chvíli si pro mě asi přijdou, divíš se mi?“
Blázen neustával v hypnotizování obdélníku na tmavé zdi.
„Ale kdo by ti mohl sebrat svobodu?“ zašeptala Herečka křaplavým hlasem. Vždycky, když šeptala, zhrubl – to má od kouření.
„Co já vím kdo,“ zamručel Blázen. „Anbu z Kamenný? Může přijít v podstatě kdokoliv…“
„Nemáš sázet svoji svobodu a potom tak snadno prohrát, chováš se, jako kdyby ses zbláznil…“
„Někdy mám pocit, že fakt jo.“
Chvíli mlčeli, ale potom promluvila Herečka, pořád z jeho klína:
„Pitomej Otrhánek… Kdo by řekl, že měl takovýho štěstí?“
„Teď toho štěstí vyhrál ještě víc,“ usmál se Blázen ironicky.
„Minule neměl žádný!“ vyskočila najednou. „Prohrál, co se dalo! Celej svůj majetek! A teď si klidně všechno vyhraje…“
„Jo, zato mě to od minula vyhraný štěstí už dávno všecko opustilo… Potřeboval jsem ho jako sůl!“
„A on ti ho sebere.“ Herečka ho pohladila po stehně, její dlouhé rudé nehty jemně škrábaly látku kalhot. Blázen se zachvěl.
„Co kdybychom ho někde…“ usmála se svým úsměvem s vráskami, „co kdybychom ho někde… To?“
„Co to?“
Blázen konečně přestal zírat do zdi.
„No to,“ zašeptala Herečka nakřáple a jedním prstem si projela po krku.
„Jo tohle… Pánejó!“ zachechtal se. Chvíli o tom přemýšlel, ale potom zavrtěl hlavou. „Kdo ví, kam mě teď zavřou. A ty na to sama nestačíš… Ještě takhle v letech.“ Místo toho, aby uchoval vážnost svého hlasu, se začal potichu smát. „Haha… Jojo, v letech. Bylas taky pitomá… Nejdřív vsadit svoje mládí a potom talent…“
Herečka nenamítala, ale znovu svou hlavu položila na jeho klín.
„Já vím… teď jsem pro tebe stará.“
Mlčel.
„Hele,“ zašeptala radši, aby přerušila to trapné ticho, „proč jsme ho poslali zrovna tam?“
„Koho?“
„No toho Jeho.“
„A jo… Hmm, sám nevím… Přišlo mi to jako ideální, odvlíct Ho zrovna k Ní. Víš jak, začne ji nenávidět, protože si bude pamatovat jenom společný hádky,“ zasmál se. „Ať se trápí… Přeju jim to.“
„Oni se trápit nebudou, určitě jsme jim akorát pomohli,“ zamračila se Herečka. „Však ten příběh znáš… Ona minule vsadila vzpomínky na něho a On teď vsadil vzpomínky na ni… Takže můžou začít od začátku a-“
Blázen praštil do stolu.
„Vždyť vsadil jenom svoje ‚hezký vzpomínky‘ a nijak to neupřesnil! Neřekl, že mu má z hlavy zmizet ona… Takže aspoň potyčky s Ní mu v paměti zůstat musely!“ vykřikl naštvaně. „Neříkej, že hádky s ní bral jako pěknou věc a proto na ně mohl zapomenout!“
Herečka chvíli přemýšlela, ale potom se uchichtla.
„Tys do mě nikdy nebyl doopravdy zamilovanej, co?“
„C-cože?“ zamrkal překvapeně.
„Člověk, když někoho miluje, každá chvíle, kdy jsou spolu, i když se s ním zrovna hádá, je pro něho tou nejcennější… Jenom kvůli tomu, že ví, že je tam zrovna s ním, a že ho může chránit… Kdyby se něco stalo. A ty si to neuvědomuješ…“
„Ale ale, jseš nějaká romantická…“
„Romantice mě naučily hry z divadla,“ přikývla žena. „Mám ráda romantický příběhy, i ty, co slýchávám od lidí. Pamatuješ? Bylo to tak pěkně naivní, jak nám před rokem vyprávěla ten svůj příběh… Víš jak, odejít od Něj až sem, protože se bála, že by se to mezi nima ještě víc přetvořilo v čistou nenávist, zůstat tady, pracovat podřadnou prací… Já bych teda nádobí nikdy nemyla. Fuj,“ ušklíbla se. „No a potom nám tu vsadila všechny svoje krásný vzpomínky na Něho v naději, že vyhraje štěstí, díky kterýmu by se s ním usmířila. Ale projela to.“
„Hmm.“
„Sakra, maj to ti dva zvláštní…“
„No jo… Ale co ty víš, co bude. Když se hádali minule, určitě se budou hádat i teď. Lidskej charakter se jen tak snadno nemění.“
Chvíli takhle seděli; on na židli, opřený o stůl, díval se na obraz na zdi – a ona na zemi, hlavu na jeho klíně. Chvíli… Deset minut? Dvacet? Nesledovali to.
Dýchali mělce, pomalu a tiše. Pravidelným nádechem, pravidelným výdechem.
Za okny se šeřilo, vzduch byl studenější a studenější, i tady v místnosti.
Až potom, za těch deset, možná třicet minut, Herečka zvedla hlavu.
„Slyším z chodby něčí kroky.“
A Blázen se usmál.
„Heh. Tak už mi jdou sebrat moji volnost… Hajzlové.“
Jedna z největších zákeřností světa je, že blázna v běžném životě nerozeznáte od ostatních – kvůli tomu, že se ostatní chovají úplně stejně jako on. Blázna poznáte až v určité situaci. Například ten člověk, co se potichu zasměje a potom vám z ničeho nic vrazí kudlu do zad – tak to je on. Sedmý Zákon.

„Ahoj,“ usmála se černovlasá dívka. Nebo spíš žena? Rozhodl se pro dívku, ženám se má vždycky lichotit – i v myšlenkách.
„A-ahoj.“
„Jdeš za někým?“
Rozhlédl se – ranní slunce mu svítilo do očí. Začínal nový den, to bylo jisté. Pomalu se opíral o lokty a zvedal se ze země. Černovlasá dívka mu pomohla vstát.
„Já… Asi – asi ne,“ zakoktal. Pořád byl mírně mimo. Spal? Vzbudil se, takže asi spal… Ale…
Rozhlédl se kolem sebe, jako kdyby něco hledal. Ve skutečnosti nehledal nic; spíš zjišťoval. Co je kolem něho? Stromy, stromy, malý polorozpadlý domek a stromy. Tráva. Květiny… Stromy. Zahrada?
„Kde to jsem?“ zeptal se tiše.
Dívka se zasmála.
„V Zahradě.“
„A-aha…“
Neprozradilo mu to vůbec nic.
„Jak ses sem dostal?“ zajímala se pro změnu zase ona. Měla dlouhé černé vlasy a zvláštní barvu očí… Ty oči mu něco připomínaly. Šedé oči… „Nikdo sem nikdy nechodí… Je to tu jenom moje.“
„Pro-promiň, jestli ruším…“
„Ne, to nic,“ usmála se. „Ale jak ses sem dostal?“
„Nemám tušení…“
„Včera večer bylo příliš saké?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Vlastně… Já nevím. Nevím…“
Teď si to uvědomil. Jakmile ze svých vlastních úst slyšel to jedno slovo – Nevím. Neví. Skoro nic neví. Měl v hlavě prázdno a to prázdno cítil i uvnitř sebe - nějak ho svíralo. Neví…
Položil si pěst na srdce.
„Co se děje?“ zeptala se dívka.
„N-nic…“
„Klidně mi to řekni.“
Když se díval do jejích šedých očí, cítil, že jí může prozradit všechno. Nevěděl proč. Nevěděl, neví.
„Nic… Nic si neuvědomuju.“
„Jak se jmenuješ?“
„Netuším.“
„Aha…“ vzdychla. Ale nebyla překvapená, vůbec ne.
„Jak se jmenuješ ty?“ zeptal se.
A dívka se zasmála.
„Nevím. Taky nevím…“
„Co…“
„Asi před rokem jsem se tu najednou vzbudila, v týhle zahradě, uvnitř sebe hrozně prázdná… Byla jsem zmatená a smutná, jako kdyby na světě neexistovalo štěstí…“
Očividně neměla problém se otevřít.
„Myslím,“ usmála se, „že jsem byla nějak potrestaná a sebrali mi celej můj život – protože byl tak šťastnej. Všechny veselý vzpomínky mi vzali… Celej život. Ale dali mi možnost začít od znova. Aspoň tak to vidím.“
Čím víc vyprávěla, tím víc si uvědomoval, že štěstí, o kterém mluvila, nějak… Nezná. Co je štěstí? Věděl, že je to krásný pocit. Ale - nepamatoval si ho.
Rozhlédl se ještě jednou. Všude vládlo čerstvé slunce a zelená barva trávy… Krásně modré nebe neukazovalo ani náznak toho, že by mělo pršet.
Položil si znovu ruku na srdce.
„Já…“
„Taky se cítíš prázdnej?“ zamračila. „Nebyla jsem jediná?“
„Cítím se jako kdyby mě někdo použil a vyhodil,“ vyrazil ze sebe a ona se rozesmála.
„Taky tak vypadáš. Rozcuchanej a unavenej… Cos prosímtě dělal, v posledních dnech?“
„Nevím…“
Ani neví, kde má domov.
„Aha. Promiň,“ zamrkala.
Pár rychlými doteky prstů mu upravila odstávající vlasy.
„Pomůžu ti, jestli chceš,“ navrhla najednou. „Za ten rok jsem se naučila poznat štěstí a radost… Jestli chceš -“
„Chci,“ vyhrkl, aniž by o tom nějak přemýšlel. Dokonce se potom sám zarazil – ví, že přece nejedná nijak impulzivně… To mu k němu samotnému nesedí.
„Dobře, tak jo,“ usmála se. „Hele, ale… Chápu, že si to asi nepamatuješ, ale… Neznáme se? Jsi mi nějak povědomej.“
„Netuším… Možná, ale spíš ne.“
„Škoda,“ zasmála se. „Hele - Co takhle zajít na ramen? První moje zkušenost – ramen a saké pomáhají na bolavý srdce nejlíp. A já tě přece opíjet nebudu, takže se akorát najíš…“
„Ramen beru,“ usmál se i on.
„Tak jo… Platíš?“
„Tuším, že nějaký peníze mám, ale počkej, radši se podívám…“
„Jasně.“
„Jo a – díky,“ lehce se jí uklonil, protože si pamatoval, že je to jeho zvyk. Při děkování se vždycky uklonit.
Vyplázla na něho jazyk.
„Nemáš zač. Víš proč? Jseš mi sympatickej.“

A kdesi v centru Kamenné, v hospodě, která včera zažila rekordy v tržbě, ale zato dneska se v ní skoro nikdo nepohl, seděl jediný zákazník. V otrhaných šatech, za stolem plným jídla. Chléb, polévky, nudle, saké… Poroučel dál a dál. A soukal to do sebe ohromně rychlým tempem.
Zatímco jedl, místní hospodská přišla za svým manželem a zvědavě se na něho podívala.
„Kde ten nabral tolik peněz? Neměli bychom ho nahlásit?“
Ale brunátnějící muž zavrtěl hlavou, zatímco si prohraboval hustý rezavý knír.
„Peníze jako peníze… A dneska je to náš jedinej zákazník…“
Svoji ženu plácl přes zadek a zachechtal se chrochtavým smíchem.
„Hahaha! Hele, běž ho obsloužit, miláčku. Pokud má Otrhánek peníze, je tu vítanej, ne? Navíc… Co to říká nějakej ten Zákon? Bližnímu svýmu pomož a on ti zaplatí. Tak šup šup, ženuško.“
Hostinská bez řečí vzala lístek, na který pečlivě zapisovala zákazníkovy objednávky, a odběhla svým cupitavým krokem.
Pomoz svému bližnímu a všechno se ti vrátí. Takhle budeš vnímat obyčejné slunce jako odměnu, takhle budeš mít z obyčejného slunce radost. Zákon osmý, poslední.

***
Zase bych chtěla neoriginálně poprosit: Pokud jste to dočetli až sem, zanechejte mi prosím komentář. Děkuju, moc.

Věnováno:
Všechny tyto čtyři kapitoly jsou věnovány čtyřem lidem – Takku, Tallovi, Nefrites a Hornesovi. A myslím, že každý z nich ví, za co jsem jim vděčná a za co jim tím chci poděkovat

A teď se jdu rozkecat…

Nejdřív jsem sem chtěla psát milion pět keců, ale shrnu to do pár vět.
Jdu do toho. TBS přepíšu (a odstraním z toho alespoň to málo narutoismu, co v tom je... A - vážně v tom nebyly žádný Kishimotovy postavy xD) a pošlu do nějakýho nakladatelství, jako ukázku mý práce. Jdu do toho…
Tak, a teď už nemůžu couvnout. Už jsem vám to prozradila. Vím, že zatím na to rozhodně nemám, ale při tom přepisu budu makat… Budu na sobě makat. Už nechci čekat – chci to dokázat…
Chtěla jsem sem napsat ještě něco překvapivýho, ale zatím na to kašlu

Tak, pár sebestřednejch keců je za náma, teď k povídce xD

Experimenty… Chtěla jsem je použít, zneužít, využít. Střídat osoby a pohledy v každý části (nakonec jsem tu mouchu fakt napsala ), vymýšlet nový pojmenování, nic nepopsat přímo – veškerej hlavní děj vložit do úst postavám… Experimenty jak ve stylu, tak v obsahu. Je toho hodně, u čeho jsem si při psaní říkala: „Tohle bude taky novinka.“
Hmm... A stejně Nef i Tall odhalili hodně z příběhu už pěkně dopředu xD
Ale, hlavně: Tahle povídka měla být převážně dialogová. Převážně. Už od první části jsem to jasně věděla… Monology, dialogy, trialogy, tetralogy (počítám, kolik osob nejvýš tu mluvilo zaráz xD). A proč? Pár lidí mi napsalo, že jsem v dialozích silná, a já jsem si uvědomila, že rozhovory vlastně miluju Proto jsem je tu chtěla použít v tak velký míře…

Řekla bych, že to u mě byl jakejsi zlom. Jakejsi přerod. Pořád to bylo náladově takový… Bílý, černý, bílý, černý.
Ale stejně jsem neodolala tomu, aspoň trochu ten konec zesvětlit – i když v něm pořád zbylo hodně černi, na mě.
Další cíl byl – neuzavírat ho úplně, ale nechat vrátka pootevřený. (Ale vážně ne k pokračování xD)

Asi je to to nejlepší, co jsem kdy napsala. Čtyřrázovky mám ráda… Nemusím je tolik protahovat, jako série (u kterých možná někdy ztratím nit, protože po pár měsících psaní… už to není ono) a ani okusovat, jako jednorázovky (kam se nikdy nic nevleze). Asi to je to nejlepší, co jsem napsala – a každopádně je to věc, která mi dala směr pro psaní. Můj styl, nejspíš.

Děkuju vám za všechny komentáře, který jste mi napsali a který možná napíšete… Protože ty mi pomáhaj jako málo co. U tohohle obzvlášť… Díky. Za to, že jste si to přečetli

Už nějak nemám, co povídat Snad jen – prosím, držte mi palce…

Vaše

Minata

P.S. - Vidím, že jsem to do pár vět shrnout nedokázala…